11.Kapitola
Ještě toho dne, když jsme se vrátili večer zpět na hrad, mě čekalo veřejné zbičování. Hurá.
Celé město se mělo povinně zúčastnit, ale v tomto městě se šli všichni podívat i dobrovolně. Tady se strašně rádi dívali na bolest všech ostatních.
Hajzlík mě v poutech na rukou, nohou a s obojkem na krku vyvedl z hlavní věže na nádvoří, kde již bylo shromážděno celé město a na trůně, který přinesli, si rozvaleně seděl král, který se již nemohl dočkat, kdy to začne.
Králův synáček a čaroděj stáli každý po jednom jeho boku. Princ po pravém a čaroděj po levém. Za králem byli všichni měšťané a v první řade stáli vojáci, se kterými trénuji a také generálové a trenér.
Byli tu nastoupení i všichni poddaní z hradu - uklizečky, kuchaři a podobně, a dokonce zde byly i urozené dámy a páni.
Všichni se na sebe mačkali, aby toho viděli co nejvíc.
Trůn i dav lidí byly čelem k hlavní věži, takže všichni viděli, když jsme scházeli po schodech od hlavní věže. Na schodech stálo dvakrát tolik stráží, než normálně. Všude mezi lidmi byli rozmístění vojáci, kdybych náhodou chtěla utéct, aby mě zadrželi a nebo, aby ochránili obyvatele města.
Šest yardů před trůnem byl do země vražený dva yardy dlouhý kůl, ke kterému mě Hajzlík vedl, jelikož jsem k němu měla být řetězy připoutána a následně zbičována.
Král na mě upíral toužebný pohled a chladně se usmíval. Byl nechutně ošklivý, ovšem jako vždy. V očích neměl tolik touhu po mém tělu, jako touhu po krvi.
Nebavilo mě se na něj dívat a tak jsem se pokusila vyhledat Derena. Netrvalo to moc dlouho, stál totiž hned v první řadě blízko trůnu. Díval se na mě úplně zděšeným pohledem, div neměl v očích slzy.
To je ale blbeček. To vážně nevidí, že mi na něm ani trochu nezáleží? Že kdybych měla chuť někoho zabít, tak bych neváhala a klidně jej zabila?
Pohled jsem hned upřela daleko za hradby. Tam, kde právě zacházelo slunce, které oblohu zbarvovalo do ruda. No není to nádherná atmosféra? I obloha je rudá, stejně jako bude za chvíli i zem kolem.
,,Ewroxel Distrins! Dopustila ses neuposlechnutí příkazu a proto ti byl udělen trest - veřejné zbičování! Souhlasíš se svým trestem?!" všude kolem se rozléhal králův hlas, který promluvil, když jsme se zastavili čtyři yardy před ním.
,,No i kdybych podle mě nesouhlasila, tak mi to je k ničemu, že?" schválně jsem provokovala a ještě jsem se tak spokojeně usmívala. Hlavu jsem měla hrdě zdviženou.
,,Mlč!" zavrčel Hajzlík a škubl prudce za řetěz. Já se však ani nepohnula, ale projela mnou bolest, když Hajzlík za řetěz tahal.
,,Jak chceš. Dostaneš o dvacet ran bičem navíc!" dav začal jásat.
,,Teď se mi to líbí víc. Souhlasím s trestem." spokojeně jsem se usmívala a letmo se podívala na reakci lidí, kteří na mě upírali pohledy, které se upírají na blázna. Já byla blázen, takže co. Byla jsem šílená a toková i vždy budu.
,,Dalších dvacet ran navíc!" rozkázal král a já se ještě více usmála. Byl to jen hraný úsměv, ale byla pravda, že jsem chtěla, aby mi král přidal rány navíc, jelikož jsem potřebovala opět cítit nějakou tu bolest. Potřebovala jsem se stát opět odolnější.
Ještě jsem se rychle podívala po Derenovi, který se snažil skrýt slzy v očích tím, že se hraně rozkašlal a utřel si tak slzy do kapesníku. Snažil se to svést na nějakou alergii.
Došli jsme ke kůlu a Hajzlík mě k němu přivázal nejen řetězem, který jsem měla přidělaný k obojku, ale i řetězem, který přidělal k mým poutům, které byly o dost více utažené, jelikož měl král asi strach, abych se z nich opět nedostala.
Lidé propukli v hlasitý jásot. Šlo vidět, že milují veřejné bičovaní. Milovali bolest druhých, to já taky. Já však milovala i svoji bolest. Je to asi divné, ale pro mě byla bolest rozkoší, nejen ta, kterou jsem způsobovala někomu jinému, ale i ta, kterou jsem si způsobovala sama.
,,Kolik že mám ran?" zeptala jsem se drze, když jsem byla již připoutána ke kůlu.
,,O dalších třicet ran navíc! Takže to je již sto ran! Můžu ti klidně ještě přidat!" ozval se král, docela již naštvaně, ale potěšeně tím, že se bude na co koukat.
,,Děkuji!" ozvala jsem se ještě a spokojeně jsem se usmála na Hajzlíka, který si zatím do ruky vzal ohromný bič určený k opravdu bolestivému bičování, ale to je dobře.
,,Nebudu jemný." řekl tiše, ale přísně.
,,To od tebe ani nikdo nechce." řekla jsem chladně a přísně a hned jsem se opět usmála.
,,Můžeme začít!" rozkázal král a v jeho hlase byla slyšet radost.
Hajzlík se rozpřáhl k první ráně a já věděla, že do toho dá všechnu svou sílu. Šlo vidět, že je v bičování lidí již velice zkušený.
,,Plesk!" ozval se hlasitě první úder biče o má záda. Hruď jsem měla nahou, jelikož by mě látka stejně moc nezachránila, takže to hezky plesklo. Neuvěřitelně moc to štíplo a mým tělem se rozjela prudká bolest, ale já se ani nepohnula. Na tváři jsem měla stále úsměv.
,,Plesk!" ozvala se další rána. Stejně silná, jako ta předchozí. Klečela jsem, takže se Hajzlíkovi dobře strefovala moje záda.
,,Plesk!" třetí rána. Zajímavé je, že tyto rány mi připomínají dětství, stejně jako ten dnešní odpolední trest na Amice.
,,Víc! Chci ji slyšet sténat!" rozkázal král a všichni mu v jásotu dali za pravdu, že oni chtějí to samé.
,,Plesk!!!" Hajzlík dal tak třikrát větší ránu, ale já se opět ani nehnula. Neměla jsem v úmyslu se nějako ozvat.
,,Plesk!" bylo mi jasné, že toto bude ještě dlouhé a proto jsem se zájmem začala pozorovat tři věže přede mnou. Byly to opravdu obrovské věže. Plesk! Neuvěřitelná monstra neuvěřitelných rozměrů.
Vždy jsem měla velké věci ráda, jelikož velké věci vypadají mocně a majestátně a přesně tak vypadají i tyto věže. Plesk! Něco takového postavit muselo chtít odvahu a hlavně trpělivost.
Trvalo celá dvě století, než všechny tři věže byly kompletně dostavěny. Pár let jsem tu ty zpropadené věže stavěla... Nechtělo se mi zrovna na to myslet...
Po třiceti ranách a dumání nad věžemi, mě bolelo celé tělo, ale stále jsem se ani nepohnula a ani necekla. Nevím proč, ale Hajzlík po třiceti ranách přestal.
Již teď musela být moje záda nádhernou podívanou.
,,Stačí!" rozkázal král, ikdyž Hajzlík již nebičoval. ,,Destrite! Vyberte si jednoho ze svých nováčků, které cvičíte!"
Tak to bude ještě zajímavé. Bylo mi jasné, že to bude Deren, jelikož všichni ostatní byli podělaní až za ušima a tak drželi stále zobák.
Slyšela jsem Derena, jak předstoupil před krále. Jeho kroky jsem již velice dobře poznala.
,,Ty máš dalších dvacet ran!"
,,Ano, pane!" zasalutoval Deren a pomalým krokem došel ke mně a k Hajzlíkovi. Hajzlík mu předal bič a postavil se přede mne, aby si mohl vychutnávat mou bolest i z jiného pohledu.
,,Začni!" král byl již nedočkavý. Chtěl slyšet můj nářek, ale asi jej zklamu, jelikož jej neuslyší.
Deren na mě hledět a v očích měl odpor, ale musel poslechnout. Pomalu se napřáhl k ráně a šlo vidět, že mu to dělá opravdu veliké problémy.
,,Dělej ty blbečku!" zašeptala jsem přísně. Hleděla jsem na něj koutkem oka. ,,Nebo chceš taky dostat sto ran? Nevím, jestli bys to vůbec přežil..." posmívala jsem se mu, ale on to zřejmě ani nevnímal.
,,Plesk!" ozvala se první rána, ale byla teda dosti slabá. Všichni to museli podle rány poznat.
,,Větší rány!" zaburácel král a přesedl si.
,,Ano, Pane!" řekl pokorně Deren, ale v očích sváděl svůj vnitřní boj.
,,Ty rány nemůžeš dostat místo mě, takže si nehraj na hrdinu a vlož do toho pořádnou sílu!" zavrčela jsem a upřeně se zahleděla do černavy Hajzlíkovy kápě. Bylo mi jasné, že mě celou dobu sleduje a poslouchá.
,,Plesk!" třicátá druhá rána. Hajzlík se ani nepohnul. Vypadalo to, že ani nedýchá. Vypadal děsivě jako vždy a to podtrhovaly ty jeho zkřížené ruce na hrudi, které měl skoro celé skryty pod pláštěm.
,,Plesk!" nemohla jsem si nevšimnout, že mu jde konečně alespoň trošku vidět pod plášť. Neměl na sobě žádné brnění, byl velice nalehko. Jen oblečení z velice kvalitní kůže. Než jsem si však toho stihla prohlédnout víc, tak si všiml mého pohledu a celý se opět skryl pod pláštěm.
,,Plesk!" to mu teda nedaruji. Je opravdu velice bystrý... Budu si na něj muset dávat pozor.
Dvacet ran uběhlo tak rychle, že jsem si to málem ani neuvědomila. Deren se postavil dva kroky od Hajzlíka a hleděl mi do očí. V očích měl neuvěřitelnou bolest, ale mě to bylo ukradené.
,,Dalších dvacet ran má můj syn!" jo tak synáček... To bude asi proto, že jsem mu právě zabila jeho nevlastní matinku. No tak co no, neměla mě štvát.
O následujících dvaceti ranách jsem pomalu ani nevěděla, ale ta bolest byla strašná. Jako kdyby mi někdo zaživa spaloval záda.
Au...
,,Posledních třicet ran! Určitě ji všichni chcete slyšet sténat a křičet bolestí, že?!" zahřměl králův hlas a lidé propukli v jásot. ,,No dobře. Posledních třicet ran uděluji své pravé ruce! Dej do toho největší sílu!" přikázal a Hajzlík si od princátka vzal bič.
,,Jsi hold mrcha!" zavrčel jako nějaký medvěd, tak neuvěřitelně hluboce, až se mi to nechtělo věřit. Uchopil pevně a zkušeně bič, rozpřáhl se tak automaticky a přesně, až ten pohled na něj vypadal jako umění a švihl.
,,Plesk!!!" zatnula jsem všechny svaly. Ta bolest mě drásala zevnitř, ale i mě těšila někde v tom mém temném srdci.
,,Plesk!!!" každá rána byla přesná, neomylná, silná a neuvěřitelně bolestná. Hajzlík pracoval s bičem tak, jako kdyby byl jeho součástí. Tomu se říkají opravdu zkušené ruce mučitele.
,,Víc!!!" zařval naštvaný král a já se vítězně usmála.
Hned mi přiletěla další rána, která byla ještě silnější, než ta předchozí. Nemohla jsem pochopit, kde tu zpropadenou sílu již bere!
,,Plesk!!!" opět jsem zatnula všechny svaly, ale na tváři jsem stále měla úsměv. Podle té bolesti mi bylo jasné, že až se mi ta záda zahojí, budou plná nových jizev. Jako kdyby nestačila ta kupa již předchozích...
Těchto posledních třicet ran bylo opravdu dlouhých, bolestných a u několika posledních ran jsem se jen tak tak ovládala, abych nevyrvala ty řetězy a nerozflákala Hajzlovi ten jeho neznámý ksicht.
Najednou rány přestali. Hajzlík vedle mě stál vzpřímeně a bič držel podél svého těla, ale již mě nebičoval.
Ta bolest však nepřestávala a byla stále horší a horší. Hlasitě jsem oddechovala. I blbé dýchání mě neuvěřitelně bolelo, ale na tváři jsem si úsměv stále udržela.
,,Ne!!! To ne! Nemůže být konec! Já ji chci slyšet prosit o milost! Sténat a podobně! Pokračuj! Ihned!" rozkřikl se král. Měla jsem zavřené oči, takže jsem neviděla, co se tam děje, ale vše jsem důkladně slyšela.
Podle tichounkého zašustění kápě jsem poznala, že se na mě Hajzlík podíval, hned poté se podíval na krále a poté zas na mě.
Moc to nevypadalo, že by měl v plánu krále poslechnout.
,,Tak dělej!!!" z krále sálal obrovský vztek, přesně to, co jsem chtěla. Je až směšné, jak až někteří lidé dokáží podlehnout svým emocím. To já neznám.
,,Je na pokraji smrti!" ozval se po chvilce Hajzlík a kopl mě boku. Krapet jsem se prohnula, jelikož z velké části kopl přesně do do krve zbičovaných ran.
Má mysl se začala otupovat. Můj zrak kalit. V uších jsem slyšela jen pískot a slova mi unikala.
Ještě jsem zkusila jednou otevřít oči a spatřila jsem kolem sebe obrovskou louži krve a v dosahu šesti yardů rozprsknutou krev, která musela krásně cákat z mých ran.
Ta bolest byla otupující, ale já se stále usmívala.
,,To mě nezajímá!!! Já ji chci slyšet řvát!!!" ta slova ke mně doléhala z velké dálky.
Byla jsem tak mimo, že jsem jen letmo zaslechla slova, která mi vyšla z úst: ,,Ale já se budu smát..." můj hlas byl silný i přes to, jak až strašně jsem se cítila.
Rozlehlo se ticho, ale to já jsem neslyšela přes pískot v uších.
S neuvěřitelnými potížemi a bolestmi v celém těle, jsem se postavila. Jen tak tak jsem se držela na nohou. Moje rána na holeni protestovala, ale proti mému odhodlání byla ničím.
Pomalu jsem se otočila. Na rukou jsem neměla pouta jelikož jsem se z nich bez problémů dostala.
Ruce mi visely bezvládně podél těla a stékaly mi po nich pramínky krve, která skapávala na zem. Musela jsem být výjev jako z noční můry.
Král na mě zaskočeně hleděl, stejně jako všichni ostatní.
,,Budu se smát!" řekla jsem pevným, odhodlaným a ledovým hlasem. Nikdo se neodvážil na to nic namítat.
Hned poté jsem se začala nahlas smát jako blázen. Asi opravdu bláznem jsem.
To poslední, co si pamatuji, byl tvrdý náraz o studenou zem a něčí hlasy, který volal čísi jméno.
,,Ewroxel!"