Jdi na obsah Jdi na menu
 


7.Kapitola

4. 3. 2016

   Hned poté, co jsme odešli ze sálu, mě Hajzlík odvedl o několik pater níže, kde byl most do pravé věže z vedlejších věží. Po mostě jsme přešli a ve vedlejší věži jsme opět vystoupali úplně nejvýše a tam jsme zamířili do jediných dveří, které tam byly. Jakmile jsem byli uvnitř, tak mi došlo, že to jsou jedny z nejluxusnějších komnat, co jsem kdy v životě viděla.
   V komnatách byla velká předsíň s malým kulatým stolkem uprostřed, u kterého stály dvě židle. Z předsíně vedli troje dveře, jedny do herny, kde byl kulečník a klavír, od sud vedli ještě dveře do obývacího pokoje, kde bylo několik obrovských pohovek a hlavně tam byl neskutečně obrovský krb a druhé dveře vedli do ložnice, kde byla obrovská postel s nebesy, několik skříní, veliký krb a taky dvě křesla. Z ložnice vedli taky jedny dveře do velice prostorné koupelny a poté taky jedny do snad nekonečně velké šatny.
   A ty třetí dveře vedli přímo do jídelny, kam jsem taky chtěla. Jídelna byla taky velice prostorná, ale nejvíce místa tu zabíral stůl, u kterého byly jen dvě židle vždy v čele stolu, ale stůl byl tak veliký, že by se k němu posadilo klidně i čtyřicet lidí a ještě by měli pěkně hodně místa. Nic víc tu nebylo, jen ještě tři velká okna a na zdech vyseli gobelíny znázorňující nějaký lov.
   Celé komnaty byly sladěny do černé barvy, jediné gobelíny byly nějako trošku barevnější. I nábytek ze dřeva byl černě natřený. Sice by se to možná někomu nelíbilo a nebo by to někomu přišlo i smutné, ale mě to vyhovovalo a velice se mi to líbilo. Přece jen mám černou barvu ráda a jsem s ní skoro jako sestra.
   Jídlo tu již bylo přichystáno a já se pěkně dosyta najedla, i když jsem toho přes tak mnoho nesnědla, protože můj žaludek byl pořád ještě dosti scvrklý. Hajzlík mě celou dobu pozoroval a sám se pustil hned do jídla. Bylo zvláštní jej sledovat, jak si nakládá pořádné porce jídla na talíř. Také jsem si však všimla, že se ani jednou nedotkl masa. Hm, zajímavé, že by byl taky vegetarián stejně jako já? A nebo že by dneska neměl na maso chuť? No, nevím.
   S jídlem jsme taky nikam nespěchali, protože jsme měli ještě hodně času. Jedli jsme pomalu a mě to dělalo docela i námahu, protože jsem měla vážně neskutečný hlad, ale přesto jsem se zvládala ovládat.
   K jídlu jsme měli všelijakou uvařenou i čerstvou zeleninu a různé fláky středně propečeného masa. Bylo toho tady tuny, jako kdybychom tu neměli jíst dva, ale rovnou dvacet. Bylo mi líto toho jídla, které jsme nechali a nesnědli.
   Hned po jídle, kdy jsme celou dobu mlčeli, jsme se přemístili do obývacího pokoje, kde jsem také objevila několik knihovniček s knihami. Hned jsem si knihy začala prohlížet.
   ,,Tebe zajímají knihy?" zeptal se překvapeně Hajzlík a z jeho hlasu šlo krapet poznat, že jej to opravdu zaskočilo. Stál po mé pravici a tak jsem se na něj s úsměvem na tváři otočila a opět jsem se zahleděla do té temnoty jeho kápě.
   ,,Ano. Mám je velmi ráda, protože díky nim můžu vždy alespoň na chvíli utéct z reality a stát se něčím jiným, než tím vrahem co jsem." odpověděla jsem a opět se zahleděla na hřbety knih, které byly velice pracně čištěny. O knihy se tu někdo velice dobře staral.
   ,,Zajímavé." odpověděl jen zamyšleně a já cítila na svých zádech stále jeho pohled.
   ,,Každý má nějaké koníčky, které jej baví. Já mám zabíjení, které mě velice baví, ale taky mě baví čtení knih, jako ještě několik dalších věcí." řekla jsem tajuplně a popadla jsem jednu knihu, která by měla být o historii tohoto hradu a posadila se do nejbližšího křesla.
   ,,Hm." řekl zamyšleně a posadil se naproti mě do velikého černého křesla. Musel mě sledovat se zaujetím a tak, ale mě to bylo tak nějako jedno. Mě zajímala ta kniha.
   Hned jsem knihu otevřela a začala jsem v ní listovat. Celá byla napsána jazykem této země a vypadala velice nově. Ať jsem hledala jak jsem chtěla, tak jsem v ní našla informace možná tak jen sto let staré a ještě pochybné. Kdo ví, kdo to vůbec napsal. Kdo ví, jestli prostě jen někomu neřekli, ať něco napíše co si povídají lidé a takhle to dopadlo! Tato kniha byla možná tak pro děti do vesnic a nebo jen na ozdobu. Byla dalo by se říct k ničemu.
   ,,Pf." odfrkla jsem si a hned jsem knihu šla i na své místo vrátit. Rychle jsem si přečetla názvy ostatních knih a všimla si, že tu není žádná stará kniha, všechny maximálně padesát let staré! A ještě byly všechny jen o historii této země, takže docela i nuda.
   Odvrátila jsem se od knihovniček a zahleděla jsem se oknem ven. Tady na severu je skoro pořád stejně, tady zima pomalu nikdy nekončí. I když by mělo být jaro již jeden měsíc, tady krajinu pokrývá stále ještě sníh a taky ji tu dlouho pokrývat i bude.
   Sníh se mi líbil, to ano, ale velice špatně se v něm skrývalo, teda pokud jste nechtěli být promrzlí na kost a hlavně celí mokří. Byl pěkný na pohled, ale v mé práci byl docela i na obtíž. V zimě se mi ale zase líbí, že je noc mnohem delší než den a proto je mnohem déle tma.
   Bylo tu kupodivu teplo, ale to hlavně díky krbu, ve kterém hořel oheň. Vypadalo to, že v tomto krbu oheň hoří neustále, protože jinak by tu nemohlo být tak příjemně a v krbu by nemohly být takové návaly popelu. No jo, taky ono vytopit nějakou místnost v hradě, který je celý ze železa a ještě venku je zima stále v proudu, tomu říkám umění.
   Kupodivu mě ani moje brnění nechladilo na kůži, ale to je vlastně spíš už o zvyku, že ono bude vždy tak nějak chladit, ale zima mi v něm není. Hřál mě můj těžký plášť.
   ,,Máš rád zimu?" zeptala jsem se Hajzlíka a podívala jsem se na něj přes rameno.
   ,,Moc ne." řekl zamyšleně a dobře jsem věděla, že mu vadí ze stejného důvodu jako mě, protože se v ní prostě špatně pracuje.
   ,,Proto tu trávíš tak málo času..." zamyslela jsem se. Moc dobře jsem znala jeho trasy, které vždy mířily nejkratší cestou pryč z této severní a ledové země. Několikrát jsem jej sledovala, ale nikdy jsem jej nenapadla.
   ,,Ano." řekl již ostražitě Hajzlík. No do háje, trošku jsem mu prozradila více, než jsem chtěla. Moje nejlepší a nejdokonalejší schopnost byla stopování a hlavně skrývání. Ať jsem byla kdekoliv, na holé pláni, v lese a nebo ve městě, dokázala jsem se bravurně schovat. Byla jsem v tom mistr.
   ,,Co po mně král chce?" zeptala jsem se jej a při tom neměla tušení, jestli mi to řekne, ale něco mi říkalo, že mi nic neřekne, ale dobře jsem věděla, že on ví, o co jde.
   ,,Práci." řekl hned za mým pravým uchem a já cítila ten smrtonosný pach, který z něj sálal. Pach, který někdy sálal i ze mě. Ten pach jsem velice dobře znala a taky jsem věděla, že se jej opravdu špatně zbavuje.
   ,,Jo tak práci? Hm, tak to asi nemůže být s tebou král spokojen, no ne? A nebo má tak těžkou práci a myslí si, že ty by jsi ji nezvládl?" provokovala jsem a ladně jsem se vyhnula skrčením jeho silné ráně, kterou mě chtěl fláknout po hlavě. Hned mi chtěl uštědřit další, ale já se jí opět vyhnula.
   Již před tím jsem slyšela kroky za dveřmi a otevírající dveře, takže mě jemné zaťukání na dveře nepřekvapilo.
   Ke dveřím se vydal Hajzlík, ale já u nich byla dřív. Jemně jsem je otevřela a umožnil se mi tak pohled na kapitána stráží od Hlavního sálu. Kapitán se zatvářil překvapeně, asi tu čekal někoho jiného, ale jakmile se za mnou objevil Hajzlík, tak se zatvářil ještě více překvapeně.
   ,,Král vzkazuje, že máte vyzvednou vězně z cely a přijít, Můj Pane, ale vidím, že jste jej asi již vyzvedl..." zatvářil se zmateně kapitán a pozorně si mě prohlížel.
   ,,Tak jdem!" rozkázal Hajzlík a kapitán se jednoduše otočil a vydal se směrem pryč z komnat. Já šla s Hajzlíkem po boku za kapitánem. Po očku jsem se podívala na Hajzlíka a usmála se sama pro sebe. Něco mi totiž hnedka při kapitánových slovech došlo: tak za prvé, vůbec jsem zřejmě neměla dostat najíst. Za druhé, toto nebyly moje komnaty, ale přímo komnaty Hajzlíka! A za třetí, vůbec jsem tu neměla být, ale měla jsem být opět ve své cele nahoře ve vězení.
   Pár slovy shrnuto a podtrženo - dosti zajímavé informace.
   Brzy jsme šli po mostě, kde byl nádherný výhled po okolí a než jsem se nadála, tak jsme stáli opět před branou, za kterou se nacházel Hlavní sál. Před branou najednou bylo snad dvojnásobek, možná i trojnásobek stráží, než před tím.
   Brzy jsem pochopila proč. Jakmile jsme totiž vstoupili dovnitř, tak jsem si nemohla nevšimnout, že v sále je už pouze král a jeho čaroděj.
   ,,Koukám, že to co po mně chcete, je velmi tajné, že?" řekla jsme, když jsme došli až ke stupínkům. Král s čarodějem na mě upírali své pohledy.
   ,,Správně." odpověděl čaroděj a král jen přikývl.
   ,,Sundej jí ta pouta." řekl chladně král a Hajzlík nejprve nesouhlasně nic neudělal. ,,Stejně nám již ukázala, že se z nich umí bravurně dostat." Hajzlík jen přikývl a sundal mi pouta a hned i řetěz s obojkem, které jsem měla kolem krku.
   Byl to úžasný pocit, nemít opět kolem krku ten blbé obojek a nemít na rukou pouta. Měla jsem opět pocit volnosti, ale opravdu jen slabí pocit, protože přece jen jsem pořád byla tady v tomto paláci plném vojáků a navíc tu byl i Hajzlík, kdyby ten tu nebyl, tak bych možná i v klidu utekla.
   ,,Já myslím, že se rovnou můžeme pustiti do hovoru. Co je to za práci?" zeptala jsem se na rovinu. Byla jsem na to zvyklá, protože jsem nikdy neměla moc času na mluvení kolem horké kaše, takže jsem vždy šla rovnou na věc.
   ,,Hm, nájemný vrah, ten jde vždy rovnou k věci." král měl hlavu opřenou o pravou ruku, kterou se loktem opíral o trůn. Se zamyšlením mě sledoval. Z toho jeho nechutného ksichtu se mi chtělo blít. Šel z něj strach a hrůza, ale já se jej nebála. Znala jsem jeho krutost, která nesahala té mé ani po kolena.
   ,,Já myslela, že i králové jdou rádi vždy na věc, protože se neradi zdržují v přítomnosti takové špíny jako jsem já." oplatila jsem mu jeho poznámku a zkřížila jsem ruce na hrudi.
   ,,No tedy dobrá." odpověděl mi a na trůně se napřímil. Měl na sobě brnění z černého zlata. To si může dovolit jen král vlastnit z tak nedostatkového materiálu brnění.
   ,,Pojďte za mnou." vstal a vydal se k jednomu z krbů. Již před tím jsem si všimla, že tam jsou ukryty dveře, ale neměla jsem tušení, kam vedou.
   Šla jsem po králově pravici, Hajzlík šel zas po mé pravici a čaroděj šel po králově levici. Bylo hrozné vidět, jak je král o hlavu nižší než já a to jsem ani já nebyla žádný extra obr.
   ,,Všichni vědí, proč opět začala válka Tisíce zemí -"
   ,,Protože byl zabit císař. Jo já vím..." řekla jsem znuděně a schválně jsem si i znuděně zívla. Bylo mi jasné, že pokud tuto práci nebudu chtít splnit, tak mě pověsí, ale přesto jsem již teď dělala, že o to nemám zájem. Nikdy jsem nikomu nedávala naději.
   ,,Ano!" zavrčel král přes stisknuté zuby. Velmi dobře jsem věděla, že nesnáší, když mu někdo skáče do řeči a já mu taky proto dělala pořád. ,,A podle tvých znalostí mi je jasné, že víš, že já vládnu té největší zemi z Tisíce." Tisíc, tak se nazývaly všechny státy jakoby dohromady, když jste je chtěly říct všechny najednou, tak jste jednoduše řekli Tisíc.
   ,,No a je mi jasné, že se chcete stát novým císařem." prošli jsme dveřmi vedle krbu a ocitli jsme se v dlouhé místnosti, která byla úplně prázdná, až na jeden obrovský stůl s mapou. mapa byla nekreslena i na zdech. Toto byla plánovací místnost, zde se plánovaly útoky, války a podobně.
   ,,Správně." král se zastavil u stolu před mapou a já se postavila naproti němu.
   ,,A já vám mám pomoci v tom, aby jste usedl na císařský trůn." hleděla jsem mu opřeně do očí a oba dva jsme byli opřeni rukama o stůl. ,,Sice máte již nejobávanějšího muže světa - Pravou ruku ďábla, ale to vám nestačí. Protože i když se vás králové ostatních zemí bojí, tak se proti vám spolčují a v tom případě, byste neměl ani sebemenší šanci." bylo mi to tak jasné, že jsem se nemusela ani moc namáhat.
   ,,Ano."
   ,,A kdo by se nebál muže, který má po boku nejen Pravou ruku ďábla, ale i Posla smrti? Chcete nás dva využít, jako svoji největší zbraň, protože i jen jeden zvládne zabít jednu desítku vojáků a jen se zadýchá." zalesklo se mi nebezpečně v očích a ďábelsky jsem se usmála.
   ,,Máš pravdu až do detailu. Už se proti mě spojila jedna stovka z Tisíce a chystá armádu, která již teď čítá čtyřicet pět tisíc vojáků. Já mám armádu čítající dvacet tisíc vojáků a jinak rychle se nerozrůstá, na rozdíl od té jejich, která každým dnem roste a roste." v jeho hlase zněly obavy. Měl strach o svoji korunu, nedokázal si ani představit jiný život, než tento v přepychu.
   ,,A mě a Hajzlíka chcete poslat jako hlavní zbraně, že?" pouze přikývl. Cítila jsem na svých zádech zkoumavý pohled hajzlíka, který stál někde za mnou. Vnímala jsem ho. ,,Kde se hromadí armáda vašich nepřátel?"
   Zeptala jsem se a zahleděla se na mapu. Bylo na ní vyznačeno několik míst vojáčkem, to byla místa, kde na tuto zemi zaútočila jiná země a pak tam byla ještě jedna figurka - mě. Měli jich tam několik, protože tipovali, kde bych mohla být schovaná, když mě hledali. Často měli vyznačená místa velice daleko, ale přitom jsem jen tak tak opustila jejich zemi.
   ,,Zde, v Arlinu." Ukázal na zemi Údolí, tak se jí říkalo, protože byla jen jedno velké údolí.
   ,,Vždyť je to vzdálená země, nemáte se čeho bát. Než jsem dojdou s takovou armádou, tak stihne ještě dvakrát roztát sníh." pokrčila jsem stroze rameny.
   ,,Mí zvědi zjistili, že za dva týdny za úsvitu se armáda Spásy, jak ji nazývají, dá do pohybu." podotkl zamračený a zamyšlený král.
   ,,Z Arlinu to trvá dva měsíce pěšky, měsíc a něco na koni a to pořád jen klusem a cvalem a během to trvá měsíc a půl. Než jsem dojdou s takovou armádou, potrvá to něco přes dva měsíce." mluvila jsem s ledovým klidem a tento blbý plán mi přišel úplně k ničemu. ,,Jako kde se s nimi chcete vůbec setkat? V polovině cesty mají možnost zničit vaši další zemi a to Elion! To se s nimi chcete utkat tam?!" mluvila jsem na něj jako na šílence, protože to bylo nemožné. 
   ,,Tak vymysli něco chytřejšího, když jsi tak chytrá!" vyjel na mě a v hlase měl neskrývaný strach. Bál se smrti, cítila jsem to z něj. Byl to ubožák.
   ,,Proč plácat vojáky a riskovat životy dvou nejobávanějších lidí na světě jen v nějaké blbé válce, ve které když zvítězíte, tak se nikam neposunete a ani tím nezvítězíte a trůn nezískáte. Není mnohem výhodnější získat nadvládu nad Smaragdovou zemí, kde vládne jen a pouze chaos? Získat nadvládu nad velící zemí?" měla jsem zkřížené ruce na hrudi a na tváři vítězoslavný úsměv, který se hned ještě zvětšil.
   ,,Má pravdu." ozval se tiše Hajzlík a postavil se po mém levém boku, ale přece jen si držel krapet odstup.
   ,,A jak to chceš asi udělat, když bylo zničeno i celé sídlo? Hm?" hned se do mě opět pustil, ale můj vítězný úsměv nezmizel.
   ,,Kdyby jste tam tehdy při vraždě císaře byl, tak by jste věděl, že hrad, nebo-li sídlo vůbec zničeno nebylo, akorát jej pohltila zem." podotkla jsem znuděně.
   ,,Jak bych tam asi mohl být, když to nikdo nepřežil?!" začal prskat hněvem, ale já byla stále ledově klidná. Byla jsem v tom mistr.
   ,,No... Musel to přece někdo přežít, ne? Jinak kdo by o tom pak vyprávěl? Z hradu stihlo utéct přesně dvacet tři lidí, všichni to byli muži až na jednu osobu, která se hned vypařila pryč." prohlížela jsem si nehty o pravé ruky. Když jsem měla tu koupel, tak mi udělali i manikúru, ale nechala jsem si nehty jen trochu zastřihnout, protože jsem měla ráda, když jsem je měla alespoň krapet dlouhé.
   ,,No Počkat! Jak dvacet tři živých?!" nechápal král.
   ,,Tys tam byla." podíval se na mě Hajzlík a já mu odpověděla jen kývnutím a ďábelským úsměvem.
   ,,Ano, já tam byla. Zrovna jsem tam náhodou měla oddělat jednoho kapitána stráží a byla jsem poslední, která stihla utéct." lhala jsem jim, ale přece jsem jim snad nemohla říct pravdu, no ne? je pravda, že jsem tam byla, ale to s tím kapitánem již pravda není...
   ,,Sakra, ale jak ses mohla jen do toho prokletého hradu dostat?" nechápal zaskočený král. Do toho hradu se nikdy nikomu nepovedlo tajně dostat, jelikož to byla přímo nedobytná budova z diamantu. Opravdu ten hrad byl celý z diamantu. A měli tam šílené vojáky, kteří byly stroje na zabíjení, někdo dokonce i říká, že to byly mutanti. Je to dosti možné, ale tak co. Teď už to je stejně jedno, když jsou všichni pohřbeni pod zemí a jsou mrtví.
   ,,Každý hrad, dokonce i Diamant, má slabé místo." Diamant, tak se jmenoval ten hrad, to sídlo císaře. ,,Vedli k němu podzemní tunely střežené bájnými tvory, teda to se vždy říkalo. Já tam potkala možná tak nějaké ty blbečky vojáky, se kterými byla docela zábava, ti byli odolnější, než ti vaši, králi." opět lež, pár zvláštních tvorů jsem tam potkala, ale to jsem jim přece nemohla prozradit, no ne?
   ,,A těmi tunely se tam jako opět dostaneme?" zeptal se král a já jen zakroutila hlavou nad jeho miniaturním mozkem.
   ,,Jasně že se jimi tam již nedostaneme, protože celá síť tunelů se zhroutila, když Diamant pohltila země." zavrtěla jsem opět hlavou a koutkem oka jsem sledovala Hajzlíka, který stál nehybně jako socha, ovšem jako vždy.
   ,,Tak ale v tom případě je nám celý tvůj plán k ničemu!" začal nadávat král a udeřil pěstí do stolu, až v něm zakřupalo, ale se mnou či Hajzlíkem to ani nehnulo.
   ,,Není nám k ničemu. Existuje způsob, jak Diamant dostat opět ze země, z jejich spárů." řekla jsem tajemně a na stole zablikaly svíčky, které vytvářely teď jediné světlo, protože tu nebyla žádná okna. Na zdech byly ještě pochodně, ale ty pohasly.
   ,,Jo a to jaký?!" zeptal se král a snažil se, aby to znělo naštvaně, ale neznělo to nijak jinak než vyděšeně. Upřeně sledoval svíčky, které již normálně hořely.
   ,,Kdyby jsme našli velmi mocného a starého Démona, který pamatuje ještě svět před tímto..." řekla jsem klidně a čekala na královu reakci, ten si jen pobaveně odfrkl.
   ,,Démoni neexistují." řekl mi to, jako kdybych byla blázen, ale já věděla, že mám pravdu a věděl to i Hajzlík, protože on sám se s Démonem setkal.
   ,,Já jednoho zabil." řekl chladně a bez citu Hajzl.
   ,,A vy sám jste mu to dal za úkol, jej zabít." přidala jsem se k Hajzlíkovi.
   ,,Nu což, tak existují, ale kde chceš asi tak najít tak starého Démona? Je to již šest století, co byl zničen starý svět."
   ,,Ne, králi. Je to přesně 963 let, co byl zničen starý svět." já to věděla, musela jsem to vědět.
   ,,To je jedno!" král taky nesnášel, když jej někdo opravoval. ,,Pořád si ale neřekla, kde chceš sehnat tak starého Démona! Navíc, už může být taky dávno po smrti! Na tomto světadíle již dávno řádný nežije!" začal již opravdu soptit.
   ,,O jednom bych věděla." řekla jsem ledově klidně a svíčky pohasly, o sekundu později se opět rozhořely. Samozřejmě, že já vůbec nemám tušení, proč ty svíčky zhasínají.
   ,,A kde ho chceš najít?" zeptal se šeptem úplně vyděšený král. S Hajzlíkem to ale ani nehnulo.
   ,,On si nás našel sám." řekla jsem s ďábelským úsměvem na tváři a pochodně najednou vzplály. Vůbec nemám tušení, co se to dělo, ale neměla jsem strach. Já a strach jsme nešli dohromady.
   ,,Aa." nadskočil úplně vystrašený král a já se jen ďábelsky usmála. ,,Ať odejde pryč!" skoro naříkal.
   ,,Je pryč." odpověděl tiše Hajzlík.
   ,,On si nás pak najde. Lákají ho totiž naše temná srdce." hleděla jsem pouze na Hajzlíka a ten se díval na mě. Avšak já jeho obličej neviděla.
   ,,Máte dva týdny na to, aby jste si sehnaly potřebné věci na cestu a aby ses ty" ukázal na mě ,,dala do patřičného stavu a pak co nejdřív odjeďte." řekl vystrašeně a prakticky vyběhl z místnosti. Já jsem v klidu s hajzlíkem po boku vešla opět do Hlavního sálu a odešli jsme bez jakéhokoliv loučení, král tu stejně již nebyl, zalezl určitě někam do svých komnat.
   Byl to srab.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář