14.Kapitola
První tři dny bylo vše v klidu. Vyhýbali jsme se vesnicím a městům, s nikým se nebavili, cestovali celé dny bez odpočinku a jedli za jízdy.
Nakonec však Derena dohnala únava a tak jsme noc třetího dne museli zastavit. Zastavili jsme v malém lesíku, velice hustém lesíku, kde nás nikdo nemohl najít.
Deren s Hajzlíkem šli posbírat nějaké to dříví na oheň a já zatím měla čas a mohla jsem se postarat o koně. Sundala jsem jim ze zad všechny vaky a sedla, aby měli chvilku odpočinek a přivázala je na volno ke stromu, kolem kterého bylo nejvíce trávy a navíc u něj byla i studánka, kde se mohli napít.
Hned poté jsem si sedla do trávy s jablkem v ruce a zamyšleně jsem začala koně sledovat.
Hajzlíkův kůň k sobě vždy nikoho nepustil, jak nějakého člověka, tak i nějaké zvíře a navíc všechna zvířata i lidé se jej bály. Avšak Amica byla asi výjimka, jelikož se pásli těsně vedle sebe a ani jeden z nich neprotestoval.
Na Amice bylo vždy zajímavé, že v každém viděla kousek dobra a když potkala někoho temného, tak se v něm ten kousek dobra snažila udržet a nebo probudit. Taky proto se mnou zůstala, ale mě k tomu ještě i milovala.
Amica musela v Hajzlíkově koni vidět nějaké dobro, aproto se s ním snažila spřátelit a on ji kupodivu nechal.
Ten pohled na ně mě opravdu velice zaujal.
Najednou jsem pocítila neskutečnou touhu začít zpívat. Ráda jsem si zpívala. Mnoho lidí o mě říkalo, že mám neodolatelný hlas a zpěv lákavý, jako siréna.
A tak jsem spustila. Zpívala jsem píseň v dávném, již zapomenutém jazyce. Ta píseň se mi kdysi vpálila do paměti, ale bylo snadné na ni zapomenout. Ovšem vždy, když jsem měla touhu zpívat, tak jsem si na ni vzpomněla. Byla to prokletá píseň a její slova jedovatá jako mysl lidí.
Poznala jsem ten chlad a tu náhlou tmu, která se všude kolem objevila, když jsem zpívala již několikátou sloku.
Nešlo to zastavit, nešlo tu píseň přerušit a proto jsem pokračovala, i když se u mě objevil Deren a za stromem se schoval Hajzlík.
Po dlouhé chvíli jsem konečně skončila. Hajzlík zůstal stále schovaný za stromy a mě bylo jasné, že o něm Deren neví, že chce slyšet, na co se mě zeptá.
,,Co to bylo za píseň?" Zeptal se stále unešen tou písní a posadil se naproti mně. V ruce jsem stále svírala jablko - dříve nádherně červené, teď však temně černé s ještě temnějšími odlesky.
,,Píseň velice dávného a mocného národa. Národa, který byl proklet snad každým. Národa, který byl sám o sobě prokletím." Pohlédla jsem mu do očí. Měl nádherné oči. Moc se mi líbily, ale to je jedno. Nemohla jsem se rozptylovat krásnýma očima.
,,Jakého národa?" Deren byl takový ten zvědavý kluk, který nikdy neopustil svoji rodnou zem. Chtěl poznat celý svět a zvědavost jej zžírala zevnitř a to se mu vymstí, ale tak on si to dělá sám, já mu radit nebudu.
,,Démonů. Těch nejtemnějších stvoření, která kdy žila na tomto světě." Nevědomky jsem si začala pohazovat s tím jablkem temným jako noc a do hlavy se mi začaly vtírat vzpomínky, které rozehřívaly mé temné a zrůdné srdce.
,,Zpívala si to v jejich jazyce, že?" Natáhl ke mně ruku a myslel si, že si toho nevšimnu. Seděli jsme blízko sebe, ale mě to bylo ukradené. Já k němu nic necítila.
,,Ano. Je to zapomenutý jazyk. Ovládali jej jen Démoni, jelikož ten jazyk je tak temný, že žádné lidské srdce ani mysl jej nemůže zvládnout. Jenže já jsem tak prohnilá temnotou, že jsem se jej zvládla naučit, teda jen z části. Spíš umím jen tuto píseň."
,,Kdo tě naučil tu píseň?" Přisedl si ke mně.
,,Démoni. Neskutečně se o ně zajímám a tak jsem je často věznila. Pro ně je ta píseň prokletím, jelikož jim neustále sužuje mysl a mají ji vrytou do paměti. Kdykoliv chtěli něco zazpívat, tak nemohli zpívat nic jiného, než tuto píseň. Avšak každé slovo té písně, když jej vyslovíš, bolí to tak, jako by ti někdo spaloval hrdlo." Promnula jsem si krk.
,,Já myslel, že Démoni již dávno vymřeli." Položil jemně ruku na mé koleno a začal mě po něm hladit. Já na něj upřela nenávistný pohled a hned ruku stáhl zpátky.
,,Už jich tu pobíhá a skrývá se jen málo a s těží se dají nazvat Démony, jelikož jsou tak málo mocní, že ztratili i svoji démonskou podobu a skoro všechnu svoji moc." Pokrčila jsem jemně rameny a zahleděla se na to jablko. Lesklo se tak, že jsem v něm viděla svůj odraz, který se najednou změnil v temný stín.
Rychle jsem zamrkala a temný stín byl pryč. Nevím co to bylo, ale raději jsem to jablko zahodila někam mezi stromy.
Bylo ticho. Deren zpracovával to, co jsem mu řekla a Hajzlík se za stromy ani nepohnul.
Neměla jsem v úmyslu to ticho přerušit, ale najednou mě něco napadlo.
,,Slyšel si někdy o císařovně tehdejšího světa, které přezdívali Rudá zkáza?" Naklonila jsem hlavu na stranu a zahleděla se mu do tváře.
,,Něco málo..." Zamyslel se a nepřítomně stiskl své koleno. ,,Vím, že to byla krutá žena, bez slitování a bez soucitu. Povídá se, že byla nesmrtelná a tak mocná, že na mnoho staletí zavládlo období tmy a smutku. Lidé prý skoro zapomněli, jaké to je žít v míru a jaké to je se smát a někoho milovat. Prý to byla žena nádherná jako temná bohyně, vypadala nevinně a čistě, ale opravdu taková nebyla." V očích měl hrůzu. Šlo poznat, že by nechtěl něco takového zažít.
,,Byla to Démonka. Nejmocnější Démon v dějinách. Lidé se pod její hrůznou nadvládou rozhodli vzdát se všeho co mají, jen aby se jí konečně zbavili. Schovali se hluboko do podzemí a celý povrch tehdejšího světa vyhodili do vzduchu. Všechno otrávili, jak vzduch, tak vodu i půdu, jen aby se té potvory zbavili."
,,Proč mi to říkáš?" Zeptal se po chvíli ticha a zaraženě mě sledoval.
,,V co věříš? Že ji opravdu zabili? A nebo se jen ukryla a někde ještě doteď hluboko pod zemí spí zasypaná hromadou sutin? A nebo že se někde toulá po světě, skrývá se a čeká, až na císařský trůn usedne nějaké hlupák, kterého by mohla obelstít a získat opět nadvládu nad celým světem?" Tvářila jsem se chladně. Nic ze mě nešlo vyčíst.
,,Myslím, že ji opravdu zabili, protože podle mě je divné, že by opravdu tolik let spala někde pod zemí a nebo že by se jen tak toulala a čekala. Ona by nemusela čekat, je tak mocná, že by si svět mohla vzít hned po svém probuzení."
,,Uvažuješ jako voják, jako člověk, ale Démon by tě přechytračil hned, protože by se snažil o to, aby si všichni lidé přesně toto myslela a pak by se ukázal v tu nejvíce neočekávanou chvíli." Vyskočila jsem na nohy a přistoupila ke své klisně. Svá slova jsem vyřkla s tajuplností a zákeřností v hlase.
,,Jak to můžeš vědět?" Zeptal se trošku uraženě a zklamaně, jelikož si myslel, že odpoví správně a ne špatně. V očích však měl strach.
,,Věříš v to, že je mrtvá a nebo si to pouze myslíš?" Koukla jsem se na něj přes rameno a zastavila se s rukou uprostřed Amičina čela.
,,Chci v to věřit, jelikož bych v takovém světě, jakému ona vládla, nevydržel. Musím tomu věřit, abych mohl žít šťastně, nebo alespoň trochu šťastně." Byl krapet skleslý, ale vrhl na mě takový letmý a provinilý pohled, jako bych já mohla za to, že nežije úplně šťastný život.
,,Pf. Šťastný život..." Plivla jsem vedle sebe na zem.
,,Počkej. Ty si snad nikdy nežila svůj vysněný život?" Zaskočeně se postavil a přistoupil skoro až ke mně. Stál těsně za mnou, až jsem mohla cítit teplo jeho těla. Mohla jsem cítit i tu jeho vůni. Voněl skoro jako ženská, jelikož velice moc dbal na svém zevnějšku. Byl to jen kluk, který si hrál na vojáčka.
,,Ne, ale nejspíš to tak být má a já to nehodlám měnit, tak se mi žije dobře." Můj hlas byl plný ledu a šlo z něj vyčíst, že sebe ani trošku nelituji a nechci, aby někdo jiný litoval mě.
,,Ale každý si přece může vybrat i jinou cestu, než tu, kterou právě teď jde." Vzal mě za rameno a prudce, ale jemně, si mě k sobě otočil.
,,Tobě se to říká lehce. Celý život si dřepíš buď v hradu a nebo v městě pod hradem, obklopen tunou přátel a lidí, kteří tě mají rádi. Nikdy si nezažil opravdovou bolest a utrpení. Žiješ si jak v pohádce." Pokrčila jsem lhostejně rameny.
,,Ty snad nemáš přátele a rodinu? A své oblíbené rodné město?!" Začal v něm bublat vztek, byl uražený. Zasáhla jsem přesně do jeho slabiny. ,,A ty snad znáš celý svět a zažíváš utrpení všech kolem?! Já si nemohl vybrat, kde se narodím!" Vrčel na mě, ale mě to bylo lhostejné. Tvářila jsem se znuděně.
,,Co tě to vůbec zajímá?!" Můj hlas byl skoro tichý jako šepot, ale byla v něm znát dost velká výhružka. On však nedal pokoj.
,,Ale copak, copak?! Zasáhl jsem citlivé místečko?!" Začal se vítězoslavně šklebit. Já se však nenechala vytočit.
,,Tak když tě tak zajímají odpovědi na tvé otázky, tak já ti je klidně dám." Přiblížila jsem svůj obličej nebezpečně k tomu jemu. Nebylo to proto, že bych jej chtěla políbit či tak, ale udělala jsem to proto, aby to vypadalo výhružně.
,,Tak dělej!" Zavrčel mi do obličeje a on sám se o kus přiblížil.
,,Jak chceš. Začnu krásně od konce. Sice nezažívám utrpení všech kolem, ale na rozdíl od tebe jsem se již několikrát ocitla na hranici smrti a života, již jsem válčila v několika bitvách, ze kterých bys utíkal tak rychle, až by ses sám divil. Na mém těle je nespočet jizev a každá má svůj vlastní příběh a ani jeden z nich by se ti nelíbil."
,,To bych chtěl vidět." Ušklíbl se, ale já jeho odpověď ignorovala.
,,Sice je pravda, že celý svět znát nemohu, ale procestovala jsem jej nejmíň již pětkrát." Nepřeháněla jsem, právě jsem si ještě ubírala, ale přece jen se nesmím prozradit. Nesmí vědět, kým já vlastně jsem. On totiž neví, že to já jsem Posel smrti.
,,Ti je devadesát nebo co?! Myslíš si, že ti toto budu věřit?!" Vysmíval se mi, já si jej však nevšímala.
,,Rodné město nemám, jelikož já se nenarodila ve městě, ani ve vesnici či v nějakém domě. To místo, kde já jsem se narodila, již neexistuje."
,,Pf."
,,Přátele nemám, jelikož mě nemá nikdo rád, ale ani se jim nedovím. Přátele jsem nikdy neměla a ani moc po nich netoužím."
,,Tak to tě lituji!" Řekl mi posměvačně.
,,A rodina? Pf. Tu nemám již pěkných pár let. Matka zemřela při mém porodu a ostatní?" Záhadně jsem se odmlčela a kousek od něj ustoupila. Opět jsem se postavila ke své klisně. Nemohla jsem si však nevšimnout, že mě Hajzlíkův kůň zkoumavě pozoruje. Taky čeká, co řeknu.
,,Ostatní jsem vlastnoručně zabila." Lhostejně jsem pokrčila rameny a ruku jsem natáhla k Hajzlíkovu hřebci. Díval se na mě pohledem, kterým se většinou já dívám na ostatní. Nevím proč, ale v očích toho černého vraníka jsem viděla sebe.
,,Svého otce i své dva starší bratry."
,,Nevěřím ti." Zašeptal najednou vyděšeně a o krok ode mne odstoupil. Málem při tom klopýtl. Já na něj však nehleděla. Sledovala jsem jen Hajzlíkova hřebce, který se uhnul před mojí rukou. Nenechal mě, abych se jej dotkla.
,,Ha. Je až k smíchu, jak si všichni myslí, že jsem nevinná a podobně. Možná že tak vypadám, ale to ještě nic neznamená. Proč myslíš, že mi pořád po boku a nebo za zády stojí ten Hajzl? Jen tak pro zábavu? Nebo proto, že by mu na mě záleželo? To těžko." Podívala jsem se na něj přes rameno.
,,To není pravda... Kdo by přece zabil svoji milující rodinu?" Lapal po dechu a snažil se ode mne dostat co nejdál, ale pořád o něco zakopával.
,,Ne všichni sourozenci a rodiče jsou milující lidé. Má rodina byla jen tlupa nestvůr. Tu smrt si zasloužili a zasloužili si i mnohem víc!" Zavrčela jsem do ticha a otočila se k němu čelem.
,,Nikdo si nezaslouží zemřít... Každý má právo žít..." Celý se klepal a na čele se mu začaly objevovat kapičky potu.
,,Však taky jsem jim dala šanci se zachránit a skrýt se. Náhodou měli dost dlouhý život." Až moc dlouhý, proběhlo mi hlavou.
,,To ne..."
,,Já říkala, že nejsem žádná spanilá dáma, či co. Být tebou se ode mne držím dál, pokud ti je život drahý." Vykouzlila jsem na tváři zákeřný úsměv a rychle se přemístila ke stromu, u kterého jsem si sedla a opřela si o něj záda.
Záda jsem měla již plně zahojená, ale ani jeden z nich to nesměl vědět. Zahojila se mi za tři dny, ikdyž normálně by se hojila déle jak měsíc.
Hned poté přišel Hajzlík s náručí plnou dřeva a dělal, jako by nic neslyšel a jako by nevnímal stále šokovaně stojícího Derena. Bylo mi jasné, že ví o tom, že já vím, že nás poslouchal, ale neřekl ani slovo.
V tichu rozdělal oheň.
Poté se kluci najedli a já zůstala bez hnutí sedět u stromu a dívala jsem se do plamenů, které se celou dobu po mně natahovaly.
Seděla jsem tak až do úsvitu, i když asi v půlce noci plameny již dohořely, ale přesto jsem nespustila pohled z rozžhavených uhlíků.
***
Ráno se Hajzlík probudil před úsvitem, ale neřekl ani slovo, když mě spatřil stejně sedící jako večer. Muselo mu být jasné, že jsem ani na chvilku neusnula.
Silným kopnutím do boku probudil i chrápajícího Derena, který se zděšeně probudil, jelikož si myslel, že nás někdo přepadl.
Museli jsme se hned vydat na cestu. Zdrželi jsme se až moc.
Cesta byla ještě dlouhá a náročná.
Většinou jsme jezdili po vedlejších cestách a nebo jsme se cestám rovnou vyhýbali.
První jel vždy Hajzlík, za ním já a za mnou Deren a nebo jel první Hajzlík a já s Derenem za ním vedle sebe.
Často jezdil Hajzlík na průzkum daleko dopředu a mě s Derenem nechal daleko za sebou. Docela se i divým, že mi věřil, že třeba neuteču a nebo tak, ale myslím si, že si prostě myslel, že jsem králi propadla a nebo se chci stát jeho císařovnou a jen se to snažím skrýt.
Ani trošku nevím, co se mu může honit hlavou, ale raději bych to vědět ani nechtěla.
Po včerejším rozhovoru dal již Deren pokoj a celý den byl ticho a stále se tvářil velice zadumaně, jako by nad mými slovy přemýšlel a co nejvíce se mi vyhýbal a to hlavně pohledem.
Ani vlastně nevím, proč jsem se s ním o tom bavila. Vlastně vím. Baví mě děsit jiné lidi a sázet do jejich srdcí strach i z úplných blbostí.
Hajzlík dnes taky mlčel a k tomu rozhovoru, který vyslechl, se nijak nevyjadřoval, ale mě bylo jasné, že to teprve přijde.
Navečer nám došly všechny zásoby jídla a tak jsme byli nuceni zastavit se v jednom větším městě, jelikož široko daleko nebylo žádné menší město a Deren již opravdu neskutečně moc otravoval s tím, že má strašný hlad.
Koně jsme si nechali ve stájích a vydali se na trh pro nějaké zásoby. Deren se nám hned ztratil, jelikož prý u strážnice spatřil svého starého známého, nebo či co, a řekl nám, že se pak sejdeme v hostinci U krásné žáby. Absolutně jsem netušila, že existuje nějaký hostinec s tak imbecilním názvem, ale prý jo.
Takže na trh jsem šla jen já s Hajzlíkem.
Lidé si nás nějako moc nevšímali, jelikož tu chodilo mnoho dalších lidí skrytých v pláštích a se zbraněmi na zádech. I když možná si nás všímali víc, než těch ostatních, jelikož přece jen, kdo by si nevšiml někoho, kdo vypadá tak děsivě a majestátně, jako Hajzlík? No asi nikdo.
Ve městě vládl mír, hojnost a spokojenost.
Děcka se pletla pod nohama, když kolem probíhala, jelikož si hrála na honěnou a nebo na statné rytíře a hlasitě se při tom smála.
Nenávidím dětský smích a celkově děti, aproto jsem byla ráda, když jsme konečně odtamtud vypadli i se zásobami na několik dalších dní.
Najít hostinec nebylo zas tak těžké, jelikož se odtamtud ozýval hlasitý smích opilých mužů.
Vevnitř jsme našli již opilého Derena. Nemohli jsme odjet, když byl v takovémto stavu, kdy se sotva udržel na nohou, natož na koni.
Zaplatili jsme si tedy dva pokoje na noc. V jednom hned skončil Deren s nějakou dívkou, která nabízela své tělo za peníze, takže v tom druhém jsem skončila já s Hajzlíkem.
Pokoj byl takový menší. Byla v něm jedna velká postel pro dva, která byla pěkně rozvrzaná. Postel byla vlevo. Naproti dveřím bylo jedno takové střední okno, které bylo otevřené. Napravo ode dveří byla velká skříň, vedle které byla káď s horkou vodou, jak jsem si poručila, a byla u ní ještě židle s vonným mýdlem a dvěma ručníky. Uprostřed místnosti byl ještě malý kulatý stolek se dvěma židlemi a na stolku byla čerstvě natrhaná kytka ve váze.
Po celém pokoji bylo snad dvacet rozsvícených svíček.
Vešla jsem do pokoje jako první a hned jsem zamířila ke kádi s vodou, ale najednou jsem se zastavila a došla jsem pozhasínat všechny svíčky, až na jednu, která byla na stole.
V místnosti bylo nádherné šero.
Své vaky jsem měla hozené na posteli a nehodlala jsem s nimi hnout, dokud zítra ráno nevyrazíme.
Postavila jsem se tak, aby Hajzlík neviděl moje již zahojená záda, ale aby to vypadalo i nenápadně.
Rychle jsem si odepnula plášť a sundala si brnění a vše přehodila přes opěradlo židle a ponořila se až po hlavu do horké vody.
Neudělala jsem to rychle proto, že bych nechtěla, aby mě Hajzlík viděl nahou, ale udělala jsem to proto, protože jsem byla zvyklá na život v opravdu rychlém pohybu.
Chvíli jsem si jen tak užívala horkou vodu. Pak jsem se však natáhla pro vonné mýdlo, které vonělo po jahodách a smetaně. Vypadalo, jako by bylo domácí, docela by mě zajímalo, kdo jej vytvořil.
Dlouze a hluboce jsem si k němu přivoněla.
Už jsem si chtěla přejet mýdlem po kůži, když v tom jsem na chodbě uslyšela dupání. Muselo tam jít snad pět ožralů.
S Hajzlíkem jsme se na sebe podívali. Ani jeden z nás nevěděl, co opilý Deren stihl v hostinci ostatním ožralům říct, ale doufáme, že to nebylo něco důležitého. Když jsme ho našli, tak mu nešlo ani rozumět, ale tak nějak jsem tušila, že to je takový hlupák, že nic neřekl.
Kroky se zastavily u dveří do našeho pokoje. Hajzlík již stál u dveří a byl připravený kdykoliv tasit meč.
Někdo nemotorně zaklepal. Nejprve tiše, ale pak někdo začal na dveře úplně nechutně bušit. Poté se ozvaly hlasy.
,,Krásko, vylez ven!" A znovu bouchání do dveří.
,,Ale no tak! Neboj se nás! Víme že tam si! Tvůj přítelíček nám o tobě řekl! Krasotinko! Vylez ven a ukaž se! My ti nic neuděláme!" Křičel jeden přes druhého a vždy se ozval i smích.
Hajzlík prudce otevřel dveře a všech pět mužů za dveřmi rychle sklaplo. Než však Hajzlík stihl cokoliv říct, tak jsem se již ozvala já: ,,Drahý? Copak ti slušní páni potřebují? To hledají mě?" Nasadila jsem sladký a jemný hlásek a schválně jsem zašplouchala vodou, když jsem vylezla ven z kádě a zabalila se do ručníku, který mě tak tak zakrýval.
Pomalu a ladně jsem došla ke dveřím i když jsem byla celá ještě mokrá. Zastavila jsem se až vedle Hajzlíka, o kterého jsem se opřela bokem a opřela si hlavu o jeho rameno.
,,Nejspíš hledají tebe!" Řekl tiše a opět hluboce a tvrdě jako vždy, akorát v jeho hlase byla ještě výhružka, která nebyla mířena jen na ty opilce, ale i na mě.
Muži mě sjeli pohledem od hlavy až k patám a opět nahoru a vždy se zastavili u mých křivek. Při prohlížení vždy buď zalapali po dechu a nebo na prázdno polkli.
,,Óo... Pardóón... My nevěděli-" Zarazil se jeden uprostřed věty, když si najednou všiml Hajzlíkových mečů na zádech a všichni se vydali rychle pryč. Bylo zábavné, jak cestou pryč o sebe zakopávali a pořád padali na zem a dívali se na Hajzlíka vyděšeným pohledem. Možná poznali, co je zač.
,,Blbečci." Zavrtěla jsem jen hlavou a opět zalezla dovnitř, jako by se nic nestalo.
,,Takže něco vyžvanil." Podotkl Hajzlík a posadil se na postel. Já si opět zalezla do kádě a konečně jsem se mohla umýt i mýdlem.
,,To asi ano, ale jak to vypadá, tak žvanil jen o mně." Jemně jsem si rukama přejížděla po špinavé kůži a snažila se tu špínu smýt mýdlem.
,,Úplně ti propadl." Zkřížil ruce na hrudi, aby dal znamení, že on na tom tak není.
,,Ano. Je mnou úplně posedlí, ale je mu to k ničemu. Jsem na takovou reakci od mužů velice zvyklá. Všichni muži my jsou ukradení. Láska a touha je jen slabinou. A já žádné slabiny nemám." Usmála jsem se a podívala se na něj. Bylo mi jasné, že mě pozoruje.
,,Cítilas někdy lásku?"
,,Ano. Miluji svoji klisnu Amicu a udělala bych pro ni cokoliv. A co ty? Již se našla ta šťastná dívka, která mohla získat srdce toho nejobávanějšího člověka? Člověka, který ani jméno nemá a jeho přezdívky se každý bojí a nevysloví ji víc nahlas než šeptem?"
,,Ne."
,,Myslím, že pro nás dva láska neexistuje a niky nebude. Taky kdo by chtěl být s někým tak temným, krutým, zlým a chladným, jako je jeden z nás dvou? Kdo by se nás dvou nebál? Kdo by snad k nám necítil odpor? Kdo by to s námi vydržel? Někdy to ani já sama se sebou nedokáži vydržet." Uchechtla jsem se.
,,K tobě odpor nemají."
,,Jen ve chvíli, kdy nevědí, kým vlastně jsem a co jsem zač. A navíc ve chvíli, kdy muži a kluci spatří moji krásu, tak je vede jen jejich pud a touha. Jsou jen vedeni touhou, jako loutky v loutkové hře. To není nic pro mě. A vztah na jednu noc? Pf! Co to jako má být?"
Ani jsem si to neuvědomila a najednou jsem byla celá krásně čistá a moje kůže voněla po tom mýdle - po jahodách a smetaně.
Vylezla jsem z kádě a zabalila se do ručníku. Nijak jsem se nenamáhala s tím, že bych se nějako utřela či tak.
Došla jsem si v klidu k oknu a posadila se na parapet.
,,I když je pravda, že je i mnoho lidí, kteří ke mně cítí odpor neustále a to jsou lidé ženského pohlaví. Ženy a všechny dívky mě nenávidí pro mou krásu a pro to, že mám všechny muže omotané kolem svého palce. Já si však o nic z toho neprosila a klidně bych jim všem i svou krásu dala. Já nepotřebuji být nádherná."
,,Mě všichni nenávidí." Podotkl tiše, ale opět z něj nešlo nic vyčíst.
,,No nevypadá to, že by ti to nějako vadilo." Pobaveně jsem se na něj podívala, ale on se ani nepohnul. Ani se na mě nedíval, měl tvář ode mne odvrácenou.
Rozhostilo se ticho. Nemusel mi nijak odpovídat. Moc dobře jsem věděla, co by mi odpověděl. Navíc na tom byl stejně jako já. Nikoho nepotřeboval a navíc by mu něčí společnost dělala jen břemeno, které by musel sebou vláčet. Nám dvěma totiž nemůže nikdo stačit.
Nemohla jsem si pomoct, ale mnoho věcí mě na něm fascinovalo. Vlastně celá jeho existence mě fascinovala, ale nejvíc ta jeho tajemnost.
Se zaujetím jsem jej sledovala.
Za celou tu dobu ticha se ani nepohnul, jako by se ani nenadechoval. Já však věděla, že dýchá. Taky jsem uměla dýchat, aniž by se moje hruď jakkoliv pohnula.
,,Včera jsem vás slyšel." Narážel tím na můj včerejší rozhovor s Derenem. Bylo mi jasné, že na to přijde a že tomu nepůjde uniknout. A tudíž jsem se pohodlněji usadila a otočila se k němu čelem.
,,Ano. Vím to. Věděla jsem o tobě celou dobu."
,,Porušila si zákon." Upřel na mě svůj pohled. Cítila jsem ho na sobě, jako by mě chtěl zabít jen tím blbým pohledem.
,,A to se mám za to nenávidět, nebo co? Pokud vím, tak je zakázáno mluvit či myslet na Démony jen proto, že jsou z nich všichni králové a vladaři podělaní strachy. No a to, že je zakázáno se jakkoliv zmiňovat o Předešlém světě, tak to mi je ukradené. Navíc to je zakázáno opět jen proto, že jsou všichni vladaři sraby a jen se bojí, že by tím přivolali zpět Rudou zkázu."
Nic neodpověděl a tak jsem se jej rovnou podotkla: ,,A navíc, ty taky zrovna tyto zákon nedodržuješ, takže mi nemáš co vyčítat a stejně si myslím, že ti jsou ty zákony stejně ukradené, jako mně." Jen tak ze srandy jsem na něj laškovně mrkla pravým okem, ale poté jsem byla opět chladná jako led.
,,Jsou mi ukradené." Přitakal a sotva zřetelně pokýval hlavou.
,,Jak jinak." Řekla jsem opět chladně a zadívala se na jedinou svítící svíčku. Měla jsem zvláštní pocit, že se po mně ten hořící plamínek natahuje. Jako by se ke mně nakláněl.
,,Je to blb." Řekl najednou po dlouhé odmlce a opět ke mně natočil hlavu.
,,Nemohu nesouhlasit, ale náramně mě zajímá, proč si to myslíš i ty." Zkřížila jsem ruce na hrudi a ignorovala ty kapky vody, které mi ještě stále stékaly po zádech a lechtaly mě tam.
,,Je to malý kluk." Myslel to jako chováním, ne ani věkově či vzrůstově, ale chováním. ,,Je to naivní srab." Dokončil své myšlenky po delší odmlce. Mohla jsem být ráda, že si tu se mnou vůbec povídá, jelikož on nebyl zvyklý se s někým bavit.
,,Jsem stejného názoru. Je to jen kluk, který si hraje na rytíře, ale vůbec ani neví, jaký vlastně svět je. Teď poprvé vytáhl paty ze svého bydliště a za chvíli i ze své země." Zavrtěla jsem nad ním jen hlavou.
,,Umíš jejich řeč." Myslel Démony.
,,Ano, to umím." Přikývla jsem a zvedla. Pohledem jsem spočívala na svíčce, která jako jediná v tomto pokoji hořela, ale krásně jej letmo celý osvětlovala.
Stála na stole a já k ní pomalu přistoupila.
Chvíli jsem na ni jen hleděla a potom jsem natáhla ruku skoro až k plamínku. Špičky prstů se mi skoro dotýkaly plamínku, ale přece jen tam byla malinká mezírka.
Začala jsem prsty kroužit nad svíčkou v malých kruzích. Plamínek se vždy natahoval po mých prstech.
Zajímavé. Vůbec nevím, co se to děje, ale je to neuvěřitelné.
Hajzlík mě celou dobu pozoroval.
Věděla jsem, že se každou chvilkou zvedne a určitě mě zase čapne pod krkem a nebo se mnou hodí o protější zeď.
Jak jsem předpokládala, tak se i stalo - znenadání se prudce a rychle zvedl a chystal se mě čapnout kolem krku, ale já na to byla připravená. Lehce jsem jeho ruku odstrčila tou svou a vykopla nohou, kterou jsem jej kopla do břicha.
Ani se nepohnul, ale to jsem ani nečekala. Od kopance nohou mě pěkně bolela noha, ale to jsem nevnímala.
Prudce jsem kopla do stolu a ten se převrhl. Svíčka spadla na zem a podlaha se vznítila. Plamen se zvětšil a začal vše pohlcovat.
Hajzlík mě však vrazil pěstí do hrudi takovou ránou, že jsem musela o krok ustoupit a zády jsem narazila do zdi.
Plamene si vůbec nevšímal, i když se ke mně opět a zas natahoval.
,,Tohle není normální!" Přistoupil až těsně ke mně a zavrčel mi ta slova do obličeje. ,,Plameny se po lidech nenatahují!" Stál tak blízko, že jsem si jen tak tak všimla, že řekl víc slov, než normálně.
,,Já nevím proč to tak je." Řekla jsem klidně a vnímala jeho neuvěřitelnou blízkost. Cítila jsem opět ten jeho zvláštní pach po krvi, masu a železu.
To, co mě překvapilo, nebyla jeho slova ani delší věta, kterou řekl, ale to, co jsem spatřila. Nikdy mu nešlo vidět do tváře, opravdu nikdy. Nikdo nikdy neviděl ani něco malinko pod jeho kápí.
Až teď na mě.