6.Kapitola
Jeho smích byl vážně odporný, buráciví a drásající uši, ale já se smála s ním. Tomuto se prostě nedalo nesmát a taky proto jsem se smála z plných plic. Víte, jak stačí málo od duté hlavy ke smrti? Jedno slovo.
I když jsem měla kolem krku svalnatou ruku a já věděla, že by mu stačilo jen trochu trhnout a já bych byla mrtvá, tak i přes to jsem se musela smát hlasitým, jemným a nepochopitelným smíchem.
Přestala jsem se smát až teprve tehdy, když mi Hajzlík stiskl krk mezi předloktím a paží jeho ruky. Nemohla jsem se totiž nadechnout a proto jsem se krapet zakuckala. I král se přestal smát a jeho tvář byla opět stejně ledová jako před tím, ani jediná známka po smíchu.
No nevadí, alespoň jsem se sním zasmála.
Král dal hned zavolat nějaké služky, aby odnesli mrtvou královnu a uklidili to tady, ale přesto nás tu nechal. Služky to totiž až velmi rychle uklidily.
Mezitím co uklízely a odnášely mrtvou královnu, jsem já pozorovala Hajzlíkovu ruku a nebo jsem i podle toho co jsem cítila na krku rozeznávala, jestli má brnění a z jakého materiálu a podobně. Již jsem věděla, že má koženou rukavici až k lokti s železnými pláty na prstech a s dýkou skrytou na vnitřní straně předloktí. Kožená rukavice byla velice vysoké kvality, to jsem cítila a byla i pěkně pevná a odolná.
Na paži měl pouze nějakou látku z pružného materiálu a dokonce i odolného, ale ten materiál jsem nedokázala určit. Pod látkou jsem cítila provazce svalů, jak sebou škubou a on je jen tak tak ovládá, aby nestiskly můj krk a nebo aby netrhly mou hlavou. Chtěl to udělat, chtěl mě vidět mrtvou.
,,Můžeš ji pustit!" rozkázal pevným hlasem král Hajzlíkovi. Jako varování mi krk ještě jednou pevně stiskl a pak mě pustil, ale postavil se mi po levém boku a tam zůstal stát. Opět držel řetěz tak, že mi nechal prostor asi jen polovinu yardu a to možná ani ne.
,,Pusť i ten řetěz! Tady nic ani se svými schopnostmi nezmůže." řekl znuděně král.
,,Jste si jist?" zeptala jsem se s ďábelským úsměvem na tváři a on přikývl. Hajzlík můj řetěz pustil a nechal ho zařinčet o zem. Měl jej již jen připnutý ke svému opasku. Bylo celkem zábavné jej sledovat, když ten řetěz pouštěl, protože šlo vidět, že se jen s těží ovládá, aby jej pustil. Vůbec se mu to nelíbilo a měl na to taky i právo.
,,Co mi ještě předvedeš?" zeptal se chladně král, ale v očích měl malinkatý náznak zvědavosti.
,,Hm. Všimla jsem si, že se vám rozrostl počet vašich mazlíčků." řekla jsem s úsměvem, ale pouze jsem jej hrála, protože se mi to absolutně nelíbilo. Nesnášela jsem ty, kteří drželi zvířata v zajetí, bylo to slabošské a odporné. Jak to může někdo udělat? Vzít nějaké zvíře z jeho domoviny a převézt jej až kdo ví kam a tam jej držet celodenně v kleci?
,,Znáš ty zvířata? Nemohu pořád najít někoho, kdo by mi řekl přesná jména jejich druhů." řekl nenuceně, ale šlo vidět, že jej to opravdu zajímá. Tak koho by nezajímalo co má za vězně ve svých klecí? Jeho zajímali vězni jakožto zvířata, ale mě by spíš zajímali vězni v celách tam nahoře...
,,Tak teď jste toho ,,někoho" našel." rozjásaně jsem se usmála a udělala krok k němu, ale najednou se po mě ohnal Hajzlík a opět jsem měla jeho ruku kolem krku.
,,Pusť ji! A ty pojď sem, ale ty ji nespouštěj z očí." neoslovoval nás jmény, ale vždy se na nás koukl. Jen jsem se darebácky usmála a vyčkala, než mě Hajzl pustí. Hned tak učinil a já se vydala ke stupínkům. Všimla jsem si vyděšených pohledů urozených pánů a dam, ale ti mi byli dost ukradení.
Upírala jsem pohled jen na zvířata.
,,Hm. Jak tak koukám, tak tu máte velice zajímavé kousky, ,,králi"." vysmívala jsem se mu, ale jak jsem se tak koukala, tak mu to bylo dosti jedno.
,,To vím taky!" štěkl na mě a já si všimla, jak ho začínám vytáčet. Moc dobře jsem věděla, že naštvat tohoto krále je dosti těžké, ale mě to šlo jako po másle. Jako kdybych držela v rukou šňůrky a on byl pouze loutka, která hraje ve hře to co chce a já ji jen měním nálady a hraji si s jejími emocemi.
,,Hm. Papoušek Křiklavý a dokonce tu máte i pár." řekla jsem užasle, když jsem přistoupila ke kleci s papoušky. ,,Jmenují se tak nejen podle svého pestrobarevného peří, ale také podle toho, že rádi řvou a navíc dokážou i mluvit, když je to naučíte." podívala jsem se na krále.
,,Opravdu?" zeptal se překvapeně král a já jen přikývla, ale dívala jsem se na čaroděje. Velmi dobře jsem věděla, že on také pochází ze stejných ostrovů, jako tito papoušci.
,,Pochází z Ejénských ostrovů, stejně jako váš Krvavý čaroděj." řekla jsem zamyšleně, ale hleděla jsem jen na čaroděje, který na mě upíral i svůj pohled. Nemohla jsem si nevšimnout jeho tmavé kůže a zvláštních tetování, která měl po celém těle. Tímto byly proslulí lidi z těch ostrovů a ještě i tím, že milovali krev. Čaroděj měl velice zvláštní oči, jakoby takové rudé...
,,Ale umí mluvit jen v jazyce, kterým se hovoří na těch ostrovech. Je to prastarý jazyk, ale váš čaroděj si s nimi určitě zvládne hravě promluvit, protože zná určitě jazyk své země. Navíc má i pár slov a hlavně písmena v tom jazyce vytetovaná po celém těle." dívala jsem se nejprve na čaroděje a posléze i na krále, který mě sledoval s ohromením v očích.
,,A ty umíš mluvit tím jazykem?"
,,I can." přikývla jsem a ďábelsky jsem se usmála na čaroděje. Nemohla jsem si nevšimnout, jak na něj všichni hledí s odporem, ale hlavně se strachem ve tváři. Všichni se od něj drželi co nejdál, ale já jsem se jej nebála. Neměla jsem proč.
,,Zeptej se jí na něco!" rozkázal král čaroději a ten se chladně usmál. Bylo mi jasné, že se mě zeptá na něco hodně záludného, ale já jeho mateřský jazyk ovládala přímo bravurně.
,,Quide weerby hex thy ests?" vyslovil ta slova s dokonalým přízvukem a s neskutečnou ladností, jako kdyby byl úplný učenec těch slov a jako kdyby nikdy neslyšel žádný jiný jazyk a jako kdyby ani jiný jazyk neuměl. Při slovech si ukázal na krk, kde měl vytetované jedno slovo. Velmi staré slovo.
Určitě vás zajímá, co tato otázka znamená, že? Hm? Hned jakmile ji říkal, mi to došlo. Ten nádherný jazyk se mi rozletěl hlavou a já hned věděla, co to znamená - Co je to za slovo? Tak jednoduchá otázka, ale pro mnoho lidí, kteří ovládají tento jazyk skoro nemožná odpověď, protože to slovo na jeho krku bylo opravdu velmi staré, až prastaré...
,,Mám odpovídat normálně jazykem kterým rozumíte a nebo mám mluvit tím jeho prastarým?" zeptala jsem se a bylo mi jasné, že to byla dobrá otázka, protože se nad ní král zamyslel. Sice to znělo jako kdybych byla úplně blbá, ale u tohoto krále nikdy nevíte co bude chtít.
,,Nejprve tím jeho a potom tím mým." řekl s úsměvem na rtech a já jen přikývla. Už před tím mi bylo jasné, že to bude takto chtít. Král se zaujatě postavil a čekal, co řeknu. Aby mě viděl, musel se naklánět přes trůn a to jej zřejmě nebavilo. Až teď mi došlo, jak je až nízké postavy, teda ne ani moc nízké, spíš takové průměrné. Ale ode mně byl nízký, protože jsem byla o hlavu vyšší než on a Hajzlík ten byl o hlavu a půl. No pěkný.
,,Thy ests hex erty farts. Hex thy ests, vydž hex heinds magh inds foeld. Ilds tensk etc, hitc chid fwot kedc medž nicistos kviev." řekla jsem pomalu, ale slova jsem vyslovovala plynule a přidala jsem i dokonalý přízvuk. Hleděla jsem pouze na čaroděje, kterému se ve tváři objevilo překvapení, ale také strach.
,,Jeho otázka zněla: ,Co je to za slovo?' A má odpověď: ,To slovo je velice staré. Je to slovo, které je naplněné silou a mocí. Při správném vyslovení, může člověku z těla vysát všechnu krev'. Jo a ještě jen tak dodám. Mám tak skvělý přízvuk a ten jazyk ovládám tak bravurně, to může i váš čaroděj přiznat, že to slovo raději vyslovovat ani nebudu, protože by to mělo fatální následky. To slovo pochází ještě z dob před ,,Koncem"."
Jo, počkat, já vám ještě ani neřekla, co je ten ,,Konec"! Tak lidé a všichni tady nazýváme odchod ,,Andělů", teda nikdo neví, jestli odešli a nebo zemřeli, ale prostě to byla katastrofa po předchozí civilizaci - ,,Andělech", která zničila všechno až na pár jejich vynálezů a věciček, z nichž jsem jednu vlastnila... ,,Konec" se stal přesně před tisíc tři sta devadesáti pěti lety, ale tento datum jsem znala jen já a ještě pár lidí... Ale tento příběh si necháme na jindy.
,,Zajímavé... Opravdu mluvila v tvém rodném jazyce?" zeptal se král čaroděje, ale ani se na něj nepodíval. I on si od něj držel odstup.
,,Ano. Použila i ta jedna z nejstarších a nejtěžších slov, ale dokázala je vyslovit s čistotou, láskou a s dokonalým přízvukem." řekl chladně čaroděj a opět upíral pohled jen na mě. V očích měl čirou nenávist, ani se mu nedivím. Kdysi jsme spolu měli takové menší spory... Ale to je jen další jiný příběh, na jindy.
,,No vidíte! Umím přece jen něco ještě mistrovsky kromě zabíjení!" zajásala jsem a všimla si, jak si urození pánové a dámy začali něco mezi sebou šeptat. Většinou co jsem tak slyšela, tak to byly jen nějaké pomluvy o tom, že jsem s Krvavým čarodějem nějak spolčená. To však nebyla vůbec pravda.
,,Ale teď zpět ke zvířatům!" rozkázal král a já nijak neprotestovala, protože mě zajímalo, co tu má za poklady ve zvířecí podobě. Musely jej stát majlant a nebo je jednoduše ukradl.
,,No ne! Kohopak to tu máme?" řekla jsem užasle, když jsem došla k další kleci. ,,Ajánek šilhavý! A dokonce tu je celá rodinka! Jinak řečeno chameleon." bylo to krásné zvíře. ,,Šilhavý proto, že se může každým okem koukat úplně někam jinam a navíc umí nádherně měnit barvy a splývat s okolím. Tentokrát je z Faltské propadliny."
,,Tak to ne!" řekla jsem nadšeně, když jsem doběhla k další kleci. ,,Zajíček Esténský! Jmenuje se podle země, odkud pochází, ale jinak to nádherné a roztomilé zvířátko na mazlení." pohladila jsem jej po hlavičce. ,,Ale dokáže i pěkně kousat."
,,No pane jo, Želva Krétská. Opět má jméno podle země, kde žije. Prý se dožívají až sto let a rostou do neskutečných velikostí. Této bude asi tak třicet šest let." cítila jsem na sobě překvapené pohledy.
,,Tohle pořád ale nic nebylo! Máte tu pěknou sbírku ptáčků Zlatých, Krvavých, Bažinních a mnoho dalších ještě nepojmenovaných. Všichni mají ale jasné zářivé barvy a krásný hlas, takže na sto procent pocházejí z Ptačího ostrova." bylo jich tam nespočet ve velké kleci, ale měli tam málo místa na to, kolik jich tam bylo.
,,Já ale nechci znát nějaké druhy barevných ptáků! Já chci znát hlavně ještě ty poslední dva druhy!" již se král skoro vztekal, ale mě to bylo jedno. Velmi dobře jsem si všimla, že už mi zbývají jen dvě klece.
,,Tak to je nádhera." řekla jsem užasle a poklekla jsem u další klece. ,,Jaguár Květinový. Jmenuje se podle svých černých fleků, protože připomínají kytičky. Je to nádherné a divoké zvíře, skoro na pokraji vyhynutí. Vyskytují se pouze v džungli Ankry, kde jich žije asi posledních dvacet kusů." úsměv mi z tváře zmizel, již jsem jej tam nemohla držet, protože toto bylo již vážně odporné! Tak nádherné zvíře a on jej z takové dálky přetáhl až sem!
,,Je to můj oblíbenec, na kterého jsem opravdu pyšný. Taky že mi pro něj jel osobně On." mávl rukou někam směrem ke mně, protože u mě opodál stál Hajzl.
,,Jsou to divocí a velmi chytří tvorové. Nenávidí lidi a mají k tomu právo!" již jsem skoro vrčela. Za sebou jsem i slyšela, jak se král pobaveně odfrkl. ,,Moc bych se nešklebila a už vůbec se nesmála, králi!" řekla jsem skrz zuby a pozorovala jsem unavené a vyhublé zvíře, které na mě upíralo svůj bystrý a chytrý pohled.
,,Já se budu ušklebovat, kdy se mi zachce!" zavrčel na mě a já cítila, jak v něm bublá vztek. Nesnášel, když mu někdo radil a nebo rozkazoval a já jej nadevše ráda otravovala. Já se již opět postavila. Oči jsem měla chladné a tvrdé jako led, ale na tváři jsem měla darebácký úsměv.
,,Možná vás zklamu, ale ten váš ,,oblíbenec" vám do dvou týdnů chcípne. Asi jste jej zapomněli krmit!" řekla jsem s hraným smutným výrazem a najednou jsem udělala zaskočenou. ,,Ne, já už vím! On nechce žrát, že?" usmála jsem se darebácky a přistoupila jsem blíž ke králi. Ta pouta na rukou mě již docela štvala, ale hold si je jen tak sama nesundám.
,,Dávali jsme mu to nejkrásnější maso. Nádherné flákoty masa, dokonce i z čerstvě zabitého zvířete, ale on prostě nic nechce!" řekl zoufale král a mě bylo jasné, že chce, abych mu poradila.
,,Je to divoké zvíře, to si jen tak nezdomácníte a už vůbec ne, když je to divoká kočka. Je to šelma, ta si chce lovit jedině sama. Pusťte ji a uvidíte, jak se požene za kořistí, kterou nakonec i sežere. Chce být volná a proto protestuje." opět jsem k ní poklekla a rukama jsem se chytla mříží její klece. Šelma se zvedla a došla ke mně loudavým krkem. Jednu ruku jsem k ní natáhla a ona ji olízla a poté se o ni otřela hlavou.
,,Jo?! A až jí pustíme a ona nám frnkne, tak co!?" chápala jsem jej, nechtěl ji ztratit, protože to byla jeho ,,trofej" , ale bohužel si vybral špatnou trofej.
,,Vybral jste si špatnou trofej, kterou nezvládnete vlastnit, teda ne v živé formě a v mrtvé vám je již na nic. Pošlete ji zpět do její domoviny a nechtě si na ni třeba vzpomínku nějaký obraz, kde je nakreslená." pokrčila jsem rameny, ale již jsem se o tom nechtěla bavit a proto ještě než odpověděl, jsem přeběhla k další a již poslední kleci a spustila jsem:
,,No to se mi snad zdá! Toto je teda mnohem lepší, než i ten Jaguár!" zahrála jsem divadlo jen pro to, aby toho jaguára poslal domů, nechtěla jsem totiž, aby tady zemřel. Před když mi totiž olízl ruku, tak mě prosil pohledem. ,,Rarášci!" zašeptala jsem užasle.
,,Už to díky mě není jen legenda!" řekl pyšně král a přistoupil ke mně a ke kleci, ve které byly modří tvorečkové. Sice se tvářili docela i dost nevinně a podobně, ale byly to pěkně rychlý a zlomyslní hajzlíci, kteří rádi otravovali a dělali hrozný rámus a neplechu. Skoro každého dovedli k šílenství.
,,Žijí v Bloodském hvozdě. Je to jedna z mnoha legend toho hvozdu, co si lidé povídají a je jako jediná pravdivá. Povídá se, že se Rarášci nikoho nebojí, akorát démonů." ďábelsky jsem se usmála a podívala se do černých očí jedné z těch potvůrek a ta vyděšeně zavřeštěla a hned odběhla na druhou stranu klece a ty zbylé se k ní hned přidaly.
,,Některé jak si můžete všimnout mají i křídla, to jsou samečci. Křídly okouzlují a ochraňují samičky a jejich děti. Rarášci jsou něco mezi zvířetem a člověkem, protože se chovají jako oboje. Umí i mluvit, mají svojí specifickou řeč, která skýtá jen pár slov, spíš obsahuje zvuky. Lidí se bojí ze všech nejméně, ale najdou se zřejmě nějaké výjimky." řekla jsem opět s úsměvem a obešla jsem si klec a pozorovala, jak přede mnou ty hajzlíci utíkají.
,,Ty jsi ta výjimka?" zeptal se král a já pobaveně přikývla.
,,Nejspíš ze mě cítí temnotu a prohnilost, takže si myslí, že jsem démon." pokrčila jsem rameny, ale velmi dobře jsem věděla, že toto není důvod, proč se mě bojí...
,,Pokud máte nechráněnou mysl a v noci se vám objevují ve snech, tak byste měl spát co nejdál od nich, protože vám zničí sny, představivost a potom nerozeznáte rozdíl mezi skutečností a snem či představou." sledovala jsem ta jejich malá tělíčka a vzpomněla si na to, jak jsem je naposledy potkala v lese. Přepadli nás tam s Hajzlíkem, když jsme jím projížděli, ale poté mě poznali a utekli...
,,Jo a ještě se je nepokoušejte nějak zabít či mučit, protože mají velikou tendenci krvácet a jejich krev stříká všude kolem a poté ji již nedostanete z oblečení a z předmětů kolem ji jen s těží vydrhnete. Jsou to prostě hajzlíci, jak má být." z legrace jsem na ně zavrčela a vycenila zuby a hned jsem se nahlas rozesmála, když se strachem někteří i podělali. Velmi mě bavilo je strašit, protože se pak netvářili již tolik odvážně a nebojácně.
,,Musím uznat, že tvé vědomosti kolem zvířat jsou zajímavá... A hlavně neočekávaná." zahleděl se na mě zamyšleně král, který stál asi jen yard přede mnou. Dívala jsem se mu do očí, již předem jsem věděla, co v nich uvidím - touhy. Král skoro nikdy neměl nic jiného v očích, vždy totiž po něčem toužil, buď po větším království, nebo po nějaké nové trofeji a nebo po nějaké krásné ženě...
,,I ten největší vrah má v sobě malinkatou dušičku, stejně tak já i ten váš ,,ochránce"." řekla jsem s klidem. Již dlouho vím, že mi král jen tak tak odolává. Vždy si totiž v hlavě mele dokola to, že jsem pěkná svině a vražedkyně, ale kdybych toto nebyla, již dávno bych mohla být jeho královnou... Ale já bych stejně nebyla. nechtěla bych tu jen tak sedět na trůně a nic nedělat!
,,Hm... Možná že ty máš, ale to určitě jen díky tomu, že jsi žena. Můj vražedný stroj duši nemá!" zavrčel na mě poslední větu, jako kdyby mě chtěl vystrašit, ale já se jen ďábelsky a zároveň darebácky podívala na Hajzlíka.
,,Před tím jste říkal, že ani já se svými schopnostmi tady nic nezmůžu..." řekla jsem zamyšleně a obešla jsem pomalu krále. Hrála jsem si při tom s řetězem.
,,Tak se předveď!" zvýšil hodně hlas král a otočil se na mě. Stál za mými zády a můj úsměv na tváři se jen zvětšil a v očích se mi zalesklo. Na tuto odpověď jsem přímo čekala. Věděla jsem již předem, že mi toto odpoví. Tento král byl tak neskutečně předvídatelný...
,,Dobrá..." řekla jsem tichým, ale pevným hlasem. Zavřela jsem oči, sklonila hlavu a zaposlouchala se. Před chvílí jsem totiž zaslechla jemný a tichounký zvuk kopyt na dlažbě, takže musel někdo přijet na návštěvu. Někdo, kdo je dosti vysoce postavený, protože těch koní muselo být přinejmenším 3 tucty.
Poslouchala jsem velice usilovně, jak jen to šlo. Asi deset minut jsem neslyšela žádné blížící se kroky a nevnímala jsem královi nadávky, které na mě jen hrnuly, ale poté jsem se konečně dočkala. Uslyšela jsem dupot jednoho a půl tuctu vojáků.
,,Máte návštěvu." řekla jsem nahlas a vzhlédla jsem k velkým dveřím na opačném konci sálu.
,,A koho? Satana?" uchechtl se král, který už seděl opět na svém trůnu. Trůn se nacházel těsně za mými zády, ale já se na krále neotočila. Stále jsem upírala pohled na dveře, ale tentokrát jsem byla již vzpřímená.
,,Ne." také jsem se uchechtla. ,,Přijel váš syn." řekla jsem s klidem a již jsem v klidu slyšela vzdálené kroky blížící se k bráně, která vedla sem, do Hlavní síně.
,,Cože?!" vyjekl král a já se na něj podívala přes rameno.
,,To jste již zapomněl, že váš syn má přijet na návštěvu?" uchechtla jsem se. No, tak podle mě král sotva věděl, že má syna a určitě již i zapomněl, jak se jmenuje.
,,Sakra!" zavrčel král a podíval se na mě s otázkou v očích: ,Kam ji mám jen schovat?' jednoduchá otázka a ještě lehčí odpověď.
,,No tak ať se On." kývla jsem na Hajzlíka, který stál po mém boku. ,,Postaví po vaši pravici, kde stojí normálně a já se postavím za něj! Je to taková hrouda svalů, že za ním ani nepůjdu vidět!" řekla jsem s úsměvem na tváři, ale pouze jsem jej hrála. Nenáviděla jsem prince ještě více, než samotného krále.
,,Dobrá." řekl král a to se již otevírala brána na konci sálu a velitel oznamoval příchod milovaného královského syna. Rychle jsem se s Hajzlíkem postavili na svá místa - On po pravici králova trůnu a já se schovala za něj. Nemohlo mě jít ani trochu vidět.
,,Pusťte jej!" zavelel král, který odpovídal veliteli a já slyšela, jak vojáci otevřeli bránu dokořán. Zavřela jsem oči, abych si celou scenérii mohla přehrát v hlavě. Hlavním sálem se rozezněly pyšné a rychlé kroky. To musel být princ...
,,Otče..." řekl tichým, ale pyšným hlasem, když poklekl pod stupínky, před trůnem. Ten namyšlený a jemný skoro až ženský hlas jsem znala, až velmi dobře. ,,Vrátil jsem se, jak jsem kdysi před dvanácti lety slíbil." opět se postavil.
,,Vítám tě tu zpátky doma, synu." chladně a bez citu mu odpověděl jeho vlastní otec. Vždy bylo pro všechny záhadou, kolik měl vlastně tento král potomků, ale ví se jen o tomto princi, ale prý jich bylo více. No taky je pravda, že jsem dva z nich zabila já ještě v břiše vlastních matek, ale přesto jich muselo být víc ne? Nebo že by měl jen jednoho živého? Ne! To je blbost!
,,To on za to může..." ozývalo se mi stále v hlavě.
,,Moje matka... Kde je?!" jeho upřený pohled jsem cítila natolik, jako kdyby jej zabodával do mě, ale přitom se nejprve podíval na prázdný trůn a posléze na hajzlíka stojícího přede mnou.
,,Zemřela, asi před rokem." bez zájmu odpověděl král a zahleděl se někam mezi urozené dáme a pány.
,,Cože?! Jak to?!" vytřeštil oči princ a já slyšela jak udělal krok blíž. Věděla jsem, že je pravá chvíle. Neslyšně jsem si nasadila kápi na hlavu a vyšla jsem rychle a mrštně z poza Hajzlíkových zad a přeskočila jsem menší trůn, na který jsem se hned i posadila. Trůn byl vystlaný hedvábnými polštářky, takže to bylo jako se zabořit do velice tlustého mechu.
,,Čistá vražda." řekla jsem klidně a podívala se na krále, který na mě ohromeně civěl, ale když už se chtěl Hajzl pohnout, tak jej král zastavil pozvednutím ruky, nechtěl dělat zbytečné zmatky.
,,Doufám, že vrah byl již dávno pověšen!" zavrčel skoro princ. Jo odpusťte mi to, já vám jej ještě ani nepopsala! No, kde asi tak začnu... Princ je takový ten klasický nafoukaný princ z pohádek. Říká, že kdo ví koho zabil a při tom nedržel zbraň nikdy v ruce. Jediné co umí, je dvořit se dívkám, které jsou z něho úplně paf, protože má prý krásné zlaté vlasy a hnědé oči po matce. Sice to měl, ale já z něj nějako úplně vedle vážně nebyla. Mě vůbec nelákal.
,,Pověšen ne, pouze strávil několik měsíců v mučírně. Několik měsíců bez jídla, vody a neustále na mučícím stole s vojáky kolem sebe, kteří mu spalovali kůži, lámali kosti a posmívali se mu." odpověděla jsem princi a při tom mi v hlavě stále jen znělo: ,,To on za to může..." stále dokola a dokola.
,,Dobře mu tak! Doufám, že tam i chcípl!" vybuchoval princ a já se jen ve stínu své kápě tajuplně usmála. Byla jsem perfektně skryta pod svým pláštěm.
,,Tím bych si nebyla tak jistá." řekla jsem již hlasitěji se smíchem v hlase.
,,A ty jsi vůbec kdo?!" zeptal se tak trochu uraženě princ a opět nasadil ten svůj povýšený výraz. Podíval se na mě jako na tu největší špínu, kterou by obešel snad mílovou ob klikou. Tak to si neměl dovolovat. ,,Doufám, že ne nová královna..." a podíval se zkoumavě na svého otce, ten ale hleděl jen na mě.
,,Já a královna?!" zeptala jsem se posměšně a hned jsem se dala do hlasitého smíchu. ,,To těžko!" řekla jsem již chladně a už jsem taky stála. Po mém prvotním smíchu nebylo ani stopy, jen vzpomínka. ,,Já, jsem něco mnohem horšího!" zvýšila jsem již velice opravdu hlas, jako kdybych tu byla králem já.
,,Co si to vůbec dovoluješ tady na mě zvyšovat hlas?! Já jsem princ Haward Robert -"
,,Bla, bla, bla, bla!" přerušila jsem ho a poslední slovo přímo vyštěkla. Bylo mi ukradené, jak se jmenuje, protože jsem to stejně velice dobře věděla. ,,Promiňte ,,princátko", ale asi jste přehlédl, že mně je vaše postavení úplně ukradené!" pomalu jsem k němu začala scházet po stupínkách.
,,To si teda nenechám líbit! To si pamatuj! V přítomnosti takového nevychovance..." pozvedl vysoko hlavu a dělal, že pohled upírá někam jinam. Já mu odpověděla hlasitým syknutím.
,,Řeknu ti Hawarde, že mě jsi celý úplně ukradený, ale ty jsi se kolem mě před rokem neustále točil a chodil si za mnou každý den. Tehdy ti nevadilo, mé chování?" vzpomínala jsem na jeho návštěvy ve vězení. Každý den tam za mnou chodil.
,,To si teda nepamatuji. Já navštěvuji pouze urozené dámy a dívky, které se nebojí ukázat svůj vzhled, jako ty!" hleděl na mě posměšně. Stála jsem šikmo před ním, asi jen dva yardy od něj.
,,Já se nemám za co stydět a za svůj vzhled už vůbec ne. A že bych já a strach šla dohromady? Nikdy!" pozvedla jsem pomalu ruce v poutech ke své hlavě a shodila jsem si kápi. Velmi dobře jsem věděla, že mě pozná.
,,To nemůže být pravda..." odmlčel se a překvapeně se na mě podíval. Já se jen chladně usmívala. Nenáviděla jsem jej natolik, že jsem se jen tak tak ovládala, abych mu hned neskočila po krku. Jak pak, že je dlouhý ten řetěz, který mě poutá k Hajzlíkovi? Patnáct yardů?
,,Co tu sakra ještě dělá?!" zeptal se princ se strachem v hlase a s upřeným pohledem na mně. Jenže ta otázka nepatřila mně, ale králi.
,,Nechtělo se jí nějako umřít, tak jsem pro ni vybral lepší nabídku, kterou jsem ji chtěl právě nabídnout." ďábelsky se usmál král a zahleděl se na mě s touhou v očích. No do háje.
,,Ještě před chvílí jste mi říkal, abych se předvedla..." podívala jsem se opět na krále. ,,Ráda bych vám ukázala, jak dokážu v klidu velice nedávné smrti vaši druhé ženy přidat i smrt vašeho dalšího potomka, ale zabíjení mě teď moc neláká, ráda bych se převedla trošku jinak." pousmála jsem se.
,,Hmm." řekl zamyšleně král a podepřel si hlavu pravou rukou.
,,Nemohla jsem si nevšimnout vašich vojáků, kteří vás tady neustále hlídají, také kdo by si jich nevšiml, ale to není přímo to, co jsem chtěla. Zaujali mě ty krásné kuše..." odmlčela jsem se a krapet jsem trhla za řetěz, aby se dal i Hajzl do pohybu, nemohla jsem si přitom nevšimnout princova vyděšeného pohledu, který mi vykouzlil úsměv na tváři.
,,Už od sud vidím, že to jsou kuše vysoké kvality. Určitě s jistotou nepochází z tohoto světadílu, že?" koukla jsem na krále a ten přikývl. ,,Jsou z východu, ano. Již od sud vidím tu ladnost a eleganci východního světadílu." přistoupila jsem schválně k jednomu mladému vojákovi, který na mě upíral vyděšený pohled, ale v očích měl hlavně zmatek.
,,Mohu si půjčit tvou kuši?" jemně jsem se na mladého vojáka usmála a ten se na mě jen zmateně podíval.
,,Tyto kuše vás králi musely stát pěkný majlant. To se vaše pokladnice musela pěkně vyprázdnit, protože přesně jednu takovou jsem si kdysi taky koupila... Stála přes tři sta zlatých a myslím, že tyto stály stejně tak." darebácky jsem se usmála a schválně se otočila čelem ke králi. Dlaně jsem smrskla co nejvíce jen to šlo a nechala jsem, aby mi pouta krásně sjela z rukou a nechala jsem je hlasitě dopadnout na zem.
,,Hned ji vrátím." řekla jsem vojákovi, když jsem mu rychle vytrhla kuši z ruky. Byl krásný pocit mít opět volné ruce. Možná si říkáte, co je to za blbost, jak jsem mohla sundat ta pouta, ale měla jsem docela i drobné ruce s velice dlouhými prsty a ta pouta mi byla opravdu velká. Taky komu by nebyla, když má člověk ruce jen samou kost a kůži a zakrnělé svaly?
,,Musím říct, že to je opravdu těžká zbraň." potěžkala jsem si kuši v rukách. Byla opravdu těžká. ,,Velice jemně opracovaná, s krásnými detaily a s krásnou křivkou, ladností a hlavně je velice souměrná. Takováto zbraň se vyrábí klidně několik týdnů, taky proto ta cena. Ale nejkrásnější je ta řeč vyryta po obvodu zbraně." rozplývala jsem se a přiložila jsem si kuši k obličeji a zamířila jsem s ní na prince. Byla už i nabitá, stačilo jen vystřelit a byl by mrtví a pomsta by byla škrtnuta...
,,Vrať to!" rozkázal Hajzlík, který se objevil po mém boku a velice pevně mi stiskl pravé zápěstí ruky.
,,Jen se koukám, jasný?! Tak zase klid." mluvila jsem s ledem v hlase, ale na tváři jsem měla milý úsměv. Kuš jsem vrátila vojákovi, kterému málem spadla na zem, a já jsem zvedla ze země ta pouta a zatočila jsem s nimi na prstu a opět se vydala k trůnu a ke králi.
,,Nevím s jistotou králi, kam mám ta pouta vrátit, jestli na své ruce, ze kterých by mohly z klouznout a nebo tady hle vašemu nabroušenému strážci, který má chuť mě každou chvílí uškrtit." kývla jsem na Hajzlíka, který šel po mém boku. V králových očí se zračil strach, ale to skoro ve všech očí, protože jen tak někomu se z těchto pout dostat nepovedlo.
,,Jak si to udělala?" zeptal se užasle král, ale já jen pokrčila rameny. Přece jen to, jak jsem to udělala viděl.
,,To jste králi již zapomněl, čeho všeho jsem schopná? Co vše se mi povedlo?" zeptala jsem se a zastavila se opět pod stupínky pod trůnem. Hajzl se zastavil po mé levici.
,,Jako docela ráda bych se tu s vámi králi vybavovala, ale mám docela již hlad a navíc je již i poledne, docela bych byla ráda, kdybych mohla odejít a vrátit se až poté." prohodila jsem jen tak a vrhla zkoumavý pohled na Hajzlíka, který se díval někam před sebe.
,,Dobře, vypadněte a vraťte se hodinu po poledni!" rozkázal král a já se s Hajzlíkem po boku otočila a odešla pryč ze sálu. Měla jsem opravdu velký hlad, ale nevěděla jsem, jestli mi vůbec nějaké to jídlo dají. No, doufám, že jo.