1.Kapitola
Už si ani nepamatuji, jak jsem se tu vzala, ale nejspíš mě ten muž sedící naproti mě s rukami skříženými na hrudi a ukrytý pod svým dlouhým a černým pláštěm s kápí na hlavě zachránil.
V ruce jsem držela lžíci a dávala jsem si ji do úst z poloviny plnou kaší, která se nacházela na talíři přede mnou na stole.
Seděla jsem na židli. Stejně tak i muž v kápi přede mnou.
Nevím proč, ale nějak jsem věděla, že mě zaujatě pozoruje, i když jsem mu vůbec neviděla do tváře.
Na nic, co se stalo před chvílí si nepamatuji, asi jsem opět prožila ,,přesun". Ano je to zvláštní název, ale přesně tak jsem to nazvala, protože většinou si pak nic nepamatuji, ale pak si vybavuji nějaké místo, kde jsem v životě nebyla.
Vložila jsem dřevěnou lžíci do úst a ochutnala chuť kaše. Hm, nebyla moc dobrá, ale lepší než nic, protože jsem právě dva týdny nic nejedla.
Bylo ticho.
Nenápadně jsem se porozhlédla, abych zjistila, kde se asi tak nacházím. Kolem mě byly samé stoly se židlemi a pak i jeden bar a schody, které vedli nahoru a pak ještě dveře, které vedli ven do noci.
Musela jsem být někde v nějaké hospodě a nebo hostinci, ale bylo mi to tu povědomé, již jsem tu někdy kdysi byla.
Pomalu a rozumně jsem žvýkala svou porci jídla a při tom jsem neskrývaně pozorovala muže přede mnou.
Všechno mě bolelo a jediné, na co jsem si vzpomínala byla jen tma jeskyně, kde jsem teď byla dva týdny ukryta a na tohoto muže, jak mě z té jeskyně vytáhl a dovedl sem.
Nikdo tu kromě nás dvou nebyl, teda ne v této místnosti. Za pultem byly ještě jedny dveře, ze kterých šel někdo slyšet, ale zřejmě se o nás moc nezajímal.
Jednu věc bych vám poradila - když žijete ve stejné době a zemi jako já, kde je smrt častější než pozdrav, určitě byste nechtěli sedět u jednoho stolu s mužem, kterému ani nevidíte do tváře.
Byla jsem ve střehu, i když bych se tomuto muži asi těžko ubránila. Čím delší dobu jsem ho pozorovala, tím víc jsem si byla jistá, že jsem ho již někde viděla, ale pořád jsem si nemohla vzpomenout kde.
Ten jeho zápach a ten jeho plášť... No opravdu nevím, asi se nebudu moc nad tím teď zamýšlet, protože jinak tu za chvíli omdlím únavou, jak až jsem vyčerpaná.
Skoro vůbec se nehýbal, jen jeho hruď se pomalu a jemně nadzvedala od toho, jak dýchal.
Šel z něj strach a hrůza, ale já se nebála. Prožila jsem si toho až moc na to, abych teď měla strach.
Bylo mi jasné, že mě z té zatuchlé jeskyně nevytáhl jen tak pro nic za nic a že buď za to bude něco chtít a nebo po mě něco chce, tak není se čemu divit. Skoro celý život po mně někdo něco chtěl.
,,Jak dlouho?" zeptal se najednou, ale nelekla jsem se, pouze mě překvapil jeho neskutečně hluboký hlas. Sice jsem si jeho hlas představovala opravdu hluboký, ale až takto, to opravdu ne.
Nezeptal se nijak přesně a proto jsem nevěděla, na co se přesně ptá.
,,Měsíc a půl na útěku, dva týdny v jeskyni a o hladu." odpověděla jsem mu svým chladným a hlubokým hlasem. Nejspíš jsem mu odpověděla správně, protože jen krapet přikývl a již se na nic neptal.
Kaši jsem musela dvakrát polykat, protože se mi vždy vrátila zpět do krku. Nojo, když člověk dva týdny nesní ani drobek, tak mu pak hold nejde zrovna nejlépe jíst a už vůbec ne trávit.
Neměla jsem ani moc hlad, ale bylo mi jasné, že když tento muž za mě zaplatil toto jídlo, tak bude chtít, abych jej celé snědla, protože v této době a už tuplem zemi, se celkem obtížně vydělávají peníze.
Jo, teď je snad ta nejhorší doba, co může být, protože je válka Tisíce zemí. Kdysi tu všechny země byly pod vládou toho nejmocnějšího krále - císaře, kterého se všichni báli natolik, že i když říkali jen jeho jméno, tak šeptali.
Avšak nedávno ,,někdo" mocného a obávaného císaře zabil a já byla náhodou u toho. I když je to již přes rok co zemřel. Tehdy to byla nádherná podívaná.
No a jak jinak, než že všichni touží po místě vládce Tisíce zemí a tak se rozpoutala stejnojmenná válka.
Bohužel kvůli válce nejvíce trpí chudý a prostý lid. Ne, že by mě nějak zajímali ostatní lidi, ale je to prostě kruté.
Já vím, asi bych se měla alespoň trochu zajímat o to, jak se má třeba můj soused a nebo mí přátelé, ale já nemám stálý domov a už vůbec ne přátele. Jo a navíc v tomto světě se zkrátka stará každý sám o sebe a nebo alespoň o svoji rodinu, kterou já stejně taky nejspíš nemám.
Jo, je to těžký život.
Opět jsem si dala do úst další lžíci kaše. Sakra, ona i ta lžíce chutná líp než ten hnus nazvaný kaše!
No tak co taky čekat? Kdo ví z čeho ta břečka vůbec byla? Naštěstí toto bylo již poslední sousto.
Hned jakmile jsem dožvýkala a podruhé spolkla břečku, která prý měla být kaší, tak se muž naproti mě rychle a mrštně postavil. Zasunul židli a vydal se směrem k pultu.
Bylo mi jasné, že jej mám následovat. Po těch letech strávených v divočině, jsem již znala chování lidí skrytých pod kápí a dlouhým černým pláštěm, se kterými si nemáte jen tak zahrávat. Navíc, já sama jsem patřila mezi ty lidi.
Hbitě, ale opatrně jsem se taky zvedla od stolu a vzala jsem misku se lžící do ruky a vydala se za záhadným mužem.
K pultu jsem došla i něco déle než muž, protože jsem byla taky zesláblá a zraněná. Jo, na pravém holeni jsem měla jednu velkou a pěkně hnisající ránu, ale už se mi trochu zahojila. Nojo, každý se v divočině naučí, jaké rostliny jsou léčivé a jaké jedovaté. Taky že jsem měla ránu obvázanou a přikrytou léčivou bylinou, kterou jsem si našla v lese.
Zranění mě bolelo jako čert, ale nekulhala jsem, protože jsem se kdysi naučila nedat na sobě znát bolest a proto jsem měla jen stisknuté zuby.
Muž v kápi se zdál být při plné síle, protože k pultu šel rychlým a jistým krokem a navíc nebyl ani trochu ztuhlý.
Zřejmě si myslíte, že jsem nějaký jasnovidec, ale to opravdu nejsem. Pouze toho již docela dost znám a hlavně jsem kdysi podstoupila jakýsi výcvik přirovnaje vojáka. Skoro všechno si již zjistím o člověku jen díky jeho pohybům a to mi stačí ho pozorovat jen pár sekund, ale nechci se nějak vychloubat.
Jakmile jsem došla k pultu i já, tak muž třikrát zabušil na pult. Za dveřmi za pultem zaznělo rachocení, jak tam někomu spadl nejspíš talíř na zem a rozbil se.
Z poza dveří vykoukl obtloustlý muž a vypadal dost naštvaně, ale jakmile spatřil muže v kápi, tak ho hněv hned přešel a vystřídal jej strach.
Ten muž byl podělaný až za ušima. Hned se přikolíbal k pultu a na muže v kápi se díval dost vystrašeným pohledem.
Talíř od mé kaše zatím ležel na pultě přesně na místě, kam jsem jej i položila. Obtloustlý hostinský s pěkně špinavou zástěrou a velkým pupkem si vzal talíř a do druhé ruky ihned vzal i minci, kterou tajemný muž hodil na pult.
Hostinský se už už chtěl vydat pryč, aby mohl co nejrychleji zdrhnout, ale ještě ho zastavil tajemný muž.
,,Chci jeden pokoj na noc!" řekl tvrdě a nelítostně a když to hostinský uslyšel, zastavil se v polovině cestě opět zpět ke dveřím, odkud před chvílí vylezl.
,,Ano, jistě. S jednou či dvěma postelemi?" snažil se usmát, ale opravdu mu to nešlo, strach nad ním vysoce vyhrával.
,,S jednou." odpověděl muž v kápi a hostinský se letmo zahleděl na mě, ale vyrušilo jej cinknutí klíče, který mu spadl na zem a pro který se musel pracně z ohnout.
Roztřesená ruka hostinského položila klíček na pult a jeho pohled se opět stočil ke mně. Díval se na mě vystrašeným pohledem, ale takovým, že měl strach o mě a ne ze mě. To mě docela i dost vytočilo.
Stále jsem se tvářila ledově a chladně, ovšem skoro jako vždy. Avšak neměla jsem ani trochu tušení, jak vypadám, protože jsem se již asi rok a skoro dva měsíce neviděla v zrcadle. Musela jsem vypadat jako odpad, který právě někdo oživil
Jako oblečení, které se již opravdu oblečením nazývat nedalo, jsem měla staré jezdecké kalhoty, již opravdu velice roztrhané a nějakou velmi sešlou košili kdysi bílé barvy, teď už bohužel takové napůl zelené vyblité a hnědé až shnilé.
Kdybych se měla popsat dvěma slovy podle toho, co o svém vzhledu teď vím, bych se asi popsala - zvířecím vyvrhelem, a i ten určitě vypadá líp než teď já.
Co nejvíc teď potřebuji, je určitě velká koupel a to velice na dlouho.
Muž v kápi chňapl po klíčích a na chvilinku dlouhou asi dvě sekundy, mi umožnil spatřit jeho koženou rukavici se železnými pláty na prstech a s pouzdrem na dýku na předloktí zespoda ruky. Mazaná schovávačka na zbraň.
Když jsem se hned poté podívala na hostinského, tak mi bylo jasné, že ten si ničeho nevšiml, že ten tak tak postřehl vůbec mužův pohyb.
Jakmile měl tajemný muž v ruce klíče a ruku opět schovanou pod pláštěm, sklonil se a ze země sebral velikou brašnu, kterou si hodil přes rameno a vydal se ke schodům. Opět svižným tempem.
Vydala jsem se hned za ním a u schodů, ještě než jsem zmizela z hostinského dohledu, jsem se na něj ještě otočila a výhružně na něj zavrčela. To jste měli vidět jak najednou zdrhl do té své kuchyně, nebo co to tam měl za místnost za pultem.
Ďábelsky jsem se sama pro sebe usmála a vydala se rychle nahoru po schodech. Schody jsem brala po dvou, protože muž v kápi byl již kus přede mnou.
Muže jsem dohnala hned nad schody, když jsme vyšli do prvního patra. Náš pokoj byl až ten na konci, protože jsem si všimla čísla, které bylo vyryto na klíči - 9 a úplně stejné číslo bylo i na dveřích.
No super.
Asi v polovině chodby jsem slyšela za jedněmi dveřmi dost potrhlý smích nějaké mladší ženy a bohužel zrovna, když jsem se nacházela před těmi dveřmi, tak se z nich i ta žena, nebo lépe řečeno dívka - muselo jí být maximálně tak 18, zrovna vyřítila a kdybych se jí mrštně neuhnula, tak by mě ještě srazila.
Ani o nás nevěděla a stále se tak nechutně potrhle smála. Co však bylo nejhorší, že její blbý smích podtrhovalo ještě to, že byla polonahá.
Jen jsem nad ní zakroutila hlavou a pokračovala jsem za tajemným mužem, k našemu pokoji, nebo spíš k jeho pokoji.
Nejspíš budu spát na zemi, protože pochybuji, že mě na té posteli nechá zrovna on spát. Navíc, bylo mi to docela jedno.
Muž bez potíží odemkl dveře, jako kdyby tam ten klíč v zámku již dávno byl a jako kdyby bylo na chodbě denní světlo a přitom tu bylo pěkné přítmí, jen lucerna u schodiště krapet osvětlovala chodbu.
Vstoupili jsme dovnitř a muž za mnou zavřel a posléze i zamkl dveře. Uprostřed pokoje vysela ze stropu lucerna. Hned na nočním stolku svítila další menší lucernička a poté ještě u zrcadla hořela svíčka ve stojánku.
Pokoj byl celkem malý, ale zase docela útulný, teda mnohem než ta jeskyně plná shnilých mrtvol, kde jsem teď strávila dva týdny. Taky proto tak nechutně smrdím.
Pokoj byl obdélníkového tvaru. Naproti dveřím se nacházelo okno, vedle kterého nalevo byla malá, na pohled nepohodlná postel. Vedle postele stál noční stolek a uprostřed místnosti malý kulatý stůl s květinou ve váze uprostřed a židlí směrem k oknu. Napravo od okna se nacházelo velké zrcadlo s malým stolkem po boku, na kterém ležela mísa s vodou, hřeben a jeden ručník. U stolku byla i malá židle. Hned za dveřmi byla menší skříň.
To co mě zaujalo nejvíc, bylo zrcadlo. Kdysi jsem se ráda na sebe dívala do zrcadla, ale jen jsem vždy pozorovala, skoro nikdy jsem se neparádila, protože na to jsem neměla většinou čas.
Jenže něco mě lákalo ještě víc než se na sebe opět podívat do zrcadla, okno. Chtěla jsem se opět vyklonit z otevřeného okna, opět spatřit noční oblohu, opět se nadechnout toho chladného, ale čerstvého nočního vzduchu a hlavně se opět zahledět na měsíc, na pána oblohy.
Pomalým krokem jsem došla k oknu a pomalu jsem i otevřela okenice.
Za sebou jsem slyšela tichounké kroky muže v kápi, jak přešel k posteli a lehce a jemně se na ni posadil a jak si shodil brašnu z ramene na zem.
Okenice trochu zaskřípala, když jsem je otevřela, ale to mi bylo fuk. Moje touha po noci byla až moc silná, aby mě zastavilo pouhé zaskřípání okna.
Jakmile bylo okno dokořán otevřené, moje srdce začalo být jako o závod. Nesnášela jsem budovy a různá uzavřená místa, já jsem chtěla být volná a taky proto jsem skoro všechny noci svého života prospala pod širým nebem.
Ovanul mě svěží a chladný vítr, horský vítr. Taky že jsme byly hned pod horami, ale to je fuk.
Měla jsem zavřené oči a zhluboka jsem dýchala. Cítila jsem, jak se mi na tváři objevuje spokojený úsměv a na zádech jsem cítila mužův tvrdý a zkoumavý pohled, ale toto vše mi bylo jedno, protože právě teď jsem chtěla vnímat jen svou otevřenou mysl a noc.
Vylezla jsem na parapet a posadila se na něj. Nechala jsem své nohy, ať si jen tak visí dolů, směrem k silnici pode mnou.
Pomalu a již v klidu jsem otevřela své oči. Upřela jsem pohled na ten největší bod na noční obloze - Měsíc.
Byla to nádhera.
Konečně jsem se po dlouhé době cítila konečně zase volná a svobodná, jako ještě před rokem a kouskem.
,,Slez!" slyšela jsem za sebou přísný rozkaz od muže v kápi, který se před chvilkou zvedl z postele a teď stál jen stopu za mnou. Zatracený hajzl! To sakra nevidí, že tady právě nacházím opět svou duši?!
Podívala jsem se na něj přes rameno, ale ani trošku jsem mu neviděla do tváře. Už zase! Štvalo mě to a to ne málo.
Bylo mi jasné, že pokud neslezu, tak mě z toho parapetu v klidu shodí dovnitř a proto jsem slezla. Jemně seskočila a jen se na něj chladně podívala a poté jsem se pustila k zrcadlu.
Zabolel mě pohled na toho jiného člověka v zrcadlu, který se tam odrážel. Toho, koho jsem tam viděla, jsem přece nemohla být já, nebo snad ano? Opatrně jsem zvedla pravou ruku, stejně tak i zrcadlově odraz v zrcadle. Dlaň jsem natáhla směrem ke sklu a pomalu se jej dotkla a bohužel stejně tak i odraz v zrcadle.
Ale ne. To jsem na tom byla až natolik špatně?
Moje oblečení vypadalo jako kus pytle, který mám kolem sebe nějak ovázaný. Moje kůže byla hnědá, jako kdybych strávila až moc hodně času na slunci a nebo byla Jižanka, ale přitom to byla jen pěkná vrstva bláta. A moje vlasy? Vypadaly jako kusy nějakého bahna a nějakého odpadu.
Vypadala jsem jako někdo, koho právě vyhrabali z hromadného hrobu a oživili. Vypadala jsem přímo strašně. Moje krása a půvab se skrývaly hluboko pod těmi nánosy bahna a kdo ví ještě čeho.
Jemně a lehce jsem se posadila na židli ke stolku u zrcadla a podívala jsem se na muže v kápi, nebo spíš na jeho odraz v zrcadle.
Muž již opět seděl na posteli, ale v tureckém sedě - Meditoval. Měl pořád na sobě plášť i kápi na hlavě a mě nějak bylo jasné, že je ani nesundá. Od lucerny mohlo sálat takové světlo, že bych mu mohla krapet viděla do tváře, ale on s tím zřejmě počítal a proto lucernu odnesl na parapet okna.
Byl mazaný a chytrý.
Otočila jsem se k němu zády a podívala jsem se na klidnou hladinu vody v míse. Tak čistou vodu jsem již dlouho neviděla. Dva týdny určitě.
Bylo krásné ponořit prsty ruky opět do vody, po tolika dnech. Krásně průhledná a čistá voda se hned začala barvit do hněda, jako když někoho hezky podříznete a krásná zem se začne barvit do ruda.
Druhou rukou jsem si smyla z ruky bláto a konečně se po dlouhé době ukázala moje bledší kůže. Ano. Hned jsem si smyla bláto i z druhé ruky.
Poté jsem si ruce otřela do ručníku a hned jsem si umyla i obličej. Jakmile jsem se podívala na svůj umytý obličej do zrcadla a spatřila se, otevřela jsem pusu úžasem. Opravdu se pod tou vrstvou špíny skrývala moje krása a půvab.
V zrcadle jsem si všimla, jak i muž za mnou na posteli pozvedl hlavu a podíval se na můj odraz v zrcadle.
Jemně jsem se usmála, ale to už jen pro sebe, když jsem se dívala v zrcadle už jen sama na sebe.
Opravdu jsem byla krásná, troufám si až říct velmi krásná. Můj obličej zdobily středně velké plné rty tmavší barvy, malý a jemný nos, drsné, ale přece jen jemné rysy. Avšak dominantou mého obličeje byly oči - nádherně safírově modré, hluboké a tajemné, velké a ozdobené černými a hustými řasami a jemným a tmavým obočím.
Krása. Můj obličej by se dal nazvat - dokonalost sama. V mnoha opravdu hodně věřících vesnicích mě považovali za bohyni díky mé kráse, ale řeknu vám na rovinu, jsem úplný opak než bůh.
Jen pořád ty moje vlasy. Měla jsem je rozpuštěné a vypadaly jako nějaké vrabčí hnízdo. Doufám, že jsou též pořád tak krásné pod tou vrstvou bahna, stejně jako byly moje ruce a obličej.
Podívala jsem se ven z okna, abych podle měsíce mohla určit, kolik asi zbývá hodin do svítání. Muselo být již delší dobu po půlnoci, takže do svítání moc času již nezbývalo.
Podívala jsem se zpět na mísu s vodou a uvažovala jsem, jestli je dostatečně velká na to, abych si v ní umyla i vlasy a nakonec jsem se rozhodla, že ano. Navíc, kdyby se voda rychle zašpinila, tak tu bylo ještě vědro s další čistou vodou.
Na nic jsem nečekala a už už jsem si chtěla namočit vlasy do vody, když v tom mě napadlo, že bych si nejdříve mohla trochu toho bahna z vlasů sundat ručně.
Došla jsem k oknu a posadila jsem se opět na parapet, ale tentokrát mi visely nohy dovnitř do místnosti akorát čelem jsem se snažila být směrem ven.
Snad hodinu jsem si tam odlupovala bahno z vlasů a posléze jej házela dolů do žlabu, které byly všude podél domů a plavalo v nich kdo ví co všechno za hnusy a výkaly. Taky proto to tu nechutně všude smrdělo, jako vlastně ve všech městech a dokonce i vesnicích.
Jen jednou v životě jsem byla v jedné vesnici, kde to neměli. Tam nosili všechen odpad několik yardů za vesnici do jedné obrovské jámy, kterou jednou za čas trochu zakopaly.
Jo, tam to bylo krásné a tak by to mohli zavést všude.
Jakmile byly ty nejhorší vrstvy bláta pryč, přešla jsem opět k míse s vodou a vlasy jsem opatrně a láskyplně položila celé do vody. Již jsem si nesedala. Stála jsem.
Jemně a opatrně jsem si vlasy omývala vodou, která se rychle kalila až byla celá úplně hnědá a tak jsem ji pak vylila z okna. Bylo mi přitom úplně jedno, že si namočím od mokrých vlasů pozůstatky z košile, které jsem měla na sobě.
Hned jsem si do mísy nalila čistou vodu a ve vědru dokonce ještě nějaká i zbyla.
Vlasy jsem si do umyla a když jsem je trošku vyždímala a podívala jsem se na svou teď asi dvou hodinovou práci do zrcadla.
Musela jsem si štěstím povzdechnout, protože moje vlasy zůstaly krásné a možná byly ještě o trochu hezčí než dříve. Opět měly ten nádherný odstín rudé, jako krev. Opět byly krásně dlouhé až pod zadek a teď když byly mokré a rovné, byly asi až do poloviny stehen. Normálně jsem totiž měla vlasy krásně zvlněné a husté.
Popadla jsem již trochu mokřejší ručník a opatrně jsem si začala vlasy sušit. Již dlouho jsem se takto o vlasy nemohla postarat.
Po dlouhém sušení vlasů, když byl již i ručník mokřejší než ony, jsem jej vzala a donesla na parapet, aby se rychleji usušil. Já si mezitím vzala do ruky hřeben a postavila jsem se před zrcadlo. Začala jsem si opatrně rozčesávat své mokré vlasy.
Byla jsem tak nadšená, že moje vlasy přežili, stejně tak i obličej, že jsem nevnímala nic jiného, než hřeben v ruce, své tělo a vlasy. Vůbec jsem nevěděla, co se děje v okolí.
Až moc pozdě jsem si uvědomila, že muž v kápi již nesedí na posteli a že jsou obě dvě lucerny zhasnuty a svíčka u zrcadla pomalu dohořívá.
Neměla jsem sebemenší ponětí, kde právě je muž s kápí a to byla chyba. Udělala jsem chybu hned u prvního pravidla, které mě ve výcviku učili - ,,Nikdy nepřestaň sledovat svého nepřítele." zaznělo mi hned v hlase. Těch pravidel bylo několik set a já je kdysi musela umět všechny a to víte, že se mi teď někdy vybaví.
Až teď jsem si všimla, že muž stojí celou dobu za mnou. Bezvadně totiž splýval s okolní tmou.
No super. Bylo mi jasné, že má něco za lubem.
Ale sotva jsem na toto pomyslela, již mě zezadu čapl pravou rukou za krk a já se hned začala dusit, ale jen na chvilku. Hned mě totiž vyzvedl do výšky a na nic nečekal a hodil mnou přes celou místnost.
Narazila jsem zády do zdi a to opravdu dost silně, ale neslyšela jsem naštěstí nic křupnout, alespoň to.
Hned jsem spadla na zem a před očima jsem měla černo, to bylo z toho, že jsem se pěkně uhodila do hlavy.
,,Ty hajzle!" snažila jsem se na něj zavrčet, ale místo toho to bylo spíš zašeptání.
To poslední, co jsem slyšela, byly jeho kroky, které se líně loudali ke mně. Byly to tak líné kroky, že jsem myslela, že ke mně snad ani nikdy nedojde. No počkat, ono to nemuselo být jím, ale to mohlo být mnou! Přece jen jsem upadala do bezvědomí, moc dobře jsem to věděla.
Ještě než jsem upadla do bezvědomí mi něco došlo - už vím, kdo to je!