15.Kapitola
Uvnitř jsem byla opravdu překvapená a zaskočená, ale navenek jsem nedala nic znát.
Spatřila jsem to. V té temnotě jeho kápě! Malinký černý odlesk, na něčem temně černém a železném. Opravdu jsem to viděla, nekecám!
Možná že to není nic moc extra, ale pro mě je to neskutečný pokrok. Nikdy nikdo neviděl nic víc, než temnotu v jeho kápi a často to bylo to poslední, co viděli.
Zákeřně jsem se usmála.
Znala jsem ten kus železa, jen jeden jediný druh kovu se takto temně leskne - železo, které stvořili ze své temné moci Démoni. Jen Démoni z něj měli něco ukuto a to povětšinou brnění a zbraně.
Tohoto kovu se dochovalo z Předchozího světa jen velice málo. Skoro žádný a proto jsem byla ještě více zaskočená. Tento kov měl nevyčíslitelnou cenu.
Jen jsme tiše na sebe hleděli.
,,A vlastnit železo z Předešlého světa, které navíc stvořili Démoni, je povolené?" Zeptala se jej zákeřně a stejně tak se i usmála.
Chvíli se nic nedělo.
Znenadání zavrčel a prudce mě udeřil ze strany do hlavy. Musela jsem se přidržet parapetu okna, abych se neskácela na zem. Byla to pořádná rána, až se mi zatemnilo před očima a hlavou se mi prudce rozjela velká bolest. Celé tělo se mi roztřáslo.
,,Ty mrcho!" Prudce mi kolenem kopl do břicha a já se krapet prohnula. Plameny se zatím pořádně rozrostly, ale on si jich vůbec nevšímal.
,,Nemáš se nechat ukázat, když nechceš být spatřen!" Vyštěkla jsem na něj a klidně si došla k židli, abych se mohla opět obléct. V břiše jsem měla prudké bolesti a zrak mi stále nějako přeskakoval a v uších krapet pískalo, ale snažila jsem se to ovládnout a hlavně na sobě nic nedat znát.
Nevnímej to, nevnímej to! Opakovala jsem si v hlavě stále dokola.
,,Dělej!" Čapl mě prudce za loket a již mě vedl pryč. Přes rameno měl přehozené naše brašny. Stihla jsem si ještě na hlavu dát kápi a již jsme mířili ven z pokoje. Zabouchli jsme za sebou dveře a vydali se k vedlejšímu pokoji, odkud se ozýval poťouchlý smích a vrzání postele.
Bez zaťukání jsme vtrhli do pokoje a vyrušili tak Derena z jeho hrátek s nějakou děvkou. Uraženě se na nás podívala, ale mi si jí nevšímali.
,,Dělej!" Zavrčel Hajzlík na Derena a ten na nás zaskočeně zíral, hlavně na mě. Asi mu až teď začalo docházet, co tu vlastně provádí, ale pak se opět podíval na děvku, která se na něm válela úplně nahá a v očích se mu zalesklo.
,,Ještě chvilku." Zavrněl a přitáhl ji k sobě.
,,Řekl jsem, že jdeme!" Rozkázal trochu hlasitěji úplně vytočený Hajzlík. Ještě takto naštvaného jsem ho neviděla. Většinou se vytočit nenechal.
Musela jsem se usmát. Byla sranda jej sledovat a poslouchat, když byl naštvaný a zjistila jsem, že mě i baví jej štvát.
,,Ale já řekl, že ještě chvilku!" Nabroušeně si odfrkl stále ještě opilý Deren a podíval se otráveně na Hajzlíka. Ten pustil můj loket a došel k posteli.
Prudce odstrčil tu děvku, která vrazila bokem do zdi a bolestí vykřikla, a čapl Derena zezadu za krk.
,,Drž hubu a jdeme!" Vytáhl ho z postele a hodil ho na zem. Deren se vyděšeně sbíral se země, jako by si až teď uvědomil, že si dovolil až moc a to neskutečně moc.
,,A ty vypadni." Klidně jsem se otočila na Děvku, která se na nás ukřivděně podívala. Byla opravdu krásná, ale mozek jí už někdo zapomněl dát.
,,Budu si stěžovat za přepadení a zbití nevinné! Budete platit takovou pokutu, že se ani nedoplatíte a nebo vás rovnou pošlou na provaz!" Rozkřikla se a já k ní pomalu a klidně přistoupila s kápí již opět na svých ramenech.
,,Ale copak? Nestihla ses vyspat s jedním z králových vojáků a tak se nebudeš moct pochlubit svým kámoškám se svým úlovkem a tak nám jdeš vyhrožovat?" S opovržením jsem pohled stočila pryč od ní.
,,Ty čubko!" Rozkřikla se a skočila po mně. Já se však stihla uhnout a tak se jen krásně rozplácla na podlaze.
,,Pozor! Můžeš si zničit svůj účes!" Řekla jsem hraně starostlivě a vysmála se jí do obličeje. Uraženě se na mě podívala a opět se po mně chtěla vrhnout, ale tentokrát jsem tasila dýku, kterou jsem měla u pasu.
Rychle jsem ji čapla za rameno a otočila si ji k sobě zády. Vzala jsem ji pod krkem a ke krku ji přiložila dýku. Hlavu jsem naklonila přes její rameno, abych ji mohla pár slov zašeptat do ucha.
,,Tak poslouchej ty blbko. Můžeš být ráda, že jsi ještě pořád naživu, jo? Teď odsud vypadneš a necekneš nikomu ani slovo, jinak příště naše setkání již tak milé nebude." Mluvila jsem milým hlasem, ale tupou dýkou jsem trochu přitlačila na její kůži, až se objevil malinký pramínek krve.
,,A... A... Ano!" Mluvila rychle a vyděšeně. Asi na ni poprvé v životě někdo trošku více stáhl ruku.
,,A teď vypadni!" Zavrčela jsem a strčila jsem ji prudce ke dveřím, ze kterých vyděšeně vyběhla a to i úplně nahá.
,,Nána." Zavrčela jsem si pod vousy a zkontrolovala situaci kolem. Deren se zatím úplně zmaten sebral ze země a kostrbatě se oblékl. Hajzlík se ze svého místa ani nehnul. Jak jinak.
Klidně jsem došla k oknu a otevřela jej. Již tu byl velice dobře cítit kouř.
,,Co se děje?" Zeptal se opatrně a vyděšeně Deren a dotkl se jemně mého ramene.
,,Odcházíme!" Zavrčela jsem a nenávistně se na něj podívala. Rychle ruku odtáhl a klidil se mi z cesty.
,,Půjdeme oknem. Jsme sice v druhém patře, ale přesně dole pod oknem je vůz se senem." Již jsem vyšplhala na parapet a bylo mi úplně ukradené, co si o tom nápadu myslí Hajzlík.
Skočila jsem.
Ladně jsem se zabořila do kupy sena a rychle se i dostala ven. Jakmile jsem vylezla ze sena, tak z okna vyskočil Deren a hned po něm Hajzlík i se všemi brašnami.
Deren, který si okamžitě všiml rozrůstajících se plamenů, se rozeběhl ke stájím, ale Hajzlík ho naštěstí čapl za plášť a přitáhl jej zpátky k nám.
,,Jdeme v klidu!" Zavrčel tiše a já se pomalým a klidným krokem vydala k mé klisničce Amice.
Muži mě následovali.
•••
Brzy jsme byli zase na cestě, ale jeli jsme jen krokem. Deren se totiž za větší rychlosti neudržel na koni a navíc se ani rychleji jet nedalo, jelikož se měsíc a hvězdy schovaly za neprostupnou hradbu mraků.
Ve vzduchu šel cítit déšť a jakmile to zaznamenal i opilý Deren, tak se spustil prudký liják. Do chvilky jsme byli celí mokří, ale nikdo si nestěžoval, teda až na Derena.
,,A nemůžeme se někde schovat? Nemám zrovna v lásce déšť..." Brblal zrovna vedle mě. Bohužel jsem vedle něj zase musela jet já a Hajzlík se v klídku vezl kus před námi.
,,Podle mého bychom opravdu měli někde zastavit!" Zavolala jsem dost nahlas, aby mě Hajzlík slyšel, jelikož ten déšť docela dost hučel.
Jenže Hajzlík neodpovídal, ale moc dobře jsem věděla, že mě slyšel.
,,Nebo snad chceš, aby se tvůj kůň v této nehorázné tmě zranil?!" Viděli jsme sotva na zem kousek před koně a proto velice hrozilo, že se nějaký z nich zraní a to by nebylo zrovna dvakrát dobré.
Ani teď nijak neodpověděl.
,,Najdi jeskyni!" Zavolal na mě, jelikož věděl, že mám lucernu. Hned jsem ji i vytáhla a velrybí tuk se sám rozhořel. Trošku mě to překvapilo, jelikož to se ještě nikdy nestal, ale nevšímala jsem si toho.
Moc dobře jsem si byla vědoma přítomnosti něčeho opravdu temného, co nás sledovalo již od včerejšího večera, kdy jsem zpívala tu temnou písničku. Stejnou temnotu jsem i tehdy cítila v té králově poradní místnosti, jak tam zhasínaly svíčky.
Musel to být ten Démon.
Já však byla stále klidná. Strach jsem nepociťovala ani v nejmenším. Strach jsem já ani nikdy nepotkala. Jsem hold temná mrcha, která nemá důvod se bát.
S pochodní v jedné ruce a s otěžemi v druhé, jsem vyjela na průzkum. Amica zrychlila do klusu, přesně jak jsem chtěla.
Věděla jsem, že jsme již někde na okraji hranic říše severu a taky proto jsem věděla, že tu jsou kousek přede mnou hory.
Moc dobře jsem tuto cestu, po které jsem právě jela, znala a ne jednou jsem se tu již v jeskyních schovávala před Hajzlíkem a nebo i deštěm.
Po chvilce jsem sjela z cesty a namířila si to přesně k horám přede mnou.
Netrvalo dlouho a lucernou jsem osvětlovala tu malou cestičku mezi skalami. Hned jsem seskočila z Amici a vydala se po ní.
Cesta byla dobře skrytá a hlavně docela dost úzká, takže se i na první pohled zdálo, že se tam s koněm nevejdu, ale přitom to bylo přesně akorát.
Cestička se vinula mezi skalami a chvílemi byla docela i dost do kopce, ale dalo se to v klidu zvládnout.
Trvalo jen pár minutek, než jsme došli do mně velice známé jeskyně. Rychle jsem tam rozdělala oheň a odstrojila Amicu, aby si mohla odpočinout, jelikož cestovat v dešti je i pro koně velice náročné.
Lehla si jen kousek od ohně.
Lucernu jsem tam taky nechala, jelikož by mi při běhu velice překážela a stejně tak i velice těžký plášť nacucaný vodou.
No a ve svém nádherném brnění jsem se vydala najít opět tamty dva.
Těžké kapky vody mě prudce a drsně narážely do kůže, ale já běžela dál. I přes hukot deště jsem slyšela klapot kopyt a tak mi netrvalo moc dlouho je najít.
Cestou k jeskyni mi Deren několikrát nabízel, že můžu jet s ním na jeho koni, ale já to nikdy nepřijala. Řídím se totiž tím, že není dobré se přibližovat k opilým mužům.
Hajzlík za celou cestu ani necekl, což vlastně nebylo nic zvláštního.
•••
Tiše a pomalu jsem oddychovala. Měla jsem zavřené oči a snažila se o opravdu věrohodný spánek, aby mi to i Hajzlík uvěřil.
Bylo jen pár minut poté, co jsme dorazili do jeskyně, kde se hned po příjezdu Deren přestrojil do suchého a jakmile si lehl, tak usnul opravdu tvrdým spánkem.
Já se došla přestrojit do stínu jeskyně, kam na mě ani jeden z nich nemohl vidět a s neochotou jsem si oblékla košili s jezdeckými kalhotami.
Hned poté jsem svoje brnění i Derenovo oblečení pověsila nad ohněm, aby rychleji uschlo.
No a poté jsem ulehla na zem a snažila se dělat, že spím. Hajzlík totiž po celou dobu zůstal v mokrém oblečení a vzal si i noční hlídku.
Měla jsem jisté tušení, že se něco stane a nebo, že třeba něco uvidím, i když jsem ležela k Hajzlíkovi zády.
,,Vím, že nespíš." Ozval se po nekonečném tichu Hajzlík a já na zádech ucítila jeho pohled, ale jakmile jsem se k němu otočila, tak byl opět ke mně zády a díval se do ohně.
Já však spatřila něco, čeho se nedalo nevšimnout - neměl na sobě svůj plášť. Říká se, že nikdy před někým si plášť nesundal.
Ohromeně jsem tam zůstala ležet na boku a jen jsem hleděla na jeho záda.
,,Nespíš už několik dní. Proč?" Mluvil tiše, ale hlas měl stále hluboký, jako nic živého. Byl klidný a to se mi líbilo.
,,Aha, takže sis všiml..." Mluvila jsem též klidně a konečně jsem přemohla svůj úžas a postavila se na nohy. Kousek jsem k němu přistoupila. Stála jsem jen pár kroků od něj.
,,Jo!" Zavrčel nevrle a já k němu ještě o několik kroků přistoupila. Ani se nehnul.
,,Nemusím spát tak často... Kdysi mě učili tak, že jsem dřela až do chvíle, dokud jsem vyčerpáním nespadla k zemi a neponořila se do spánku." Stála jsem již úplně za ním a tak jsem se k němu naklonila a zašeptala: ,,Takto mě učili mnoho let a tak díky tomu vydržím bez spánku dlouho..."
,,Jak dlouho?" Byl opět klidný. Zajímavé...
Tiše jsem se přemístila na druhou stranu ohniště, ale neupřela jsem na něj ani jeden pohled, i když jsem si byla plně vědoma toho, že on mě sleduje celou dobu.
Jakmile jsem usedla přesně naproti němu a přitom se na něj stále ani nepodívala, zahleděla jsem se do ohně.
,,Rok." Pokrčila jsem rameny, ale stále hleděla jen do ohně. Vevnitř mě to neskutečně moc nutkalo se na něj podívat, ale já se ovládala. Já totiž nebyla jako ostatní, kteří by na něj hned upřeli pohled. Já byla trpělivá a ne moc zvědavá.
,,Co záda?" No do háje.
,,Dobrý... Dobře se to hojí." Opět jsem nenuceně pokrčila rameny. Nemohl prostě vědět, že na zádech už mám jen ošklivé jizvy.
Najednou bylo ticho, teda skoro. Pořád přece jen praskaly větve v ohništi a Deren hlasitě chrápal. Někde venku šla slyšet sova a koně spokojeně frkaly.
Tiše bez jakéhokoliv slova jsme seděli u ohně a jen pár věcí nás spojovalo - temnota v našich srdcí a zaujetí. Oba dva jsme něco zaujatě sledovali. Já oheň a on mě.
Pořád jsem jen hleděla do plamenů a byla si vědoma toho, že se po mně nenápadně natahují.
Tu temnou osobu jsem cítila za sebou. Vlastně je dost možné, že se spíš natahují po ní, než po mně. Jo, tak to bude.
Uvědomuji si, že ta bytost tu byla již dřív... Již kdysi mě pronásledovala, ale to je již nějaká chvíle... Takové dva měsíce. A teď tu byla znovu. Opět se mě držela jako klíště.
Nevím, co ode mne chce, ale asi ji přitahovalo moje prohnilé srdce a temná mysl. Duši nemám, jsem totiž natolik temná, že duše by v mém těle nepřežila ani sekundu.
,,Proč se díváš do ohně a ne na mě?" Prolomil náhlé ticho a mě tak vyrušil z myšlenek.
,,To sis dnešek vybral schválně k tolika odhalením? Nejprve sis sundal plášť. Poté si mě nenápadně naznačil, že se se mnou chceš bavit, jelikož si mě nenechal dál hrát můj spánek. Následoval takový velice nucený a hraný zájem o má záda a teď ses ještě překonal a vyřkl si větu o devíti slovech. Čtyři odhalení v jeden den." Nezaujatě jsem si přejížděla prsty po bradě.
Mlčel.
,,Já nejsem blbá!" Nečekaně jsem se postavila s takovou rychlostí, že by to lidské oko jen tak tak vůbec postřehlo a zahleděla se na něj drsným pohledem.
Zhluboka jsem se nadechla a jen tak tak se ovládala, abych dýchala klidně, jelikož jsem si byla vědoma, že vidím něco, co možná ještě nikdo přede mnou nikdy neviděl - Hajzlíka bez kápě a jen v oblečení.
Moc dobře jsem věděla, že se předtím, když jsem ještě hrála svůj spánek, převlékl do suchého. Taky proto jsem se nedivila, že na sobě neměl svoje brnění. Byl oblečen do košile a jezdeckých kalhot, stejně jako já. A též v černé barvě. To nás taky spojovalo - černá barva.
Rukávy košile měl až k zápěstí a na rukou měl nádherné kožené rukavice. Měl i velice kvalitní a těžké boty, ale to stále nebylo to, co nejvíce poutalo můj pohled.
Maska.
Jak jinak, než že měl na hlavě masku, nebo spíš něco jako helmu přes celou hlavu. Nešly mu vidět vlasy ani krk a natož něco z obličeje. Jak jsem už i věděla, byla zhotovena z železa tak vzácného, že ho na světě nebylo víc, než jen pár kilo a z těch pár kilo bylo ukuto jedno brnění, tři meče a jedna připitomnělá helma!
,,Co ode mne chceš?" Zeptala jsem se klidně a stále pohledem studovala jeho helmu. Helma byla celá černá, taky jak jinak. Na místě očí byly dva černé pláty, skrz které mě sledoval, ale zpoza nich nešlo nic vidět. Na místě nosu byly jisté čáry, který vypadaly skoro jako žábry. Tím určitě dýchal. Na místě pusy bylo něco podobného jako na nose, ale to bylo trošku jiné.
Dost možná díky té masce zní jeho hlas tak hluboce a drsně.
,,Nejsi jako ostatní..." Zašeptal místo odpovědi na mou otázku.
,,Jako pokud si chtěl zjistit jen toto, tak ses nemusel tolik namáhat. A pokud si myslíš, že budu jásat z toho, že tě dost možná vidím jako první bez pláště, tak se pleteš." Opět jsem se klidně posadila.
Neodpovídal. Akorát měl hlavu nakloněnou na stranu a se zájmem mě sledoval.
,,Dost možná ti ten tvůj blbý pán rozkázal, ať ze mě něco vypáčíš a nebo ať si získáš moji náklonnost, protože by se pak mohl stát i mým pánem nebo podobně, ale řeknu ti to na rovinu - nemá to cenu." Usmála jsem se chladně.
,,Kolik lidí si zabila?"
,,Jak to mám vědět? Ty to snad počítáš?" Zeptala jsem se posměšně a lehla si na levý bok. Košile se mi přitom krapet vyhrnula výš, takže mi šlo krapet vidět moje pevné břicho.
Já si toho nevšímala a jen jsem se zas zahleděla do plamenů, které najednou nějako snížily svojí výšku a rozprostřely se spíš po šířce.
,,Ne, ale bude jich takových pár tisíc." Nepatrně pokrčil rameny, jako by to bylo nic. Jako by i některé šetřil a nechal je žít. Vyznělo to dost výhružně, jako by se mě snažil zastrašit.
Nahlas jsem se rozesmála.
,,To jsem teda od tebe čekala víc." Řekla jsem nevinně, když jsem se konečně uklidnila.
,,Tak se pochlub." Vyzval mě a já se chladně ušklíbla. Překulila jsem se na záda a zahleděla se do stropu, na který jsem viděla jen matně, ale přesto jsem velmi dobře věděla, co tam spatřím - spálená místa. Avšak ty černé fleky měly význam - bylo to umělecké dílo. Byl to obraz kreslený ohněm.
,,Takových pár stovek..." Ušklíbl se, ale já ještě nedomluvila. ,,Ano, takových pár stovek tisíc, ale opravdu to nevím jistě. Jo a ještě pár bytostí, nelidských bytostí." Lhostejně jsem pokrčila rameny a nepřítomně se usmála, jelikož to moje srdce neskutečně moc potěšilo.
,,Tos nemohla stihnout." Z jeho hlasu šlo poznat, že se zamračil.
,,No když jsi ve válce a to v první řadě, tak se ty životy tvojí rukou rychle stupňují. No a pak stačí být ve více válkách a tvůj seznam začíná být nekonečný." Podívala jsem se opět na něj a ušklíbla se. Bylo to opravdu velice zvláštní se na něj dívat, když neměl ten blbý plášť.
,,Nevěřím ti." Řekl rázně a já od něj pohled opět odvrátila.
,,Je mi úplně ukradené, čemu si věříš, ale můžeš si být jistý, že se tvými řečičkami zblbnout nenechám." Poslala jsem mu posměšný vzdušný polibek a opět se přetočila na bok.
Pohledem jsem sjela k Derenovi, který stále tvrdě spal. Byl tak opilý a k tomu vyčerpaný, že by ho ze spánku neprobralo ani zemětřesení či konec světa.
Když spal, vypadal ještě víc jako malý kluk. Neměl šanci toto přežít a už vůbec ne, pokud se potkáme s tou armádou Spásy.
,,Když si ještě neznal moji podobu a nevěděl si, že jsem dívka, jak sis mě představoval? Napadlo tě vůbec někdy, že by Posel smrti mohl být dívkou?"
,,Jako urostlého a zoufalého muže."
,,Proč zoufalého?" nadzvedla jsem se na loktech.
,,Protože jsi byla nájemná vražedkyně, která přijímala úplně všechny objednávky na něčí smrt." No tak teď jsme se dopracovali i k souvětí! Šlo poznat, že se vždy rozpovídal, když jej něco opravdu hodně zajímalo.
,,Je pravda, že jich bylo opravdu požehnaně a mohla jsem si jen vybírat, ale já přesto přijímala všechny nabídky. Ne kvůli penězům či podobně, ale kvůli závislosti na smrti. Dlouho jsem byla závislá na zabíjení a když se třeba stalo, že jsem jeden den měla zabít jen jednoho člověka, tak jsem šla do ulic a vyvraždila polovinu města." Opět jsem si lehla.
,,Zajímavá závislost."
,,To teda jo. A hlavně se jí nedá zbavit." Ušklíbla jsem se kysele a trošku se protáhla.
,,Naposledy jsi zabila královu ženu..." Přesedl si a já si nemohla nevšimnout toho, jak se mu zavlnily jeho mohutné svaly. Milovala jsem, když se muži mihly pyšnit krásnými svaly.
,,Ano a to je již několik dní." Opět jsem se posadila.
,,Jak to zvládáš?"
,,Každý by se měl umět krotit a ovládat. No a já a tyto dvě věci jsme jako trojčata." Pomalu jsem se postavila a došla klidně k východu z jeskyně.
,,Mučíš se tím. Miluješ mučení." Přišel na to. Bylo mi jasné, že nakonec přijde na to, jak to, že jsem si to mučení tolik užívala.
,,Ano." Zašeptala jsem do tmy a hned poté oheň úplně uhasl a všude kolem byla zase jen čirá tma a ticho.
Deren přestal dokonce i chrápat.