18.Kapitola
,,Ještě jednou se pohneš a vystřelím!" Zavrčel někdo za mnou.
,,Myslíš, že se tě bojím?!" Prudce jsem se otočila a zachytila letící šíp který mi mířil přesně mezi oči.
Byla jsem obklíčena jedním tuctem mužů. Do prdele! Jak je možné, že jsem je neslyšela?! Musí v tom něco být... Normálně bych slyšela i ducha přicházet a to duchové nechodí a jen se vznáší a nedělají ani sebemenší zvuk.
Jak to, že jsem je neslyšela?!
,,Ne! Nemyslím si to. Ale bát by ses měla..." Zašeptal tajemně a zvláštně se usmál.
,,A to jako proč?!" Vystoupila jsem na kamenný okraj kašny. Stála jsem vzpřímeně a hleděla na ně z výšky. Podle jejich úboru jsem poznala, že to jsou vojáci z Armády spásy. Určitě měli na hradě své špehy a proto je na nás vyslali.
,,To uvidíš..." Opět ten tajemný výraz. Docela mě to štvalo, ale tvářila jsem se klidně. I když jsem byla úplně nahá, tak jsem k němu pomalu a ladně přistoupila. Byl velice mladý, ale postoj měl jistý.
,,Jo?!" A rozesmála jsem se na plné kolo. Můj smích byl zlověstný.
,,Jo." Řekl odhodlaně, ale v očích mu šel vidět strach a hrůza ze mě. Nevěděl kdo opravdu jsem, ale toto moje dílo ve městě mu dokázalo hodně.
,,Máš strach..." Zašeptala jsem a nehty mu přejela po tváři. Stála jsem před ním úplně nahá a všímala si jeho nenápadných pohledů k mým křivkám.
,,Ty mrtvoly... To jsi byla ty, že?!" Zeptal se krapet tvrdě, ale moc mu to nešlo.
,,Ano..." Pomalu jsem jej obešla a šeptala mu slova nejprve do jednoho ucha a poté do druhého. ,,A jak myslíš, že dopadnete vy?" Zákeřně jsem se usmála a zprudka mu zaryla nehty do tváře a trhla.
On se však ani nepohnul.
Rychle jsem jej obešla, abych se podívala na jeho zohavenou tvář, ale nic tam nebylo... Jak je to do háje možný?!
Zvláštní bylo, že jakmile jsem mu zaryla nehty do tváře a trhla, tak jsem ucítila to samé na své tváři. A teď jsem ucítila něco z kápnout na moje nahá ňadra.
,,Funguje to..." Zašeptal užasle ten muž. Měl vyvalené oči a díval se na něco na mé tváři.
Zprudka jsem si sáhla na svoji tvář a ucítila pět hlubokých a protáhlých ran. Do psího lejna! Co to sakra má být?!
Rány byly tak hluboké a kůže na tvářích je tak tenká, že rány byly skrz naskrz. No prostě jsem si ránami mohla v pohodě sáhnout na zuby. Z mé levé tváře byly jen cáry.
To co mi skapávalo na prsa byla krev. Temně rudá krev.
,,Co to má znamenat?!" Zavrčela jsem mu do obličeje a neúmyslně na něj vyprskla pár kapek krve.
,,S krví nejmocnějšího Démona všech dob bojovat nemůžeš..." Zašeptal tajemně a vítězoslavně a sáhl na řetízek, jež měl na krku. Přívěšek však byl schován pod jeho oblečením.
Věděla jsem co vytáhne.
,,A se Slunečním kamenem taky ne! Ať si mutant jakýkoliv, tak se Démonní moci nevyrovnáš!" Myslel si, že jsem mutant. Luk si přehodil přes hlavu. Volnou rukou mě čapl kolem pasu a přitáhl těsně k sobě.
,,Půjdeš s námi Puso a budeš mě poslouchat na slovo, rozumíš?!" Zákeřně se zasmál a sundal si řetízek z hlavy. Přívěšek byl Sluneční kámen, ten nejmocnější na světě. Bylo to správně srdce planety, kterou obývá lidská rasa.
Sluneční kameny bývají většinou žluté až oranžové, ale tento byl celé temně černý a jen chvilkami se objevil kousek žluté. Ta temně černá jen proto, že tam byla krev Démona.
,,Kde jste to našli?!" Zavrčela jsem zprudka a již se chystala na něj opět zaútočit, když v tom mi došlo, že mi to je k ničemu, jelikož bych ublížila jen a pouze sobě.
Znovu jsem tiše zavrčela a oblékla si svoje zakrvácené oblečení a vzala Derenův meč, který mi hned zabavili.
,,To tě nemusí zajímat!" Odsekl prudce a nasadil mi ho na krk. Do prdele! ,,Jo a o své přátelíčky se bát nemusíš. Jsou tu totiž s námi." Usmál se a z poza rohu vystoupili čtyři muži. Dva vojáci s Hajzlíkem a Derenem v poutech. Oba dva měli na krcích něco podobného, jako je Sluneční kámen.
Byli jsme bezbranní.
,,Určitě se vsadím, že jsi v noci tajně od nich odešla, dost možná si i utekla. Proč si je všechny zabila?!" Deren se na mě vyděšeně díval a hlavně sledoval moji ránu na tváři. Překvapilo mě, že mě ruce nespoutali, asi jim to přišlo blbé, když jsem dívka.
,,A proč bych ti měla odpovídat? Jako pokud si myslíš, že když mi dáš na krk něco takového, tak mi můžeš rozkazovat?!" Zavrčela jsem tomu hlavnímu mladému vojákovi do tváře. Už se rozmáchl k úderu, který jsem měla schytat do levé tváře, ale já se bez potíží stihla uhnout.
,,Drž zobák, ty čubko! Ještě chvíli budeš odporovat a ten blbej šutr ti narvu do krku, abych tě umlčel!" Čapl mě za předloktí a táhl mě pryč.
,,Jde vidět, že toho o Slunečních kamenech moc nevíte... Ale pokud mi ho chcete narval do krku tak prosím... Ale váš šéf nebude moc spokojený, až mě mu přinesete mrtvou. Ještě žádný člověk nepřežil přímí kontakt s tímto Slunečním kamenem. Každý člověk, který se jej jen malinkato dotkne, tak jej Sluneční kámen s Démonní krví spálí na prach."
,,Tak se modli, aby z tebe bůh udělal něco jiného, než člověka!" Rozesmál se.
,,Sám si řekl, že jsem mutant, ne? Tak proč bych se měla modlit k někomu, kdo ani neexistuje a pro něco, čím už dávno jsem?" Prudce jsem se zastavila a pevně nohama zapřela o zem, takže se mnou ani on nepohnul.
Donutila jsem tak všechny, aby se na mě otočili.
,,Takže slečinka na boha nevěří?" Zeptal se pobaveně a stejně tak na mě i hleděl.
,,Ne. Nemám sebemenší důvod, proč bych v něj měla věřit. Nikdy lidem v ničem nepomohl a nikdy ani nepomůže, jelikož neexistuje. Naivita lidí, kteří v něj věří je vážně k popukání. Myslím, že si lidé trošku spletli pojem, kdo je vlastně bůh, jelikož bohy by měli nazvat spíš Démony."
,,No pokud jsou Démoni bozi, tak se nedivím, že bůh není, protože Démoni již dávno neexistují." Prudce se mnou trhl a já povolila, takže jsme se vydali dál.
Kráčeli jsme uličkami města a překračovaly mrtvoly, které se tu váleli jedna přes druhou. Krev tekla kanály a z té přebytečné se tvořili kaluže, na kterých se to pěkně klouzalo.
,,Jo a pokud se pokusíš jen jednou utéct a nebo se jen dotkneš toho řetízku, tak ti vymyslím takový trest, že už to příště neuděláš." Upozornil mě, ale naštěstí již pustil můj loket.
,,Tak to ti přeji hodně štěstí ve vymýšlení trestů. Tamti dva ti můžou potvrdit, že mě jen tak něco nezlomí." Kývla jsem hlavou směrem za nás, jelikož jsme šli první a Deren s Hajzlíkem šli hned za námi.
,,Copak? Přežila jsi deset ran bičem?" Vysmál se mi a Deren za námi nebezpečně zavrčel. Docela se i divým, že se vůbec ozval.
,,Dostala jich sto a po stovce ran se králi severní říše ještě vysmála do očí před celým nastoupeným městem!" Snažil se mě bránit. Já mu to nebrala, ale zase vykřikovat to tu taky moc nemusel.
Velitel tý sebranky mlčel. I když jsme již vyšli z města, tak stále mlčel. A mlčel ještě dlouho do noci.