4.Kapitola
Přesně za úsvitu přišel. Tentokrát ale přišel sám. Neměl po boku ani velitele, ani toho statného vojáka od železných dveří, ani nikoho jiného. Tentokrát si nesl svazek klíčů pěkně sám.
Stála jsem pěkně vzpřímeně a hlavu jsem měla hezky zdviženou. Už jsem na něj čekala, protože jsem se opět před chvílí zaposlouchala na hranici slyšitelnosti a tentokrát mě nic nemohlo vyrušit, takže jsem slyšela, když se ohlásil u mužů za těžkými železnými dveřmi.
Všichni bastardi v celách ještě spali a někteří pěkně nechutně chrápali, jako třeba ten Diestr z Mrtvé země. Jo, to bylo strašné a ještě bylo horší, že i když jste zamlaskali, tak oni pořád chrápali. Ach jo.
Na tváři jsem měla lišácký úsměv a v krvi mi proudil nekonečný klid. Velice dobře jsem se uměla ovládat a proto bylo prakticky nemožné mě vytrhnout z rovnováhy.
Hajzlík šel svižným tempem, takže netrvalo ani pár sekund a byl již u mé cely a zastrkával klíč do zámku, který hned hlasitě zacvakal.
Přišel čas.
,,No konečně! Už jsem se tu ve společnosti těchto nevychovanců a buranů začala nudit. Už jsem si říkala, jestli jsi náhodou nezaspal a nebo na mě nezapomněl." svůdně jsem se usmála a udělala jsem psí oči.
,,Drž hubu!" zavrčel na mě a začal mi odepínat obojky z nohou, z pasu a nakonec i z krku, který hned nahradil opět tím svým.
Hned mě vyvedl z cely, jako kdybych byla nějaký kůň a nebo pes. Opět celu zamkl a vydali jsme se opět kolem mučícího stolu rovnou rovně k železným dveřím.
Jakmile jsme minuli první dva vojáky u zdi, tak jsem hned opět spustila: ,,Jo a taky jsem si docela dobře pokecala s Diestrem z Mrtvé země. Věděl jsi, že je z tebe podělaný až za ušima? Taková hora svalů a on se bojí tebe a ještě i Posla Smrti!" Mluvila jsem klasicky nahlas a na konci jsme se ještě nahlas rozesmála.
Velmi dobře jsem si všímala vyděšených výrazů vojáků, protože ani oni neměli odvahu říct moje či Hajzlovo jméno nahlas a už vůbec ne se mu vysmát do tváře, jako jsem to právě teď udělala já.
,,Drž už sakra hubu!" zavrčel nahlas směrem ke mně a škubl pěkně silně řetězem, kterým jsem k němu byla připoutaná, takže mi z toho náporu díly pěkně křuplo v krku, ale ani jsem se nepohnula.
,,Tak teda dobrá, já vám tady nebudu strašit vaše vojáky. Už mlčím." řekla jsem s úsměvem na tváři a radši jsem se zamyslela, jak na sto způsobů vykuchat a zabít všechny kolem i beze zbraně.
Hned jsem měla opět lepší náladu. Nojo, já a smrt jsme byly jako sestry a přitom jsem žádnou sestru ve skutečnosti ani neměla.
Dobře jsem viděla vojákům v očích ten jejich strach a to, že si o mně myslí, že jsem totální blázen a cvok a že si jen doprošuji o to, aby mě tam za námi připnuli k tomu mučícímu stolu a strávila na něm až do konce života.
Možná že jsem blázen, ale pořád vím, co je realita a co ne. Pořád vím, co si mohu dovolit a co ne.
Netrvalo dlouho a již jsme kráčeli po chodbě pod schody. Pořád kolem nás pobíhali nějaké služebné, jak už spěchali do své práce - starání se o urozené pány a dámy.
Tak to bych chtěla vážně velmi dělat.
Nikdy jsem nepochopila, jak se může někdo nechat strojit a umývat! Já sama bych to nikdy nestrpěla. Vždy jsem si to prostě musela udělat sama.
Vlastně jsem vůbec ještě ani nezmínila, že jsem celou dobu hezky bosa a teď mě černý mramor krásně chladí na nohou.
Podél stěn stáli sem tam vojáci a nebo ještě různé sochy, brnění vojáků a nebo sem tam byly na stěnách i obrazy. Jo přišlo mi to tu až moc přeplácané. Sem tam na zemi byl i černý a nebo rudý koberec.
Překvapilo mě, že nejdeme rovnou do sálu, ale že mě Hajzlík táhne do části hradu, kde jsou komnaty pro vzácné hosty.
Zvláštní, ale asi vím proč. Král si totiž určitě nepřeje, aby před něj předstoupila nějaká špindíra, takže mi bylo jasné, že jdu na pěknou koupel. Hurá!
Hajzlík mě dovedl do úplně těch nejméně noblesních komnat.
Otevřel dveře a strčil mě dovnitř. Pořád šel se mnou. Nacházeli jsme se v menší předsíni a tak jsme obešli menší stolek uprostřed místnosti a Hajzl mě strčil do další místnosti - ložnice. Byla tu neskutečně obrovská postel s nebesy a obrovské okno s výhledem ven a balkónem. Na zdi byla i tapisérie, docela i pěkná, která znázorňovala tento hrad.
My jsme však kráčeli ještě do jiné místnosti, takže jsem si nestihla ložnici skoro ani prohlédnout, no super! Další místnost byla koupelna. Byla tu velká káď s vodou, ze které se pěkně kouřilo a kolem kádě stálo pět služebných. Ale ne!
,,Vydrhněte ji!" rozkázal Hajzlík a odepnul mi z krku obojek a z rukou mi sundal pouta. Hned se přemístil ke dveřím, o které se opřel zády a začal mě z po vzdálí sledovat. Hurá!
Služebné byly ještě skoro dívky. Hned se ke mně vrhli, že mě odstrojí, ale já je prudce zastavila: ,,Hele, já se umím odstrojit sama!" v jejích očích jsem spatřila zmatek, ale kašlala jsem na ně.
I když mě Hajzl sledoval, tak jsem si i přesto sundala ze sebe to nechutné oblečení. Stála jsem k němu zády, takže co. Já se neměla za co stydět. Ani za svou velice ošklivou a nehojící se ránu na holeni.
Vystoupala jsem po schůdkách nahoru a vlezla jsem do krásně teplé vody v kádi. To byl úžasný pocit! Zase se hezky naložit do teplé vody! Hm! Úplně jsem se rozplývala, ale ne na dlouho, protože mě každá ze služebným čapla za jednu končetinu a začala ji drhnout.
Jedna chytla ruku, druhá nohu, další mi drhla kartáčem záda... Akorát když jedna chtěla začít drhnout pravou nohu, tak jsem ji prudce zastavila:,,Stop, stop, stop! Na tuhle nohu mi nikdo sahat nebude!" zavrčela jsem na ni jemně a vytrhla z jejího sevření svou nohu.
Zaskočeně na mě koukala, ale bylo mi to jedno. Vytrhla jsem jí z ruky kartáč a začala jsem si pravou nohu sama čistit.
Ani jedna ze služebných na nic nečekala, protože měli všechny neskutečný strach z Hajzlíka. Vrhli se na mě ze všech stran. Té které jsem vzala kartáč, se pustila do mých vlasů. Pěkně tahala a taky jsem na ni kvůli tomu několikrát sykla zlostí. S mými vlasy nebude nikdo zacházet jako s hadrem!
Snad po hodině, co mě konečně celou vydrbali, mi ještě pěkně dlouho sušily vlasy různými ručníky, až byly úplně suché, pak všech pět odešlo, protože jim to Hajzlík rozkázal a nechal poslat pro zase jinou služebnou.
Seděla jsem schovaná v ručníku na třetím schůdku, které byly u kádě. Ručník jsem měla pečlivě ob motaný kolem svého hrudníku tak, aby mě celou zakryl. Pouze ramena a ruce my vyčuhovaly a ještě pak skoro celé nohy.
Pravou nohu jsem měla na táhlou a pozorně jsem sledovala stále hnisající ránu. Jo, tu ošklivou ránu mám od toho zatracené řemdihu, který měl na sobě ještě nějaký zatracený jed, když jsem se bránila beze zbraně tomu zatracenému otrokáři.
Jak dlouho tu ránu už mám? Dva měsíce? Jo, tak to určitě mám a pořád se nehojí!
Hajzlík ke mně přistoupil a poklekl si na zem přede mnou. Čapl bez slitování moji pravou nohu za hubený kotník a zvedl si mou ránu skoro až pod nos.
Dlouho ji sledoval.
Rána byla pěkně ošklivá. Byla o velikosti sevřené mužské pěsti a vytékal z ní pěkně nechutný zelený hnus. Jo to byl asi ten blbý jed, který se z ní ještě pořád úplně nedostal.
,,Od čeho?" zeptal se a nepřestal sledovat ošklivou ránu.
,,Od otráveného řemdihu." pokrčila jsem nenuceně rameny a on jen zakroutil jemně hlavou.
Prudce se zvedl, když do koupelny vešla nějaká starší bába, která v ruce měla nějaké obvazy a nejspíš i mast.
Přistoupila ke mně a poklekla u mě. Podívala se mi na ránu a něco si pro sebe šeptala.
Byla to taková starší paní, velice drobné postavy a všude po celém těle měla zavěšeny nějaké byliny a podobně. Asi to byla nějaká jejich léčitelka.
Po chvilce pozorování otevřela svou krabičku, ve které byla nějaká zelená hmota. Dvěma prsty hrábla do masti a už už mi ji chtěla dát na ránu, když já jsem ji ještě zastavila.
,,Počkat!" řekla jsem přísně a babiččin pohled se mi zmateně zadíval do očí. Zavřela jsem oči a zhluboka jsem se nadechla.
,,Mast ze tří vzácných bylin..." poznávala jsem vůni tří rostlin smíchaných v masti. ,,Emulka skalní, Strlinka zvadlá a ..." odmlčela jsem se, protože jsem se musela ještě pro jistotu jednou nadechnout. ,,A Xandlie smrtná. Hm. Velice vzácné a jedovaté byliny, ale jakmile se všechny tři smíchají, vytvoří se z nich velice léčivý lék." otevřela jsem oči a jemně se usmála.
Ještě pořád umím po čichu rozeznat spoustu věcí.
,,Ano." přikývla spokojeně stařena a dala mi mast na ránu a začala ji roztírat. Mast na ráně začala nechutně bublat a prskat a rána začala bolet, jako kdyby mi ji někdo spaloval ohněm. Zatnula jsem zuby a všechny svaly v těle.
Moc dobře jsem věděla, že přesně toto mast udělá, ale bolest to byla šílená. Měla jsem pocit, jako kdyby se mi oheň prohnal celým tělem.
Bába jen v klidu dál mazala a přidávala jen větší vrstvu masti. Sakra! Zatracená bába!
Držela jsem se a ovládala, abych nevydala ani jednu jedinou hlásku. Nechtěla jsem udělat Hajzlíkovi radost a taky mu ji ani za žádnou cenu nedopřeji. On se z mé bolesti radovat nebude.
,,Budeš se muset holka ještě dlouho šetřit, aby mohla mast v klidu zahojit a zacelit ránu, takže ne že budeš nějak vyvádět a nebo se fyzicky namáhat!" přikazovala mi, když mi ránu obvazovala obvazy.
Potom odešla.
,,Bolí co?!" zeptal se posměšně Hajzl, ale já jsem jen otevřela oči, povolila všechny svaly a bolest jsem rozehnala celým tělem. Měla jsem pocit, jako kdyby mi v žilách místo krve tekl oheň, ale nedávala jsem to na sobě znát.
,,Ani moc ne. Teda bolí to méně, než pohled na tvou slabost." usmála jsem se na něj a sama jsem k němu jen v ručníku přistoupila.
,,Drž hubu!" zavrčel na mě a uhnul mi z cesty. Prošla jsem dveřmi zpět do ložnice, až teď jsem si všimla, v jakých byla barvách - růžová. Ale ne! Nenávidím tuto barvu! Proč sakra jen růžová?! Dělají si ze mě srandu?! Do háje!
,,Ale copak? Ty se na mě zlobíš? Já jen říkám pravdu, protože si myslím, že někdo jako ty se vůbec nemusí držet za ruku s nějakým blbým králem. Jenže ty se držíš." zakroutila jsem nechápavě hlavou.
,,Drž už sakra hubu!" již opravdu zvýšil hodně hlas. Kdybych měla v ruce zbraň, již bych ho dávno podřízla, ale bohužel jsem neměla. Nikdo si nebude dovolovat na mě zvyšovat hlas!
Pouze jsem se na něj otočila a nebezpečně na něj zavrčela.
Hned poté vešla do ložnice nějaká služka, která jen mávla rukou, abych ji následovala a rázným krokem zamířila ještě k dalším dveřím, které tu byly.
Šla jsem za ní, protože mě táhla zvědavost, co je za těmi dveřmi. Tak nějak jsem to již věděla předem - šatna. Jo tolik oblečení jsem asi ještě nikdy v životě neviděla po kupě. Bylo tam snad stovky a stovky šatů různých barev.
Nádhera.
Přiznám se. Jsem sice velice nebezpečný člověk a nikdy jsem ani na okamžik nezaváhala, jestli mám někoho zabít nebo ne, ale prostě mi neskutečně záleží, co mám na sobě za oblečení. Lépe řečeno - miluji oblečení.
Hned jsem mrštně přistoupila k jedněm šatům, které mě zaujaly. Jo, vlastně jsem akorát neměla moc v oblibě šaty, které měli neskutečně široké sukně, protože se v nich nedalo moc hýbat.
Hned jsem přecházela z jedné uličky stojanů s oblečením ke druhé. Všude byly totiž jen samé šaty, já však hledal trochu něco jiného.
Věděla jsem, že tu někde je. Přesně to, co hledám, protože jsem cítila až velmi dobře jeho železnou vůni.
Najednou mi to došlo - nenajdu to, pokud jej budu hledat očima, když jej cítím, musím to najít díky čichu. Zní to bláznivě, ale je to tak.
Prudce jsem se zastavila a zavřela jsem oči. Úplně jsem se uvolnila a snažila jsem se nevnímat nic kolem sebe, snažila jsem se nevnímat rázné kroky služebné, která běhala od jedněch šatů k dalším a snažila se najít nějaké speciální, snažila jsem se nevnímat Hajzlíkův upřený pohled.
Naladila jsem se na vlnu vůní a šla jsem jen a pouze za tou krásnou železnou vůní, která mi byla až moc známá.
Bloudila jsem jen pár sekund mezi uličkami, než jsem se zastavila se sto procentní jistotou, že to co hledám, je přímo přede mnou.
Otevřela jsem oči.
Musela jsem zatajit dech, protože takto krásně moje staré a dobré brnění již dlouho nevypadalo. Pamatuji si jej jak vždy bylo od krve a od bahna. Nikdy nebylo snad takto krásně zářivě lesklé a nikdy asi tolik ani nebolelo se na něj dívat.
Ihned jsem jej vytáhla. Byl u něj i můj plášť, výborně!
Otočila jsem se a došla jsem ke dveřím, kde na mě čekala služebná i s Hajzlíkem. Oba dva na mě čučeli, ale každý jinak. Služebná zděšeně a Hajzlík zkoumavě.
,,No co na mě tak čučíte? To si nemohu vzít zpět na sebe ani svoje staré brnění?!" zeptala jsem se trochu zostra a všimla si, jak se služebná nesouhlasně zamračila, ale nevydala ani hlásku.
Už mi bylo jasné, proč zatím nepromluvila ani slovo - neměla jazyk. Až teď jsem si vzpomněla, že vlastně tímto byl král proslulý - vyřezával lidem jazyky a činil z nich tak jejich otroky. Nebo když jste měli trošku víc odvahy, hned vám byl jazýček uříznut. Krásné, že?
Všichni tři jsme vešli opět do ložnice. Brnění jsem s úctou a láskou položila jemně na postel. Nikdy jsem se tohoto brnění nechtěla vzdát, až tady mi jej násilně vzali a přitom se tu válelo celý ten rok a kousek jen v nějakém blbém šatníku!
,,Můžeš jít!" řekla jsem přísně služebné, protože jsem si všimla, že čeká na další rozkazy. Poslušně odešla.
Hajzlík se zatím přemístil ke dveřím, které vedli do předsíně. To proto, abych nemohla utéct. Pf. To si teda asi hodně věřil, že bych nezvládla utéct i z okna a pak z balkónu. Sice to milo několik mil nad zemí, ale to mi bylo fuk.
Opět jsem se k němu postavila zády a sundala jsem si ručník, který mě zakrýval. Hodila jsem ho na zem. Nebyl pro mě totiž nijak cenný.
Velice opatrně jsem do ruky vzala vrchní část brnění - bylo celé postříbřené a zakrývalo mi jen prsa a ani ta pomalu ne. Hned poté jsem si oblékla i spodní část, která byla jako mini kraťasy - což bylo úplně nemožné, aby v této době toto ženy nosily; ty byly kožené a pokryté postříbřeným železem.
Jediné, co mi u brnění scházelo, byly moje zbraně. Bylo mi jasné, že přece nenechají tak úžasné zbraně u mého brnění, ale vytáčelo mě, že je bude mít u sebe určitě někdo jiný.
Sakra!
Plášť jsem si vzala do ruky a došla jsem k nedalekému zrcadlu a podívala jsem se na svůj odraz. Vypadala jsem opět jako dřív. Můj elegantní vzhled neničila ani obvázaná noha, protože to bylo u mě normální.
Vypadala jsem opět úžasně, půvabně a neodolatelně jako dřív. Už mi chyběli jen dvě věci k mému ,,dřívějšku" - moje zbraně a nasazený plášť.
Ihned jsem si plášť přehodila přes hlavu a zapnula jsem si jej silnou sponou vepředu na hrudi. Hned jsem si i kápi nasadila na hlavu.
Musela jsem se spokojeně usmát.
Z pod pláště mi šli vidět pouze bosá chodidla a červeně rudé vlasy, které se mi vlnily po hrudi.
,,Dělej!" zavrčel na mě Hajzlík, který najednou stál za mnou. Už už mě chtěl chytit, aby si mě k sobě otočil, ale já se prudce otočila a tak mu usnadnila práci a stanula jsem mu čelem. Musela jsem se dívat trochu výš, protože musel být vysoký snad 6 stop a k tomu ještě pět palců na vrch určitě. Já měřila skoro těch šest stop.
Na nic nečekal a hned mi připnul obojek ke krku a na ruce mi nasadil pouta.
Ruce jsem si schovala pod plášť a tak se celá krásně skryla ve stínu svého temně černého pláště, který mi tak dlouho chyběl.
Hajzlík čapl řetěz asi opět jen dvacet palců od mého krku a opět mě vyvedl z pokoje a hned i na chodbu.
Vedl mě rychlým tempem chodbou a mi jsme postupně míjeli stále víc a víc služebných a i různých urozených pánů a dam. No hurá! Úplně skáču radostí, že jsem poctěna je potkat! Ne vážně nejsem.
Brzy jsme stáli před hlavní bránou, za kterou byl ukryt Hlavní sál s králem a svými snad čtyřmi tucty vojáků, kteří jej vevnitř chránili.
U dveří opět stál ten samí tucet vojáků i se stejným velitelem. Musel je někdo v noci vystřídat, protože podle jejich stínů pod očima bych řekla, že jsou vzhůru tak asi tři hodiny a že před tím spali takových osm hodin. Jo, musel je někdo vystřídat.
,,Pusťte nás!" rozkázal sotva slyšitelně hajzlík a velitel zatím rozkázal svým vojákům, aby otevřeli těžkou bránu. Hned jakmile byla otevřená tak, aby jí prošel jeden člověk, vešel dovnitř velitel a řekl nahlas: ,,Vrátil se." nic víc a nic míň.
,,Král dal svolení, abyste vstoupili." ozval se velitel k nám, když opět vyšel na chodbu a rozkázal svým vojákům, aby bránu otevřeli úplně dokořán. Přece jen se vracel králův nejlepší bojovník s taky pěknou trofejí, takže to chce pěkné ohlášení.
Jakmile byla křídla brány dokořán, Hajzlík trhl se řetězem a tak mi dal znamení, že se mám chovat slušně. Hned jsme vešli do dlouhého a velikého sálu a šli rychlým tempem až k dalekému pódiu, na kterém se nacházel král.
Sál byl dlouhý a majestátní. Asi v polovině sálu se po obou stranách nacházel obrovský krb, ve kterém hořel oheň. U stěn stáli v řadě ty čtyři tucty velice zdatných vojáků. Všichni se ani trochu nepohnuli a drželi v rukou ty svoje těžké kuše. Bylo tu málo oken, které se nacházeli pouze úplně na konci sálu za trůnem, takže kdyby tu nebylo tolik hořících pochodní, tak by tu byla skoro tma.
Teď však opět k pódiu. Pod pódiem bylo snad deset stupínků, na kterým stáli urození páni a dámy, ale jen hezky po stranách, aby šlo vidět na krále a aby měl i král výhled po sále. Na pódiu se nacházel obrovský železný trůn, na kterém seděl ten hajzl král. Hned po králově levém boku stál jeho čaroděj a po pravém byl malý dubový trůn, na kterém seděla jeho žena - královna, která měla náramně velké břicho. Musela být těhotná a také jsem si všimla, že byla jiná než před rokem. Asi si král našel další novou.
Celý sál působil velice pochmurně. I vojáci u zdí měli černé brnění, takže se tu hezky skrývali. Jediné takové barevné flíčky byly urození pánové a dámy, které zářili barvami. Král s královnou byli další barevné flíčky, ale už ne tolik zářící, stejně tak i čaroděj, který však měl na sobě pouze nějaké bílé roucho.
Došli jsme až skoro ke stupínkům u pódia, ale zastavili jsme se od nich asi pět yardů. Hajzlík poklekl na jedno koleno a pokorně sklonil hlavu.
,,Můj Pane." řekl tichým hlasem, ale tak, aby jej král slyšel. Nevím proč, ale cítila jsem v jeho hlase takový ten divoký nepoddajný hlas, který jako by nechtěl tato slova říct, ale bylo mi jasné, že se jej Hajzlík snaží skrýt.
Já se však nesklonila a Hajzlík si toho hned všiml. Neskutečnou silou škubl s řetězem a já se bohužel skácela k zemi. Prudce jsem při tom narazila hlavou do země, ale bylo mi to jedno. Popadl mě neskutečný hněv.
I když jsem ležela na břiše, prudce jsem se otočila na záda a kopla pravou nohou prudce po hlavě Hajzla. Byl to velice rychlý pohyb, ale on byl také rychlý. Prudce mě čapl za pravou holeň a tak zastavil moji nohu, aby jej udeřila do obličeje. Držel mou holeň přesně na místě, kde jsem měla to zatracený zranění.
Celé toto dění se zatím stalo za ani ne necelých pět sekund a ještě pokračovalo - Hajzl prudce zmáčkl moji holeň a já stiskla zuby bolestí. Kurva! Proč jsem do háje kopla pravou nohou?!
Bolest se mi rozjela celým tělem a v další sekundě jsem letěla vzduchem, když si mě Hajzl přehazoval přes hlavu a hned poté mnou prudce udeřil o zem po svém levém boku a to mě držel celou dobu jen za holeň! Kurva ten má ale sílu! Při nárazu mi křuplo pěkně v hrudi, musela jsem si zlomit žebro.
,,Ty kreténe!" zavrčela jsem směrem k Hazlovi, který teď již stál přede mnou. Prudce a bez potíží jsem se vymrštila zpět na nohy a stanula tak čelem Hajzlovi. Měla jsem vražedný a vzdorný výraz. V hlavě mi létali způsoby, jak bych jej mohla vykuchat za živa.
,,Klidni to ty kurvo!" zavrčel na mě chladně a vrazil mi pěstí do obličeje. Již jsem neměla na hlavě kápi, protože mi spadla, když mnou tento sráč hodil o zem! Ani jsem se o krok nehnula, pouze moje hlava pod silou pěsti se stočila doleva. Pěkně jsem si odplivla na tu jejich vyleštěnou zem. Moje sliny byly smíšené s krví, kterou jsem teď i cítila v puse.
,,Nikdy se dobrovolně nepokloním nějakému sráči, který si celý život hoví za hradbami hradu a skoro nikdy je ani neopustil! A už vůbec se nebudu klanět nějakému debilnímu králi!" sykla jsem mu do obličeje a najednou jsem se otočila čelem ke králi.
Jo, král. Byl to pěkný hajzl! Byl proslulí tím, že neměl nad nikým slitování a neustále se vyvyšoval nad ostatní lidi a bytosti, jako kdyby byl bůh, ale přitom byl jen obyčejný člověk. Měl velice v oblibě si z kohokoliv dělat otroky a to hlavně ze zvířat, která věznil v klecích. Jo to jsem vlastně ještě zapomněla - všude kolem jeho trůnu byly klece se zvířaty. Pár mu jich tu přibylo.
,,Oh, omlouvám se Můj ,králi'." udělala jsem psí obličej, ale hned po slově král jsem si pěkně odplivla na podlahu vedle. ,,Není slušné se předvádět, ale musím si vám postěžovat, že doručení mé osoby zde do hradu bylo opravdu docela dosti hrubé a to jsme cestovali přes celou vaši zemi!" udělala jsem smutný výraz.
,,Ty si žádné slušné zacházení ani nezasloužíš!" řekl chladně a také se tak na mě i podíval. Říká se, že se prý nikdy neusmál, že nikdy nikdo neslyšel jeho smích. Tak ono si představit ten jeho hnusný ksicht, že se usmívá je vážně odporné. Nikdy nebyl krásný, vždy to byl takový odpora již od přírody s černými vlasy, ve kterých se nacházely již místy šedivé pramínky. Nikdy nebyl hubený, ale ani ne tlustý. Nikdy nebyl svalnatý, ale ani slabý. Prostě vždy byl takový nijaký. Já vím, je to divné, ale prostě to tak bylo. Jediné co mu šlo, byl ledový výraz a hlavně hněv, ten mu šel delikátně. Jo a ještě popravy, ty byly kouzelné.
,,Tak to teda nechápu důvod." zahrála jsem unikátní nechápavý výraz a udělala krok blíž k němu.
,,Zabila jsi moji sestru ty čubko!" zařvala na mě královna a já se na ni podívala zkoumavým pohledem. Musela být tak v osmém měsíci těhotenství. Měla tmavě hnědé vlasy kousek pod ramena a byla taková střední. Nijak krásná ani výjimečná a chytrá asi už vůbec ne. Měla na sobě zelené šaty stejně jako její muž - král. Vypadala tak o trochu starší než já, takže tak něco přes dvacet let a asi dvakrát mladší než král. No jako pěkný no.
,,Ano, vzpomínám si ... Eliana." odmlčela jsem se a ďábelsky jsem se usmála. ,,Jo to byla krásná vražda. Zabila jsem tisíce lidí, ale na tuto nikdy nezapomenu. Pamatuji si, že jsem se nemohla rozhodnout, jak ji zabít. Hlavou mi tehdy vířili stovky způsobů. Nakonec jsem zvolila něco jako ukřižování a pak jsem ji krásně ještě za živa vykuchala...." zasnila jsem se.
,,Jo tehdy byla taky v nějakém osmém měsíci těhotenství jako ty. Prosila, ať zabiji ji, ale její dítě nechám žít. Zabila jsem ho před jejíma očima. Úžasné." zavrněla jsem.
,,Jsi jen kurva!" zařvala na mě královna a viděla jsem jak s ní emoce jen lomcují. Ovládat se absolutně neuměla. Jo tyto lidi jsem ráda otravovala a přiváděla k šílenství. I když někdy to bylo až moc rychlé.
,,No nevím jestli to jsem já, kdo je kurva, protože já nespím s někým, kdo má dítě s mojí mrtvou sestrou." prohodila jsem jen tak laškovně a jen jsem poslouchala, jak se královna prudce postavila.
,,A co si vůbec dovoluješ mi tykat?!" vyštěkla a opět se posadila.
,,Dovoluji si i mnohem méně než ty, když na mě tady řveš a zvyšuješ hlas." chtěla jsem ji vyprovokovat a proto jsem se znuděně dívala po sále a na ni se ani trochu nepodívala.
,,Jo?! Ty jsi jen blbá kurva bez mozku!" ušklíbla se a vypnula hruď. Rychle jsem se podívala na krále, abych si všimla jeho reakce. Docela mě to i pobavilo. Viděla jsem v jeho očích zvědavost, jak tato naše debata dopadne a ještě to klasické zvednuté očí v sloup, nad svojí vlastní ženou a nad její hloupostí.
,,Tak bych nazvala spíš já tebe a myslím si, že ten tvůj manžílek tě teď tak také nazývá, protože ta tvoje nízká inteligence a dutá hlava je vážně už nemožná." jen jsem pobaveně kroutila hlavou.
,,Pověste ji!" zavelela, ale nikdo se ani nepohnul. Jen já jsem se rozesmála na plné kolo. Hezky nahlas a z plných plic.
,,Co je tady k smíchu?!" urazila se.
,,No to, jak se někdo tak blbý mohl stát královnou!" pořád jsem se ještě smála, ale najednou jsem v jednu vteřinu přestala a moje tvář byla vážná a ledová, stejně jako králova. Na mé tváři nebylo po smíchu ani památky.
,,Myslím si, že by sis takováto slova ke mně nikdy nedovolila, kdyby jsi věděla, kdo doopravdy jsem. Mého jména se bojí i králové a dokonce i ti nejhorší zabijáci na světě, jako příkladně Diestr z Mrtvé země, který vám začíná docela hnít v cele." říkala jsem chladně a probodávala jsem královnu svým pohledem. Samozřejmě že můj pohled nezvládla a proto tím svým uhnula jako první. Nikdo zatím nevydržel dlouho můj mrtvý pohled.
,,Jo?! A kdo teda si?! Smrt?!" řekla posměšně a povýšeně.
,,Pf. Tak dutého člověka jsem opravdu snad ještě ani neviděla." vrtěla jsem hlavou. ,,Tentokrát sis králi moc dobře nevybral a nevím jestli ti nadvláda nad Elionem za to stojí." udělala jsem zklamaný obličej a zadívala jsem se na pěnící královnu.
,,Tak muži! Ty ji necháš aby mě urážela?" obrátila se zoufale na krále, ale ten se na ni ani nepodíval, ten se totiž díval mě do očí a já mu pohled oplácela. Neměla jsem z něj strach, neměla jsem proč se jej bát.
,,Mlč! Tvoje dutost mě tu akorát ničí!" rozkázal jí a ona se uraženě zvedla a sešla stupínky, nebo spíš schody a zastavila se až těsně u mě.
,,Já se tě nebojím." řekla povýšeně.
,,To bys ale měla." usmála jsem se ďábelsky a všimla jsem si, jak za mnou Hajzlík ztuhl. Skoro jsem na něj zapomněla.
,,A to jako proč?!"
,,Je to Posel Smrti!" pomalu zařval král, ale slyšela jsem, jak se při vyslovení mého jména trochu ztišil. I on měl ze mě strach.
,,I on ví, jak se jmenuji." usmála jsem se mile, ale pouze jsem to hrála. Uvnitř jsem přímo bublala smíchy, protože výraz královny byl neskutečně komický. Vůbec nevěděla, jestli má utíkat, nebo jestli se má rozbrečet a nebo stydět. Ona to opravdu nevěděla! Tvářila se, jako kdyby poprvé v životě uslyšela svoje jméno! Tak ta je dobře blbá.
,,Nikdo si na mě nebude nic dovolovat, aniž by to neskončilo smrtí a ty nebudeš výjimka." ďábelsky jsem se usmála a hned mi mysl začala šrotovat. Neskutečnou rychlostí jsem se otočila kolem své osy a vykopla jsem pravou ruku nahoru a kopla neskutečnou silou královnu zespoda do brady.
Oběma nohama na zemi jsem stála až poté, co jsem udělala salto pozadu, a až poté, co se mi objevila silná ruka pevně ovinutá kolem mého krku.
To, že byla královna úplně dutá mi bylo jasné hned, ale že byla dutá úplně celá a že ji rozbije lebku pouhý kopanec do brady a silný náraz do země, tak to už mě překvapilo.
Královna ležela bez pohnutí na zemi a z hlavy jí vytékala krev. Kolem její hlavy se dělala veliká louže rudé krve.
Bylo to k smíchu a asi jsem nebyla ani jediná, komu to tak také přišlo. Celou místností se totiž rozlehl burácivý smích.
Králův smích.