2.Kapitola
,,Pravá ruka Ďábla". Ano musel to být on. Již jsem se s ním jednou setkala, ale je to již delší dobu. Pamatuji si, že když jsem ho potkala naposledy, tak šel po jedné dívce. Tehdy ji stopoval snad půl roku, ale bohužel ji našel.
Nevím to jistě, ale co se říkalo, tak tu dívku odvedl na hrad a tam prý nakonec umřela po roku týrání a mučení v mučírně.
No nevím, ale prý ji potom, co ji odvedli na hrad, již nikdo neviděl.
Moje myšlenky se různě loudaly kolem Něho, když jsem se pomalu probouzela z bezvědomí. Pomalu jsem začínala cítit své bolavé tělo a vůni svíček z včelího vosku.
Ten hajzl! Teď už mi bylo jasné, proč mě z té jeskyně vytáhl - má mě odvést ke králi. Kdyby mě měl zabít, už by to udělal dávno v té jeskyni. No do háje, proč jsem byla jen tak naivní a nechala se uhnat únavou. Neměla jsem se v té jeskyni zastavit, měla jsem pokračovat dál.
I když... On by si mě stejně jednou našel a jen bych se musela pořád skrývat a stále utíkat a pořád dokola. Moc dobře vím, co již dokázal a nebyly to zrovna často pěkné věci.
Pomalu, ale klidně jsem opět začínala vnímat všechno kolem sebe.
Jakmile jsem otevřela oči, zasvítil mi do nich první paprsek vycházejícího slunce. Musela jsem oči trochu přivřít a počkat než si přivyknou, ale netrvalo to dlouho. Brzy jsem se již mohla porozhlédnout po okolí.
Ještě pořád jsem byla v tom pokoji, akorát jsem neseděla na židli u zrcadla, ale ležela jsem na boku s rukami spoutanými za zády u dveří.
Ať jsem se koukla kamkoliv, tak jsem neviděla toho hajzla. Zkrátka tu nebyl.
Věděla jsem, že nemusím ani zkoušet dveře jestli jsou odemčené, protože mi bylo jasné, že on by je určitě zamkl.
Rozhodla jsem se, že se postavím, ale jakmile jsem to zkusila, zjistila jsem, že mě snad celé tělo bolí a navíc mám ještě obražená žebra. No super. Za pěkných bolestí jsem se ale přece jen nakonec a postavila a zkusila jsem jen tak, jestli náhodou nenechal dveře odemčené.
Samozřejmě, že nenechal. Jak jinak.
Pomalým krokem jsem se vydala k oknu, ale zastavila jsem se před zrcadlem. Musela jsem se na sebe podívat.
Vypadala jsem opět jako dřív. Teda skoro, jen to oblečení a už bych taková opravdu byla. Moje vlasy za tu dobu, co jsem byla v bezvědomí krásně uschly a opět se zvlnily jako vždy.
Super!
Už mi zbývalo jen jediné a to najít svoje brnění, které se válelo někde na hradě, teda pokud jej neprodali a nebo ho nenosí nějaká jiná ,,bojovnice".
Ani jsem nedošla k oknu a už do pokoje v pochodoval muž v kápi. Už neměl sebou ani tu svoji brašnu, takže zřejmě si sehnal koně a nebo ho právě byl navštívit.
Zastavil se ve dveřích a jen mě pozoroval.
Stála jsem vzpřímeně a tvářila se ledově, jako kdyby se vůbec nic nestalo a jako kdybych byla nějaká jeho Paní, nebo něco takového.
,,Dělej!" zavrčel na mě a již se otočil. Nezbývalo mi nic jiného, než ho následovat. Prošla jsem dveřmi a zabouchla je za sebou. Muž už si to rázoval chodbou ke schodům.
Bylo mi jasné, že dnes bude opět krásný den. Bude i trochu tepleji a to se v této zemi na severu moc často nestává. Tady je skoro pořád stejně. Jen když přijde období léta, tak je o pár stupňů víc a když je zima, tak je tu pořád pod nulou. Nikdy tu teplota nevyšplhala na víc jak 25 stupňů, ale pod nulu to šplhá velice rychle a ráda. Nojo, je to tu docela drsný kraj.
Jakmile jsem měla čisté ruce od konečků prstů až po nahá ramena - měla jsem u košile utrhané rukávy, a krásně čistý obličej, který jen čišel krásou a krásně opět čisté a rudé vlasy, tak jsem opět konečně po dlouhé době mohla jít vzpřímeně a se zdviženou hlavou.
Cítila jsem se báječně. Avšak byly tu dvě takové chyby - muž v kápi a ta zatracená pouta na mých rukou.
Bylo mi jasné, že ta pouta nejsou jen nějaká ledajaká, ale byla to snad ta nejlepší pouta, která byla kdy vyrobena, protože když jste s rukami moc hýbaly, tak se pouta hezky utahovala a utahovala, až se vám nakonec i zarývala do masa. Pěkná věcička.
Nejhorší bylo, že tato pouta jsou tisíce let stará a možná už i poslední na světě. Kdysi je vyrobily naši předci z té nejlepší oceli, kterou již dnes nenajdete. Ty předky lidi nazývají různě, ale asi nejvíce Anděli, lidé totiž věří, že to byla nadpozemsky chytrá rasa, která opustila tuto zemi, aby zde mohli žít lidé.
Jestli tomu věřím já? Ne! Hodně jsem toho o nich slyšela a co vím, tak to byly lidé s nějakou zvláštní mocí a tomu bych už možná věřila, ale Andělé, jako fakt? To už bylo přehnané.
Rychle jsme sešli ze schodů a opět jsme se zastavili u pultu. Tentokrát tam hostinský již byl a čepoval pivo pro pár chlapíků, kteří seděli hned za námi u stolu. I když jsem k nim stála zády, tak i přes to jsem slyšela, jak si o mě šeptají pěkně nechutné věci. Nadrženci jedni! Cítila jsem i jejich puch, který se stejně pořád nedal srovnávat s tím mým.
Chtěla jsem od sud již vypadnout.
Ten hajzl ,,Pravá ruka Ďábla" hodil klíček od pokoje na pult a hned se vydal ke dveřím ven. Já se ještě na hostinského otočila a opět jsem na něj výhružně zavrčela. Zaskočeně na mě čučel, jako kdybych se v noci s někým vyměnila, ale dalo by se to tak říct, ale spíš jsem se změnila jen já sama, ale jen vzhledově, samozřejmě.
Nemohla jsem se dočkat, až se konečně zase nadechnu čerstvého vzduchu, ale jakmile jsem vyšla ven, tak mě do nosu pouze praštil ten klasický vesnický puch všeho možného a hlavně odpadků a výkalů.
Nechutné.
Rychle jsem se před dveřmi hostince ještě otočila, abych se podívala, jak se jmenuje - U velké louže. No jako docela dobrý název, ale docela se i hodil, protože všude kolem byly jen samé louže a všimla jsem si, že vedle hostince bylo takové menší jezírko, to možná byla ta velká louže.
No, nevím.
Muž v kápi zamířil hned za hostinec, kde se zřejmě nacházela menší stáj, kterou většinou hostince u sebe mají.
Jo a byla tam.
Šla jsem snad šest yardů za mužem, ale i přesto jsem nepřeslechla, jak na něj volá nějaká holka. Hned jsem ji poznala podle toho nechutného smíchu. Jak jinak, než že to byla ta ze včera, která mě málem srazila.
Dívka se opírala o dveře stáje a myslela si, že tak zabrání muži, aby vešel dovnitř. Muž byl zatím ještě tři yardy od ní.
Hned mi bylo jasné, že je to děvka. Už jen podle toho jejího postoje a hlavě jejích šatů, které měli zelenou barvu a velice neskutečně veliký výstřih, ze kterého ji div ta prsa nevypadla. Ta si nemusela dělat ani námahu si ty šaty oblékat.
,,Hele fešáku! Nechtěl by sis trochu užít?" zavolala na něj sladce a mě se chtělo již teď blít. Nikdy to nepochopím, jak někdo může nabízet své tělo jen pro to, aby si trochu vydělal? To už je i lepší, když někoho zabíjíte jako nájemný vrah!
,,Neboj se mě. Já jsem levná." a hned se zase začala smát tím svým nechutným a hekavým smíchem, který zněl jako prase, když ho řezník podřízl. Jo opravdu hnus.
Jen jsem čekala, co bude dělat ten muž, který k ní zrovna došel. Děvka se svůdně usmívala, ale moc jí to nešlo. Co to je zase jen za člověka?
Muž v kápi ji pouze prudce odstrčil a ona sletěla hned vedle do jedné pěkně bahnité louže. Alespoň se na ni nebudu muset koukat.
Nevím proč, ale musela jsem se ďábelsky usmát, protože to bylo vážně komické. Ta holka byla asi už vážně hodně zoufalá.
Došla jsem až ke vratům a počkala jsem, než muž vyvede koně. Mezitím jsem sledovala, jak se holka hrabe z bahna a jak nadává.
Jakmile se holka vyhrabala opět zpět na nohy, porozhlédla se, aby zkontrolovala, kdo všechno kolem ji viděl, ale nestál tu nikdo jiný než já. Upřela na mě vražedný pohled, ale já se tvářila stále ledově.
,,Nečum na mě!" zařvala na mě, ale já jen pozvedla jedno své dokonalé obočí.
,,A to říkáš ty mě?" zeptala jsem se jí chladně a změřila jsem si ji pohledem. Najednou jsem si uvědomila, že mi je vlastně docela povědomá, ale to musela dělat ta podoba s někým...
,,Jo! Komu bych to tady asi říkala?!" koktala takovým tím namyšleným hlasem.
,,Hele, aby si za chvíli neskončila v té louži podruhé, mohla by ses tam dokonce i zabydlet." řekla jsem jí chladně a klidně a podívala jsem se do tmi stáje, kde jsem slyšela frkání koní a jak je někdo sedlá.
,,Copak, chceš si na mě zavolat toho hajzla?!" řekla posměšně a hned se začala opět smát.
Ten smích mě totálně vytáčel, jak to s ní může někdo vydržet? Ale vážně! Pořád jsem nemohla přijít na to, koho mi tak připomíná, i když jsem nad tím vážně přemýšlela.
,,Ne nechci, vystačím si sama." plul mnou jen klid, ale musela jsem si pospíšit, protože jsem již slyšela klapání kopyt a tak jsem na nic nečekala a udělal jsem dvojitý výkop s otočkou, kterým jsem holku nejprve kopla do břicha a poté ještě do hlavy a už jsem jen sledovala, jak se krásně kácí opět zpět do louže.
Bylo mi jasné, že mě muž v kápi viděl, ale nevšímala jsem si toho. Teď mou pozornost totiž odlákalo úplně něco jiného - koně.
Hajzl - tak jsem si jej nazvala, vedl krásné dva koně. Oba dva to byly statní hřebci. Jeden krásný ryzák, vysoký v kohoutku asi 6 stop a druhý neuvěřitelný vraník vysoký (v kohoutku) neuvěřitelných 6 stop a k tomu 8 palců!
Hned se mi zalíbil ten neuvěřitelný vraník, který měl svaly snad po celém těle a vypadal, že má snad nekonečnou výdrž, ale bylo mi také hned jasné, že ten je Hajzla.
Hajzl mi strčil ryzáka snad až pod nos a čekal, že nasednu sama, ale také že sama nasednu. Došla jsem k sedlu a nohu jsem si vložila do jednoduchého třmenu. Sebrala jsem všechnu sílu a jen s pomocí odražení pravou nohou, kterou jsem stála na zemi, jsem se vyhoupla do sedla. Jo, to jsem se kdysi taky učila, hezky se spoutanými rukami.
Nasedla jsem zrovna ve správný čas, když se do sedla vyhoupl i Hajzl. Všimla jsem, že má k sedlu přidělanou tu svoji velikou brašnu a že má z druhé strany ještě druhou. Když nasedl na koně, tak bych čekala, že se mu odhalí trochu hrudník, ale ani trochu, pořád mu jej plášť skrýval.
Jediné, co mu šlo z pod toho pláště vidět, byly jeho nohy v kožených kalhotách s vysokými železnými botami skoro až ke kolenům a letmo jsem i na stehnech zahlédla takové pásy s dýkami.
Zajímavé.
Hajzl popadl otěže a již chtěl pobídnout i koně, ale já jsem jej ještě zastavila: ,,Hele, jestli nechceš cestovat jen krokem, tak bys mi mohl alespoň ty ruce spoutat vepředu a ne vzadu." ozvala jsem se klidně a zahleděla jsem se do tmy jeho kápě.
Hned se na mě otočil a pobídl svého koně, ale jen proto, aby se s koněm přiblížil víc ke mně. Jakmile byl hned vedle mě, tak mi sundal pouta, ale stále mě ostražitě sledoval.
Moc dobře jsem věděla, že tato pouta se nesundají pomocí nějaké klapky či klíče, ale tyto měli takové políčko, ve kterém byla jakoby myší cestička a vy jste k nim potřebovaly jistou tyčku, kterou jste bohužel nemohly nahradit, protože v ní prý byla jistá moc, na kterou reagovaly ta pouta.
Zvláštní, já vím.
Hned jakmile sem měla volné ruce, tak jsem si je trochu protáhla, ale on je hned čapl a vrazil mi je do klína. Opět mi je hned nasadil a bohužel mi i šikovně rukou zaclonil, abych neviděla tu tyčku.
Když už jsem myslela, že o kus popojede a vyrazíme na cestu, tak ještě z jedné brašny vytáhl pěkně tlustý a určitě stříbrný řetěz s takovým železným obojkem na konci. Jo tak to jsem již bohužel taky viděla a bohužel to jsem již taky cítila kolem krku.
Hned mi to uzamkl kolem krku. K tomuto obojku byl tentokrát klíček, ale opět mi nedovolil se podívat, kam si ho schoval.
Na druhém konci řetězu byla taková jednoduchá, ale velice odolná úchytka, kterou si připnul někam k opasku. Jo, tak tato úchytka šla velice lehce připnout, ale když jste ji chtěli odepnout... Jo tak to byla pěkná dřina, takže už mi je jasné, že teď se mi jen tak nepovede utéct.
Uchopila jsem otěže do rukou a pouta se mi hned o kousíček utáhla. Do háje!
Už už jsme pobídli koně, ale já se ještě otočila na tu holku, která se na mě vyděšeně dívala, stejně tak i na Hajzla. Najednou mi došlo, koho mi připomínala - hostinského. Jo, byla skoro jako on, akorát nebyla tak při těle.
Nechala jsem holku holkou a pobídla jsem koně do klusu, stejně tak i Hajzl.
Rychle jsme proklusali zbytkem vesnice, kde na nás všichni čučeli jak na svatý obrázek, ale taky ono se moc často nevidí, že by si někdo vedl dívku, která má spoutané ruce a ještě je i řetězem a obojkem kolem krku k někomu přidělaná.
Bylo pro mě osvobozením, když jsme konečně vyjeli z vesnice a pobídli statné koně do cvalu.
Měla jsem velmi ráda jízdu na koni a už jsem na něm taky pár let nejela, ale pořád si to pamatuji. Toto se nezapomíná, teda alespoň ne, když vás to bavilo.
Bylo mi jasné, že pojedeme opravdu dlouho, protože musíme až do Deartanu, do sídla, nebo lépe řečeno nechutně obrovského a děsivého hradu. Jo, jednou jsem tam byla a že by se mi tam zase zrovna chtělo, tak to opravdu ne.
≈
Celý den jsme mlčeli a jeli buď cvalem a nebo klusem. Krok ten by jedině výjimečně a to skoro nikdy.
Zastavili jsme až opravdu, když jsme neviděli na cestu, protože již byla dlouho noc. Odsedlali jsme koně a přivázali je ke stromu. Já se posadila a opřela se zády o strom a muž zatím odešel nedaleko posbírat nějaké to dříví, aby mohl rozdělat oheň.
Nacházeli jsme se uprostřed rozsáhlého a temného Bloodského hvozdu. Tomuto lesu se vyhýbá každá lidská duše, která nechce zemřít. Povídá se totiž, že ještě nikdy nikdo neprošel lesem z jednoho konce na druhý a zpět. Věřím tomu? Ne! Já sama v tomto lese pár let žila a jsem pořád živá.
Hajzl se vrátil s náručí plného uschlého dřeva. Rozdělal oheň.
Dobře jsem ale věděla, že tento hvozd není obyčejný. Moc dobře jsem viděla na vlastní oči věci, které dokáže. Nebyl to jen tak nevinný hvozd to vůbec a lidé to moc dobře věděli.
Z mých myšlenek mě pořád vyrušoval Hajzl, který pořád něco dělal. Měla jsem stálé nutkání jej sledovat a pozorovat, co dělá. Přece jen je to můj nepřítel a ten se nikdy nemá pouštět z očí.
,,Sněz to!" rozkázal mi a hodil mi k nohám kus zvláštně narudlého chleba. Jo tento chléb si tady v této zemi mohli dovolit jen velice bohatí lidé, takže většinou urození pánové a dámy a samozřejmě král a jeho rodina.
Šlo vidět, že se nemá Hajzlík špatně, ale tak to já se taky neměla. To až teď.
Pomalu jsem jedla chleba a snažila se co nejmíň hýbat s rukami. Přiznám se, že jsem v životě nejedla lepší chleba. I když měl takovou zvláštní barvu, tak přesto byl úplně výborný a to ještě když byl čerstvě vytažený z trouby... Hmm.
Jo, potrpěla jsem si na dobrém jídle.
Začínalo se ochlazovat, ale mě to nevadilo, byla jsem na chlad zvyklá. Letmo po očku jsem pořád sledovala muže, který seděl naproti mě, hned za ohněm.
Ani moc jsem neměla hlad, zkrátka jsem si zvykla na časy bez jídla. No, taky že jsem asi hodinu poté, co jsme vyjeli, vyblila tu nechutnou kaši. Hajzl mi zastavil jen na chvilku a hned poté jsme opět vyjeli.
Myslím, že bohužel i tento chleba zítra vybliji, protože můj žaludek není ještě stavěný na to, aby mohl něco strávit. Možná proto mi dal Hajzl jen takový malý kousek.
,,Neměli bychom tady být." řekla jsem tiše, ale natolik, aby mě muž slyšel. Za těch pár let, co jsem tu žila, již poznám chování hvozdu a zrovna teď mi nepřišel nějak moc spokojený a navíc byl nebezpečně tichý a to hvozd nikdy nebývá, jedině, když má strach.
,,Bojíš se?" zeptal se krapet posměšně svým nechutně hlubokým hlasem. Nemohl to být jeho pravý hlas, musel být nějak upravený a nebo zkrátka nemohl být člověk.
,,Ne, ale znám tento les." rozhlédla jsem se kolem nás a poté jsem se zadívala do korun stromů, přes které nešlo vidět ani na noční oblohu. Škoda.
,,Věříš v kecy!" řekl přísně, ale mě to bylo jedno, protože já věřila jen v to, co jsem již sama zažila a viděla.
,,Ne, ale něco je na nich pravda!" řekla jsem klidně, ale trošku jsem přidala na důrazu. ,,Já nejsem holka, která stále vysedávala u zrcadla. Já byla a jsem ta zvědavá, co ráda poznává a rozeznává lež od pravdy."
Neodpovídal, jen mlčel, ale nějak jsem si myslela, že chce, abych mluvila dál, protože jen krapet a nepatrně přikývl.
,,Žila jsem v tomto hvozdu pár let. Snad celý jsem jej prolezla skrz na skrz a docela dost jsem toho tu i viděla. Sice jsem tu žádné mučírny Ďáblíků či Démonů neviděla, ale přece jen něco jsem tu viděla..." dramaticky jsem přestala, aby nad mými slovy mohl na chvíli dumat.
Jo, opravdu jsem řekla Ďáblíci a Démoni. Vypráví se, že tu žijí a mučí ty, co vkročí do lesa již na vždy. Nikdy žádná smrt, nikdy bez bolesti. Byla to lež. Jen povídačka.
,,Potkala jsem tu jednoho či dva Démony, ale úrovně asi tři, byly to jen skoro mrtvé mršiny, které se sotva plížili a silně pochybuji, že uměli vůbec nějaká kouzla. Trošku jsem si s nimi tehdy zahrála na honěnou a na hru ,,Smrt či Život"." Moc dobře jsem věděla, že mi věří, protože on sám již jednoho démona potkal...
,,Lidi si tyto kecy pořád melou jen proto, že věří každé hlouposti. Kdysi sem někdo vstoupil a viděl ducha hvozdu a už ho hned nazval nějakým Démonem či Ďáblem a protože z toho byl tak poblázněný, tak si lidé myslely, že jim utekl z mučírny a tak se roznesla jednoduchá fáma. Lidé uvěří každé blbosti, co jim řekneš, ať je to o čemkoliv. Až moc propadají strachu." odmlčela jsem se. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale já jsem se dívala do plamenů.
,,Ty nepropadáš." podotkl a já nepřítomně přikývla. Byla jsem hluboko ve svých myšlenkách, ale přesto jsem jej vnímala. Vzpomínala jsem na ty dva blbečky Démony. Měli i jen lidskou podobu, byly tak málo mocní, že se neuměli ani proměnit. Pf.
,,Ne. Kdysi jsem si totiž něco řekla - ,Ty sám musíš být strachem, aby si jej kolem sebe rozléval.' Vždy jsem si přála, že když se bude vyslovovat moje jméno, tak ho bude každý šeptat strachem. A nakonec se mi to i povedlo, ještě i teď se šeptá a to mě má stejně mnoho lidí za mrtvou." zahleděla jsem se do té temnoty jeho kápě, ale stále i ve svitu ohně, jsem tam nic neviděla. Jako kdyby neměl ani tvář.
Jo, tehdy to byly krásné časy, když se moje jméno šeptalo se strachem a všichni se mě báli. Tehdy jsem byla opravdu šťastná a měla jsem i hodně zakázek. Lidé se neodvážili na mě ani podívat a ti co se odvážili, tak často zaplatili vlastním životem.
,,Posel Smrti." řekl v klidu a nahlas jedno z mých mnoha jmen. Takto se mi říkávalo nejvíc a také se mi tak i teď říká. Bylo mi jasné, že on ze mně strach nemá. Taky kdo by měl strach z někoho, kdo je stejně mocný?
,,Všude kam vkročí se rozeseje jen panický strach, smrt a krev. Je to vrah bez slitování, bez srdce, bez duše a bez lásky. Vždy neporazitelný a nesmrtelný. Postrach všech lidí." dořekla jsem za něj tu hezkou říkanku, co se o mně povídá, nebo spíš šeptá. ,,Pf." zakroutila jsem hlavou a jen jsem se pro sebe na chvilku usmála.
Všichni si toto o mně mysleli, ale nikdo neznal pravdu. Nikdo ani neznal moje pravé jméno, jen já sama jej znám.
,,Jde vidět, že mě nikdo nezná." řekla jsem krapet sklesle. Nikdy jsem neměla přátele ani nikoho, komu bych se mohla svěřit. Sice jsem měla rodinu, ale ta ze mě udělala jen šíleného zabijáka. Vždy jsem si přála mít někoho blízkého, komu bych se mohla se vším svěřit.
,,Již mnohokrát jsem slyšela, jak si nějací kluci tak patnácti letí říkali, že chtějí být jednou jako já. Kdyby však opravdu věděli, jak se cítím a jak mi je, tak by mnou nikdy být nechtěli." řekla jsem si již jen tak pro sebe a až když jsem to dořekla, tak mi došlo, že jsem to řekla nahlas.
Rychle jsem se podívala na muže, ale ten mě jen pozoroval. Ani se nepohnul, nic. Neviděla jsem jeho tvář, takže jsem nemohla odhadnout, na co myslí a nebo co si o mně myslí.
Vytáčelo mě to, ale stále jsem se ovládala a držela si svůj klid.
,,Kdysi jsem měla mnoho bláznivých snů, které se mi i splnily a teď bych je klidně všechny vyměnila jen za to, aby se můj život vrátil opět do starých kolejí." mluvila jsem klidně a pomalu. ,,Poslední rok jsem vůbec nežila, ale pouze přežívala a to není život."
Už mi bylo jedno, že tu se mnou sedí nějaký rádce krále a můj největší nepřítel. Zkrátka jsem se potřebovala opět trochu vymluvit. Svoje slova jsem říkala stromům, protože vím, že tento les má uši a naslouchá mi...
,,Klidně bych strávila v té zatracené mučírně klidně dalších tisíc let! Jen, kdybych byla konečně volná..." to byl můj největší sen - být volná. Nikdy jsem nebyla opravdu volná a vždy jsem chtěla vědět jaké to je, ale bohužel to nevím. Znám jen svobodu, ale to není ono.
Při mých slovech jsem cítila na sobě mnoho pohledů a jen jeden z nich byl mužův, ostatní byly někoho jiného a já věděla koho - stromů, duchů lesů a mnoho dalších bytostí (rarášci, víly, skřítci, nymfy, ...), kteří tu žijí a dokonce i koně mě pozorovali.
Házeli mnou pocity. Již dlouho jsem si přála, aby se něco takového stalo, aby mě někdo dokázal opět motivovat, aby mě někdo dokázal opět naplnit sílou. I když bych to nikdy neřekla nahlas, tak bych teď měla poděkovat Hajzlíkovi, protože to on mi dal tu sílu, ta která mi tak dlouho scházela.
Opět jsem se dívala do plamenů, ale najednou jsem uslyšela jemné zařehtaní, jako kdyby mi ten kůň říkal, že mě rozumí, že je na tom úplně stejně.
Zahleděla jsem se na koně. Nejprve jsem se koukla na vraníka. Ten na mě upíral pohled svého pravého oka. Hned poté jsem se koukla na ryzáka a ten okusoval trs trávy vedle stromu, u kterého byly přivázaní.
To vraník musel zařehtat. Najednou jako by mi vraník četl myšlenky a přikývl hlavou. Je to úžasné zvíře.
Mrštně jsem se postavila na nohy a vydala jsem se k vraníkovi. Stačilo mi udělat jen dva kroky a stála jsem již jen krok od něj. Zkrátka jsme byly utáboření na opravdu malé mýtince.
Velmi dobře jsem věděla, jak si získat zvířecí důvěru. Musíte hezky pomalu a ke zvířeti i mluvit a mnoho dalšího. Je toho docela dlouhý seznam, teda posle toho, jaké je to zvíře a jak se chová a podobně.
Hleděla jsem upřímným pohledem do vraníkova oka a on mě tím svým nádherně černým okem pozoroval. V jeho oku se zračila stejná duše jako ta moje.
Zvláštní.
Opatrně a pomalu jsem ke koni přistoupila ještě o necelý krok. Již jsem byla těsně u něj. Bohužel jsem i za sebou uslyšela, jak se i Hajzlík zvedl a pomalu ke mně mířil.
Pořád jsem hleděla na toho vraníka a on na mě. Vůbec si ani jeden z nás dvou nevšímal muže, akorát jsme jej oba dva poslouchali. U vraníka to šlo poznat díky jeho uším, protože jedno bylo namířeno směrem ke mně a druhé někam trochu vedle, směrem k muži.
Chtěla jsem se jej alespoň dotknout, ale když už jsem k němu natahovala obě dvě ruce v poutech, tak mě najednou něčí ruka prudce odstrčila a já opět vrazila do stromu.
Do háje! To má ve zvyku všemi házet o strom?
Při nárazu o strom se mým tělem rozjela bolest od obražených zad. Jen jsem stiskla zuby, ale nevydala jsem ani hlásku, protože jsem věděla, že Hajzlíkovi dělá dobře, když ostatní vyjí bolestí. Mě to taky dělá dobře...
Hned ke mně přistoupil a čapl mě kolem krku. Ani ten zatracený obojek mu v tom nezabránil! Prudce mě zády přirazil ke stromu.
,,Ještě jednou!" zavrčel na mě, ,,A zabiju tě!" pustil mě a kus ode mně odstoupil. Jen tak tak jsem se udržela na nohou, ale nechtěla jsem mu udělat tu radost a proto jsem se držela. Jeho slova se mnou ani nepohnuly.
,,Myslíš si, že mě tato slova vystraší? Sama jsem je používala nejčastěji ze všech slov." mluvila jsem klidně a odhodlala jsem se k jednomu kroku, který nás dva od sebe dělil. Hned jsem byla jen o malý kousek od něho. Sice jsem neměla ani jednu jedinou zbraň a on jich měl pod pláštěm určitě mnoho a mohl mě teď kdykoliv zabít, tak i přesto jsem neměla strach.
,,Pokud chceš, abych se tě bála, budeš se muset více snažit. Viděla jsem už i horší věci než jen nějakého chlapíka, který je nejobávanějším člověkem široko daleko, možná i na celém světě." řekla jsem mu s klidem a při tom jsem se mu dívala do té temnoty jeho kápě. Dál jsem jej již nevnímala a jen tak jsem si ho obešla, abych se opět mohla posadit zpět na své místo.
Jakmile jsem si opět hověla u stromu, už jsem hleděla jen do plamenů.
Zbytek noci jsem se na něj už ani nepodívala a jen jsem pozorovala plameny, které se postupně měnily jen v doutnající uhlíky, které nakonec stejně pohasly.
A já opět skončila ve tmě.