12.Kapitola
Z bezvědomí mě probrala pichlavá bolest v zádech. Zkusila jsem se pohnout, ale hned mě něčí silné a velké ruce zase přirazili k tvrdé podložce, na které jsem ležela na břiše.
Projela mnou prudká bolest, ale já jen stiskla zuby, ale jinak jsem ani necekla.
Opatrně jsem otevřela oči, abych se mohla podívat, kde to jsem. Pod sebou jsem spatřila černý stůl, na kterém byly různé hadry nasáklé krví. Pod hlavou jsem měla černý polštář. Nacházela jsem se v jídelně v Hajzlíkových komnatách. Takže jsem ležela na jídelním stole.
Opět mě něco píchlo do zad a hned poté to zatahalo. Bylo mi jasné, že mě někdo sešívá záda. Byly to zkušené ruce, které si počínaly opravdu obratně.
Musel to být buď nějaký léčitel a nebo někdo zkušený, kdo je zvyklý si rány zašívat sám.
,,Nemel sebou!" zavrčel mě známý a neuvěřitelně hluboký hlas.
,,To král nemá léčitele, že mě zašíváš záda ty?" vsadila bych se, že král má zde na hradě ty nejlepší léčitele z celé země.
,,Je to nechutný pohled." odpověděl mi tiše a dál se věnoval mým zádům.
,,No to věřím, ale nepřijde mi, že ty bys z toho byl nějako znechucen." bylo mi úplně ukradené, že tu před ním na stole ležím polonahá. On určitě viděl již spousty žen. Bylo mi jasné, že mě sem k sobě musel i donést. Stůl mě krásně chladil na natažených rukou, které jsem měla podél těla, na břiše a na prsou. Vlasy jsem ještě stále měla stažené do jednoduchého drdolu, aby nepřekáželi při bičování a teď při jeho práci.
Neodpovídal mi. Nerad mluvil, ale to jsem zjistila již dřív. Určitě už jen za tu dobu, co mě hlídá, tak toho určitě namluvil víc, než za posledních několik let.
,,Jak to, že jsem ještě stále živá? Co do mě nalili tentokrát?" pohrdavě jsem se usmála.
,,Démonin květ." odpověděl stroze jako vždy a šlo z jeho hlasu poznat, že jej moje otázky dost vytáčí. Určitě by byl radši, kdybych ještě stále spala.
,,Hm... A to koho napadlo mi dát zrovna tuto rostlinu?" docela mě to zajímalo, protože přece jen vím své o té rostlině.
,,Mě." to slovo vyštěkl tak, že mi tím dal znamení, abych již držela jazyk za zuby, jinak se se mnou tak mazlit nebude a to zašívání bude mnohem větší bolest.
,,Docela by mě zajímalo, kdo ti to dovolil? Jelikož přece jen o té rostlině něco vím..."
,,Král." opět zabodl jehlu do mé kůže, ale s větší prudkostí a s větší sílou, takže to mnohem více bolelo, ale já nic neříkala, dělala jsem, jako kdybych si toho ani nevšimla.
,,To jsem pro něj až tolik důležitá?" zakřenila jsem se, jelikož mě velice těšilo, jak až jsem byla důležitá a proto mě ani nenechal zabít.
,,Ano!" zavrčel již skoro. Už opravdu chtěl, abych sklapla.
,,Ale to budeme muset dávat pozor, aby se ze mě nestal Démon, ne?" řekla jsem schválně vystrašeně a jen jsem cítila, jak se s jehlou v mé kůži zastavil. Seděl za mnou a proto jsem jej nemohla vidět, což je škoda.
,,Ty tomu věříš?" zeptal se opovržlivě a začal se dál věnovat své práci.
,,Ne, jen si dělám srandu. Mé srdce a duše již temnější ani být nemůžou, takže ze mě se Démon již stát nemůže." uchechtla jsem se. ,,Nevěřím tomu, ale Démoni opravdu ty rostliny užívaly a používaly, taky proto se tak jmenují, ne proto, že jsou ty květy černé a vypadají stejně temně jako oni."
,,Jak to víš?"
,,Vždy mě fascinovali Démoni. Ani nevím proč, ale možná proto, že jsem stejně temná jako oni. Vždy jsem se o ně velice zajímala a tak o nich vím vše. Mnoho Démonů jsem totiž i mučila, aby mě toho o své rase co nejvíce řekli." nelhala jsem, byla to pravda.
,,Co víš o tom květu?" pomalu první otázka, kterou mi položil. Nikdo toho o té rostlině moc neví a proto je každá informace o ní dobrá.
,,No. Démoni ji nejprve považovali za své prokletí, jelikož byla něco, jako jejich stopa. Vždy označovala místo, kde byli. Když někde nějaký zemřel, tak tam začala růst, když se někde nějaké Démon narodil, tak tam též vykvetla. Až když jednou jeden jejich potomek tu květinu pozřel, tak se mu síla mnohonásobně zvětšila a teprve tehdy ji nazvaly posvátnou."
,,Potomek?"
,,Nepřerušuj mě! Jo potomek! Démoni své děti nazývají potomky! No a nač vlastně tu rostlinu jedli? Jelikož jim dávala větší sílu a zdokonalovala jim smysly, ale bohužel vše má vedlejší účinky. Ta kytka je něco jako droga, stále totiž chtěli více a více a nakonec, když si vzali až moc, tak se předávkovali a jak to dopadlo? Někdo je našel mrtvé a nebo postižené."
,,Hm." všimla jsem si, že tak soustředěně poslouchá, že zapomněl zašívat moje záda. Asi mu to taky došlo a tak se hned pustil zas do práce.
,,No a na lidi působí trošku odlišně. Dokáže je vyléčit z jakékoliv nemoci a nebo zranění, ale jelikož Démoni z tohoto světa již vymizeli, tak je velice vzácná a je přísně zakázáno ji pozřít. Lidé se pokusili přijít na způsob, jak ji pěstovat, ale na nic nepřišli, jelikož to je rostlina, která se živý tou největší temnotou a ta tento svět skoro opustila."
,,Víš, kde roste?"
,,Copak? Již vám došly zásoby?" zákeřně jsem se usmála a stejně tak jsem se i cítila.
,,Odpověz!" zavrčel. Už jen z jeho hlasu zaznělo, že to zajímá jeho, že to nemá za úkol zjistit, že to chce vědět on.
,,Rostli dlouho v Bloodském hvozdě, ale není to dlouho, co jsem zabila ty dva Démony, co tam pobíhali, takže nevím, jestli tam roste pořád."
,,Jde předávkovat člověka?"
,,Ano, lze. Už jsem to taky viděla. Není to hezký pohled, jak na předávkovaného člověka, tak i Démona. U člověka si bere víc než jen život, jako u Démona. Démon jí totiž dokáže více odolávat, jak je plný temnoty, ale u lidí už to tak není. Na lidech to jde poznat, když začnou užívat Démonin květ." na chvíli jsem se odmlčela, jelikož jsem si vzpomněla na toho muže... Byl to opravdu ošklivý pohled.
,,Nejprve se to ukáže na jejich kůži, která úplně zešedne, až zčerná a hlavně neskutečně moc ztvrdne. Akorát u mužů zůstanou vystouplé žíly. Poté se to projeví i na očích. Bělmo též zešedne a nebo zčerná a duhovky dostanou neobvyklou barvu. Poté se jim také hodně zlepší všechny smysli. Jsou mnohem rychlejší a jsou taky pěkně nebezpeční.
Jenže je to jak u koho. U někoho se projeví toto všechno, u někoho jen něco a u někoho se projeví klidně i něco dalšího. Když se takto člověk předávkuje, tak jej pak při životě drží jen lidská krev a maso."
Jakmile jsem domluvila, tak bylo ticho. Jen Hajzlík pořád pokračoval ve své práci.
,,Proč se ptáš? Znal si někoho, kdo na to umřel?"
,,Ano."
,,Já ne, ale viděla jsem desítky svých objetí, které už byli buď na pokraji smrti a nebo na to umřeli. Je to velice bolestivá smrt. Navíc, když tu rostlinu jíš či piješ, tak se tvé srdce a mysl zakaluje temnotou. Jinak některé takovéto vedlejší účinky se neprojevují jen u lidí, ale i u Démonů, když na sebe vezmou svoji lidskou podobu."
,,Hotovo." naposledy zatahal a pak mi ještě několik minut v tichu umýval záda. Pálilo to jako čert, ale přesto jsem v klidu ležela.
Hned poté odešel do koupelny a já již nemohla vydržet jen ležet a tak jsem se pomalu a opatrně zvedla. Ta záda teda pěkně bolela, ale to mě nezastavilo. Chtěla jsem se na ně podívat.
Všechno mě bolelo, ale to mi bylo ukradené. Mě nějaká blbá bolest nezastaví. Zažila a prožila jsem si toho tolik, že nějaká bolest mě nemohla zastavit.
Rychle a tiše jsem došla do jeho ložnice, kde bylo i zrcadlo, ke kterému jsem se postavila zády. Přes rameno jsem se podívala na svá záda.
Nemohla jsem od nich odtrhnout pohled. Miluji detaily a proto mě vždy i fascinovaly rány. Bylo neuvěřitelné, s jakou přesností a dokonalostí mi Hajzlík zašil ta záda.
Moje záda bylo jedno velké dílo. Pletenina červených čar měla v sobě sílu, bolest a krásu. Sice čáry neměly nějaký smysl, ale umění smysl mít nemusí.
Vím jak vypadá umění, jelikož jsem se mu jednu dobu velice hodně věnovala a toto je umění. Sice kruté, bolestné a budu ho na zádech nosit do smrti, ale přesto to je umění.
,,Co děláš?!" zavrčel Hajzlík, ale já se na něj ani nepodívala.
,,Máš zvláštní styl pro umění." podívala jsem se na jeho odraz v zrcadle a všimla si, že se nekouká na mě do zrcadla. Měl totiž hlavu natočenou trošku jiným směrem...
,,Ale copak? To si nikdy neviděl polonahou ženu?" usmála jsem se škádlivě a otočila jsem hlavu na něj.
Stál neuvěřitelně blízko. Až moc blízko. Asi jen stopu ode mne, ale já byla rozhodnuta, že za žádnou cenu neustoupím.
Když byl takto blízko, tak se zdál strašně ohromný, ale to byl jen klam. Musel být asi jen o půl hlavy až o hlavu vyšší.
Dívala jsem se nahoru do tmy jeho kápě a on hlavu trošku skláněl, aby na mě viděl. Slyšela jsem, jak pravidelně a tiše dýchá.
,,Viděl." tentokrát to však na mě nezavrčel.
,,I tak krásné, jako mě?" schválně jsem jej provokovala, jelikož jsem moc dobře věděla, že spousty úplně výborných vojáků nemá žádnou slabinu, až na to, že nedokáží odolat nádherným ženám a už vůbec ne, když jsou nahé.
Schválně jsem překonala tu vzdálenost jedné stopy, přitiskla se tělem k tomu jeho a ruce jsem si položila na jeho ramena.
,,Odprejskni!" zavrčel na mě a odstrčil mě od sebe. Dost prudce.
,,Já tě jen zkouším." usmála jsem se a hned jsem zpozorněla, jelikož někdo zaklepal na dveře.
,,Co je?!" zavrčel nahlas Hajzlík a já až sem cítila ten strach toho člověka za dveřmi.
,,Nesu vzkaz od krále." zavolala nějaká žena, která taky hned pootevřela dveře a když nás spatřila, tak za ty dveře opět zalezla. ,,Omlouvám se! Nechtěla jsem vás rušit!" zavolala vyplašeně a já pobaveně došla ke dveřím.
,,Příště bez dovolení dveře neotvírejte!" zavrčela jsem na ni a vzala jsem si od ní ten vzkaz, který byl napsaný na kousku papíru.
Hajzlík byl hned u mě a na své tváři jsem cítila zkoumavý pohled.
,,Nesnáším, když někdo zaťuká, ale pak hned do pokoje vtrhne, jako by se nechumelilo. Maj zůstat za dveřmi, dokud je někdo nepustí dovnitř, ne?!" řekla jsem nabroušeně, ale hned jsem začala rozdělávat složený vzkaz.
Bylo na něm naspáno, že se mám i s Hajzlíkem dostavit ke králi. No super. Velmi moc jsem toužila po setkání s králem.
***
Když jsem kráčela dlouhým Hlavním sálem přímo ke králi, který seděl na trůně, nedala jsem na sobě znát sebemenší bolest. Šla jsem svižně, nebojácně a na tváři jsem měla drzí úsměv.
Přece jen to já se mu před nějakou dobou před celým městem vysmála do obličeje, ale rozhodně jsem toho nelitovala. Nikdy jsem ničeho nelitovala.
Jakmile jsme se zastavili pod trůnem, Hajzlík hned poklekl na jedno koleno, ale já neměla v plánu se mu klanět.
Již jsem nebyla v řetězech. Konečně.
Na sobě jsem měla bílou halenu a černé jezdecké kalhoty. Nezdržovala jsem se hledáním něčeho lepšího a bylo mi úplně jedno, v čem předstoupím před krále.
,,Zdravím králi. Potřebujete od nás něco?" ukázala jsem na sebe a na stále klečícího Hajzlíka, který bude klečet do té doby, než mu král rozkáže, aby se znovu postavil.
,,Vidím, že ti trest nějako moc neublížil." tvářil se chladně. Seděl velice vzpřímeně a díval se na mě z výšky, jako bych byla jen nějaký červ.
,,No zažila jsem už horší věci." pokrčila jsem znuděně rameny a všimla si, že tu v sále opět nikdo není. Slyšela jsem však tlukot více srdcí, než jen tří. Další lidé tu museli být někde schovaní.
,,Tak to jsem rád, že vidím, že jsi připravena na cestu." řekl vítězoslavně, protože si myslel, že mě s tím nějako skolí či zaskočí, ale mě bylo hned jasné, že přijde s tímto.
,,No konečně! Už jsem se bála, že mě s těmi ubožáky necháte cvičit věčně." mohla jsem vyjet na cestu již ten den, co jsem sem přijela, nechápala jsem, proč jsem tu vůbec trčela.
Sílu jsem nabrala rychle a na bolest jsem zvyklá. Ta záda se mi za chvíli zahojí, jelikož se léčím mnohem rychleji než ostatní lidé. Vždy se mi to podařilo zakrýt tím, že jsem to svedla na ten Démonin květ, ale tím to nebylo. Nevím proč, ale hold se léčím rychleji.
,,Tak dobře! Jak chceš! Za hodinu vás již nechci vidět na hradu! Ale mám jednu podmínku..." zákeřně se usmál, jelikož věděl, že mi to bude vadit.
,,Ano?" znuděně jsem povytáhla obočí a zahleděla se na něj bez zájmu.
,,Musíte sebou vzít toho Derena, který tě bičoval." zákeřně se usmál a kdybych se neuměla tak výborně ovládat, tak bych vybuchla vzteky. Proč sakra musíme sebou vláčet nějakého blbečka?! Vždyť jsme dva nejobávanější lidé celého světadílu!
,,Dobrá, ale neručím za jeho život." Řekla jsem klidně a bez jakýchkoliv citů a emocí.
,,Je mi jedno s kolika ranami a jizvami se vrátí, ale vrátí se živ!" Zavrčel a já na něj hleděla mrtvolným výrazem. No tak super, ještě budu muset hlídat nějakého skrčka.
,,Dobrá." Přikývla jsem a čekala na další jeho rozkazy.
,,Jeho budeš na slovo poslouchat." Kývl hlavou k Hajzlíkovi. ,,Vstaň!" Přikázal mu hned a on tak učinil. ,,Máš mé svolení ji jakkoliv potrestat, ale nesmí zemřít!"
,,Ano." Přikývl Hajzlík.
,,A ty se opovaž nějako zdrhnout! Pokud se jen pokusíš o nějaký útěk, tak zažiješ takové peklo, že si budeš přát smrt!" Zavrčel král a já se jen uchechtla.
,,Budete si muset vymyslet něco horšího než peklo." Ďábelsky jsem se usmála. ,,Já jsem peklo!" Řekla jsem pomalu a zákeřně a najednou jsem stála hned u něj. Byla jsem neskutečně rychlá.
,,Myslíš si, že se tě bojím?" Zeptal se mě chladně král a díval se na mě nahoru.
,,Vaše oči mluví o něčem jiném. Již dávno jsem si všimla těch vašich pohledů, které jste na mě vždy vrhal, když jste si myslel, že se nikdo nedívá. Moc dobře vím, že jste za mnou chodíval každou noc, když ode mne odešel váš syn."
,,Dost!" Okřikl mě král. S hranou nechápavostí jsem pozvedla jedno obočí a podívala se na něj. Stála jsem kousek od něj a Hajzlík stál pár schodů pode mnou. Byl připraven kdykoliv zakročit.
,,Opusť sál. Počkej na ni za dveřmi, musím si s ní o samotě promluvit." Řekl tiše a chladně a Hajzlík, aniž by zaváhal, hned odešel.
Jakmile se za ním zabouchli dveře, král upřel svůj pohled na mě. Dívala jsem se mu do očí. Jen málo lidí se k tomu odvážilo, ale já se ničeho nebála a už vůbec ne jeho.
,,Co vidíš v mých očích?" Zeptal se klidně a již bez chladu v hlase. Hned se i postavil. Stál blízko mě a bylo legrační, jak se na mě musel dívat nahoru.
,,Touhu." Zalapal po dechu, ale než stihl cokoliv říct, tak já opět promluvila. ,,Touhu po krvi, touhu po bolesti ostatních, touhu po moci a touhu po dívce, skoro ženě, které již několik let nemůžete odolat, ale máte z ní strach." Můj hlas byl plný klidu.
,,Správně." Odpověděl již jemným hlasem a přistoupil těsně ke mně.
,,Je mnoho žen, kterým nemůžete odolat, ale jelikož jste král, tak můžete rozkázat a ony se vám musí poddat, ale přece jen nad jednou, které nemůžete odolat ze všech nejvíce, nemáte moc, jelikož ona nikoho neposlouchá a dělá si co chce." Usmála jsem se. Ne mile, ale vyzývavě.
,,V její přítomnosti se bojím o svůj život, ale ta touha je větší než ten strach." Zavrněl a popadl mě kolem pasu a přitiskl si mě k sobě. Já se krapet prohnula v zádech dozadu, abych mu stále viděla do obličeje.
,,Ale ta dívka se jen tak s někým nezahazuje. Ne nadarmo je stále ještě spanilou pannou." Zákeřně jsem pozvedla obočí a on na mě vyvalil ty své oči.
,,To pro tu dívku není dobrý ani král té největší říše? Budoucí císař? Teda pokud ta dívka uspěje?" Tiskl se ke mně jak nejvíc mohl. Bylo to nechutné, ale ráda jsem provokovala a občas dávala i plané naděje.
,,Možná by byl, ale ta dívka zrovna v tuto chvíli myslí na jiné věci než na muže." Nečekaně jsem se mu vytrhla a seskočila jsem ladně všechny schody jedním skokem.
,,To by ses nechtěla stát císařovnou? Mojí císařovnou?" Jeho hlas byl tichý a plný zranitelnosti a bolesti.
,,Pro mě by bylo utrpením sedět celé dny na trůně, nechat se oblékat, mít za zadkem pořád nějaké strážce a za společníky mít ukecané dvorní dámy. Toto není život pro mě, pro někoho, kdo je zvyklý na život v pohybu, kdo je zvyklý se o sebe postarat sám a nespoléhat se na někoho." Podívala jsem se na něj přes rameno a najednou se zdál být ještě menší, než obvykle.
,,Dokážeš si představit, co by každá dala za to, aby se mohla stát císařovnou?!" Rozhodil rukama a v hlase se mu začal objevovat vztek.
,,Klidně i život, já vím, ale k čemu potřebuji být císařovnou a stát po vašem boku, když už tomuto světadílu vládnu jako strach, který mají všichni díky mě zasetý hluboko v srdcích a duších? Co z toho budu mít, když se stanu vaší císařovnou?!"
Jako odpověď se mi dostalo ticho. Nedívala jsem se na něj a stála jsem k němu zády. Moc dobře jsem věděla, že neví co říct, protože bych z toho nic neměla.
,,Tak co?!" Prudce jsem se na něj otočila a on jen beznadějně pokrčil rameny.
,,Já nevím..." Zašeptal skoro neslyšně a poraženecky se posadil na svůj trůn.
,,Nemáte mi králi co nabídnout. Vůbec vám nemusím jít pro císařskou korunu. Sice mi vyhrožujete smrtí, ale já se smrti nebojím, to ona se bojí mě. Já však vám pro tu korunu dojdu a víte vy proč?"
Neodpověděl, jen na mě vyděšeně zíral.
,,Protože chci vidět, jak tento svět padne pod vaší nadvládou." zákeřně jsem se usmála a vydala se rychlým krokem pryč. Již jsem mu neměla co říct a on na tom byl stejně.
***
,,Tak jsem tu." Hajzlík opravdu čekal za dveřmi, jak mu král nařídil.
,,Pojď!" rozkázal pouze a hned jsme zamířili spletí chodeb, přes most do vedlejší věže, až do jeho komnat.
Jakmile jsme vešli dovnitř, tak Hajzlík za námi hned zamkl dveře a prudce se na mě otočil. Stála jsem hned u zdi, lépe řečeno jsem o ni byla opřená.
Pozoroval mě jako nějakou svoji kořist. Udělal jen pár rychlých kroků a stál hned přede mnou. Byl tak blízko, že jsem měla možnost cítit jeho pach - směs krve, smrti a železa.
,,Jsi nějako moc bystrá!" Zavrčel na mě, jako kdybych ho právě při něčem přistihla.
,,To člověk být musí, pokud chce v divočině a ve válce přežít." Na tváři se mi objevil zákeřný a vychytralý úsměv.
,,Moc neodolatelná!" Řekl to tak, aby šlo poznat, že on mi odolává a mě okamžitě došlo, na co naráží - slyšel můj rozhovor s králem.
,,Je nezdvořilé poslouchat za dveřmi! I když je pravda, že já často dělám to samé." Zatvářila jsem se nevinně a snažila se v té temnotě jeho kápě najít jeho tvář.
,,Král se neodmítá!" Jeho hlas byl jako kusy jehel, které se vám zabodávají do hlavy, ale já si jich nevšímala a raději jsem vnímala jen neuvěřitelnou hlubokost jeho hlasu. Nebyl to ani trošku lidský hlas.
,,Tak promiň, že jsem se nechtěla vyspat se samotným králem! Nemám zájem o potomka s tímto ubožákem. Opovrhuji jím víc, než kdokoliv jiný. Já se mu nebudu plazit u nohou." Prosmýkla jsem se kolem něj, ale on mě čapl za vlasy a tak mě zastavil.
To neměl dělat.
Prudce jsem se otočila, čapla jeho ruku za zápěstí a celou vahou svého těla jsem narazila do toho jeho a přimáčkla jej ke zdi.
Okamžitě pustil mé vlasy, ale šlo vidět, že si nenechá nic líbit.
Musela jsem jej zaskočit, ale nedal na sobě nic znát a raději se pohnul. V jedné sekundě mě čapl kolem krku a přirazil mě ke zdi. Já jej však kopla prudce do hrudi a on o krok ustoupil.
Nečekal to.
,,Jsem tvým rovným soupeřem." Usmála jsem se na něj a vydala se do šatny, abych si tam vzala nějaké to oblečení na cestu. Už nám moc času nezbývalo.
Do cestovního vaku jsem si dala halenu a kalhoty, plus jednu košili a vestu. Nikdy jsem oblečení moc nepotřebovala a vždy jsem si brala jen nějaké náhradní.
Na sebe jsem si oblékla své brnění a svůj plášť, a mezitím Hajzlík nechal vyřídit vzkaz Derenovi.
Hajzlík si nic nebral. Asi nic nepotřeboval.
Vydali jsme se tedy ke stájím pro své koně.