IV. kapitola
Nepřekážela jsem jim. Chodila jsem skryta mezi stromy a nebo mezi budovami. Vedla jsem je na jisté místo, kam jsem se chtěla podívat, a které jsem chtěla ukázat hlavně jí. Možná, že až to uvidí, tak se trošku probere.
Už jsme tam skoro byli a já se bála toho, co tam spatříme.
,,Tady na chvilku zastavíme." řekla jsem tichým hlasem, když jsem se k nim přiblížila a nám se naskytl pohled na zřícený dům a na obrovský kámen, který ten domů z velké části zavalil, nebo spíš rozbořil, když spadl z nebes.
Obešla jsem je a šla blíž ke zřícenině. Nemohla jsem si nevšimnout Vohynova zaraženého výrazu a Keilynina znuděného výrazu.
,,Tak to byli asi velcí smolaři." uchechtla se posměšně Keila a ve mně vzplál hněv. Prokřupala jsem si klubky na rukou a snažila se opět uklidnit. Dívala jsem se na ty dva přes rameno a všimla si, jak do ní Vohyn dloubl loktem. Že by si přeci jen vzpomněl?
,,Hold ne všichni měli takové štěstí jako Ty a Tvoje rodinka." odsekla jsem přísně, pohrdavě zdůraznila pár slov a odplivla si na zem. ,,Ten meteorit dopadl, když všichni tvrdě spali. Nikdo nic takového nečekal. Ten obrovský šutr zavalil jednoho chlapce a jeho rodiče. Nemohli to přežít, ani je to nemohlo probudit." Mluvila jsem tiše a pomalu.
,,A co jako? Bez tak to byli nějací špindíři..." odpověděla mi lhostejně a to už mě teda dočista vytočilo. Co si sakra o sobě myslí, že je nějaká královna?
Rychle jsem tasila jeden nůž a v mžiku jsem stála těsně u ní s hrotem nože opírajícím se o její hrdlo. ,,Svoji rodinu nemůžu ani pohřbít. Z pod toho kamene je nikdy nedostanu. Měla jsem té noci kliku, že ten kámen nezavalil i mě. Můj táta ten dům stavěl tři roky úplně sám a v jednom mžiku, bylo jak po něm, tak i po domě. Nikdo moji rodinu nebude nazývat špindíry." šeptala jsem opravdu hrubým hlasem. Věděla jsem, že strach nažene tichý hlas a ne řev.
,,Vohyne, tak mi pomoz!" dívala se na mě nenávistně, ale v očích měla strach.
,,Myslíš si, že tě všichni milují a obdivují za to, že jsi Čistá." opět jsem si odplivla. ,,Ale všichni tě za to akorát nenávidí, říkají si, proč jim Neštěstí tolik vzalo a takové blbce, která si své čistoty ani neváží, tak té nic nevzalo. Jedinej koho už máš je tvá rodinka a Vohyn a ani si jich nevážíš, stále svým roztrubováním toho, že jsi čistá, je akorát přivádíš do nebezpečí, které já musím likvidovat!"
,,Říkáš to jen proto, že mi závidíš." člověk by řekl, že je odvážná, že si se mnou dovoluje mluvit tak pohrdavým tónem, i když jsem jí držela nůž u hrdla, ale ona nebyla odvážná, ona byla blázen, byla hloupá.
,,Ani nevíš, jak ráda bych ti ten nůž zaryla do krku, zhyzdila ti celý ten tvůj ksichtík a pořezala celé tělo, jako to udělali mně. Ani nevíš, jak ráda bych to udělala, toužím po tom každý den, ale hold ty to štěstí vážně máš. Nesmím ti ublížit, protože když ublížím tobě, tak ublížím i úplně poslední osobě, na které mi záleží a žije, a kterou jsem se rozhodla chránit." zasyčela jsem jí do obličeje, zastrčila nůž zpět do pouzdra a vydala se mezi trosky domu.
,,To si říkáš můj kluk?! Když si mi ani nepomohl?!" Vyprskla hned na Vokyho a ten se jen překvapeně díval za mnou. Muselo mu v hlavě proudit nespočet myšlenek a zřejmě i otázek.
,,Věděl jsem, že ti neublíží. Ona nemá už nikoho z rodiny. Neštěstí jí vzalo úplně vše a co z toho má? Chrání mě, tebe a naše rodiny. Shání nám jídlo a celodenně nás hlídá, aby se nikomu nic nestalo." Schválně jsem se zastavila, abych si poslechla co jí řekne a v jeho hlase jsem slyšela poznání. Otevřelo mu to oči. ,,A měla ve všem pravdu." Dodal po odmlce.
,,Počkat! Ona říkala, že mi neublíží, protože by tím ublížila poslední osobě, na které jí záleží! Proč by jí mělo záležet na mých rodičích, které div ne urazila a na tvých jí asi také nebude záležet, tak na kom?" ach jo, to už fakt asi není možný... Já se z té holky jednou zblázním.
,,Na mně..." vydechl tiše a zaskočeně.
,,No neříkej, že se do tebe ještě taková nicka zamilovala!" Začala se nahlas smát a bouchla pěstí Vokyho do ramene, který se však jen upřeně díval na kus kamene, za kterým jsem zmizela. Já jej však pozorovala již odjinud.
Vylezla jsem z trosek a dělala jsem, že jsem je vůbec neslyšela. Již jsem byla klidná a nasadila jsem neutrální výraz. Prohlížela jsem si ještě nějaký ten bordel na zemi a blížila se k nim, když v tom jsem prudce tasila nůž, podívala se před sebe a hodila ho.
Nůž prosvištěl mezi hlavami Vokyho a Keily a zasáhl svůj cíl. Oba dva se prudce otočili za nožem a naskytl se jim pohled, na který asi jen tak nezapomenou.
Můj nůž byl zabodnut přímo mezi očima muže, který se už hroutil k zemi. Na zemi už se válela i jeho palice, která mu vypadla z rukou. Byl ve chvilce mrtvý.
Keila si zakryla pusu a sklonila se k zemi, na kterou vyvrhla obsah svého žaludku.
,,Do háje." řekl stále zaskočený Vohyn a hned pomohl Keile podržet vlasy, ale po očku se stále díval na toho chlapa.
Došla jsem si pro nůž. Ještě jsem do chlapa pár krát šťouchla nohou, jestli je opravdu mrtvý. Ani se nepohnul. Musela jsem se o něj zapřít nohou, abych vytáhla svůj hluboce zabořený nůž, který jsem ihned očistila do jeho oblečení, aby nebyl od krve.
,,Jo není to sranda vás chránit. Takovýchto podobných individuí se tu po okolí potulují spousty. Mají spadeno na Čisté, kteří se schovávají, ale u vás dvou si nemusejí dát ani tu práci hledat, protože ty to rozkřikuješ jako na lesy." odvrátila jsem se od mrtvoly a vydala se na cestu zpátky.
Těm dvěma chvíli trvalo, než se sesbírali, ale po chvilce mě doběhli a drželi se poblíž mě. Jo tento svět už není taková procházka po duze jako dřív. Teď musí člověk bojovat o kus jídla a hlavně o svůj život.