III. kapitola
Po dlouhých týdnech konečně opět pršelo. Již jsem skoro zapomněla jaké to je, když na tvé tělo padají kapky vody. A ani mi nevadilo, že byl pořádný slejvák.
Svlékla jsem si všechno oblečení a odmotala z nespočtu ran metry látky, kterou jsem měla místo obvazů. Rány byly ještě pěkně ošklivé, ale hojily se. Jen málo z těch všech zranění se stihla zahojit.
Pozorně jsem se rozhlédla, jestli někdo není v blízkém okolí, ale nikoho jsem nespatřila, a tak jsem vystoupila zpod korun stromů na holé prostranství. Zastavila jsem se pár kroků od lesa. Naštěstí skrz ten slejvák nebyla daleká dohlednost, takže mě tu nikdo nemohl vidět.
Bosé nohy se mi bořily do promáčené vrstvy popela a tělo mi chladil déšť, který smýval i zaschlou krev z mé kůže. Pozvedla jsem tvář k obloze, zavřela oči a vypudila z hlavy všechny myšlenky.
Avšak ostré vzpomínky nedaly mé hlavě pokoj. I hned se mi jedna vybavila.
S mou sukní si pohrával příjemný letní vánek a já se nahlas smála, když jsem se ji snažila udržet na svém místě. Neposlušný vítr se mi ji stále znovu a znovu snažil pohodit nahoru, aby všichni kolem viděli mé krásné černé kalhotky.
Měla jsem na sobě květované letní šaty modré barvy a na nohou obyčejné kecky. Vlasy jsem měla v drdolu, na uších se mi třpytily modré náušnice, na pravé ruce jsem měla své náramky a své dlouhé nehty jsem měla nalakované jak jinak, než na modro. Byla jsem dokonale sladěná.
Byl velmi slunný červen a proto se mé kadeře opět měnily z hnědé ve zlato, které se při svitu slunce velmi lesklo.
Na pokožce jsem cítila příjemně chladící kapky vody, která cákala z kašny, vedle které jsem stála. Kašny jsem vždy milovala, moc se mi líbila ta stříkající voda a letící kapky, které vás vždy trefily, když jste stáli moc blízko, jako já teď.
Zaslechla jsem krom svého smíchu ještě něčí, a tak jsem zvedla pohled od své sukně, abych spatřila toho, kdo se se mnou smál. Byl to Vokyn. Měl na sobě to klasické šedé tričko s krátkým rukávem, světle hnědé kraťasy a na nohou značkové sportovní boty.
Smál se mi, ale mě to nevadilo a smála jsem se dál a on taky. Ve slunečním světle se mu krásně leskly jeho vlasy a ještě více vynikl jeho krásný úsměv.
Dlouho jsme se spolu smáli, než konečně vítr vzdal boj. Když jsme se konečně uklidnili, opět jsme na sebe pohlédli a opět se rozesmáli. Chvilku trvalo, než jsme se zvládli natolik uklidnit, že při pohledu na toho druhého jsme se nezačali smát znovu.
,,Vidíš to, i vítr vidí jak si krásná, i on si tě chce svléknout." a znovu se rozesmál. Musela jsem se smát s ním.
,,Ale prosím tě, spíš jsou šaty za zlo a já v nich stejně vypadám jak chlap v šatech." Znovu smích.
,,Všichni říkali, že ti to v těch šatech moc sluší a mají pravdu." mrkl na mě pravým okem a sjel mě pohledem od hlavy k patě.
,,Děkuji." Musela jsem se červenat, avšak snažila jsem se to zamaskovat milým úsměvem. Vohyn mi už několikrát řekl, že jsem krásná, ale já se to snažila nevnímat. Sice jsme my dva spolu přátelé, kteří občas prohodí něco, čemu se dá možná říct flirt, ale byla tu jistá překážka, spíš dvě. Oba dva jsme byli zadaní. On chodil s Keilou a já s Jackem. Ale mně to nevadilo, on byl šťastný s ní a já s Jackem.
A vzpomínka byla pryč, jak se náhle objevila, tak i stejně zmizela.
Vůbec netuším, jak jsem tu dlouho stála, ale všechnu zaschlou krev z mého těla již smyl déšť, který pomalu, ale jistě slábl.
Kolem mě nikde nikdo nebyl a já doufala, že mě tu ani nikdo neviděl. Opět jsem se vrátila do lesa, zavázala si všechna zranění a oblékla si suché oblečení, které stejně hned promoklo, ale bylo teplo, takže mi to stejně nevadilo.
Musela jsem jít opět zkontrolovat, co se děje v domě. Než jsem tam stihla dojít, tak přestalo pršet. Vylezla jsem opět na střechu garáže a nakoukla do Vokyho pokoje, ale nikdo tam nebyl, a tak jsem se usadila na střeše a čekala.
Zavřela jsem oči a poslouchala okolní zvuky. Nádherně to tu vonělo po dešti, jak já tuto vůni zbožňuji. Velmi moc mi chyběla.
Netrvalo dlouho a uslyšela jsem cvaknutí otevírajících se dveří.
,,Bože to je ale mokro, snad alespoň ti špindírové z okolí vylezli ven a trošku se v tom lijáku umyli, já ČISTÁ to tu přece nemohu takový smrad furt čichat!" zanadávala Keila a slovo Čistá řekla s velikým důrazem.
,,Lásko? Mohla bys prosím přestat tak nahlas upozorňovat na to, že jsi čistá?" zeptal se opatrně Vohyn a přišlo mi, že slovo čistá řekl s tajeným odporem.
,,A proč? Každý přeci musí vědět, že Čistí existují, a že jsou výjimeční a taky krásní, tak jako já." Ach bože, co to zase mele? Ta holka je snad nepoučitelná.
,,No dobře... Hele nechtěla by ses jít někam podívat? Furt tu trčíme, tak co nějaký výlet?" nabídl radostně svůj nápad. Postavila jsem se a došla až k okraji střechy, abych na ně viděla. Vohyn opravdu úplně zářil, jak až se usmíval.
,,Tak jo, ale co když nás někdo přepadne? Tady jsme v bezpečí..." řekla výmluvně, asi se jí nikam nechtělo.
,,Neboj se, půjde s námi ochránce, který nás bude chránit a zařídí, abychom se ani neztratili. Zná to tu kolem totiž mnohem lépe nežli já." usmál se tím svým okouzlujícím úsměvem a chytil Keilu za ruku.
,,No tak dobře." souhlasila po dlouhé odmlce Keila a taky se na něj usmála. ,,Ale kde ten náš ochránce je?"
Saltem jsem seskočila ze střechy a tiše dopadla kus za nimi na tvrdou zem. Prudce a vylekaně se na mě otočili s vytřeštěnýma očima.
,,Tady jsme." ďábelsky jsem se usmála a mezi prsty pravé ruky jsem si točila s jedním ze svých nožů. ,,Můžeme vyrazit." a nůž jsem opět zasunula do pochvy na svém opasku.
Ty dva stále zaskočené jsem obešla a vešla na cestu.