1Prolog
Našel mě, ale ne. Slyšela jsem jeho kroky hned nade mnou a cítila jsem jeho pronikavý zápach zpoceného a dlouho nemytého těla, který se mísil s krví, která jej snad všude provázela, nebo byla alespoň všude, kam vkročil.
Musel o mně vědět, stejně jako já věděla o něm.
Nevím proč tu básním, jak on smrdí, když já nevoním o nic víc, ba naopak. Já smrdím ještě i hnilobou, hnisem a smrtí. Ano opravdu smrdím jako nějaká chcíplina, ale mám od chcípliny opravdu hodně daleko, protože teď jsem právě ve své největší síle a na sto procent při životě.
Nejhorší však ale bylo, že on chodil tak potichu, že jsem s těží slyšela jeho kroky, to i jeho klidný dech byl slyšet mnohem lépe.
Byl tu za jediným účelem - najít mě a odvést ke svému pánovi. Jo, on měl jen jediného pána a to muže, kterého jsem z celého srdce nenáviděla.
I kdybych se právě teď stala neviditelnou, tak by mě stejně našel, on byl totiž jediný člověk, který se mi mohl rovnat. On byl jediný můj soupeř, který byl ještě lepší než já.
No počkat, vlastně bych ani neměla tak nějak říkat jestli je člověk, protože já vlastně ani nevím jak vypadá a přísahám vám tu, že jsem toho za celý svůj život toho viděla již opravdu mnoho.
Věděla jsem, že se blíží můj konec.
Ozvalo se hlasité křupnutí, když můj lovec rozlomil poklop, pod kterým jsem byla ukryta v malé jeskyňce, kde jsem se tak tak vešla, obklopena tmou a svým černým pláštěm s kápí na hlavě.
Popadl mě prudce kolem krku, ještě jsem se nestihla ani vzpamatovat a již mě vytáhl z mé skrýše, jako bych vážila jen peříčko a držel mě snad půl metru nad zemí. Byl zatraceně rychlý a silný.
Neviděla jsem mu do tváři a vlastně jsem na něm vůbec nic neviděla, jen černý dlouhý plášť, který skrýval jeho brnění.
Zavrčel na mě.
Cítila jsem ten nechutný zápach, který mu vycházel z úst. I když to byl zápach, který se nedal vydržet, tak mi v něm přece jen něco vonělo - krev. Nejspíš si můj lovec před chvílí pochutnal na nějakém zvířeti.
Nehýbal se, jen na mě hleděl.
Jak mě prudce vytáhl z úkrytu, tak mi z hlavy spadla kápě a on teď měl nádhernou možnost si mě prohlédnout.
Ale ne! Tak dlouho se mi dařilo ukrýt všechny informace o mě a nejvíc se mi dařilo ukrýt svůj vzhled a hned poté můj věk a potom si jednou přijde nějaký blbeček a všechno to úsilí je pryč, někde v háji.
I když jsem se dusila, tak i přesto jsem se dívala do té temnoty jeho kápě, kde by se měli nacházet jeho oči a hlavu jsem měla hrdě zdviženou.
Po chvilce, když jsem již myslela, že mě drží snad věčnost a že se již snad ani nepohne, mě prudce mrštil na strom vzdálený snad 30 yardů!
Do stromu jsem narazila takovou rychlostí, že se div strom nezlomil, ale bohužel se zlomilo něco horšího - 4 páry mých žeber.
,,Sss" sykla jsem tiše bolestí, když jsem se svalila na zem.
Neskutečně mě bolela hlava a když jsem si sáhla na čelo rukou a pak se na ni podívala, již jsem se tomu nedivila, protože moje ruka byla celá od krve.
Ten chlap měl zatracenou sílu.
Před očima jsem měla mžitky, ale i přes tak jsem ho viděla, když ke mě kráčel vycházkovým tempem. Tak on stejně nemusel nikam spěchat. Stejně měl možná za úkol mě zabít.
Nepředstavovala jsem si, že takto zemřu, ale budiž.
Přišel můj čas...
Tehdy jsem si něco slíbila: ,,Moje srdce bude bít navždy, i když to tvoje již přestane." Další kapitola
Komentáře
Přehled komentářů
To zní dobře. Je vidět, že už máš trochu napsáno a jde ti to od ruky.
Opravdu musím psát nadpis?
(Kevin, 9. 12. 2016 21:41)