10.Kapitola
před mnoha lety
Už když jsem se narodila, tak jsem byla velká, silná a mocná. Viděli ve mně zkázu, po které tak moc prahli. Viděli ve mně svoji budoucí moc, slávu, svobodu a vyšší postavení.
Byla jsem krutý nástroj, který se nemohl bránit a mohl jen poslouchat.
To, že budu silná a bez citů, dokázalo to, že jsem zabila matku při porodu. Prý jsem jí rozsápala celé břicho a mnoho vnitřností, jen proto, abych se dostala ven. Byla okamžitě mrtvá, ani mě nestihla spatřit.
Nikdy jsem toho nelitovala a litovat ani nebudu. Toto je přirozené u mé rasy. Každý správný potomek mé rasy zabije matku při porodu, jelikož si vezme její sílu a je tak dost silný na to, aby mohl žít dál.
Pro děti naší rasy se musí obětovat ještě mnoho životů, aby mohli žít a často je to zbytečné, jelikož jsou buď úplně bez moci a nebo prostě nedokáží žít.
V letech, kdy jsem se narodila já, byla naše rasa na pokraji vymření. Potomci se rodili buď již mrtví a nebo nějako deformovaní a nebo postižení a nedali se zachránit a proto byla povinnost je zabít. Byli by moc nebezpeční.
Proto se mé narození považovalo za zázrak a za vyplnění proroctví, že se konečně narodil potomek, který naši rasu zachrání. Byla jsem za posledních dvě stě let první plně zdravý, silný a mocný potomek.
Oslavovali mě dlouho, ale jen oni. Já sama jsem své narození oslavovat nemohla, jelikož mi nastolili pevný a drsný režim.
Potomci naší rasy se rodí již vysoce inteligentní, chytří a jsou vyvinutější, než potomci u rasy lidí. Lidé se v matce (tak to nazývají lidé, ale mi máme jiný název - v kukle, či schránce) vyvíjejí devět měsíců. My to máme jinak. Náš vývoj ovlivňuje magie naší matky a tak se vyvíjíme pokaždé jinou dobu. Někteří rok, někteří pět měsíců a jiní třeba i deset let.
Já se vyvíjela den. Nikdy se nikdo za tak krátkou dobu nevyvinul natolik, aby byl plně zdraví. Zvláštní bylo, že moje matka skoro žádnou magii neovládala, ale já jsem prý byla zdroj magie, byla jsem zrozena z magie.
Navíc potomci lidí - děti (jak to nazývají lidé), se narodí, aniž by uměli nějako hodně přemýšlet a nic neumí, vše se musí naučit. A navíc velice pomalu se učí. Potomci mé rasy se rodí tak inteligentní, že jim trvá pár dní, než se naučí mluvit, chodit a cokoliv dalšího dělat, co se lidské mládě učí i několik let.
Já jsem prý jen vylezla ze své kukly (matky) a již jsem začala něco mluvit. Hned jsem se prý postavila a rozeběhla se lesem pryč. Museli mě nahánět.
Nazvali mě zázračným potomkem - spásou.
Já však nechtěla nikoho zachraňovat. Mě byli všichni ukradení, ale tehdy mi nic neřekli. Nakecali mi kdo ví co za žvásty a já byla hloupá, že jsem jim to věřila.
Každý sen jsem dřela, dokud jsem nespala na zem únavou a okamžitě neusnula mrtvolným spánkem a nebo neupadla do bezvědomí. Jako malá jsem takto upadla každý večer, ale čím víc jsem byla starší, tak tím se prodlužovala doba mé výdrže, až jsem vydržela bez upadnutí do mrtvolného spánku i několik dní.
Teď již vydržím roky. Roky bez spánku či odpočinku.
Celých pět set let, jsem takto každý den dřela jako mezek, až ze mě udělali vraha, vojáka, bojovníka, násilníka - říkejte si tomu jak chcete, ale řeknu vám jedno, potkat byste mě nechtěli, jelikož byste nepřežili ani chviličku.
Vycvičili ze mě toho největšího vraha na světě, že jsem nemohla ani již s nikým trénovat, jelikož se mi nevyrovnalo ani padesát mužů z mé rasy a to těch nejsilnějších.
Všichni ze mě měli strach. Byla jsem postrachem nejen lidí, které jsem měla vyhladit, ale dokonce se mě báli i členi mé rasy. Měli ze mě čirou hrůzu.
Všichni měli takový strach, že se báli i vyslovit mé jméno a proto bylo po několika letech zapovězeno a zapomenuto. Vymysleli mi mnoho přezdívek, ale k čemu jim to bylo, když byli podělaní strachy je vyslovit nahlas? K ničemu.
Po pět seti letech, které jsem celé odřela tak, že jsem několikrát málem vypustila tu svoji temnou a prohnilou duši, jsem konečně prozřela a spatřila pravdu. Tu lež, kterou mě krmili celých pět set let, jsem konečně prokoukla.
Bohužel však tento okamžik mohli plánovat celých pět set let a proto vymysleli důkladní plán, jak nade mnou získat nadvládu, kdybych se je pokusila vyhladit.
Můj vztek byl ohromný. Tak strašný, že pukala země, že voda se měnila v led, že léto se proměnilo v zimu bez sněhu a slunce i měsíc zakryla moje ohromná moc. Propukla panika, zmatek a neuvěřitelný strach, který mě hřál u mého zčernalého a temného srdce.
Bohužel za těch pět set let našli způsob, jak proti mně poštvat mou vlastní moc. Když jsem se narodila, odebrali mi krev, kterou pomocí magie přesunuli do velice mocného a vzácného Slunečního kamene.
Ten kámen měli bohužel oni v držení a cokoliv jsem jim chtěla udělat, obrátil ten kámen proti mně. Jakmile jsem je chtěla spálit na popel, spálila jsem málem sebe.
Díky tomu kameni mě uvěznili na dlouhých dvacet století do podzemních tunelů, které byly něco jako bludiště. Tunely byly zapečetěny tím blbým šutrem, takže jsem z odtamtud nemohla utéct.
Na dlouhá staletí mou mysl zatemnil hněv a tak jsem si myslela, že z bludiště chodeb dokáži utéct díky své magii, ale byl to samozřejmě omyl.
Až o mnoho let později jsem zjistila, že odtamtud uteču jen v případě, pokud použiji svoji lstivost, bystrost a svůj zdravý rozum.
Dlouhá staletí jsem vymýšlela plán, jak obelstít ten blbý kámen a jak z toho zpropadeného místa utéct. A nakonec se mi to podařilo.
Došlo mi, že když chci ublížit já jim, tak ten kámen ublíží mne, ale co kdyby to šlo obráceně? Byl to jediný dobrý plán, ve který jsem spoléhala a tak jsem to jednou zkusila.
Povedlo se.
Sice to bohužel obráceně nefungovalo, ale udělali jistou chybu - čtyři z pěti století mě učili, jak se obejít bez svých schopností a bojovat bez nich proti schopností druhých. Vycvičili si ze mě svého vraha. Svou zkázu. Hold si proti sobě neměli poštvat nejmocnějšího Démona v dějinách.
Nezabila jsem je, ne to ne, to by bylo až moc milé a já opravdu milá ani trošku nebyla. Nechala jsem je všechny shnít v těch zpropadených tunelech a ti co mi utekli, tak ty jsem poté pronásledovala a do pár dní je všechny pozabila krutou, bolestivou a dlouho smrtí.
Jen pár jsem jich pronásledovala neuvěřitelně dlouho, ale to jen proto, jelikož jsem si užívala jejich čirou hrůzu ze mě a to, jak se až dokázali ponížit. Pronásledovala jsem je do té doby, než strachem zešíleli a nakonec jako šílení zemřeli dlouho a bolestnou smrtí.
Nechtěla jsem je ušetřit, jelikož jsem kvůli nim nepoznala, jaké to je, mít přátele, mít někoho ráda, poznávat nové lidi, poznávat svět, smát se, radovat se a mnohé další. Jelikož jsem kvůli nim měla celých dvacet pět století ze života jen peklo, dřinu a jedno velké otroctví.
Musela jsem se jim za to pomstít.
A co to vlastně bylo za výjimky, které jsem nechala šílenstvím zemřít? Byl to můj otec a dva bratři. To oni ze mě udělali ten nechutný stroj na zabíjení a vzali mi moje léta dětství.
Vzali mi jen dětství, které již nikdy neprožiji. Mládí ne, jelikož to budu prožívat již navždy. Je mi souzeno být navždy mladou a nádhernou dívkou, jelikož moje krása je mou zbraní. Zbraní Démona.
Možná že jsem až moc krutá, ale Démoni jsou již takoví.
Já jsem obzvlášť dokonalý Démon, jelikož jsem krutá natolik, že jsem zradila i vlastní rasu, vyhlazuji tu lidskou a nenechám si od nikoho již nic říkat.
Nejsem z pozorovatelná a vnáším do lidských srdcí strach.
To díky mně propukly dny temna, bez slunce a světla, bez smíchu a radosti, bez lásky. To díky mně se mohla temná stvoření prohánět i za dne, jelikož se jich stejně všichni báli, nikdo se jim nepostavil a byli volní.
Já pro ně byla královnou. To já jsem vládla světu pevnou a přísnou rukou.
Sice se lidem moje vláda nelíbila, ale mě se zamlouvala.
Ještě dlouho poté, se mi nikdo nepostavil. Vlastně nikdy nikdo se mi nepostavil. Až na jeden osudný den, kdy se lidé rozhodli, že si vše vezmou proto, aby se mě zbavili.
Avšak udělali jednu zásadní chybu - mysleli si, že nejsem nesmrtelná, že mám jen dlouhý život, ale že mě jinak zabije to samé, jako je.
Ha.
Taková blbost.
Taková naivita.
Proto jim taky bylo k ničemu, když si celou tu svoji planetu odbouchli jadernými bombami a kdo ví čím vším a ukryli se v naději do podzemí, že tam přežijí několik století, než se povrch planety opět stane obyvatelným.
Mysleli si, že mě ta jejich radioaktivita, či výbuchy zabijí. Možná by mě zabili, kdybych neměla tak dobrý výcvik a nebyla tak odolná a tak rychle bych se nehojila, ale mě nezabili.
Měli hold smůlu.
Avšak v tom novém světě jsem již nebyla taková, jako v tom starém. V tom novém, si pořád myslí, že jsem mrtvá.
Jaká to až velká naivita.