9.Kapitola
Ráno jsem se probudila časně. Těsně před východem sluncem, jak jsem byla zvyklá. Vždy jsem se takto probudila, ať jsem spala jakkoliv dlouho. Nevím proč, ale asi jsem si natolik zvykla takto stávat, že už byl můj mozek na to naprogramovaný.
Nemusela jsem ani nějako moc vnímat okolí, abych věděla, že Hajzlík ještě spí, jelikož se ozývalo tichounké a hluboké chrápání. Seděl na jednom z křesel a šlo vidět, že i ve spánku je připraven na hrozící nebezpečí.
Ani jsem se nepohnula, jelikož jsem věděla, že by se Hajzlík hned probudil a já chtěla být alespoň chvilku bez dozoru.
Za okny jsem slyšela slaboulinký zpěv ptáků, který sem jen velice slabě doléhal, takže jsem se musela velice silně zaposlouchat.
Byla jsem v posteli přímo zabořená, jako kdybych se v ní ztratila. Bylo až nechutné, jak byla postel měkká a teploučká. Přes noc jsem se nechutně zpotila, protože jsem byla zvyklá usínat v chladu a k tomu mě ještě vše bolelo, protože jsem byla zvyklá spát na tvrdým.
Už mě nebavilo ležet, hledět do stropu a nehýbat se, tak jsem se posadila. Jak jsem očekávala, tak se i Hajzlík hned probral a ruka mu sjela k meči a tak nechtěně odhalil své nohy oblečené v kalhotech z velice pevné a kvalitní kůže, na kterých měl ještě připnuté dva pásy s dýkami.
Tomu říkám teda vybaveníčko.
Stihla jsem zahlédnout i meč. Byla to nádherná zbraň z černé a velice vzácné oceli, krásně vybleštění, ale šlo na něm poznat, že už v pár válkách byl. Hajzlík se o svůj meč musel velice dobře starat, jelikož to byla velice stará zbraň. Již někde jsem ten meč viděla...
,,Na co čumíš?!" štěkl na mě a hned se i postavil a opět se celý skryl pod svým pláštěm. Nemohla jsem si nevzpomenout na včerejší večer, jak jsme spolu stáli na balkónu a poté jak jsme spolu zde mlčky seděli a sledovali jeden druhého. On toho však měl na vidění mnohem více, než já a to mě štvalo.
,,Na tvé zbraně. Měla jsem úplně stejné pásy s dýkami, jako máš ty." podotkla jsem, vylezla jsem z postele a došla do šatny se převléknout. Už mi i ty dýky byly až moc povědomé, jako kdyby to byly ty moje.
,,Byly tvoje." řekl chladně a jednu nepřítomně vytáhl ze svého místa v pásu a začal si s ní hrát v ruce. Obratně si s ní házel a protáčel ji mezi prsty, aniž by se na ni podíval.
,,Vejtaho." řekla jsem a vyšla ze šatny v kožených jezdeckých kaltotech černé barvy a v černé vestě, která měla docela dosti vyzývavý výstřih a byla vyzdobena stříbrnými ornamenty, které měli již dávno padnout v zapomnění, teda alespoň již nikdo neznal jejich význam. Teda skoro nikdo. Já byla poslední.
Jen si odfrkl a nečekaně mrštil s dýkou proti mně. Já však mrštně dýku chytila za ostří, aniž by mě jakkoliv pořezala či poranila. Kdybych ji nechytila, měla bych ji právě zabodnutou mezi očima, jenže on věděl, že já ji chytím.
,,Neměl bys mi tady pučovat zbraně, asi zapomínáš, kým já jsem." darebácky jsem se usmála a protočila jsem s dýkou mezi prsty dvakrát rychleji, než on před tím. Byly to moje zbraně, které jsem vlastnila několik let, takže s nimi protáčet byla pro mě hračka.
,,Nejsem vejtaha." ohradil se a já mu hodem vrátila dýku hezky zpět. Též chytil dýku s lehkostí a přesností a též mu mířila na obličej. Byl taky dobrý, ale hned schoval dýku do pouzdra u pásu a vydal se ke dveřím, jelikož mě čekal další výcvik.
,,Jak myslíš." pokrčila jsem rameny a vydala jsem se za ním.
Procházeli jsme chodbami a potkávali jsme pouze pobíhající služebnictvo, které spěchalo do práce. Všechny urozené dámy a pánové ještě spali.
Dnes se měl výcvik konat na koních a proto jsem se velice těšila. Milovala jsem koně a jezdila jsem na nic velmi ráda.
Sraz byl u stájí, takže jsme museli sejít nespočet schodů a nakonec dojít až k hlavnímu vchodu do stájí, kde již všichni čekali. Kluci byli oblečení též do jezdeckých kalhot a poté měli buď též vestu jako já a nebo měli hruď nahou, což byl třeba Deren. Jak jinak.
Kluci o něčem hlasitě debatovali, ale když spatřili mě, jak k nim mířím s Hajzlíkem po boku, hned zmlkli a upřeli na nás své zvědavé a zkoumavé pohledy.
Hoši však měli smůlu, jelikož ať se snažili z nás dvou vyzkoumat cokoliv, tak stejně nic nezjistili, jelikož z nás dvou nešlo nic vyčíst. Mezi mnou a Hajzlíkem byla metrová mezera, díky které se nedalo nic odhadnout. Hajzlík byl navíc ještě ukryt ve svém plášti, takže z něj již nic zjistit nešlo a já se tvářila chladně a neutrálně. Hold měli smůlu.
,,Přímo načas jako vždy, Můj Pane." uklonil se trenér Hajzlíkovi a já s kluky jsme nastoupili do řady a do pozoru.
,,Pokud se chcete stát vojákem našeho krále, tak potřebujete umět jezdit na koních a proto se dnešní tréning na to zaměříme! Možná si říkáte, proč byste na těch koních měli u umět jezdit, co?! Já vám na to hnedka odpovím! Království našeho krále je veliké a proto nepotřebuje pěší armádu, ale potřebuje armádu jezdců! Je to jasné?!" trenérův hlas se rozléhal všude kolem a muselo jej jít slyšet široko daleko.
,,Ano, Pane!" všichni jsme řekli sborově a velitel se spokojeně usmál.
,,Dobrá. Teď půjdeme dovnitř a rozdělíme si koně! Ti z vás, kteří mají své vlastní koně, budou samozřejmě jezdit na nich, ale ti, kteří svého koně nemají, tak ti ho dostanou! Teď pojďte za mnou!" trenér rozrazil hlavní vstupní dveře do stájí a všichni se vydali za ním dovnitř.
Stáje byli neuvěřitelně prostorné a to proto, jak již zmiňoval trenér, král potřeboval armádu jezdců a proto musel mít každý voják vlastního koně. Větší stáje nikde na světě nenajdete.
Trenér nám začal rozdělovat koně a každému řekl instrukce, kde se nachází jeho čtyřnohý přítel.
,,Tak a nakonec ty, Ewroxel..." řekl jemněji velitel a pohled na mě upřel o něco déle, než bylo nutné. Myslela jsem, že on bude ten, kdo mi bude alespoň trochu odolávat, ale zmýlila jsem se. V jeho očích se nezračilo nic jiného než touha po mně a ještě něco hlubšího, mě neznámého... A do háje.
,,Sakra, tak kde to je!" zanadával trenér a prolistovával své papíry a hledal v nich moje jméno a u něj jméno mého koně. Žádného koně jsem neměla a proto mi měl být určen.
,,Já ji tam zavedu." ozval se Hajzlíkův tichý, ale drsný,hluboký a velitelský hlas a vydal se ke schodům, takže můj kůň je v jiném patře.
,,Dobře." zavolal na nás ještě velitel a cítila jsem na svých zádech jeho pohled. Po chvíli se však za námi vydal, jelikož si i on sám musel jít pro koně a koně důležitých lidí se nacházely až v nejvyšším patře.
Po schodech jsme neslyšně vystoupali až do nejvyššího patra. Cože? Vždyť tady se nacházejí jen koně urozených lidí... Mířili jsme chodbou dál, až skoro na úplný konec, kde se nacházely koně nejvýše postavených obyvatelů hradu, což je příkladně král, princ a nebo třeba i Hajzlík.
Dívala jsem se před sebe do země a doufala jsem, že nepůjdeme k tomu osudnému boxu. Prosím, ať ji nenašli, prosím. Doufala jsem v hlavě.
Zvedla jsem oči až ve chvíli, kdy jsme procházeli kolem boxu, kde byl kůň krále. Jeho bývalý kůň je mrtvý a proto tu mělo být nové čtyřnohé zvíře.
Pohled na koně v boxu mě nepřekvapil. Byl tam kůň, kterého jsme si představovala, že tam bude, i když jsem to zvíře nikdy neviděla. Stál tam obrovský a statný hřebec zlaté barvy. Přesně takovéto hřebce si vždy král vybíral. Nejen že už jen to plemeno bylo vzácné, ale takovýto odstín zlaté, to byl pomalu zázrak. Ten hřebec musel stát majlant.
My jsme však kráčeli dál a mně bylo jasné, k jakému boxu kráčíme. Ale ne. Moje doufání nebylo vyslyšeno, jelikož jsme se zastavili u toho nejhoršího boxu. U boxu, kde dřív pobýval jistý kůň a mně bylo jasné, že teď tu bude taky.
Stále jsem se dívala do země a nedokázala jsem se ani podívat na jmenovku koně na dveřích u boxu.
Jen letmo jsem zvedla pohled a stačilo mi jen zahlédnout to písmeno - A. Zahořel ve mně hněv, ale musela jsem se ovládat. Bylo mi jasné, že mě Hajzlík pozoruje, ale mě to bylo jedno. Nic ze mě nemohl vyčíst, jelikož jsem na sobě nedala nic znát.
Amica - to stálo na jmenovce na dveřích boxu a mě bylo jasné, že před tím nijak neuteču. Musela jsem se podívat na toho koně v boxu i když jsem věděla, že mě ten pohled bude bolet.
Pohled jsem upřela na bělostně bílou klisnu a zadívala jsem se do jejího přátelského a milujícího černého oka.
To snad ne.
Klidně a pomalu jsem vešla do boxu a moje mohutná bílá klisna mě šťouchla do ramene. Takže oni ji přece jen chytili. Ach jo. Ale jak jsem se tak koukala, tak tu neměla svoje hříbě, možná, že to je stále na svobodě a volně se probíhá po pastvinách. Doufala jsem v to.
,,Amico." řekla jsem tiše a pohladila ji po čele. Mezi námi dvěma bylo neuvěřitelné pouto, které nešlo ani po několika letech zpřetrhat.
,,Osedlej si ji!" rozkázal Hajzlík a vešel do vedlejšího boxu, kde přistoupil k neuvěřitelně obrovskému vraníkovy, černějšímu než noc.
Amica byla velice dobře vyhřebelcovaná a proto jsem si ji mohla rovnou osedlat. Byla jsem s tím hotová do pár minutek. Již jsem měla cvik.
Poté jsem vyvedla Amicu z boxu a následovala jsem Hazlíka a jeho koně, který se jmenuje Xler, jak jsem si všimla na jmenovce. Vyvedli jsme své koně ze stájí, kde na nás již všichni čekali i se svými koňmi.
,,Jsme všichni?!" řekl si jen tak spíš pro sebe trenér a rozhlédl se po nás. Na každého upřel na chvíli pohled, ale nejdéle se zahleděl na mě.
,,Ano, pane!" odpověděl jako jediný Deren a všichni jeho kámošíčci se začali smát. Šlo vidět, že je Deren takový ten vtipálek, který je rád středem pozornosti.
,,Vojáku Derene! Kroťte se! Já vím, že vás přítomnost vojáka Ewroxel vzrušuje, ale své hormony byste mohl trošku zkrotit!" zpražil ho trenér a nasedl na svého koně, čímž dal všem znamení, že mají i všichni nasednout na své koně.
Kluci se dali opět do smíchu a Deren na mě jen poťouchle mrkl okem.
,,Seřaďte se do řady po dvou a následujte mě!" zavelel a já se zařadila na konec řady a Deren se zařadil hned vedle mě. Hajzlík jel za námi, takže uzavíral zástup koní.
Rozjeli jsme se krokem.
,,Čau Ewroxel." zavrněl mé jméno Deren a já mu jen kývla na pozdrav, aniž bych se na něj podívala.
,,Co to máš za koně? Nikdy jsem žádnou tak nádhernou klisnu neviděl."
,,Je to klisna plemene Ewroxelského z Yutských ostrovů." řekla jsem bez zájmu a koutkem oka jsem zahlédla jeho překvapený pohled.
,,Cože?! Já myslel, že toto plemeno již vyhynulo!" skoro koktal a já jen pokrčila rameny.
,,No nejspíš ne, když můj kůň je toho plemene." pohlédla jsem na něj.
,,Jak si k ní přišla?"
,,To tě nemusí vůbec zajímat!" řekla jsem krapet ostře.
,,Ok, tak jo. A ty se jmenuješ podle toho plemene?"
,,Ano. Narodila jsem se ve stejné zemi, jako ty koně." samozřejmě, že to nebyla pravda. Ale tak proč mu nelhat? Já mu nic nedlužím a on mi taky ne a navíc mě je on ukradený.
,,Není se čemu divit. Kdybych měl já tak krásnou dceru, taky bych ji pojmenoval podle tak krásného a ještě více vzácného plemeno, aby už jen to jméno ukazovalo, jak je má dcera výjimečná." rozplýval se a koutkem oka mě sledoval. Musel se dívat krapet nahoru, jelikož moje bělostně bílá klisna byla nejméně o jednu stopu vyšší, než jeho hnědák.
,,Hm." odpověděla jsem stručně. Až na to, že já se narodila ještě před tím, než toto plemeno vůbec existovalo, tak dobrý a až na to, že mě rodiče jméno nedali, jelikož mé jméno bylo vyřčeno již dávno před tím, než jsem se narodila.
,,Copak? Ty se se mnou nechceš bavit?" zeptal se hraně smutně a se svým koněm se ještě víc přiblížil k tomu mému. Právě jsem vyjeli z hradu hlavní bránou a mířili si to po hlavní ulici ven z města.
,,Sice možná nejsi zvyklí na to, že ti nějaká dívka odolává a hned se před tebou neplazí na kolenou a neprosí tě, abys na ni jen promluvil a nebo se na ni podíval, ale teď si musíš zvyknout, jelikož na mě ty tvé úsměvy a flirtování neplatí." řekla jsem znuděně a stejně tak jsem se i na něj podívala.
,,A co na tebe teda platí?" zašeptal svůdně a svůj obličej přiblížil skoro až k tomu mému.
,,Sss!" Hajzlík za námi varovně zasyčel a já se na něj přes rameno darebácky usmála.
,,Prakticky nic." laškovně jsem odpověděla a šťouchla do něj loktem, aby se konečně trochu oddálil. Na dotek byla jeho kůže jemná a teplá. Byl to jen kluk, který nikdy neopustil svoji rodnou zem a nikdy nezažil opravdový boj. Jen ubohý vojáček.
,,Tomu nevěřím. Však já na to přijdu!" usmál se odhodlaně a napřímil se v sedle.
,,Tak to hodně štěstí." usmála jsem se a zahleděla se na lidi, které jsme míjeli. Bylo jich tu nespočet a všichni tu byli nastoupení, jako kdyby tu měl projet král, ale přitom jsme tu jeli jen my. Většinou tu stály mladé ženy a dívky, které si přišly podívat na vojáky, nejspíš své bývalé přátele a nebo se přišly podívat na Derena, kterého horoucně zdravily a mávaly mu.
Deren si to velice užíval. Posílal krásným dívkám vzdušné polibky a laškovně na ně mrkal.
Mnoho dívek mi darovalo naštvané a uražené pohledy, jelikož jsem přece jela vedle tak nádherného, úžasného a neodolatelného Derena! Nechápala jsem je a už vůbec jsem nevěděla, co na něm tak vidí.
Nikdo z měšťanů mě nezajímal a proto jsem se zahleděla daleko před nás a zaposlouchala se do zpěvu ptáků, který šel v dáli slyšet.
,,Ale copak copak? Nejsou pro tebe místní dost zajímaví?" opět začal otravovat Deren, ale stále nepřestal mávat jeho obdivovatelkám.
,,No já nemám zapotřebí se kochat místními ženami, které po mně vrhají krásné uražené pohledy." ani jsem se na něj nepodívala a zaposlouchala se do okolního městského rámusu.
,,No jo. Jsou zde velice žárlivé ženy." smál se a plácl si s několika dívkami, které stáli dostatečně blízko.
,,No to sleduji." řekla jsem a bez potíží jsem se rychle v sedle postavila, otočila se a bez obtíží ladně a elegantně odkopla větší kámen, který po mně hodila nějako uražená dívka, kterou jsme před chvílí minuli.
Kámen ji málem zasáhl do hlavy, ale bohužel se stihla uhnout, ale jen tak tak. Ladně jsem se opět otočila zpět a jemně dopadla zpátky do sedla.
,,Tak to zírám." řekl Deren s otevřenou pusou a vyvalenýma očima a přesně tak na mě čučelo ještě mnoho lidí v okolí, kteří viděli můj kousek.
,,Asi nějaká tvá veliká obdivovatelka." pokrčila jsem rameny a dál jsme jeli v tichosti.
Po chvilce jsme naštěstí vyjeli z města a nechali Derenovi obdivovatelky daleko za sebou.
Zastavili jsme na kratším okraji velice dlouhé louky a rozestoupili se. Po mém levém boku byl na koni Hajzlík a po tom pravém byl Deren. Byli jsme uprostřed řady.
,,Právě jste mi ukázali, že na koni každý z vás zajede krok, ale co takhle se předvést trochu více?! Uděláme si malý závod! Od sud až na konec louky!" křičel velitel, který si s koněm najel před nás. Měl statného oříškového hnědáka.
,,A co ten, kdo vyhraje? Bude mít pak nějakou výhru?" zeptal se nahlas, aby jej všichni slyšeli, Deren.
,,No ty už si něco vyhrál teď! Až se vrátíme, tak pořádně vykartáčuješ všem koně!" všichni propukli v ohromný smích a Deren se jen hraně uraženě usmál.
,,Tak teda připravit... Pozor... Start!" zavelel a všichni pobídli své koně. Pobídla jsem Amicu do trysku a ta se plná radosti, že se může konečně pořádně opět proběhnout, rozeběhla neskutečnou rychlostí vpřed.
Bylo nádherné opět cítit vítr ve vlasech a mít rozevlátou hřívu kolem sebe. Bylo krásné sedět opět v sedle své čtyřnohé přítelkyně a cítit pod sebou její sílu, její srdce a slyšet její dech.
Hned jsme nechali ostatní za sebou až na Hajzlíka, který se mnou držel krok. Oba dva jsme se na sebe podívali.
Louka musela být dlouhá tak čtyři míle a my měli za sebou něco před dvě.
,,Nechám tě za sebou!" zakřičel Hajzlík, abych jej slyšela a pobídl koně, aby se rozeběhl svou největší rychlostí.
,,To těžko." ďábelsky jsem se usmála a hleděla jsem na záda Hajzlíka, který byl pár yardů přede mnou.
,,Pojď Amico, my mu ukážeme, co je to nechat někoho za sebou!" pohladila jsem ji po krku a ona jen radostně zaržála a rozeběhla se co nejrychleji dokázala. Já se postavila ve třmenech a odlehčila jsem jí tak záda a ona se rozeběhla ještě rychleji.
Hned jsme Hajzlíka a jeho černého hřebce předběhli a uháněli dál neskutečnou rychlostí. Nikdo nás nemohl dohonit.
Byly jsme spolu sladěné, jako jedna bytost. Pohybovali jsme se jako jedna bytost, dýchali jako jedna bytost, cítili vše kolem jako jedna bytost. I naše duše se vzájemně propojily.
Amice jsem věřila jako nikomu jinému a proto jsem si dovolila, když běžela neskutečnou rychlostí, pustit se uzdy a postavit se ve třmenech a rozpřáhnout ruce. Držet se pouze holeněmi a lýtky.
Vítr mě štípal do kůže, ale pro mě to bylo příjemné. Mé rozpuštěné vlasy za mnou vlály jako plášť a já zavřela oči. Na tváři mě hřálo slunce a ve mně se probouzela divokost a touha po svobodě.
Až moc brzy jsme byli u konce louky a dál následovalo pole plné slunečnic. Nikdy jsem nebyla poslušná holčička a proto jsem Amicu nezastavil na konci louky a pouze jsem opět usedla do sedla a zpomalila Amicu do klusu a vjeli do pole plného vysokých slunečnic.
Nevím proč, ale vždy mě příroda fascinovala, ale to je jedno.
,,Vrať se!" uslyšela jsem za sebou někoho volat, ale byl to velice vzdálený křik. Jela jsem však dál. Amica se sama od sebe zastavila přibližně ve středu menšího slunečnicového pole.
,,Měla si být volná." řekla jsem smutně a ona se na mě zahleděla svým milým okem. V očích měla lásku, kterou chovala ke mně.
Jako odpověď jemně zakývala hlavou a já se na ni usmála. Slyšela jsem blížící se dusot kopyt, ale nevšímala jsem si toho. Tohle byla chvíle jen moje a Amici.
,,Ty zmije!" slyšela jsem kousek od sebe zlostné zavrčení a moc dobře jsem věděla, co mě čeká - trest. Hajzlík se se mnou nijak mazlit nebude. To jsem věděla jistě.
,,Máš poslouchat!" zavrčel mi do ucha a na krk mi opět připnul ten zpropadený obojek i s řetězem, který měl přidělaný opět někde pod pláštěm.
Hlavu jsem měla vysoce zdviženou, neměla jsem se za co stydět.
,,Jedem!" rozkázal Hajzl a jeho kůň se rozešel i bez pobídnutí. Amica však zůstala stát na místě, jako kdyby ji tam přikovaly.
,,Říkám, jdeme!" zavrčel na mého koně, ale ten jen zdvihl hlavu a odvrátil od něj pohled.
,,Poslouchá jen mě." řekla jsem bez zájmu a jemně jsem ji pobídla. Hned se rozešla krokem.
Cestu jsme si razili vysokými slunečnicemi a já slyšela stále hlasitěji oddychování unavených koní.
Bylo mi jasné, že ten blbý obojek byl teprve začátek mého trestu. Můj trest bude mnohem horší. Jenže mě jen tak něco nezlomí. Sebehorší trest bez potíží zvládnu a hlavně se mu postavím čelem.
Brzy jsme vyjeli z pole slunečnic a všichni na nás upřeli své překvapené pohledy. Už jen to, že máte kolem krku ten blbý obojek, je docela dosti vysoký trest. Nikdo z nich ještě tento obojek kolem krku neměl.
,,Vojáku! To nevidíte, kde končí pole?! A nebo neumíte dosti ovládat svého koně?!" přísně se na mě podíval cvičitel a hned s koněm zastavil i po mém pravém boku.
,,Vidím. Svého koně umím ovládat přímo výborně." řekla jsem chladně a dívala jsem se před sebe. Seděla jsem v pozoru.
,,Už se to nebude opakovat! Je to jasné?! Příště vám jinak budu muset udělit trest!" první dvě věty řekl dosti přísně, ale ta poslední byla řečena i se smutkem, jako kdyby mi nechtěl ublížit.
,,Ano pane!" řekla jsem pevným a vůdcovským hlasem.
,,Trest ji nemine!" zavrčel Hajzlík, již na odjíždějícího trenéra. Ten se na nás zaskočeně otočil.
,,Cože? Vždyť neudělala zas tak něco problematického..." trenérův hlas najednou neměl takovou autoritu jako vždy.
,,Armáda má mít respekt!" zavrčel, trhl za řetěz a já měla co dělat, abych se udržela v sedle. Hned jsem se narovnala. ,,Má být poslušná!" řetěz si k sobě neuvěřitelnou silou přitáhl a já se jen tak držela v sedle, jelikož jsem byla k němu neuvěřitelně hodně nakloněná. ,,Nemá odporovat!" prudce za řetěz škubl a když viděl, že se ještě stále držím v sedle, tak mě čapl za krk a shodil mě ze sedla na zem.
,,A má mlčet!" pobídl koně do kroku, ale než mě stihl ušlapat do země, tak jsem se mrštně postavila a naskočila zpět na svého koně.
,,Je to jasné?!" řekl nahlas a rozhlédl se po všech kolem. Všichni měli v tváři děs, i cvičitel.
,,Ano, Pane." řekli všichni polohlasně a sklonili poslušně hlavy. Dokonce i trenér se mu poklonil a ani se na něj nedokázal již podívat.
,,Všichni se budete dívat!" Hajzlík měl u všech vážně obrovský respekt a všichni z něj měli neuvěřitelný strach. Já se jej však nebála. Neměla jsem důvod. Kdybych chtěla, byl by již mrtvý.
,,Budeš přeskakovat!" řekl mi velice známý trest. Moc dobře jsem věděla, co budu muset dělat.
Kolem se několikrát ozvalo zalapání po dechu. Po tomto trestu totiž většina lidí má zranění a jsou zmrzačení do konce života a nebo padnou na zem únavou a kůň je zadupe. Takže buď jste mrzákem a nebo rovnou mrtvým.
,,Dobře." řekla jsem a seskočila ladně ze sedla svého koně. Blbé je, že můj trest mi bude dost hodně ztěžovat ten blbej řetěz, jelikož je dost těžký a bude mě táhnout k zemi. Ale tak to nějako zvládnu.
Hajzlík k Amičině uzdě přivázal dlouhý a pevný provaz a nechal jej pět metrů dlouhý. Sám sesedl z koně a svého koně poslal se pást opodál. Ještě nechal Amice sundat sedlo.
Došla jsem k Amice a postavila jsem se po její levici.
,,Klus!" rozkázal Hajzlík, ale Amica se ani nepohnula. Pohladila jsem ji po krku a přikývla jsem na znamení, že ho má poslechnout.
Rozklusala se a já vedle ní uběhla pět kroků. Pak jsem se chytla Amičiny hřívy a vyskočila jí na hřbet. Hned jsem musela i seskočit, ale to na druhou stranu. Po jejím pravém boku jsem uběhla dalších pět kroků a opět jsem jí vyskočila na hřbet.
Znovu jsem seskočila a po jejím levém boku zas pět kroků a opět jsem musela naskočit a tak stále dokola a dokola.
Ze začátku to bylo snadné.
,,Cval!" rozkázal a Amica hned zrychlila. Teď už to začalo být docela náročné a hlavně s tím neskutečně těžkým řetězem na krku, ale nedala jsem na sobě nic znát. Poslušně jsem vždy uběhla pět kroků a hned vyskočila na hřbet Amici a opět hned seskočila.
Hajzlík musel zuřit, jelikož to jen málo lidí vydrželo při cvalu, ale já přece nebyla jen tak někdo.
,,Trysk!" zavrčel hněvivě a já si všimla lítostivých pohledů kluků. Nepotřebovala jsem, aby mě litovali.
Amica hned zrychlila. Měla neuvěřitelně rychlý trysk. No do háje. I já jsem hned zrychlila a začaly ze mě téct potoky potu. A začala jsem neskutečně moc pociťovat tu ránu na holeni. Do háje!
Dřív, když jsem byla ve formě, bych to zvládala docela bez potíží, ale teď? Nebyla jsem zrovna v dobrém stavu a moje svaly byly hodně mizerné. Začaly mě neskutečně moc pálit svaly na nohou, ale běžela jsem a skákala dál. Nemohla jsem na sobě znát bolest a nebo slabost.
,,Lepší trest nemáš?!" ušklíbla jsem se na Hajzlíka a ten jen na mě výhružně zavrčel.
,,Zrychlit!" zavelel a Amica ještě zrychlila. Všimla jsem si, že již trenér chtěl několikrát něco namítnout, ale Hajzlík vždy zavrčel a tak nic neřekl.
,,Stačí!" zavelel nakonec a byla jsem za to ráda, jelikož jsem se již jen tak tak držela na nohou, ale nemohla jsem to na sobě dát znát a proto jsem pomalu zastavila a postavila se zpříma.
,,To je vše?" zeptala jsem se posměšně a on škubl za řetěz tak prudce, že jsem doklopýtala až k němu.
Přidržel si mě u svého obličeje a zavrčel mi do tváře.
,,Ještě veřejné zbičování!" no do háje, že já jej otravovala.