Jdi na obsah Jdi na menu
 


3.Kapitola

3. 1. 2016

  Cestovali jsme dlouho, určitě takový měsíc. Není se ani čemu divit, když cestujete přes celou zemi a z jednoho konce světadílu na druhý, tak to chvíli trvá.

  Mnoho dní jsme jeli při pěkně nízkých teplotách a někde osm dní při nechutným lijáku. Nojo, takto to vypadá, když začíná léto a končí jaro.

  Skoro celou cestu jsme jeli cvalem a nebo klusem a už jsme se ani pomalu nezastavovali, protože když hajzlík zjistil, že stejně v noci nespím, tak se úplně vykašlal na utáboření přes noc a jeli jsme prostě v kuse a vždy jsme jen zpomalili do kroky, když jsme jedli a to bylo jenom navečer, protože jsme měli jen večeře.

  Kdyby mi vždy nepřikázal něco sníst, tak bych ani nejedla, protože i když jsem měla jakýkoliv hlad, tak i přesto jsem to vždy o nějakou chvíli poté vyzvracela, ale poslední dva dny to bylo již dobré a nezvracela jsem.

  Vůbec jsme od té první noci na cestě nemluvili.

  Pořád jsem k němu celou cestu byla připoutaná řetězem a vždy když jsme museli projet nějakou vesničkou, tak na nás lidé blbě čuměli. Bylo mi celkem dost jedno jestli na mě čumí nebo ne, protože stejně ani nevědí, kdo opravdu jsem. Kdyby to věděli, tak bych hned utekli a zalezlí by do těch děr, které nazývají svým domovem.

  Jo, já domov neměla a ani mně to nevadilo.

  Celou cestu jsem mlčela a byla jsem ponořena ve svých myšlenkách jako obvykle. Milovala jsem své rozvinuté myšlení. Kdysi jsem byla nucena jej velmi rozvíjet, ale teď mě to bavilo.

  Někdy jsem po cestě sledovala i mužova záda, ale tolik mě to nebavilo.

  Nejhorší snad bylo, že jsem skoro pořád musela jet za ním a on mi vždy clonil ve výhledu a proto jsem i několikrát pobídla koně, abych jela vedle něj a klidně jsem se nechala od něj udeřit a i sprdnout třemi slovy, ale vždy to stálo za to, protože ten výhled byl úžasný.

  Milovala jsem krajinu této země - Derbekruelu. Sice to tu bylo často všechno zmrzlé a pokryté bílou sněhovou peřinou, ale přesto to tu bylo krásné a hlavně jsem tu cítila stále takové zvláštní kouzlo, které přicházelo z toho Bloodského hvozdu.

  Moc dobře jsem znala tu cestu, kterou jsme k hradu jeli. Už jsem tudy totiž několikrát jela a moc dobře jsem věděla, za jak dlouho tam budeme. Taky jsem si pro tuto cestu kdysi složila takovou básničku. Bylo mi jasné, že si ji opět řeknu, vždy jsem si jí říkala, ale ještě nebyla vhodná chvíle si ji hezky zarecitovat, až za chvíli.

  Po dlouhé cestě plných kopečků jsme najednou mířili do trošku většího kopce. Z této strany nebyl tento kopec až tak prudký, ale to byste měli vidět, jak je prudké ze severu, to vypadá jako pěkný sráz, tady z východu to byla pohodička.

  Schválně jsem si počkala se svou básničkou až skoro k vrcholu kopce. Musela jsem si ale docela dlouho počkat, ale věděla jsem, že to bude stát za to.

  Skoro u vrcholu kopce jsem se zařadila opět s koněm vedle vraníka, ale tentokrát jsem se vyhnula Hajzlově mířené pěsti, která mě měla trefit do obličeje.

  Zhluboka jsem se nadechla a spustila jsem:

 

,,Když už zadnici vůbec necítíš
a koně do kopce ženeš.
na vrcholu smrad blbečků ucítíš,
smrad radí, že v cíli už jseš."

 

  ,,Co to meleš?!" podíval se na mě Hajzlík. Z jeho hlasu nešli rozeznat žádné emoce či pocity a nebo myšlenky. Jeho hlas byl chladný a tvrdý jako kus ledu.

  ,,Tobě se nelíbí moje básnička?" zeptala jsem se a pořád jsem měla na tváři pobavený úsměv. Jak já tuto říkanku miluji.

  ,,Ne!" řekl rázně a již se díval opět před sebe.

  ,,Nemáš smysl pro humor, proto se ti nelíbí." pokrčila jsem rameny a odvrátila jsem od něj pohled. Raději jsem se podívala na to zjevení před námi - hrad Deartan. V životě jsem viděla již mnoho hradů, snad všechny na tomto světadílu, ale žádný z nich nebyl tak odporný jako tento.

  Hrad stál v obklopení nechutnými skalami. Ze severu, západu i jihu jej obklopovali skály tak ostré, že už jen pohled na ně bolí do očí. Jako kdyby ty nechutné ostré skály, kterým ani vrcholy nešli vidět, protože byly ukryty někde vysoko v oblacích; byly ochránci toho nechutně obrovského hradu.

  Skály a hrad se výborně doplňovaly, protože ten výjev vypadal jako žraločí chrup. Skály byly jako první řada zubů a hrad hned jako další řada, protože hrad měl nechutně vypadající věže. Jenže výjev byl jako pěkně zkažené zuby, protože skály byly celé šedé až černé a jen vrcholy byly pokryty sněhem, takže tam nechutně černý hrad velice dobře zapadal.

  Nejhorší však bylo, z čeho byl hrad celý postaven - ze železa. Celý byl z nějakého zatraceného černého železa a říká se, že má konstrukci z diamantu, protože ten je nejpevnější a prý aby se nikdy nezbořil. Je to ten nejnedobyvatelnější hrad.

  Tak co myslíte? Věřím konstrukci z diamantu? Tentokrát ano, věřím, protože jsem ji sama viděla na vlastní oči. Opravdu je to čirý diamant, který vám hned oblbne hlavu. Jako kdyby byl protkán nějakou mocí...

  Až teď jsem si uvědomila, že vlastně celou dobu tichounce vrčím a cením zuby. Bylo mi však jedno, že na mě Hajzlík upíral ten svůj chladný pohled.

  Pobídla jsem koně do klusu a tak jsem donutila i muže, aby pobídl toho svého vraníka. Zastavili jsme se totiž na vrcholu kopce a zrovna za těmi skalami zapadalo slunce, které na nás vrhalo dlouhý stín skal.

  Věděla jsem, že tma tu bude každou chvílí a chtěla jsem se již opět setkat s králem této země. Byl to takový nechutný hajzl, ale o něm si povíme až za chvilku, takže dost teď řečí o něm.

  Docela dost rychle jsme se přibližovali k hradu a čím jsem byla blíž, tak tím mi přišel hrad stále větší a nechutnější. Absolutně se mi nelíbil, teda až na pár výjimek. Líbilo se mi, že byl celý černý - miluji tuto barvu, poté, že vypadal pěkně strašidelně a děsivě, ale já se jej nebála a poté, že to byla pěkná výzva jej dobýt, ale ještě ho nikdy nikdo nedobyl.

  Jo a abych nezapomněla... Před hradem se nacházelo ještě takové asi středně velké město. Bylo dost pochmurné a takto vypadalo pěkně mrtvě, ale byla již skoro noc, takže co čekat, ale ve dne bylo nechutně živé a plné lidí.

  Byla jsem ráda, že se již kolem rozlezla tma a začala noc, protože proplétat se ve dne mezi lidmi to nebylo nic pro mě.

  Kolem města byla ještě taková menší hradba a proto, když jsme do něj chtěli vjet, tak jsme museli zastavit u brány. Brána vlastně byla tři padací mříže. Vojáci, kteří hlídali bránu si na nás pěkně posvítily lucernami a namířili na nás kušemi a luky.

  ,,Kdo jste?!" zeptal se přísně jeden rytíř, který měl na hrudi na brnění znak krále, neboli i této říše - černého draka probodnutého dvěma meči, které byly jakoby kříž. Většinou mají podobné znaky piráti, ale ti tam mají lebku a někdy místo mečů kosti. Už jen podle vyleštěného brnění, rudého pláště na zádech a toho velikého znaku na hrudi mi bylo jasné, že je to velitel Městské hlídky.

  ,,Mě nepoznáš?! Dersy?!" zeptal se hlubokým a přísným hlasem Hajzlík, který byl po mé levici, takže trošku dál veliteli.

  Veliteli se ve tváři mihl neskutečný strach a hned se Hajzlíkovi hluboce poklonil a spustil: ,,Omlouvám se Můj pane, ale zmátla mě ta dívka a ta tma kolem. Již nikdy se to nestane, přísahám. Prosím od odpuštění." mluvil roztřeseným hlasem, ale vypadalo to, jako kdyby to měl již nacvičené, jako kdyby s Hajzlem takto mluvil vždy.

  ,,Radši otevři bránu!" přikázal již zvýšeným hlasem muž na vraníkovi a velitel se hned vzpamatoval a nařídil svým vojáků, aby zvedli všechny tři padací mříže a vrátili se na svá místa.

  Čekali jsme asi pět minut než zvedli všechny tři mříže. Celou tu dobu mě zatím všechny tři tucty vojáků nenápadně pozorovali. Bylo mi to však jedno. Měla jsem vysoko zdviženou hlavu a seděla jsem na koni velice vzpřímeně.

  Když už byly všechny tři mříže zvednuty, pobídli jsme koně a já jsem schválně pohodila hlavou, aby řetěz trochu zařinčel a zaleskl se ve světle ohně. Ďábelsky jsem se usmála a jen jsem sledovala zaskočené a vyděšené výrazy vojáků. Jak jsem je ale krásně zaskočila, že?

  Vjeli jsme krokem do města.

  Bylo mi jasné, že ti vojáci dobře věděli, kdo je Hajzlík, protože jakmile trošku sprdl velitele, hned se všichni vojáci co nejvíce skrčili a zalezli do stínu, aby je šlo co nejméně vidět. Byly podělaný strachy, až za ušima.

  Míjeli jsme vysoké domy a už jen sem tam se v okně svítilo. Jeli jsme po hlavní ulici, protože tu nikdo nebyl a byla to ta nejkratší cesta.

  Trvalo asi jen půl hodiny než jsme projeli městem a jeho neskutečným tichem, kterým se rozléhal jen klapot kopyt našich koní.

  Na konci města jsme se zastavili u brány, která patřila k hradbě hradu, která měřila na výšku takových třicet yardů určitě. Bylo to neskutečný monstrum.

  Již z dřívější návštěvy jsem dobře věděla, že celá brána je nechutně těžká, protože je celá z černého železa s konstrukcí z diamantů a je tlustá snad čtyři yardy, jestli ne pět.

  Na hradbách nad bránou stálo snad pět tuctů vojáků, kteří na nás mířili opět luky a kušemi, ale tentokrát tam stál velitel Hradní hlídky. Ten měl o něco vyšší postavení, ale stále ne dost vysoké.

  ,,Co tu chcete a kdo jste?!" zavolal na nás velitel z hradby. Musel mluvit hodně nahlas, dokonce i řvát, protože přece jen byl o celých třicet yardů výš a to byl ještě jen můj odhad hned zespoda, klidně to mohlo být o výš.

  ,,Ty sračko hnoje!" zařval na něj již docela naštvaný Hajzlík. Přece tu nemůže ještě někdo vypadat takto jako on? Ale přece jen už byla pěkná tma a on tady na vraníkovy pěkně splýval s okolím. ,,Otevři!" až od sud jsem viděla, jak se všem tam nahoře objevil v obličeji strach. Hajzlík tu měl zřejmě pěknou autoritu.

  ,,Omlouvám se Můj pane! Já vás od sud ze shora nepoznal!" zavolal na nás velitel a hned vydal rozkaz mužům, aby otevřeli bránu.

  Již moc dobře vím, že bránu neotevírá žádný člověk, to by to musel být pěkný obr, aby ji otevřel. Otevíralo ji dvanáct párů velice silných a tažných koní. Vždy šest párů na jedno křídlo.

  Trvalo jen chvilku, než koně otevřeli bránu tak, abychom jí projeli. Poté ji koňská síla opět zavřela. Velmi dobře jsem věděla, že je vevnitř vedle brány v hradbě vybudovaný takový pěkný systém, který otevíral a taky i zavíral bránu. A vlastně koně se jen vždy zapřáhnout k takovým kolům, se kterými vždy jen otáčí nejprve na jednu stranu a potom na druhou.

  Chytré.

  Jakmile se však za našimi zády brána opět se zaduněním zavřela, tak se moje pozornost upoutala k něčemu jinému - k nádvoří. K tomu bodu, které tak pracně schovávala vysoká hradba.

  Jen jsem si znuděně odfrkla, protože tu nebylo nic zajímavého. Opět jen ponurý a temný kout, kde se stíny jen plíží, podlaha z tmavě šedých dlaždic... No počkat! Ty dlaždice! přece jen tu je něco zajímavého! Sem tam na nějaké dlaždici byl symbol. Moc dobře jsem věděla, že každý z těch symbolů něco znamená, protože toto byla řeč našich předků, těch jak je lidé nazývají Anděli! Bohužel tuto řeč již snad nikdo neovládá.

  Škoda.

  Hned se můj pohled však zaměřil na ty ponuré a temně vypadající věže, kde se jen sem tam svítilo v nějakém okně, takže to vypadalo, jako oči démonů a nebo nějakých příšer schovaných ve tmě.

  Tak to se mi líbilo.

  Celé nádvoří vlastně bylo jeden velký půlkruh a tam kde by byl střed kruhu, se nacházely tři největší věže. Jedna obrovská byla v předu jako jejich ochránce. Ty zbylé dvě byly po jejím boku, ale krapet i za ní, jako její věrní pobočníci. Ty dvě zadnější a menší byly na pohled úplně stejné, jako dvojčata.

  Snad jen třicet yardů za věžemi se již nacházela stěna strašidelně vyhlížejících skal. Na stěně skal, která byla kolmá k zemi a pěkně hladká, se nacházel zbytek věžiček, které vyrůstali hezky ze stěny.

  Již dřív jsem věděla, že veliká část hradu se ukrývá ve skále.

  Všechny tři obrovské věže spojovaly tři mosty a tak to ze shora muselo vypadat, jako kdyby se věže objímaly. Z dvou zadnějších věží vedli ještě dva velké mosty do skály za nimi.

  Jeli jsme velice líným krokem, asi mě Hajzlík chtěl nechat, abych se pořádně porozhlédla a nebo již koně nechtěl utahat.

  Zastavili jsme se až těsně u schodů, které vedli k první věži. Na vrcholu schodů se nacházela krásně rudá brána, která byla osvícena pouze loučemi, které byly ve stojanech po boku vrat. A ještě k tomu se na každém druhém schodě nacházel jeden voják.

  Jo tak to je pěkně hlídaný hrad.

  Pod schody jsme slezli z koní a hned k nám přispěchali dva muži, kteří vypadala jako stájníci, nebo jak se tomu říká, ale nevím. Každý měl v ruce jednu lucernu, i když bylo celé nádvoří osvíceno snad třiceti obrovskými mísami se dřevem, které pěkně hořeli, ale musím přece jen uznat, že nádvoří bylo opravdu obrovské.

  Hajzlík se nad dvěma muži nijak nezdržoval a hned se vydal po schodech nahoru.

  To já stála na místě a dívala jsem se za muži, kteří odváděli koně někam ke skále, kde asi byla i stáj.

  Pohnout se mě donutilo až škubnutí řetězu, které mnou docela dost škublo, ale přes tak ne tak, jak asi Hajzlík očekával. Určitě si myslel, že mě to shodí na zem, ale to se velice pletl, i když málem jsem na zemi skončila. Udržela jsem však rovnováhu.

  Zvědaví vojáci nás sledovali, ale já se jen oklepala a vydala jsem se za mužem v kápi, který byl již snad patnáct schodů nade mnou.

  Stačilo mi jen pár skoků a šla jsem již vedle něj.

  Hned jakmile jsem byla po jeho pravém boku, pevně uchopil řetěz asi jen dvacet palců od mého krku a přitáhl si mě ještě o něco víc k sobě.

  ,,Mě budeš poslouchat!" zavrčel mi skoro do obličeje, ale já se od něj opět jen odtáhla a podívala jsem se na něj tázavým obličejem.

  ,,Pf, tak to těžko!" zakoulela jsem očima a opět jsem se dívala jen před sebe na velice se přibližující bránu, která najednou byla hned před námi.

  Hajzlík prudce rozrazil křídla vrat a vešel dovnitř, aniž by se zastavil. Zkrátka a jednoduše jsem je následovala.

  Nikdy bych si nemyslela, že dokážu po týdnech skoro bez jídla a jen promrzlá na kost, vyjít tolik schodů, jako jsem právě teď vyšla.

  Velkou věží jsme bloudili hodně dlouho, určitě dvě hodiny. Nebo nevím jestli přímo bloudili... Hajzlík mě akorát stále vodil v kruzích a ob kruzích, abych si nezapamatovala cestu ven, ale marná práce. Moc dobře jsem věděla, že kdybych se právě teď vydala chodbou doprava a vešla do prvních dveří popravo a pak stále dolů a dolů po točitém schodišti a potom opět dlouhou chodbou až na konec, kde by bylo další schodiště dolů a potom jen rovnou chodbou za nosem a byla bych hezky u východu z nejvyšší věže.

  Zní to možná trochu složitě, ale bylo by lehké utéct, akorát by už bylo horší, jak se dostat přes hradby. Hm.

  Musela jsem uznat, že mě hajzlík bere jako nebezpečnou, ale ne až tolik, protože to by mu bylo jasné, že je úplně k ničemu toto bloudění po hradě.

  Neměl ze mě strach a to mě docela i štvalo.

  Konečně jsem před sebou po tolika schodech a po tak dlouhé cestě sem na hrad spatřila ta osudná železná vrata. Velmi dobře jsem věděla, co se za nimi nachází - Korunní sál.

  U obrovské brány, nebo jak tomu mám říkat, jsme se zastavili a já rychle spočítala velice statné vojáky, kteří ji hlídali. Byl jich jeden tucet. Dobře jsem věděla, že král má uvnitř ještě další čtyři takovéto tucty vojáků.

  ,,Jdu za Králem!" řekl přísně Hajzlík, když vojáci u brány jen tak stáli a ani se nepohnuli. Jakmile však promluvil, všichni sebou škubli, poznali jej.

  ,,Král se již nachází ve svých komnatách, musíte přijít až po východu slunce, můj Pane." řekl jeden z vojáků, který měl opět na hrudi znak krále, takže to byl opět velitel.

  Všichni vojáci měli u opasku meč a na zádech kuši. Někteří drželi kuši v rukou, ale brzy je to omrzelo, přece proč by se namáhali, no ne?

  Pozorně jsem se zadívala do tváře tomu veliteli. Přes celý obličej měl ošklivou jizvu, která mi byla až moc povědomá. Vlastně to bylo spíš pěkných pět jizev, protože to bylo jak škrábanec od nějaké kočky, ale velmi dobře jsem věděla, že to nebyla kočka, kdo mu zanechal takovou památku. To byla dívka a ne ledajaká. Byla to krásná podívaná.

  ,,Jo a Král vám vzkazuje, můj Pane, že ,Klec pro potvoru je volná'. Ovšem nemám tušení, co to znamená." zamyslel se velitel a hajzlík jen přikývl. Hned mi bylo jasné, co to znamenalo.

  Zavrčela jsem a při tom jsem vycenila své krásně bílé zuby.

  Všichni na mě upřeli své pohledy. Bylo mi to však jedno. Velmi dobře jsem tento příkaz znala, již jsem jej slyšela, již jsem věděla kam mě teď odvede.

  Hajzlík se otočil a vydal se se mnou k úzkému a kulatému schodišti, které vedlo nahoru. Ještě výš do věže.

  ,,Je mou povinností vás doprovodit, můj Pane." řekl velitel, který nás právě doběhl a šel pak zbytek cesty za námi i po schodech, ale to šel už jen za mnou.

  Tohle mi zaplatí.

  Tyto vlhké a mechem porostlé schody nevedli nikam jinam, než do věznice. Věznice se nacházela v posledních třech patrech Hlavní věže. My jsme mířili až úplně nahoru, kde byla i mučírna a hlavně v tomto patře byly ti nejvíce nebezpeční hajzlové. Jinak se nazvat nedali.

  Bohužel mě tam vedli také.

  Úplně nahoře na vrcholku schodů byla malá, ale velice pevná a nedobytná vrata celá ze železa a stáli u nich dva vojáci, velice zdatní.

  ,,Vedu vězně!" řekl opět chladně na dva muže Hajzlík a ti dva odemkli velice těžká vrata a pak je i otevřeli. Všimla jsem si, že vrata jsou tlustá tak deset palců, možná trochu víc.

  Hajzlík mě postrčil dovnitř a já kráčela delší chodbou, kde stálo několik stráží, mezi kterými byla mezera asi jen jeden yard a stáli i po obou stěnách. Došli jsme až do kruhového prostoru, kde se uprostřed nacházel mučící stůl a pár yardů od něj byly cely hezky do kruhu.

  Všechny klece až na jednu byly plné. Za klecemi byla zeď, ale celé cely byly jen z pěkně tlustých a pevných mříží, takže cely spíše připomínaly klece. Ale pěkně odolné klece.

  Ten nechutný pach hniloby a spáleného masa mi zaútočila na nos a plíce takovou rychlostí, že jsem myslela, že se snad udusím, ale již jsem byla na tento puch tak trochu i zvyklá.

  Již jsem tu kdysi byla...

  Jediná volná cela a patřila jen a pouze mě. No super, ale hned jsem si všimla, že ji krapet upravili. To proto, že z ní asi před dvěma měsíci a půl utekla jedna dívka a utekla dokonce i z hradu! Aniž by si jí někdo všiml a navíc prý pozabíjela i polovinu stráží na hradě a to neměla ani zbraň a to že je pryč, se zjistilo až několik hodin poté, co již dávno byla za hradbami hradu!

  Teda jako smekám. To se ještě nikdy nikomu nepovedlo.

  Statný voják, který hlídal dveře a teď nás sem vedl, si odpojil od opasku pěkný svazek klíčů a ten největší a nejsložitější zastrčil do klíčové dírky u mé cely. Složitý zámek zarachotil, jak se v něm otáčela různá kolečka a dveře se otevřely.

  Již sama od sebe jsem vstoupila do cely a Hajzlík mě následoval. Statný voják, hned za námi zabouchl dveře u cely. Asi pořádně věděl, že do této cely chodí jen ti nejnebezpečnější vrazi v zemi...

  Zastavila jsem se uprostřed cely a postavila se čelem k hajzlíkovi a zády ke zdi.

  Hajzl si odepnul řetěz, který nás k sobě poutal, od opasku a z krku mi odepnul obojek, jen proto, aby mi hned nasadil jiný, který v cele již byl. Od tohoto železného a mnohem pevnějšího obojku vedlo již víc řetězů, než jen jeden. Bylo jich dokonce šest. Hezky jeden do každého rohu klece a poté byly a ještě dva přidělané ke stropu.

  Řetězy byly dost napevno, takže jsem nemohla ani o kousek pohnout hlavou. 

  Další obojek mi připnul kolem úzkého, ale silného a vyhublého pasu. Přesně na mě seděl. U něj bylo též šest řetězů - jeden do každého rohu cely a dva pak do země, takže jsem už nemohla pohnout ani pasem.

  Poslední dva obojky jsem dostala kolem kotníků. Od pravého obojku vedl vždy jeden řetěz do pravých rohů cely a od levého řetězu vedl vždy jeden řetěz zase do levých rohů cely a abych se již vůbec nemohla hýbat, tak kotníkové obojky se ještě spojovaly krátkým řetězem dohromady.

  Nemohla jsem se ani trochu pohnout. Teda rukama jsem hýbat mohla, ale ta blbá sama se utahovací pouta mi na nich samozřejmě Hajzlík nechal, takže vlastně ani nimi jsem hýbat nemohla.

  Tak to je v háji.

  Pevným a odhodlaným pohledem jsem se dívala do té tmy Hajzlíkovi kápě a koutkem oka jsem sledovala, jak si uklízí svůj řetěz s obojkem zpět pod plášť.

  Úplně jsem cítila, jak mu dělá dobře, když mě tady mohl takto znehybnět a připoutat. Mě by to taky dělalo dobře, ale teď mě právě těšilo trochu něco jiného - pohledy všech lidí v této věznici byly upřeny na mě a já v nich cítila strach a údiv, teda až na jeden pohled, samozřejmě až na ten Hajzlův.

  Bastard jeden! Toto mi jednou zaplatí!

  ,,Já tě zkrotím!" zavrčel mi do pravého ucha, když ke mně přistoupil a trochu se ke mně naklonil.

  ,,Pokud chceš ztrácet čas, tak do toho. Já ti v tom bránit nebudu." řekla jsem mu s úsměvem na rtech a klidným až veselým hlasem, který by vážně asi nikdo neměl, kdyby se nacházel ve stejné situaci jako teď já.

  ,,Kroť se!" řekl mi již přes rameny, když odcházel z mé cely. Tvrdým pohledem jsem sledovala jeho záda, dokud nezmizel za těžkými kovovými dveřmi.

  Po zaklapnutí zámku u vzdálených těžkých dveří nastalo ticho. Věděla jsem moc dobře, že ticho je úžasná věc, ale v některých situacích za se tak super není.

  Sklonila jsem hlavu a zaposlouchala se do oddechování, která šla slyšet všude kolem. Zaposlouchala jsem se co nejvíc jsem mohla, až úplně na hranici slyšitelnosti, kde jsem uslyšela tlukot mnoha srdcí.

  Úplně jsem se uvolnila a nechala se obklopit jen tím na hranici slyšitelným zvukem - tlukotem srdcí. Chtěla jsem zjistit, kolik tu mám společníků.

  Chvilku mi to trvalo, ale nakonec jsem je spočítala - přesně šest a půl tuctu mužů. Ani jedna jediná žena. No super.

  Byly tu čtyři tucty vojáků a dva a půl tuctu pěkně nebezpečných vrahů, ale myslím si, že ani oni všichni dohromady by se mi nevyrovnali.

  ,,Hej, puso!" zavolal na mě někdo z vedlejší cely. Vůbec jsem si jej nevšímala a snažila jsem se najít ještě nějaké zvuky na ještě větší hranici slyšitelnosti.

  Podařilo se mi to díky mé odhodlanosti, ale neuslyšela jsem to, co bych chtěla. Slyšela jsem pouze krev, která přítomným mužům proudila v cévách. Možná si říkáte, jak je to vůbec možné, ale opravdu jsem ji slyšela. Taky si asi říkáte, proč jsem řekla ,,pouze krev", když je to úplně boží a nemožné, ale já chtěla slyšet ještě vzdálenější zvuky, ale to se mi již nepovedlo.

  ,,Nedělej, že mě neslyšíš!" zavolala opět ten samí hlas a já znuděně otevřela oči a otočila hlavu jeho směrem.

  Stála jsem rovně a bez hnutí. No super a takto tu budu stát ještě kdo ví jak dlouho.

  Zahleděla jsem se na toho muže, který na mě zavolal. Byl to jasný severní muž - vysoká svalnatá postava, bledá kůže, světlé neupravené vlasy, které měl trošku delší a hlavně nebojácný výraz a nebezpečný pohled. Jo tito muži měli jedinou slabinu - nedokázali odolat krásným dívkám, a to jsem já bohužel co? Byla!

  ,,Nechceš být zticha, jako si byl ještě před chvílí?" navrhla jsem mu a stále jsem jej sledovala znuděným pohledem. Byl nalepený úplně na mřížích, které spojovaly naše klece.

  ,,Co mohla udělat tak neodolatelná pusinka, že se ocitla snad v té nejhorší cele na světě a ještě s těmi nejhoršími pouty? Hm?" ignoroval úplně moji předchozí otázku a trochu se ještě víc přitiskl k mřížím.

  Bylo tu veliké šero, ale i přes to jsem si všimla, že má na hrudi několik míst, kde má pěkně spálenou kůži a dokonce i holé maso. Toto mě však úplně nezaujalo. Můj pohled přitahovalo jisté tetování, které měl na levé hrudi, asi v místech, kde se nachází srdce. Tetování bylo v podobě lebky, která měla pootevřenou čelist, ze které vykukovala zvadlá růže.

  To tetování mi bylo povědomé... Už vím!

  ,,Hm. Nejspíš něco mnohonásobně horšího, než Diestr z Mrtvé země." usmála jsem se ďábelsky a velice mě potěšil jeho výraz - naprosté vykolejení, velice dobře jsem věděla, že nebude tušit, že vím, kdo doopravdy je.

  ,,A už zmlkni!" opravdu hned poté zavládlo opět ticho, ale ta hrouda masa se od těch mříží neodplazila někam jinam. Bohužel.

  Bohužel jsem ale myslela, že již zmlkne, ale to jsem se spletla, protože po chvilce se opět ozval: ,,Ty se Ho nebojíš?" zeptal se již tiše a se strachem v hlase.

  ,,Myslíš toho hajzla v kápi a plášti?" opět jsem se na něj podívala a jen mě hřálo u srdce slyšet takovou hroudu svalů, jak se mě bojí.

  ,,Jo, jeho myslím." podíval se na mě a ve tváři měl děs. Nejspíš již taky zažil, co Hajzlík umí a dovede.

  ,,Nemám z něj strach, taky proč bych měla? Zažila jsem toho až moc krutého, abych měla strach z někoho, kdo se přezdívá ,,Pravá ruka Ďábla" a říká se, že je to nejnebezpečnější člověk na světě. Já nemám strach ani ze samotné Smrti!" zavrčela jsem již, ale zprvu jsem mluvila docela i lhostejně.

  ,,Zažil jsem, co dokáže." zašeptal ztýraným hlasem.

  ,,Jo to já také, ale to bylo oproti tomu všemu, čím jsem si prošla skoro ničím. Možná se jej budu bát, až zemře i jeho jediný soupeř."

  ,,Posel Smrti..." zašeptal a rozklepal se strachy. ,,Jednou jsem ho potkal a již bych jej nikdy potkat nechtěl, stejně tak i Jeho." šeptal a v očích měl čirou hrůzu.

  ,,Tak to bych tě asi překvapila, kdybych ti řekla, kdo jsem." řekla jsem si již jen ve své hlavě a ušklíbla jsem se sama pro sebe a byla jsem nadšená, když se již na nic dalšího neptal.

  Ještě dlouho jsem jen poslouchala tlukot srdcí a proudění krve v cévách a vzpomínala jsem na chuť krve. Sice to může znít blbě a pro někoho dokonce nechutně, ale mě krev celkem chutnala. No počkat! Já vlastně chuť krve úplně zbožňovala! Jo, je to zvláštní, ale kanibal opravdu nejsem.

  Velmi dobře jsem věděla, že pokud budu chtít od sud vypadnout a utéct, tak si budu muset vymyslet velice dobrý plán a nebo se pokusit o útěk zrovna v tu dobu, kdy nebudu  tady v té díře.

  Chci být volná a taky jednou budu.

  Věděla jsem, že čekat je zbytečné a proto jsem zatím začala načerpávat síly a meditovat. Chtěla jsem být na zítřejší setkání s králem alespoň odpočatá, když ne vyspaná.

  Jo já a spánek jsme byly nepřátelé. Ani jeden jsme neměli toho druhého rádi. Já nerada spala, protože to podle mě byla ztráta drahocenného času a navíc na mě díky spánku stále útočily mé vzpomínky, na které jsem chtěla zapomenout... 

  Velmi dobře vím, že před minulostí nikdy neuteču, ale před nějakými vzpomínkami bych mohla... I když se mi stejně jednou vrátí...

  Jednou jsem si slíbila, že se pomstím a to taky udělám!

4.Kapitola

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář