8.Kapitola
Od Hajzlíka jsem se dověděla, že jeho komnaty, jsou teď i moje komnaty, že budu teď spát tam, aby mě měl stále pod dohledem, jelikož jsem již neměla být spoutaná. Zrovna moc extra mě to nepotěšilo, ale tak lepší než nic.
Po plánování s králem bylo akorát tak čas na večeři, takže jsme se u Hajzlíka v jídelně v klidu navečeřeli.
Měla jsem za úkol se za dva týdny dát do patřičného stavu, což znamenalo opět nabrat sílu, a proto jsme se s hajzlíkem domluvili, že budu pod jeho dohledem co nejvíce času trénovat a nabírat tak mnoho sil.
Hned po večeři nás čekal první tréning. Po jednom z mostů, který spojoval vedlejší věž se skálou za věžemi, jsme se dostali do části hradu umístěného ve skále. Tam měli prostor hlavně vojáci a bylo tam prý nespočet tělocvičen. Už jsem se tam těšila.
Měla jsem na sobě černé kraťasy s černým tílkem. Toto oblečení vymysleli ve světě, před tím naším a to se jako jedna z mála věcí našlo v neurčitých záznamech, kterých bylo opravdu jen velice málo. Milovala jsem kraťasy a tílko.
Vlasy jsem si musela stáhnout do vysokého culíku, takže moje rudá hříva mi již nedělala tak krásný závoj, již tolik za mnou nevlála.
Hajzlík vypadal stejně jako vždy.
Bylo mi řečeno, že budu trénovat se skupinou vojáků, velice zdatných vojáků, ale to já byla taky. Musela jsem vypadat co nejvíc nenápadně a proto mi nedali samostatný tréning. Už ale tak jsem vypadala velice nápadně, protože král zásadně neverboval jako vojáky ženy, takže jejda, ale trošku jim to nevyšlo.
Zastavili jsme se až u jedněch velkých dveřích, za kterými šli slyšet rány meče o meč, různé vzdechy a hekání, takže mi bylo jasné, že toto bude tělocvična, kam budu chodit trénovat.
Prudce jsem rozrazila dveře a vstoupila dovnitř. Hned jsem se ale zastavila, protože najednou všichni přestali dělat to, co doposud dělali. Všichni se zastavili uprostřed činnosti a zahleděli se na nově příchozího - na mě.
Po chvilce ticha všech dvacet pět mužů propuklo v hlasitý smích. Smáli se mi, ale já se tvářila chladně a ani to se mnou nehnulo.
Ukazovali si na mě prstem a smáli se, ale jakmile se po mém boku objevil Hajzlík, tak najednou všichni sklapli. Teď jsem se pro změnu usmála já.
,,Aa, tady tě teda máme." řekl s milým úsměvem na tváři muž, který vypadal jako trenér. Byla to pěkná hrouda svalů se zjizveným tělem. Vypadal již takto přísně a proto mu ten hraný úsměv neslušel. Hned mi bylo jasné, že to bude pěkně přísný hajzl.
,,Destrite!" zavrčel na něj přísně Hajzl a trenérovi se mihl v očích strach, ale jinak na sobě nedal nic znát. Bylo mi jasné, že to bylo napomenutí, které znamenalo, aby se se mnou nemazlil.
,,Hlas se vojáku!" řekl přísně a hlasitě Destrit.
,,Ewroxel Distrins, pane!" bez problémů jsem zasalutovala. Měla jsem si vymyslet nějaké jméno a kdyby se mě někdo zeptal, proč jsem tu jako jediná holka, tak mám odpovědět, že jsem pokus, na kterém se zkouší, jestli by nezačali verbovat jako vojáky i ženy. Jasně že je verbovat nezačnou, ale toto byla jen lež, která mě měla krýt. Nemohli přece vědět, kdo doopravdy jsem.
,,Vojáci! Nástup!" všichni muži přiběhli a postavili se těsně vedle sebe. Poslouchali jej jako beránci. No prakticky to nebyli ani muži, ale ještě i skoro jen kluci, muselo jim být takových dvacet až dvacet dva, takže jen o dva až čtyři roky víc než mě.
,,Ode dneška tu dva týdny bude s námi i voják Ewroxela Distrins! Už nikdy nechci vidět, že se jí budete smát jako když jsem vešla! Jinak budete klikovat, až se z vás bude kouřit!" řval na ně trenér. Měl jasný velitelský hlas, plný síly a zvyklý na dlouhé řvaní.
,,Ano pane." řekli sborově vojáci. Šlo vidět, že z něj mají strach.
,,Nejprve se rozběháme! Doufám, že následující dva týdny budete pořádně dřít, protože tu budete pod dohledem Nejvyššího velitele!" sotva to jen dořekl, vojáci se hned ve dvojicích vedle sebe rozeběhli a začali běhat kolečka po obvodu tělocvičny.
Já se k nim automaticky přidala. Běh byl to, co mi opravdu šlo a i když měli několik metrů náskok, hned jsem se ocitla za nimi a začala jsem je i postupně předbíhat.
Všichni ti kluci měli na sobě jen kraťasy a na krátko ostříhané vlasy všech barev. Byli i různě vysocí, ale většinou byli vysocí jako já, takže tak asi 180 centimetrů. A hlavně měli po celém těle svaly.
Brzy jsem se ocitla i vedle toho, který běžel první, měl pár metrů náskok od ostatních, šlo na první pohled vidět, že je o něco silnější než ostatní, asi na sobě více dřel.
Překvapeně se na mě podíval, asi nebyl zvyklý, že jej někdo dohonil a hned o něco přidal, ale já s ním hladce držela krok.
Všichni běželi rychlejším klusem, stejně tak i já a šlo vidět, že si kluci ještě nějakou energii nechávají, asi čekali, až trenér zavelí do sprintu.
,,A teď chci vidět pořádný sprint!" zařval trenér a kluk vedle mě se hned darebácky usmál, asi už viděl, jak mě předběhne, ale v tom se pletl.
,,Nechám tě daleko za sebou, holčičko." vysmíval se mi a hned se rozeběhl, jak nejrychleji dokázal. Nechala jsem jej, ať si dává plané naděje a dala jsem mu krapet náskok, ale hned jsem vzala všechnu svoji sílu a rozeběhla se sprintem.
Jen pár sekund trvalo, než jsem jej doběhla, ale tentokrát jsem s ním tempo nedržela, tentokrát jsem jej hravě přeběhla a rozeběhla se ještě rychleji.
Ještě než trenér řekl dost, tak jsem doběhla i ty ostatní kluky.
Všichni byli pěkně zadýchaní, možná přede mnou chtěli předvést a tak opravdu hodně dřeli. Přece jen já byla opravdu velmi krásná holka. Dokonce i já byla krapet zadýchaná, ale tak kdo by taky nebyl, po takovém neuvěřitelném výkonu.
Došla jsem až k tomu, který běžel první. I on byl pěkně zadýchaným ale přece jen méně, než ostatní.
,,No nevím, ale asi nevíš, co znamená, nechat někoho daleko za sebou." vrátila jsem mu jeho útok. Podíval se na mě s darebáckým a pobaveným úsměvem na tváři a podal mi ruku.
,,Čau já jsem Deren." byl stejně vysoký jako já, měl uhlově černé vlasy, které mu padaly jemně do očí a k tomu mu padli ty krásně šedé oči. Byl opravdu velice pohledný a krásný. Holky po něm museli přímo letět a lepit se na něj, ale já taková nebyla. Já po klukách moc nekoukala. Neměla jsem na ně čas.
,,Já jsem Ewroxel, ale to jsi asi už slyšel." jeho ruky jsem si nevšímala. Nerada jsem se někoho dotýkala.
,,Jsi fakt dobrá." já jen kývla, protože už k nám opět mluvil trenér.
,,Dobrý výkon Derene a ty taky Ewroxel! Opravdu slušný výkon. A teď mi předvedete, jak jste se zlepšili v aréně!" zavelel a všichni se vydali k aréně, která byla uprostřed tělocvičny. Byla to spíš skleněná místnost, kde byly dva stojany se zbraněmi. Prostě jste museli ukázat své schopnosti v boji.
,,První půjde Mark a Osten!" zavelel velitel a oba dva kluci se vydali do arény, prošli dveřmi, které se za sebou zavřeli a trenér je i zamkl, aby nemohli utéct ven.
,,Mark je ten světlovlasej a Osten je ten bez vlasů." zašeptal mi kdosi stojící vedle mě. Došlo mi podle hlasu, že je to Deren. Stál po mé levici, ale já se na něj ani nepodívala.
Oba dva si museli na sebe vzít brnění. Mark si poté jako zbraň vybral dlouhý těžký meč a lehký štít a Osten si vzal válečnou sekeru.
Osten na nic nečekal a hned se vrhl se sekerou v ruce na Marka. Mark se jen tak tak vyhnul a já si stačila všimnout, jak nejistě Osten stojí, protože nestihl málem ani zastavit, jak se rozeběhl.
Mark na nic nečekal a vrátil Ostenovi útok. jejich zbraně se střetli a hned se střetla zas sekera a štít.
Jako správný bojovník jsem si musela všimnout, že Osten má nejistý postoj a sekera je pro něj až moc těžká a Mark si vůbec nechrání pravý bok a záda, takže kdyby neměl brnění, tak již byl rozpůlený.
,,Kdo vyhraje?!" zeptal se přísně trenér a čekal na odpověď, která ovšem nepřicházela.
,,Jelikož má Osten nejistý postoj a vybral si až moc těžkou zbraň, tak se dá předvídat, že jej Mark jednoduše shodí na zem a Ostenovi vylétne zbraň z ruky a tak jej Mark porazí. I když má Mark slabinu nechráněný pravý bok a záda, která si moc dobře nehlídá, tak i přesto má o něco větší šanci na výhru." odpověděla jsem. Všichni se na mě zaskočeně ohlédli. Nejvíc zaskočený ale byl trenér, protože takovýchto věcí si všimne opravdu jen zdatný voják.
,,Správně." odpověděl zaskočeně trenér a já jen kývla a dál jsem sledovala souboj, který ovšem za chvilku končil přesně tak, jak jsem řekla. Mark vyhrál nad Ostenem, kterého pohodil na zem a vylétla mu zbraň z ruky.
Oba dva vrátili zbraně a brnění na své místo a hned i vylezli z arény.
,,Tak, kdo půjde další..." zamyslel se a podíval se po nás všech. U mě se zastavil na delší dobu a mě bylo jasné, že mě hned i řekne. ,,Půjde Ewroxel a Dan!" od kluků vyšel snad ten nejslabší, který tu byl. No to si dělá srandu ne?
,,Žádám o rovnějšího soupeře!" řekla jsem ledově chladně a z místa jsem se ani nehnula. Všechny pohledy se na mě upřely. I když tu byl jediný mě rovný Hajzlík, přesto jsem chtěla někoho alespoň trochu mě rovného.
,,A to je kdo?!" zeptal se krapet naštvaně a překvapeně trenér.
,,Vyzývám Derena!" řekla jsem klidně a hlasitě. Všichni na mě vykulily oči a Deren vedle mě se na mě podíval jako na blázna.
,,Nu dobrá." řekl trenér a zavřel za mnou a Derem dveře do arény. Der se na mě upřeně díval, když si oblékal své brnění. Každý tam měl speciálně sobě určené brnění, samozřejmě až na mě. Taky proto jsem věděla, proč si jej mám obléct pod oblečení.
S lehkostí a bez problémů, jsem si před hlavu přetáhla tílko. Všichni na mě civěli jako na blázna, protože netušili, co dělám, ale hned se jim to objasnilo, protože se mi pod tílkem objevilo brnění.
Hned jsem si stáhla i kraťasy a oboje zahodila někam opodál. Moje brnění bylo jednoduché a docela i lehké, nebylo to nic těžkého, jako měl právě na sobě zaskočený a červenající se Deren.
Přistoupila jsem ke stolu se zbraněmi a vybrala jsem si dva dlouhé a elegantně tenké meče. Byly to krásné zbraně a v mích prstech smrtelně nebezpečné.
Otočila jsem se na Derena, který si vybral dlouhý, ale krapet lehčí meč, než který měl Mark a vzal si stejný štít.
,,Hele já ti nechci ublížit!" zavolala na mě přes celou arénu. Já se však ďábelsky a nebezpečně usmála.
,,To by ses spíš měl modlit ty, aby to brnění nemělo žádné skuliny a bylo opravdu tvrdé." řekla jsem a rozeběhla jsem se proti němu s tichostí a lehkostí letního vánku.
Naše zbraně se střetli s hlasitým zařinčením. Deren o krok couvl, protože nečekal až tak silný útok a proto nestál tak pevně a jen tak tak neklopýtl dozadu a nespadl na zem.
,,Dej do toho všechnu svoji sílu, protože tě u nechci nějako ztrapnit." zašeptala jsem mu a hned jsem se otočila ve smrtící otočce a Deren moji ránu stihl jen tak tak zablokovat.
,,Nejsi až tak špatný." řekla jsem a rychle jsem nohou vykopla nahoru a prudce jsem udeřila do jeho štítu a on o krok klopýtl dozadu.
,,Ale necháš se až moc snadno zaskočit, to by byla ve válce tvoje rychlá smrt." usmála jsem se a lehce odrazila jeho útok, kterým mi mířil na pravý bok.
,,Ve válce?! Mluvíš, jako by jsi v nějaké již byla!" křikl na mě a já se jen usmála, moc dobře jsem věděla, že nás všichni venku slyší.
,,A kdo říká, že jsem v žádné nebyla?" hrála jsem si na tajemnou a začala jsem jej zasypávat rychlými a silnými útoky, ale přece jsem jej pořád ještě šetřila.
Znal mnoho mých útoků a věděl, jak je zablokovat, ale to byli jen ty nejobyčejnější útoky. Celý souboj jsem mu radila a říkala, co dělá špatně a on se mými radami řídil a byl stále lepší a lepší, ale stejně mě nikdy stačit nebude.
Jako poslední útok jsem použila dvojitou otočku. Nejprve jsem mu vykopla zbraň z ruky a pak jsem jej trefila do hrudi, takže spadl na záda a já mu přiložila meče ke krku.
,,Jsi docela dobrý." pochválila jsem ho a podala jsem mu ruku, abych mu pomohla vstát. Tvářila jsem se chladně, ale on se pořád jen usmíval, takovým imbecilním úsměvem. Nechápala jsem proč.
Už jen po tomto souboji mi bylo jasné, že dva týdny k tomu, abych se vrátila zpět do suprového stavu nebude potřeba, ale tak alespoň se budu moct buď vylepšit a nebo budu moct prozkoumat i tento záhadný hrad.
Jo bude to hračka.
...
Tréning byl od 18 do 22 hodin, takže krásný čtyři hodiny. Na konci jsem se rozloučila s Derem, který byl velice zklamán, když jsem mu řekla, že já nebudu spát společně s nimi, ale že já jsem ve věži.
Všichni byli i velice překvapeni, když jsem odešla po boku Hajzlíka. Všichni si totiž myslela, že jsme každý přišli zvlášť, ale teď bylo jasné, že to si opravdu jen myslela a není to pravda.
U hajzlíka jsem si nechala napustit káď skoro vařící vodou a dlouho jsem se nechala jen unášet tou teplotou. Dlouho jsem tam jen tak ležela a nevnímala nic kolem, až se za mnou přišel podávat i Hajzlík, jestli náhodou něco neprovádím.
,,Co sakra děláš?!" zeptal se mě trochu zostra, ale já se nenamáhala ani otevřít oči.
,,Relaxuji." řekla jsem velice pomalu a klidně a on si jen odfrkl.
,,Už vylez!" rozkázal mi a tak jsem teda vylezla a zabalila se do osušky. Hajzlíkovi komnaty se mi opravdu velice líbili. Měl to tu krásně prostorné, možná až moc velké, ale hlavně to tu měl krásně temné, jako nějaké doupě.
Došla jsem s ním za zády až do šatníku, kde mě opět nechal chvíli o samotě, abych se mohla obléct. Ustrojila jsem se kratší a elegantní noční košili a vešla jsem do ložnice.
Měl tu obrovskou postel s nebesy, do které by se vedle sebe vešlo snad pět lidí a ještě by se všichni v klidu vyspali a ani by se sebe ve spánku nedotkli.
Jenže já spát ještě nechtěla, a proto jsem do postele nezalezla. Zastavila jsem se před obrovským černým krbem a zahleděla se do plamenů. Plameny mě vždy dokázaly uchvátit, milovala jsem je. Oheň byl mou inspirací. Vždy dokázal vše zničit až na prach a byl nelítostný.
Dnes byla nádherná noc. Na nebi nebyl ani jeden jediný mráček a obloha byla plná hvězd. nemohla jsem odolat a proto jsem rozrazila skleněné dveře na balkón a vyšla jsem klidně ven.
Zastavila jsem se až těsně před zábradlím a zahleděla se na tu nádheru. Vypadalo to, jako jedno velké umělecké dílo s temným pozadím, tunou titěrných hvězd a jedním obrovským a stříbrně zářícím měsícem.
,,Na co civíš?" i když jsem ho neslyšela přijít, stál po mém levém boku a též se díval nahoru, na tu nádheru.
,,No na co asi?" řekla jsem klidně, ale již bez toho ledu v hlase. ,,Na tu nádheru nad námi. Na to umělecké dílo největšího malíře na světě. Na dílo malíře, kterého nikdy nikdo nepřekoná, protože jej jedině někdo může zkopírovat. Na dílo přírody..." vydechla jsem užasle. Neustále jsem žasla nad tím, jak dokáže být něco až tak nádherné a přitom jsem viděla noční oblohu již nesčetněkrát.
,,Tak úžasné mi to nepřijde." řekl a já si nemohla nevšimnout, že vyslovil větu, která sčítala víc jak čtyři krátká slova. Nikdy nepoužíval větu delší, než o čtyřech slovech.
,,Já myslím, že to i na tebe jistým způsobem reaguje." laškovně jsem se opřela pravým bokem o zábradlí, abych k němu mohla stát čelem a ruce jsem zkřížil na hrudi.
,,A to jakým?!" zeptal se chladně a díval se někam před sebe.
,,No to nevím, ale nevím jestli sis toho všiml, ale před chvílí jsi řekl větu obsahující pět slov a to podle mě přesáhlo tvůj normální limit." zkoumavě jsem se na něj podívala a bohužel, i když na nás vrhal svoje světlo měsíc, tak i přes to měl ve skrytu své kápě stále jen temnou tmu. Ani na sebemenší okamžik jsem nezahlédla jeho tvář. Sakra!
,,Drž zobák!" zavrčel na mě a odvrátil se ode mne.
,,Ale no tak. To mi jdeš hned nějako vyhrožovat? Myslíš, že já se budu bát zrovna tebe? Myslím, že jsem toho viděla mnohem víc strašného, než ty. A myslím, že vím z čeho bych měla mít strach a ty to opravdu nejsi."
,,Ty nevíš, co jsem viděl." řekl zamyšleně a šlo vidět, že se zamyslel, že se mu před očima musela zjevit nějaká vzpomínka.
,,A stejně tak nevíš, co jsem viděla já." vrátila jsem mu to a on na mě upřel svůj vražedný pohled. Viděla jsem, jak z něj sálá zlost.
,,Zalez dovnitř!" rozkázal mi, ale já se ani nepohnula. Rozmáchl se po mě rukou, ale já se jí hladce vyhnula, přece jen jsem byla ještě velice dovře bystrá a všímavá. To mi zůstalo.
,,Copak? Bojíš se, že bych ti mohla utéct?" řekla jsem ďábelsky a ladně jsem vskočila na zábradlí z černého železa.
,,Utéct? A jak?" vysmíval se mi do očí a já se jen darebácky a zároveň i ďábelsky usmála a pak jsem skočila.
Hajzlík se hned nahnul přes zábradlí, jako kdyby měl o mě strach, ale já jsem se jednou rukou držela za dolní okraj zábradlí. Nahlas jsem se rozesmála.
,,Pro mě není nic překážkou. Jsem dost šílená a odvážná k tomu, abych se teď klidně pustila a dokázala vám všem, že dokážu nemožné, protože bych dole neměla ani jeden jediný škrábanec." opět jsem se nahlas rozesmála.
,,Vylez nahoru!" rozkázal mi a já se jednoduše vyhoupla nahoru. Ve větru mi zavlál lem košile a omylem vylétla trochu nahoru, ale já si toho nevšímala, protože jsem byla tak rychlá, že si toho nemohl ani všimnout a než se otočil, tak jsem již seděla uvnitř v pokoji na jedné z pohovek a hleděla jsem opět do ohně.
Musím přiznat, že je docela zábava si z něj utahovat.