5.Kapitola
Nikdy jsem nevěděla, že může být taková nuda neustále ležet na blbým mučícím stole, ale nuda to byla teda neskutečná. Již tu ležím připoutaná snad deset měsíců a nemohu se ani pohnout. Železné okovy mám kolem zápěstí a loktů, kolem kotníku a kolenou a také kolem krku a pasu.
Celé mé tělo je poseto nespočitatelně popálených a řezných ran. Nechtěla bych být tím, kdo by je měl za úkol spočítat.
Bylo tu šero. Dívala jsem se nahoru nad sebe a sledovala jsem, jak se v mlhavém světle z daleké louče snáší prach směrem dolů ke mně. Již dlouho tu na mě usedal a já neměla možnost jej oklepat. Jen jsem jej mohla rozfoukávat, ale to nemělo cenu, protože na mě opět po chvilce klesl.
Jsem odsouzená k smrti na tomto stole, ale zatím se ta moje smrt nějak neblíží a já ani nechci, aby přišla. Mám v úmyslu utéct. Nenechám se tu nějakými přiblblými vojáčky zabít, kteří umí jen šermovat s meči, ale ve válce nikdy nebyly, takže nebyly ani pořádné stroje na zabíjení, jako já. Tady by přežili, ale ve válce ani vteřinu.
Dnes uteču, až nastane noc. Sice je teprve čas na večeři, ale já jsem trpělivá, čas vás to naučí. Věděla jsem, že mě asi v deset večer přijdou opět mučit, protože teď byl velitel vojáků z mučírny u krále. Nejspíš se s ním domlouval, o kolik má dnes zvýšit dávku mučení.
Nikdo tu prý na tomto stole nevydržel déle jak dva měsíce, tak to budu já asi rekordmanka. Jenže on tu nikdy neležel takový stroj na zabíjení, jako já a nikdy už ležet ani nebude.
I když jsem byla velice vyhublá a oslabená, přesto jsem věděla, že v sobě mám ještě mnoho sil. Byla jsem naučená si svou sílu šetřit a teď jsem si ji šetřila již velice dlouho.
Vojáci měli zakázáno mi přinést jakékoliv jídlo či pití, ale už si nevšimli, že ve stropu přímo nad mojí hlavou je malá díra, kterou sem kape voda. A když prší, tak někdy teče i malý pramínek, ale tady spíš sněží.
Možná proto jsem i tak dlouho přežila, ale myslím si, že ta díra nad mojí hlavou tam je již pořádně dlouho.
Ráda bych řekla, že jsem tu sama, protože mám ráda samotu a nebo jsem zvyklá na společnost zvířat a přírody, ale bohužel jsem tu sama nebyla. V celách kolem mě bylo asi deset nechutných hajzlů, kteří se vždy velice smáli, když mě mučili. Jo a poté tu byly asi čtyři tucty velice zdatných vojáků, ale již jsem za těch několik měsíců vypozorovala, co mají za slabé místo.
Přiznám se, že se ráda utápím ve svých myšlenkách a teď mám neskutečného času se v nich utápět a rozvíjet je.
Nuda, nuda a jen nuda.
Nic tu nebylo zajímavého a myslím, že nic zajímavého tu nikdy ani nebude. Myslím že ty šedé zdi by chtěli nabarvit, třeba na rudo. Krásně na rudo od krve.
Možná je to nechutné a nebo zvláštní, ale já ráda a hodně přemýšlím a myslím na krev. Ta krásná rudá tekutina mě prostě fascinuje a neskutečně mně i chutná. Možná si říkáte, že jsem nechutná, ale určitě se najde ještě mnoho dalších, kterým krev chutná.
Věděla jsem, že utéct bude velice těžké, ale když budu chytřejší a rychlejší než ostatní, tak to možná zvládnu. Navíc, již jsem třikrát utekla, ale bylo to až moc snadné a proto jsem se nechala chytit asi deset pater pode mnou. Chtěla jsem, aby zvýšili počet stráží, aby to byla větší legrace.
Vyrušilo mě cvaknutí mohutného zámku. To byly ty zatracené kokové dveře, které se odemykaly jedině, když chtěl někdo vstoupit dovnitř a teď nemohl vstoupit nikdo jiný, než velitel stráží z věznice.
Poslouchala jsem pravidelné zvuky jeho hlasitých kroků. Měla jsem zavřené oči a počítala jsem každé zadunění kroku. Vždy udělal stejný počet kroků až úplně ke mně. Opět jich udělal sedmdesát dva.
,,Že by konečně chcípla?!" řekl posměšně velitel, když přistoupil až těsně ke mně a po boku měl čtyři vojáky. Nedýchala jsem a přestala jsem se úplně hýbat.
,,Pane, ještě před chvílí si pobrukovala, ale opravdu se nějako nehýbe." řekl zmateně voják jménem Jorg. Byl to takový hajzlík, který mi rád spaloval kůži na břiše.
Milovala jsem hudbu a ráda jsem si pobrukovala a nebo i zpívala. Měla jsem krásný hlas a zpívat jsem uměla přímo nádherně. Někdy mě tu vojáci i prosili, abych jim alespoň na chvilku zabroukala.
Rychle jsem se nadechla a spustila jsem:
,,Jen hloupý vojáček přistoupí,
až k samotnému vrahovi.
O smrt si tak poprosí
a padne do rukou katovy."
Oči jsem otevřela až když jsem dozpívala. Můj hlas dokázal oblbnout nejednu hlavu a právě zvládl oblbnout ty čtyři blbečky, teda až na velitele. S tím to nic neudělalo. No tak taky jsem nebyla siréna.
Při posledním slově jsem v sobě našla všechnu skrytou sílu a prudce jsem trhla rukama, než se vůbec někdo stihl vzpamatovat. Železné okovy se otevřely, již dávno jsem si všimla, že nejsou vůbec napevno u táhlé a že stačí opravdu velkou silou škubnout a jste volní.
Rychle jsem škubla i s nohami a pasem a poté jsem si rukama pomohla osvobodit si i hlavu. Prudce a lehce jsem se postavila na stole a skrčila se do útočné pozice a jako varování jsem divoce zavrčela.
Jediný, kdo se jako první vzpamatoval byl samozřejmě velitel. Rychle tasil svou velikou šavli. Byla to krásná zbraň, ale on s ní uměl akorát šermovat. Samozřejmě, že i on nikdy nebyl ve válce. Nikdy nebyl na bojišti a proto teď neměl proti mě šanci.
Byla jsem stejně rychlá a proto jsem se jen tak tak vyhnula jeho útoku, který mířil na mé nohy. Dělalo mi docela i potíž vyskočit, protože jsem se již tři měsíce ani trochu nepohnula.
Rychle jsem se zavlnila a ošklivě mi zakřupalo na několika místech v těle, jak klouby protestovaly, ale já jsem je nechtěla šetřit a ani jsem nemohla. Po tak dlouhé době bez pohybu... To jsem si opravdu nemohla dovolit.
Teď mi šlo o život.
Prudce jsem vykopla nohou a trefila jsem velitele do ruky, kterou držel pevně šavli. Ta mu hned z ruky vylétla a já ji hbitě a bez problémů chytla do pravé ruky. Než mě kdokoliv stihl zastavit, tak jsem šavli v rukou přelomila. Asi to podle vás byla blbost, ale já jsem chtěla utéct, aniž bych použila nějakou zbraň. Nebo jsem se o to chtěla alespoň pokusit.
Hned se vzpamatovali i čtyři vojáci, ke kterým se přidalo dalších deset, co si nás všimli. Všichni měli tasené meče a už na mě chtěli zaútočit, ale já jim to nechtěla dovolit. Skočila jsem mezi ně a začala jsem je skopávat k zemi.
Nejprve jsem se vrhla na velitele, protože ten měl z nich největší mozek a to i on byl dost tupý. Prudce jsem jej udeřila pěstí do obličeje a hned jsem kopla další dva vojáky do břicha. Odlítli dozadu a srazili tak k zemi další své kámoše.
Já jsem ale na nic nečekala na rozdíl od nich.
Po tom roce tady na mučícím stole mi narostly pěkné nehty, které jsem teď využila jako svoji zbraň.
Odkopla jsem dalšího vojáka, kterému za letu spadla helma a když narazil hlavou napřed do zdi, tak se ozvalo krásné a hlasité křupnutí a po zdi se rozprskl jeho mozek a hlavně krev.
,,No konečně! Vidíte jak vám to tady krásně vymaluji?!" řekla jsem se smíchem a dalšímu vojákovi jsem zaryla nehty hluboko do očí. Začal neskutečně vřískat a tak jsem ho odkopla stranou, kde se svalil na zem a válel se tam v neskutečných křečích.
Další voják neměl chráněný krk a tak jsem jej jednoduše podřízla jedním ze svých nehtů, ale dalo mi to docela i práci, i když jsem si nehty před tím dlouho o stůl brousila, aby byly pěkně ostré.
,,Ty mrcho jedna!" objevil se u mě velitel.
,,Šetřete slovy starouši, protože vám jsou stejně k ničemu." ďábelsky jsem se na něj usmála a jednoduše mu skopla jeho helmu a vrazila mu do ksichtu pěstí. Vyplivl jeden ze svých zubů a hned se na mě opět vrhl beze zbraně.
Byla jsem neskutečně rychlá a tak jsem mu opět vrazila pěstí do obličeje a on se ke mě otočil zády. Udělal pěknou chybu. Hned jsem jej zezadu čapla kolem krku a s velikou námahou jsem si jej přehodila přes hlavu. Neskutečnou rychlostí a silou jsem s ním praštila o zeď a jemu ošklivě zakřupalo v hrudi. Milovala jsem zvuk lámajících se kostí.
Velitel zlostně zavrčel, ale bylo mu to k ničemu, protože jsem ho hned podřízla jedním ze svých nehtů. Ani jsem ho neznala jménem, ale teď mi to bylo již jedno, protože byl stejně mrtvý.
Hned jsem se vrhla na další tři vojáky, kteří se objevili za mnou. Vykopla jsem pravou nohu nahoru a sejmula tak všechny jednou ránou do hlavy. Skáceli se k zemi a musím říct, že tito byly opravdu bez mozku, protože se sami nabodli na své meče, takže bylo o další blbečky méně.
,,Teď chcípneš děvko!" zařval na mě nějaký voják, který se objevil po mém levém boku. Po mém pravém boku byl další. Ani jeden o sobě nevěděli a oba dva na mě běželi z obou stran.
,,Když myslíš." pokrčila jsem rameny a vyběhla jsem vpřed. Za sebou jsem již jen slyšela poslední výkřiky těch dvou, když se vzájemně probodli. To jsou ale telata.
Vrhla jsem se po krku dalšího a opět jsem jej podřízla. Hned vedle stáli další dva, kteří na mě mířili kuší. Ještě pořád jsem před sebou držela toho jednoho, kterého jsem teď použila jako štít a vyrazila s ním před sebou proti nim. Než se stihli vzpamatovat, prudce jsem toho mrtvého na ně strčila a oni si prudkým nárazem o zeď roztříštily lebky.
Bylo neuvěřitelné, jak je až lidské tělo křehké. Navíc ještě jak jsou i ti vojáci blbí, protože ještě na poslední chvíli než narazili do zdi, tak vystřelili bez míření z kuší a zasáhli tak nějaké další dva vojáky, kteří byli někde za mnou.
Musela jsem se nahlas smát, protože ta jejich demence byla opravdu libová.
Hned jsem se vrhla po dalších dvou, které jsem již bez potíží podřízla, protože neměli ještě ani tasené meče. Za nimi se nacházeli další tři vojáci připravení hezky na ránu do zubů a tak jsem je krásně všechny odkopla stranou.
Stihla jsem se otočit zrovna v čas, když na mě ze strany běžel nějaký ten hajzl s nataženou rukou, ve které držel meč a nehorázně nechutně řval a ještě i pěkně smrděl. Ten už opravdu dlouho neviděl koupel, i když já mám co říkat.
S lehkostí a přesností jsem odkopla jeho meč stranou a ten imbecil letěl za ním a ani se nestihl zastavit, když jím probodl další tři své kámoše. Tak ten udělal kus práce za mě. Dál už ale nepokračoval a tak mi byl k ničemu a jednoduše jsem jej podřízla.
Teď šlo opravdu vidět, že žádný z těch vojáků nebyl nikdy na bojišti, protože pořád každý krok zakopávali o své mrtvé kámoše, kteří se váleli po zemi a tak se pak pořád dívali na zem, aby nezakopli a mě tak vůbec nevnímali. To jsou ale telata.
Já se na zem dívat nemusela, již tolikrát jsem byla na bojišti, že jsem dokázala jednoduše odhadnout, kde je mrtvola a na jakou můžu šlápnout a na jakou ne.
Prolétla jsem kolem vojáků, kteří si mě často ani nevšimli a všem jsem s lehkostí a jednoduchostí podřízla krk a nebo vypíchla oči.
Mrtvoly vojáků se tu začaly pěkně kupit, ale ještě pořád tu zbývalo pár živých - přesně jeden tucet. Všech dvanáct stálo za ležícími mrtvolami, bok po boku a mířili na mě těmi svými kušemi.
,,Hej, ty děvko! Když se nám vzdáš, tak se třeba nad tebou král slituje!" zařval na mě ten uprostřed, který se z nich asi nejméně klepal, ale to bude tím, že měl z nich asi i ten nejmenší mozek.
,,Tak počkat, po kolikáté už dělám tento útěk?" zeptala jsem se se zamyšleným výrazem a s milým úsměvem na tváři. Pomalým a lehkým krokem jsem se k nim blížila. Byla jsem od nich asi deset yardů.
,,Po čtvrté! A tentokrát se ti to taky nepovede!" zavolal na mě opět a ten samý voják. Věděla jsem, kdo to je, byl to ten blbeček Jorg.
,,Správný voják by poznal, že ty předchozí útěky byla jen příprava na poslední a pravý útěk." šla jsem pořád dál, blíž k nim. Šla jsem pomalu, protože jsem neměla kam spěchat.
,,Sis šla prozkoumat záchůdky, nebo co? Že tě vojáci chytili vždy jen deset pater pod námi!" začal se smát voják a ti ostatní se k němu sborově přidali, ale já se také začala smát.
Všichni se hned přestali smát, když jim došlo, že já se také směji.
,,Stále mě překvapuje, jak až jsou někteří lidé tupí a dutí. Někdy si říkám, jestli nejsem jediná, která má v tomto hradě mozek." usmívala jsem se darebácky a všímala si toho, že jim vůbec nedochází, že jsem již jen yard od nich.
,,Vždy jsem se nechala chytit na stejném místě, aby to vypadalo, že jsem hloupá holka, která hrad vůbec nezná a navíc útěk byl tak lehký, že jsem si říkala, že se nenechám připravit o tak skvělou zábavu a legraci. Bylo mi jasné, že po třech útěcích král mnohonásobně zvýší počty stráží a ještě i potom co jsem zabila jeho manželku, tak to už tuplem." již jsem stála na místě, nikam jsem již jít nepotřebovala. Všimla jsem si, že jsou do mých slov úplně zažraní, že i všichni sklonili své kuše. No nejsou to hlupáci?
,,Teď je na každém patře zde v Hlavní věži deset tuctů vojáků, těch nejlepších, co hrad poskytuje a krále bez přestávky hlídá ,Pravá ruka Ďábla', který včera opustil hrad. Vedlejší věže poskytují na každém patře tři tucty vojáků a na hradbách je snad dvě stě tuctů vojáků, přičemž asi padesát tuctů vojáků náhodně obchází celý hrad. A toto všechno dohromady dává skoro deset tisíc vojáků, což je asi polovina celého vojska krále." ďábelsky jsem se usmála, protože jsem si všímala jejich vykolejených výrazů, protože tyto informace neměli určitě ani oni.
,,Jak toto všechno víš?" zeptal se úplně zaskočený Jorg a já se musela rozesmát tím nejvíce ďábelským smíchem.
,,Hold jsem vycvičený zabiják. Ten nejlepší vrah na světě!" výhružně jsem zavrčela a vrhla jsem se proti Jorgovi, které ho jsem odstrčila před sebe a jednoduše mu podřízla krk. Za sebou jsem již jen slyšela deset výkřiků, které vydali ti vojáci s kušemi, protože se mě snažili sestřelit a nedošlo jim, že jsem proběhla mezi nimi a tak se jednoduše a lehce postříleli navzájem.
Jeden z nich, ale zůstal naživu a než se stihl vzpamatovat, tak jsem jej jednoduše podřízla a odstrčila stranou.
Až teď jsem si uvědomila, že všude kolem mě jsou jen mrtví vojáci a krev, kterou jsem byla pokryta hlavně já. Rychle jsem dýchala, ale ne únavou, ale adrenalinem a touhou po další krvi a smrti.
Dívala jsem se před sebe do země a přemýšlela o tom, jak dlouho jsem již na jazyku necítila tu chuť krve. Hodně dlouho.
Zaklepala jsem hlavou a vzpřímeně jsem se postavila. Podívala jsem se na spoušť před sebou, kterou jsem udělala - na čtyři tucty mrtvých vojáků, kteří prý byly ti nejlepší tady na hradě.
Ještě nikdo nemohl vědět, že jsem již na útěku, protože tady jsou zdi velice tlusté a zvukotěsné, takže nešlo ven nic slyšet a navíc ani nikdo nestihl utéct třeba pro pomoc.
Už jsem se chtěla otočit a pokračovat dál ve svém útěku, když v tom mě vyrušilo něčí zavolání: ,,Hej! Puso! Vem nás sebou!"
Prudce jsem se otočila a než se kdokoliv z těch blbečků v klecích stihl vzpamatovat, už jsem stála u klece toho, který na mě zavolala. Ten v hlavě nemohl mít ani náznak mozku, ale přitom se mi vždy nejvíce smál, když mě mučili.
,,A to bych měla udělat proč?" naklonila jsem hlavu ke straně a v očích jsem měla divokost. Pozorovala jsem toho hajzla. Musel být takových sedm stop vysokých a byl bledý jako stěna. Musel to být muž z Onsnu a nebo z Mrtvé země, ale spíš bych to typovala na ten Onsn. Byl pěkně popálený.
,,Pomohli bychom ti utéct a ty bys díky nám neskončila opět zde na tom stole." pokrčil rameny a přitiskl se k mřížím, u kterých jsem stála.
,,Osobně si teda myslím, že vás zrovna moc nepotřebuji. Jsem mnohem silnější a lepší než vy všichni dohromady." pokrčila jsem rameny, darebácky se usmála a otočila se.
,,On tě ale zase chytí!" zavolala za mnou, jako kdyby měl o mně strach, ale při tom jsem slyšela jen strach sálající z něho. Chtěl utéct za každou cenu, protože se bál smrti a hlavně i Jeho.
Již jsem se neotočila, i když za mnou začali již všichni volat ať je vezmu sebou. Šla jsem dál chodbou a na rtech jsem měla ďábelský úsměv.
Dnes potečou potoky krve.
Došla jsem rychlým krokem k těm železným dveřím, za kterými stáli dva muži, nebo spíše dvě hory svalů. Byly to jižané, takže černá kůže, vysoká sedmi stopová postava a hlavně obrovské svaly a potetovaná těla.
Zabušila jsem na dveře a řekla velitelovým hlasem, šlo jej velice dobře napodobit: ,,Pusťte mě ven!" a oni mě vážně pustili.
Dveře se přede mnou otevřeli a já hned postřehla, že jsou oba dva strážný mezi dveřmi a zdí, že stačí jen trochu prudce kopnout a oba budou na kaši rozemletí na zdi, protože ani jejich svaly nezastaví silnou ránu těchto těžkých dveří.
Nahromadila jsem všechnu svoji sílu a opřela jsem se prudce do dveří. Ty se hned pustily do rychlejšího pohybu a najednou se ozvalo nádherné a hlasité zakřupání. Všude z poza dveří se rozstříkla krev a malí pramínek krve začal stékat i dolů po schodech, po kterých jsem se hned neslyšně rozeběhla.
Nebyla tu žádná pochodeň, ale po těchto schodech jsem běžela již třikrát, takže jsem to zvládala i teď v pohodě po tmě.
Zastavila jsem se až na konci schodů přesně v místech, kde končil jejich temný stín. Zaposlouchala jsem se do okolních zvuků a úplně jsem znehybněla, když jsem uslyšela něčí rozhovor.
,,Poslední dobou mě to tu na stráži ani nebaví. Již je tu tolik vojáků, že si tě hnedka všimnou a nahlásí veliteli, jen když si chceš trochu užít po dlouhém hlídání s nějakou tou služebnou!" stěžoval si voják takovým skoro ještě dětským hlasem dalším dvěma, kteří šli s ním. Slyšela jsem jejich hlasité kroky.
,,Přesně tak, Roberte. Já už toho mám taky po krk a to vůbec ani nevíme, proč se tu tolik zvýšily počty stráží!" říkal další takovým hlubokým hlasem. Oproti tomu prvnímu mu mohlo být tak třicet let.
,,Hele chlapi já jsem rád, že nás alespoň přeřadili sem, protože bloudit ve vedlejších věžích, kde bylo pěkný prd, byla dost velká nuda. Tady jsou alespoň pěkný ženský, na které se dá alespoň koukat." podotkl další asi taky tak nějak třicetiletý.
Věděla jsem, že jsou ještě za rohem na konci chodby a proto jsem rychle vylezla a opřela se o zeď v dlouhé chodbě. Zavřela jsem oči a počkala, jestli si mě všimnou.
,,No to je sice možný, že tu jsou pěkný ženský, ale když si s nimi nemůžu zalíst ani někam do postele, tak mi tu jsou stejně k hovnu!" protestoval opět první - Robert. Již si to ke mně rázovali dlouhou chodbou, ale já velmi dobře věděla, že o mně ještě ani trochu neví.
,,A navíc jakmile si sundám helmu, tak mi hned chtějí utéct, protože se jim náhodou nelíbí moje jizva a nebo zase, že si mysleli, že jsem velitel a nebo mají problém, že vypadám tak na třináct! A přitom mi je dvacet!!" bručel opět první a vypadal již docela i vytočeně.
,,Myslíš ty vůbec někdy na něco jiného, než na ženský?" zeptal se pobaveně druhý a začali se se třetím smát.
,,No třeba teď zase myslím na tu nechutnou večeři, která se mi ještě pořád převaluje v břiše a je mi z ní pěkně blbě!" řekl uraženě Robert a ti dva se zase rozesmáli.
,,Ale to máš pravdu. Dneska to žrádlo stálo za pěkně velké hovno!" zabručel třetí hlasem, ze kterého šlo vyčíst, že má rád dobré jídlo.
,,Podle mě to jídlo stojí vždy za hovno." pokrčil rameny druhý, když zrovna procházeli kolem mě. Ty teda byly dobře zažraní do svého rozhovoru o večeři a o ženských na tomto hradě.
,,Jsem stejného názoru." řekla jsem tiše, když na chvilku zmlkli a již byly po mém levém boku. Všichni tři se zaskočeně otočili a podívali se směrem, kde jsem stála. Stála jsem ještě pořád trochu ve stínu, ale přesto mě šlo trochu vidět.
,,Na mě kuchař posledních pár dní s jídlem asi zapomněl." řekla jsem smutně a odlepila se od zdi. Došla jsem si hezky pomalým, ale vznešeným krokem do středu chodby a postavila se čelem k vojákům, kteří již jen tak tak netasili meče.
,,Kolik dní?" zeptal se omámeně ten mladý - Robert, byl mnou úplně okouzlen. Musím přiznat, že jsem nebyla zrovna ošklivá, spíš vůbec ne. Vždy jsem byla krásná až nádherná, ale nikdy jsem nepochopila proč.
,,Kurva co to meleš?!" zeptal se jej nechápavě ten druhý.
,,Roberte. Nevšímej si toho hlupáka. Já nechci jeho..." odmlčela jsem se a svůdně se usmála. Došla jsem až k Robertovi a těsně se k němu přitiskla. ,,Já chci tebe." doufám, že jste již pochopili, že celé toto dění je jen divadlo.
,,Konečně někdo..." zavrněl Robert a hned si odhodil helmu. Zbylý dva vojáci tasily meče, protože si již zřejmě všimli mého krví nasáklého oděvu.
Musím říct, že Robert nebyl ani moc ošklivý, akorát vypadal, jako kdyby mu bylo asi jen třináct. Měl takový velice dětský obličej. Skoro jsem ještě viděla, jak mu po bradě teče mléko. Hlavně jeho vzhled třináctiletého doplňovaly ty pečlivě česané světlé vlasy. Nebyl ani trošku můj typ.
,,Ty debile! Vzpamatuj se! Vždyť ona utekla z vězení!" řval již ten třetí. Přesně toto jsem chtěla. Kolem mých nohou se totiž objevil ten tekoucí pramínek krve, který konečně ztekl ze schodů a ti dva vojáci si ho všimli.
,,Hele do prdele kluci! Držte huby! Konečně mě nějaká holka chce a vy mi to chcete překazit!" okřikl je Robert, ale jakmile se na mě podíval, již jsem se netvářila svůdně, ale přímo ďábelsky.
Robert se stihl jen tak tak zatvářit úplně zmateně, ale hned poté se skácel k zemi s podříznutým hrdlem, s výkřikem a s vyděšeným pohledem, který mu zůstal poté, když mi jeho krev postříkala celý obličej.
,,Ty čubko!" zařval ten druhý a já již slyšela snad dvacet párů nohou, které se k nám blížili z jedné z vedlejší chodby. Musela jsem se jen ďábelsky smát, protože mi vše vycházelo přesně tak, jak jsem chtěla.
,,Lichotky ti nepomohou." usmála jsem se a rychle jsem mu srazila helmu z hlavy a zaryla mu nehty hluboko do očí. Začal nechutně a nelidsky řvát. Přesně tak, jak jsem chtěla.
Vrhla jsem se i na toho třetího, který se po mně ohnal mečem, ale prořízl jen vzduch. Byl to takový kulatější voják a vypadalo to, že ten meč pomalu ani neudrží. Měl něco s pravou rukou, protože ji měl zvláštně zkřivenou, určitě měl zlomenou nějakou zápěstní kůstku.
Jednoduše jsem jej kopla a on vrazil do zdi. Hned jsem k němu přiskočila a podřízla mu hrdlo.
Těch dvacet vojáků se již velice rychle blížilo. Již byli skoro u mě, ale já měla eso v rukávu. Ne jen tak ledajaké eso.
Jemně a rychle jsem si z pod košile vytáhla takové klubko nitě a uvázala jsem ho na jedné straně stěny ve výšce krku a na druhé straně jsem jej jen podržela ve stejné výšce. Pak už udělalo svoji práci samo.
Chodba byla dost široká, aby vedle sebe mohlo běžet deset vojáků a dalších deset za nimi. Vojáci byly natolik tupí, že si mé nitě ani nevšimli a jednoduše běželi dál. Jakmile byli u ní, již bylo pozdě na to, aby se zastavili a proto jim niť jednoduše a lehounce uřízla ty jejich hnusné palice.
Když to spatřila druhá řada, již se nestihli zastavit a tak dopadli úplně stejně.
Rozlehlo se ticho.
Pomalu a jistě jsem opět namotala svou speciální niť na klubko. Musela jsem být velice opatrná, protože jsem mohla snadno přijít o prst a to jsem nechtěla.
Určitě vás zajímá, jak to že ta niť uřízla těm blbečkům krk, co? Vždyť je to jen nit co? Jo tak to vážně ne. Byla to ta nejlepší nit, co jste mohli najít, protože byla ostrá neskutečným způsobem. Moc jsem ani já sama nechápala, jak to dělá, ale prostě stačilo trošku přitlačit a šup, prst je pryč a nebo cokoliv jiného.
Byla to šikovná a hlavně velice vzácná věcička. Taky že jsem ji ukradla kdysi z té nejstřeženější pokladny vůbec. Byl to ještě pozůstatek po velice dávné civilizaci, po těch ,,Andělech" jak je nazývají lidé, ale já je tak nenazývám. Těchto pozůstatků bylo velice málo a jen málokdo se pyšnil jejich vlastnictvím. Byly prý tak drahé, že i kdyby jste prodali všechno co se dalo na celém tomto světadíle, tak si nekoupíte ani jednu. Jejich hodnota se nedala ani vyčíslit.
Kdo by taky nechtěl něco takového mít? No ne? Nezní lákavě vlastnit něco tak drahého a nedosažitelného? Podle mě jo! Taky že jsem málem chcípla, když jsem se pokoušela tuto věcičku ukrást... Ale to je jiný příběh a ten si necháme když tak na někdy jindy...
Opět jsem se rychle skrčila ve stínu a zaposlouchala jsem se. Nic mě tu nemohlo rušit, protože mrtví vojáci se na zemi ani nepohnuli. Jen tiše leželi bez jediného pohybu.
Slyšela jsem pouze několik vojáků na stejném patře, ale daleko ode mne a také několik pode mnou. Nikdo o mě již nevěděl. Tak tomu se teda říká tupost vojáků...
Vylezla jsem ze svého úkrytu a rychle jsem se pustila ve stínu chodby dál. Bylo mi úplně jedno, že za sebou nechávám krvavé stopy, protože stejně tu budu za sebou nechávat mrtvoly.
Běžela jsem neslyšně a mrštně a poslouchala jsem okolní zvuky.
Tato chodba byla velice dlouhá a proto mi chvilku trvalo, než jsem se dostala až na její konec. V této chodbě byl i Hlavní sál, kde býval král, ale tam jsem jít nechtěla, protože by mi to bylo k ničemu. Já jsem nebyla královrah, i když...
Ne, dnes se králové vraždit nebudou, dnes jen vojáci.
Na konci chodby jsem se přitiskla ke zdi a poslouchala jsem. Hned za rohem museli jít asi dva vojáci. Šli tiše, ale přesto jsem slyšela jejich líné a unavené kroky. Tentokrát to byly asi zkušenější vojáci.
Počkala jsem si, než budou úplně u rohu, kde se chodby setkávají a až když byli úplně u mě, tak jsem vyskočila ze svého úkrytu. S lehkostí a přesností jsem jim uštědřila ránu do břicha a oba dva o krok klopýtli dozadu.
Hned jsem toho využila a jednomu z nich jsem srazila helmu z hlavy. Poté jsem se otočila k tomu druhému a uštědřila jsem mu kopanec do hlavy, takže se skácel k zemi. Rovnou z kopance jsem se ladně otočila opět k tomu prvnímu a jednoduše mu podřízla krk. Málem se skácel k zemi s rachotem, ale já jej lehce chytla a na zem jej položila pomalu a tiše. Věděla jsem totiž, že jsou hned vedle schody, po kterých se zvuky krásně přenášejí a kdyby někdo stál pod schody, tak by nás krásně slyšel.
Druhý se už chtěl vrhnout na útěk, ale já byla rychlá a tak jsem mu s lehkostí skočila na záda a podřízla mu krček. Taky jsem mu pomohla k tichému pádu.
Pomalým a klidným krokem jsem si to rázovala středem chodby. Široko daleko jsem totiž nikoho neslyšela, ale cítila jsem, že za rohem další chodby se tiše ukrývá jeden voják. Musel to být ten, který patřil k těmto dvěma, protože vojáci chodili vždy po třech. Kdyby byl chytrý, již by se otočil a utekl pro pomoc.
Byla jsem jako smrt.
Voják vyskočil ze svého úkrytu, když jsem byla již skoro u něj. Měl tasený meč, ale nejistý postoj a hlavně nejistě držel meč. Musela to být dnes jeho první hlídka, ale také poslední.
,,Nesmutni, už jsem si pro tebe přišla." řekla jsem jemným hlasem a pohladila jej po helmě.
,,Ne! Já nechci zemřít!" začal křičet a proto jsem jej čapla za krk a hlavu a prudce jsem s ní škubla. Jakmile mu křuplo v krku, přestal sebou házet a zmítat. Byl mrtvý.
Tiše jsem ho posadila u zdi a při tom mu upadla helma. Měl vyděšený výraz a muselo mu být takových dvacet let, ale to nebylo pořád to hlavní, co mě nejvíce překvapilo. Byl mi velice povědomí, jako kdybych jej již před tím několikrát potkala.
,,Bred..." řekla jsem zamyšleně a věděla jsem, že přesně tak se jmenoval, ale pořád jsem si nemohla vzpomenout, kde jsem jej potkala...
No, neva.
Pustila jsem se chodbou dál...
≈
Byly snad jen tři hodiny po půlnoci, když jsem se dostala k bráně, která vedla z Hlavní věže na nádvoří. S lehkostí jsem se o ni opřela zády a na chvilku se zastavila.
Bolely mě ruce od toho, když jsem vyvraždila snad všechny vojáky v Hlavní věži a že jich nebylo nejmíň. Celkově jich tam bylo skoro pět tisíc a myslím, že takové tři až čtyři tisíce jsem zabila. Určitě si ale říkáte, co je to za blbost? Jak někdo může zabít tři tisíce vojáků sám? No přiznám se, že jsem si pak několikrát i pomohla třeba s nějakým mečem a nebo opět se svojí nití, ale oni ti vojáci jsou tak tupí, že se nejméně tisícovka z nich pozabíjela sama.
Ale ani bolest rukou, či nohou mě nemohla zastavit a určitě nějaká blbá bolest nepřemohla moji radost z toho, že konečně jsem skoro zase volná...
Měla jsem jen plán, jak se dostat přes všechna ta patra až sem, ale teď jsem již plán neměla. Musela jsem si trochu promyslet, jak to teď udělám, protože na nádvoří mohlo být prakticky několik set vojáků skrytých někde ve stínu a nebo se skrývat vůbec nemuseli a navíc na hradbách bylo přes dva tisíce dalších vojáků.
Oproti tomu, co mě teď čeká za těmito dveřmi, jsem šla jen růžovým sadem skrz celou Hlavní věž. Tam bylo takových míst na schování a podobně, ale tady na nádvoří je pěkné prd. Jen rozlehlá plocha bez schovek.
Bylo mi jasné, že nebudu moct uniknout Hlavní bránou, protože to by se mi nikdy v životě nepovedlo a proto budu muset utéct jednou z těch ,,únikových vrátek", jak to tu nazývají a nebo nějako opatrně přelézt hradby...
Jo a taky jsem věděla, že teď mi bude moje skrývání ve stínech k ničemu, protože tady na nádvoří skoro žádné stín nejsou. Já však měla pár šikovných triků... Řeknu vám, že i kdyby jste měli sebe dokonalejší převlek, ale tvářili se nešťastně a šli shrbeně či cokoliv takového, tak vás ani ten převlek nezachrání a hned vás poznají i ti tupí vojáci, ale když budete mít klidně i ten nejhorší převlek, jako mám třeba teď já a budete se tvářit sebevědomě, jako že víte, že právě teď v tuto chvíli máte být na tomto místě a půjdete vzpřímeně, tak vás nikdo nepozná.
Nevěříte? Hm? Tak se uvidí!
Odlepila jsem se od brány, sebejistě se vzpřímila a nasadila ten nejvíc sebevědomý výraz, který umím, otevřela jsem rázně dveře a vyšla ven.
Dveře jsem za sebou i rázně zavřela a klidným a rázným krokem jsem si to rázovala po schodech dolů. Snad na každém třetím schodě stál voják s kuší na zádech,s mečem u pasu a se štítem v ruce.
Procházela jsem mezi dvojicemi vojáků, kteří stáli vždy po obou stranách schodů a mířila si to sebevědomě dolů. Vojáci na mě pomalu ani neupřeli pohledy. Byla jsem jim ukradená, protože moje maska a divadlo, které jsem hrála, bylo přímo delikátní a výborné.
Pod schody jsem si to zamířila ostře doprava, protože jsem chtěla jít do stájí, které se nacházely až vzadu za věžemi.
Sebevědomě jsem si obešla celou Hlavní věž a posléze jsem prošla i mezi Vedlejšími věžemi. Cestou jsem potkala několik vojáků, ale všichni se na mě jen letmo podívali a šli zase dál.
Mířila jsem si to rovnou do obrovských stájí. Byly to prý ty největší stáje na světě. Nacházelo se v nich prý přes deset tisíc koní, ale to se jen vyprávělo, protože nikdo přesně nevěděl, kolik těch koní tam doopravdy je.
Celá obrovská stáj se nacházela v části hradu, který byl ve skále za třemi věžemi. Skoro celé ty prostory byly zásobárny jídla, zbrojnice, a hlavně pokoje vojáků a stáj.
Vchodů do stáje bylo snad padesát. Všechny byly z obou stran osvíceny lucernami. Já si však vybrala rovnou ten hlavní vchod. Prudce jsem rozrazila hlavní vchod do stájí a hned jsem ty veliké dveře za sebou i zavřela. Ocitla jsem se v dlouhé chodbě a přede mnou se nacházela snad nekonečná řada velikých boxů.
Toto království bylo proslulé neskutečně silnými a majestátními koňmi, kteří byly špičkově vycvičeni. Prý tu bylo přes dva tisíce stájných, kteří koně i cvičily a podobně.
Velmi dobře jsem věděla, že ti nejšpičkovější koně, kteří patřili králi a velitelům, jsou v nejvyšším patře stájích, takže asi tak... V devátém patře. No ony ty stáje byly opravdu obrovské.
Nikdo tu nebyl a proto jsem se rozeběhla chodbou rovnou doprava, kde se nacházely schody. Vždy když jsem proběhla kolem boxu, tak na mě vykoukla hlava koně. Několikrát jsem i zpomalila, abych pár hlav pohladila po čenichu a neb po čele, ale hned poté jsem se opět rozeběhla ke schodům.
Ty jo. Ta chodba byla dlouhá snad míli a půl!
U schodů jsem se prudce zastavila a zaposlouchala se, jestli někoho neslyším na schodech a taky že jsem neslyšela. Věděla jsem, že i stáje jsou velice dobře hlídané vojáky a proto jsem se po schodech pustila již trochu pomaleji, ale hlavně neslyšně.
Několikrát jsem narazila i na nějakého vojáka, ale opět se na mě sotva podíval, ale jinak to bylo zatím tak, jak jsem chtěla a potřebovala.
Zastavila jsem se až skoro úplně nahoře, protože jsem tam uslyšela několik vojáků, kteří to tam hlídali. Byly tam taky ti nejlepší koně, takže se tomu ani nedivím.
Trochu jsem se vydýchala a hned jsem se opět vzpřímeně, vznešeně a sebevědomě vydala dál. Vyšla jsem posledních pár schodů a poté jsem šla dlouhou chodbou, kde jsem vždy po pár yardech minula jednoho či více vojáků.
Mířila jsem až úplně na konec chodby, protože jsem velmi dobře věděla, že tam jsou koně královské rodiny a poté i ,,Pravé ruky ďábla". Jo a ještě tam byl jeden kůň... Tam hlídalo nejvíce vojáků, ale přesto si mě ani jeden z nich nevšímal.
Přistoupila jsem k boxu, kde byl ustájen králův kůň. Bylo to úžasné zvíře, teda ne chováním. Ten kůň miloval jen sám sebe a svého pána - krále. Jinak to byla pěkná svině, která každého na potkání kousala a kopala a podobně. Byl to takový hrozně nafintěný a nafoukaný kůň. Ale tělo měl velice silné a poslouchal hlavně na mluvené rozkazy, protože král neuměl zrovna moc dobře jezdit na koni.
Hned vystrčil hlavu s povýšeným výrazem, ale jakmile spatřil mě, tak hned vykulil oči a zalezl do boxu co nejdál ode mně. Měl ze mě strach a to pořádný. Jeho Světle hnědá srst se hned zmáčela potem.
Ďábelsky jsem se usmála. Sice mě těšilo to, že má ze mě takový strach, ale také jsem jej chtěla vidět mrtvého, protože tady ten hajzl koňskej udělal mé klisně hříbě! Ta klisna mě tehdy stála pěknej majlant! A samozřejmě, že když je to královský ,,koníček", tak mi zabavili moji klisnu a já jsem za ni ani nic nedostala!
Otevřela jsem dveře do boxu. Dnes jsem chtěla, aby tekl i potok krve jednoho pěkného koňskýho hajzla! Došla jsem se smrtelným výrazem až k němu a on byl tak tupý, že jej nenapadlo ani nějak řehtat či tak.
Hele hlavně si o mně nemyslete, že jsem nějaká bezcitná mrcha, to ne, ale hold když nějaký kůň udělá úmyslně mé klisně hříbě a pak mi toho koně zabaví a já z toho nic nemám, tak prostě za to musí někdo zaplatit. A pokuste se říkat, že to je jen nevinný zvíře! Já moc dobře vím, jaká zvířata jsou a proto jsem taky nikdy v životě neochutnala jejich maso! Ta moje klisna stála dokonce i třikrát tolik, než tady hle ten královský ryzák!
Jo a dokonce toto není ani to jediné, co mi tady hle ten kůň udělal! Jednou mi i naschvál, aby mě naštval, zašlapal mého jediného přítele do země! Tohle ani není zvíře! To je čistokrevný hajzl!
Prostě jsem ho chtěla zabít a nikdo mi v tom nezabrání! Z pod košile jsem vytáhla svou niť a na konec jsem přivázala malý kamínek, co se tu vedle mě válel. Kus nitě jsem odmotala z klubíčka, které jsem pevně držela v ruce a lehce a přesně jsem máchla s nití, s kamínkem na konci, takže jsem hladce uřízla té bestii hlavu. Ani nestihl naposledy vykřiknout. Jeho palice se skácela na zem, ale neudělalo to žádný rámus, protože na zemi byla veliká a tlustí vrstva sena, takže nikdo nepřišel. I jeho tělo se skácelo k zemi.
Tiše jsem opět vylezla z boxu a dveře jsem za sebou jemně a přesně zavřela. Vydala jsem se k dalšímu boxu, odkud na mě vykoukla nádherná klisna. Srst měla šedou jako myší kožíšek a mě hned bylo jasné, že toto je kůň mrtvé královny. Král si ještě nesehnal novou.
Klisnu jsem dlouze a jemně pohladila po čele a hned jsem se vydala k dalšímu boxu. Niť jsem měla již opět schovanou pod košilí a už jsem ji ani neplánovala vytáhnout.
Hned v dalším boxu byl nádherný a mladý hnědák. Bylo to skoro ještě hříbě a mě bylo jasné, že jej teprve ještě trénují. Hned na mě zvědavě vykoukl a šťouchl mi do ramene. Bylo mi jasné, že toto je kůň mladého prince Terense, který je právě někde ve škole. Princi bylo asi tak šestnáct let, plus mínus.
Hnědáka jsem pohladila a vydala se k dalšímu boxu, kde však žádný kůň nebyl. Bylo mi jasné, že zde měl být kůň ,,Pravé ruky Ďábla", ale ten včera odjel, takže bylo i jasné, že je kůň s ním.
Hned na mě z dalšího boxu vykoukla známá koňská hlava. Ten známí nádherně bílý bělouš. Chtěla jsem se k ní rozeběhnout, ale musela jsem se ovládat a proto jsem k ní došla klidně a pomalu.
,,Amico." zašeptala jsem tiše a pohladila ji po čenichu. Hned mi olízla ruku a šťouchla mě hlavou do tváře. Poznala mě, protože toto byl náš pozdrav. ,,Moje klisničko." zašeptala jsem a opřela si hlavu o její čelo. Byla to ta nejkrásnější klisna jakou jsem kdy viděla a nikdy jsem nelitovala toho, že jsem tehdy zavítala na jihu na tu aukci, kde se nejdříve prodávali otroci, ale hned poté i koně. Nikdy jsem nelitovala té ceny, za kterou jsem ji koupila.
Spokojeně si odfrkla a já ji pohladila po tváři. Najednou se vedle ní objevila další koňská hlava, asi rok a půl starého hříběte. Hříbě bylo na půl bílé a na půl rezavě hnědé po svém otci, který se nedaleko válel mrtvý ve vlastní krvi.
Klisna se na své hříbě láskyplně podívala a já si všimla přátelství a lásky v hříběcích očích. Už jsem se bála, že bude stejné jako jeho otec, ale naštěstí ne. Opatrně jsem ke hříběti natáhla ruku a ono mi ji opatrně olízlo. Musela jsem se opět usmát.
Opatrně jsem otevřela dveře boxu a vešla jsem dovnitř. Nemohu je tu nechat a taky to nemám v plánu. Toto je moje klisna a to hříbě je též mé, protože je po matce, takže na ně mám právo.
Pohladila jsem klisnu po délce zad a všimla si, že mě s láskou v očích pozoruje. Nemohla jsem na ní jet, bylo mi to jasné, protože bychom daleko neodjeli s hříbětem za zády. Musím si vzít ještě nějakého koně.
Opět jsem vyšla na chodbu a dveře od jejich boxu jsem přivřela. Pustila jsem se chodbou zpět ke schodům, ale zastavila jsem se u boxu, kde byl kůň kapitána vojáků z mučírny. Stejně jsem ho již zabila, takže svého koně potřebovat nebude. Velitelův kůň byl nádherný vraník s velice statným tělem, no on byl taky bývalý velitel pěkná hrouda špeku, takže se ani nedivým, že měl tak silného koně.
Kůň se na mě podíval svým nádherně černým okem a hned se ke mně přiblížil hlavou, aby se jemně dotkl čenichem mé tváře. Bylo to chytré zvíře a já to věděla.
Otevřela jsem dveře od jeho boxu a naproti boxu na zdi vyselo jeho sedlo a uzda, obojí jsem vzala a vešla do jeho boxu. Opatrně a pomalu jsem ke koni přistoupila. Nebál se mě a jen mě pozoroval svým moudrým okem. Nasadila jsem mu sedlo a nastavila si třmeny. Hned poté jsem mu nasadila i uzdu a vyvedla jej z boxu. nemusela jsem jej ani čistit, protože již byl před tím perfektně a profesionálně vyčištěný.
Zavřela jsem za námi jeho box a ještě si na dveřích přečetla jeho jméno: Tendrs. No jméno se mi docela i líbilo, ale hlavně byl na něj již zvyklý, takže mu nové jméno dávat nebudu.
Tendrse jsem odvedla k boxu své klisny Amica, kterou jsem také vyvedla z boxu i s jejím hříbětem, které ji následovalo. Vlastně moje klisna z boxu vyšla prakticky sama, protože jsem ji to kdysi naučila a hříbě ji klasicky následovalo.
Došla jsem opět zpět k Tendrsovi, kterého jsem vzala za otěže a vedla jsem ho na druhou stranu chodby, než byly schody. Tady na druhé straně nebylo točité schodiště, ale tady byla taková točící plocha. No počkat, to je blbost! Spíš si představte točité schody bez schodů, že je tam jen rovná podlaha, která se svažuje dolů.
Po tomto zvláštním výmyslu jsme v klidu sešli až dolů, kde jsme vyšli na dlážděné nádvoří za věžemi. Byly jsme v severní části hradu a Hlavní brána byla na jihozápadu. Věděla jsem, že jedna úniková vrátka jsou tady na severu, ale najednou mě nějako lákalo odejít Hlavní bránou. Chtěla jsem vědět, jestli jsou ti vojáci vážně tak tupí.
Nasedla jsem na Tendrse a rozjela se klusem k Hlavní bráně. Moje klisna i se svým hříbětem běžela hned po mém pravém boku.
Zastavila jsem se až několik yardů před bránou, kde mě také zastavil velitel. Na koni jsem seděla vzpřímeně a sebevědomě. Stejně tak jsem se i tvářila.
,,Má Paní," poklonil se jemně velitel. ,,Potřebuji vědět, kam se chystáte, protože vedete sebou dva velice důležité koně." zahleděl se na mou klisnu i se hříbětem.
,,Mám rozkazy od krále, abych v přestrojení odjela z hradu na smluvené místo, kde se mám setkat s ,,Pravou rukou Ďábla"." řekla jsem vznešeně a přidala jsem ještě i ten královský přízvuk. Na velitele jsem se skoro ani nedívala a jen tak kolem jsem bloumala znuděným pohledem. Prostě jsem hrála klasickou namyšlenou ženskou, která měla náhodou hodně prachů.
,,Dobrá, děkuji Má Paní." opět se poklonil a zařval na své muže, aby otevřeli bránu. ,,Můžete jet." řekl, jakmile byla brána dostatečně otevřená, aby jí projeli tři koně vedle sebe. Pobídla jsem hřebce do kroku a dvojitým zamlaskáním jsem dala své klisně znamení, aby se rozeběhla tryskem pryč. Hned to také udělala. Jakmile byla dost daleko, aby ji nedokázali trefit kuší ani šípem vystřeleným z luku, pobídla jsem hřebce do trysku a veliteli jsem vzala ze zad jeho kuši.
Jakmile jsem byla za bránou, mrštně a lehce jsem se v sedle otočila a vystřelila z kuše šíp, který se veliteli přesně zabodl do krku a on se s řevem skácel k zemi.
Než se vojáci na hradbách probrali, byla jsem již pryč...
≈
Věděla jsem, že se musím dostat co nejdál to půjde a proto jsem byla ráda, že jsem si vybrala tak velice silného koně. Už to je snad pět hodin, co jsem utekla z hradu, ale i přes to jsem jsem pořád jela tryskem a sem tam jen klusem.
Taky mi bylo jasné, že budou stopovat mého koně, takže jsem se potřebovala zastavit ve vesnici. Brzy jsem na jednu narazila a zaplatila jsem si jednoho dobrodruha, který na Tendrsnovi odjel někam na jih a já běžela pěšky na západ.
Netrvalo to dlouho a narazila jsem na první jehličnatý lesík, kde jsem sena chvilku ukryla v keřích. Musela jsem se vydýchat. Přece jen jsem nebyla v tak senzační kondici jako dřív.
Opět jsem musela zavzpomínat na to, jak jsem se nejspíš na vždy rozloučila s mou klisnou Amucou a jejím hříbětem. Jela jsem s nimi po boku ještě několik mílí od hradu,ale poté jsme se rozloučili, protože jsme obě dvě věděli, že je až moc nebezpečné, abychom byli spolu a tak jsme se rozloučili.
Bylo to nutné. Nikdy na ni nezapomenu, stejně tak i ona na mě.
Musela jsem odpočívat, ale nemohla jsem si to dovolit a když jsem se již chtěla zvednout, něco jsem uslyšela - dusot kopyt.
Rychle jsem se opět skrčila a zůstala jsem ve své skrýši, protože kousek přede mnou byla lesní cesta, po které právě jel jezdec v temně černé kápi na úžasném vraníkovi. Přestala jsem se úplně hýbat a dýchat, protože jsem poznala, kdo to je - ,,Pravá ruka Ďábla".
No do háje.
Jestli mě najde... Ne! nemohla jsem na to ani pomyslet, nemohl mě najít!
Když kolem mě projížděl, ani nezpomalil, pořád jel cvalem. Nevěděl o mě, ale ještě dlouho poté, co jsem naposledy uslyšela dusot kopyt jeho koně, jsem se nehýbala, protože jsem věděla, že on je geniální lovec.
Musím se vypařit co nejrychleji nejdál to půjde a co nejméně za sebou nechávat stopy...