V. kapitola
Nerada vzpomínám na svět před Neštěstím, protože to až moc bolí. Tehdy den po Neštěstí, jsem se rozeběhla všemi směry, abych našla nějaké své přátele. Doufala jsem, že je najdu naživu, ale to se nestalo. Všichni mí velice blízcí přátelé byli mrtví a stejně tak i můj přítel Jack. Po celém dni pátrání jsem se vrátila zpět k Vohynovi a rozhodla se, že tu zůstanu.
Je to teprve měsíc, ale zdá se mi to, jako by to byla celá věčnost, každý den se vleče pomalu jako voda v rybníce. Přijde mi, jako by se Neštěstí událo před několika roky, ale tak to není.
Byla noc a já seděla opět na střeše garáže. Opírala jsem se o zeď domu a poslouchala cvrkot cvrčka. Na nebi svítilo tisíce hvězd a uprostřed nich silně zářil měsíc. Právě dorůstal, byl to takový malý srpek, ale zářil, jako by byl úplněk.
Už bylo hodně pozdě, všichni v domě spali a to bylo jen a pouze dobře. Všude kolem byl klid, ale to mohlo být jen zdání.
Někdy, když jsem tu tak v noci sedávala, jsem toužila po starém životě, byl tak lehký a snadný. Možná jsem si vzala až moc velké břemeno, chránit tolik lidí a uživit je. Ale byla jsem odhodlaná to zvládnout, už jsem toho obětovala pro ně dost.
Pozorně jsem poslouchala a tak jsem v čas uslyšela tiché kroky v pokoji za mými zády. Ty kroky jsem znala velmi dobře, a tak jsem se ani nemusela koukat na toho, kdo vylezl oknem sem ke mně. Posadil se vedle mě, ale udržoval si mezi námi malou mezeru,abychom se sebe nedotýkali.
,,Omlouvám se ti za Keilu, ona to nemyslí vážně, to co říká..." mluvil potichu a pomalu a díval se na noční oblohu.
,,Neomlouvej se za ni, Voky. Její slova jsou neomluvitelná... Navíc ty za její slova nemůžeš." ani jsem se na něj nekoukla.
,,Přál bych si, abyste si spolu rozuměli."
,,To se ale nikdy netane. Nežárlím na ni, to ne, ale prostě se s ní nedokáži snést, je úplně jiná než já a já bych s ní nejradši neměla nic společného." vytáhla jsem jeden nůž a začala jsem si s ním hrát.
,,Vím, že se navzájem nemáte rády a tobě dělá problémy ji chránit. Proto jsem za tebou taky teď přišel. Chci tě požádat, jestli mě nenaučíš zacházet s těmi noži a tak, že bych pak mohl chránit sebe i ji a ty by si byla volná a mohla si jít, kam by si chtěla." usmál se na mě a já se mu zahleděla do očí.
Po dlouhé odmlce, kdy jsme se dívali sobě do očí, jsem konečně odpověděla: ,,Já nemám kam jít..." opět jsem se zadívala na oblohu a zhluboka se nadechla. ,,Zvládl bys zabít člověka?" upřeně jsem se mu zahleděla do očí a čekala na odpověď.
Má otázka jej zaskočila, ale nepřemýšlel moc dlouho.
,,To nevím..." zašeptal tiše a v očích se mu objevila hrůza, určitě si vzpomněl na ten incident dneska.
Zavládlo ticho a já neměla v plánu promluvit. Tiše jsme seděli, já zahleděná do dálky a on se stále vyděšeně díval na mě.
,,Kolik lidí si už zabila?" zeptal se tak tiše, že jsem ho jen tak tak slyšela. Dlouze jsem si povzdechla. Náhle jsem posmutněla, klesla mi ramena a ruce s nožem jsem položila do klína.
,,Nám lidem je proti srsti zabít jiného člověka. Zničí tě to a nikdy na to nezapomeneš. Pamatuji si na všechny, na všechny ty překvapené mrtvé tváře lidí, které jsem byla nucena zabít, protože jinak by zabili tebe a nebo ji. Rozcupuje tě to a další krev na tvých rukou tě rozcupuje víc a víc. Začne tě to ničit zevnitř, nesmíš tomu podlehnout, jinak se zblázníš." ani na chvilku jsem se během svých slov na něj nepodívala, neměla jsem odvahu se na něj podívat.
,,Mám na svědomí smrt dvou tuctů lidí. Má duše je na cáry, srdce stejně tak a tělo na tom je ještě hůř, ale když člověk miluje, je ochoten všeho, jak jsem ti již říkala."
,,Tehdy na tom stromě, to si mluvila o sobě..." vydechl překvapeně, konečně mu to začalo pasovat vše do sebe. ,,Když vidím, kolik toho děláš jen kvůli mně a srovnám to s tím, co já dělám pro ty, které miluji, tak asi nemiluji a nebo neumím milovat." díval se na své dlaně a šlo vidět, že se konečně začíná probouzet ze svého transu, kterým o Neštěstí trpěl, opět jsem v něm viděla toho starého kluka.
,,Naučím tě bojovat a bránit se." Postavila jsem se před něj a natáhla jsem k němu ruku.
,,Dobře." odpověděl mi odhodlaně a přijal moji nataženou ruku. Pomohla jsem mu vstát. Oba dva jsme seskočili ze střechy a mířili pryč od domu, abychom nikoho nevzbudili. Zastavili jsme se uprostřed louky.
,,Máš oproti mně výhodu, jsi silný už teď, ale tvou sílu musíme ještě zdokonalit. Aby si někoho mohl zabít a zachránit tak svou milou, musíš být silnější než oni, rychlejší než oni a taky chytřejší než oni." Měla jsem ruce sepjaté za zády a ve tváři jsem měla přísný výraz.
,,Dobře." usmál se na mě vesele a spokojeně.
,,Než ti dám do ruky zbraně, budeme trénovat bez nich, jen se svými pěstmi. Zbraně dostaneš do rukou až ve chvíli, kdy se mi budeš moct rovnat. Tak a teď mě udeř." stála jsem na místě, ani jsem se nepohla. Vypadal překvapeně, ale poslechl.
Minul. Stihla jsem se mu bez problémů uhnout.
,,Tomu říkáš úder? Tím by si nedostal k zemi ani pětiletou holčičku. Byl si neuvěřitelně pomalí a dal si do toho málo síly, nesmíš se bát mě trefit, dostala jsem už takových ran, že mě jen tak něco neskolí."
Přikývl mi na odpověď a znovu se rozmáchl. Jeho pěst jsem zachytila do dlaně a zadržela.
,,Sakra jsi skoro o hlavu vyšší než já, kdyby si chtěl, mohla bych už ležet na zemi! To ses nikdy nerval?! Já ti to ukážu. Udeřím tě a ty se pokusíš mě udeřit na oplátku." Postavila jsem se do útočné pozice. Nohy jsem měla rozkročené a ruce zaťaté v pěst před tělem. Taky se tak postavil.
Chvíli jsem stála na místě a nehýbala se, čekala jsem na chvíli, kdy poleví. Trvalo to jen chvilku, než se opět normálně rovně postavil a překvapeně na mě civěl.
Vyrazila jsem. Rychle jsem naznačila útok levou pěstí na obličej a upoutala jsem tak jeho pozornost a on si ničeho jiného nevšímal. Ve chvilce jsem jej pravou pěstí udeřila do hrudi a on o pár kroků odklopýtal vzad. Levačkou jsem se jej ani nedotkla.
,,Okamžik překvapení se může stát osudným, je jen na tobě, jestli ho uděláš dřív ty a nebo tvůj protivník! A další chyba bylo to, že si všechnu svou pozornost upřel jen na mou levačku, která měla upoutat jen tvoji pozornost. Kdybych byla vrah, byl bys mrtvej!" Zavrčela jsem na něj a opět se postavila do útočné pozice. ,,Teď ty."
I hned vyrazil a rozmáchl se opět pravačkou a opět mířil na hruď. Rychle jsem se skrčila a na jedné noze se otočila kolem své osy, tou druhou jsem mu podkosila nohy a on se svalil k zemi jako hruška.
,,Myslela jsem, že jsi hrál hokej, to sis z něj nic neodnesl?!" nechápavě jsem se na něj dívala.
,,Nevím, co mám od tebe čekat, a co si mohu vše dovolit!" osopil se na mě trochu naštvaně a snažil se sesbírat ze země.
,,Dovolit si můžeš vše, vrah nehraje férovou hru a nevěděl si co čekat? Myslíš, že oni ti řeknou, že unesou dvě stě kilo, že tě roztrhnou jako hada, a že jediná jejich slabina jsou lízátka?!" Přísně jsem na něj hleděla, snažila jsem se jej vyburcovat, aby ukázal, co v něm je.
Opět se postavil a hned se na mě vrhl. Dalo by se říct, že po mně dokonce skočil. Začínal zuřit. Hladce jsem se mu vyhla a otočila se k němu čelem. Válel se na zemi, ale už se z ní sbíral. Začínal se potit, a tak si rychle přehodil triko přes hlavu a ukázal mi tak rýsující se svaly na hrudi a rukou. Pamatuji si, že dřív velmi rád sportoval a aktivně, nedivím se, že má takovou postavu.
,,Využij tu sílu, kterou máš." poradila jsem mu a vrhla se proti němu. Předloktím jsem odrazila jeho útok a opět mu vrazila pěstí do hrudi. Již neklopýtl a ani na nic nečekal. Ohnal se po mě levou rukou a tentokrát mířil na hlavu. Tak tak jsem se přikrčila, ale nelenila jsem a udeřila jsem jej pěstí z boku do stehna. Trošku sykl, byla to taky docela velká rána.
Znovu se rozmáchl, ale tentokrát oběma rukama. Levou jsem odrazila a stejně tak pravou, ale už znovu na mě útočil levou rukou a hned i pravou. Zasypával mě údery, které byly stále silnější a silnější. Začínaly mě bolet ruce od toho, jak jsem je odrážela. Věděla jsem, že takto dlouho nevydržím, a proto jsem se začala těm ranám vyhýbat.
Na tváři se mu začal objevovat spokojený úsměv.
Chystala jsem se k útoku a hrála unavenější, než jsem byla. Stalo jsem to, co jsem očekávala. Z nenadání začal dávat jemné rány, ne proto, že by už neměl sílu, ale proto, že mě chtěl šetřit. To byla moje šance, a tak jsem najednou prudce vyrazila a začala jsem jej také bombardovat pěstmi. Několik jich zvládl odrazit, ale mnoho jich schytal do ramene, hrudi a nebo břicha.
,,Nesmíš protivníkovi věřit, protože může hrát, že nemá sílu a že už nemůže, jako teď já, ale pak by se na tebe vrhl a mohlo by být ve chvilce po tobě!" úsměv mu hned zmizel a opět se na mě vrhl, tentokrát s takovou vervou, že mi zvládl zasadit pár ran do hrudi.
Odklopýtala jsem vzal, schoulená a přikrčená. Kňučela jsem bolestí. I hned byl u mě.
,,Atyo! Jsi v pořádku?" jen tak tak to dořekl a já se na něj vrhla. Silou jsem se odrazila od země, čapla jej kolem pasu a svalila se s ním na zem.
Prudce dopadl na zem a vyrazil si dech. Pomohla jsem mu ho opět nahodit a přitom se spokojeně usmívala. Už dlouho jsem se tam neusmívala. Bylo to fajn, to jsem musela uznat.
,,Musím říct, že jsi dobrej. Sice jsem tě musela vytočit, aby ses na mě pořádně vrhl, ale stálo to za to. Sílu máš opravdu velikou a jsi i rychlý. Akorát jak jsem říkala, nesmíš protivníkovi věřit, dobře jsem tě teď napálila." šťouchla jsem do něj a on se zasmál.
,,Jsi dobrá herečka, vážně jsem ti to věřil. A teda pevná jak skála, úplně mě bolí prsty od těch tvých kostí." opět se zasmál a šťouchl mě do ramene.
Postavili jsme se a dívali se sobě do očí. Stáli jsme jen kousíček od sebe. V žilách se mi vařila krev, jak až jsem stála blízko.
Dlouho jsme tam tak stáli a jen se na sebe dívali. Avšak já jsem nakonec o dva kroky ustoupila a zahleděla se na jeho břicho. ,,Schválně, zatni svaly na břiše." Pobídla jsem jej a on jen přikývl na souhlas.
Rozmáchla jsem se rukou a udeřila jej do břicha. Bylo pevné jako skála. Není se čemu divit, když se mu na něm rýsovaly pěkné břišáky.
,,Máš opravdu velkou sílu, velmi pevné tělo, ale pořád se tu může objevit někdo, kdo bude silnější, a kdo tě porazí. Vždy, když chceš s někým bojovat, musíš najít jeho slabiny. Jaké slabiny mám já?" ještě o krok jsem od něj odstoupila, aby si mě mohl prohlédnout.
,,Řekl bych že sílu. Jsi sice silná, ale s mužem se nemůžeš v síle rovnat." Spokojeně jsem přikývla a on se usmál. Potěšilo jej, že měl pravdu.
,,A?" Naklonila jsem hlavu ke straně a ruce zkřížila na hrudi.
,,A pak jsem tvojí slabinou já a všichni v domě."
,,Přesně tak. Moji první slabinu vidí každý při pohledu na mě, takže toho využívám, snažím se, abych přesně tak vypadala, snažím se tak chovat, a pak využiji moment překvapení a překvapím je, jak rychlá a mrštná vlastně jsem, a že zas tak malou sílu nemám." a jen tak z legrace jsem jej silou bouchla do ramene a tiše se zasmála.
Překvapilo jej to, mě ale také. Již si ani nepamatuji, kdy jsem se naposled zasmála. Překvapeně na mě hleděl a já se od něj odvrátila. Nechápu, co se to se mnou děje, jako bych s ním byla šťastnější. Jenže on je šťastný beze mě, musím jej nechat být.
,,Trošku si ještě zacvičíme a pak se vrátíš ke své princezničce, aby nedělala scény." řekla jsem již bez úsměvu a chladně. Ve tváři se mu mihl zklamaný výraz, ale hned jeje schovat a jenom přikývl na souhlas.
Moje city musí jít stranou, musím je pohřbít hluboko do svého temného nitra. Nikdy nesmí už vyjít na povrch. Jako by nikdy neexistovaly.