II. kapitola
Viděla jsem úplnou tmu a přitom bylo jen pár hodin před polednem. Spoléhala jsem se jen na svůj sluch a na své dovednosti.
Kousek ode mne byl malý potůček, ve kterém klidně a pokojně tekla voda, jen velice jemně a tichounce šuměla. Nad hlavou mi poletovali ptáci a okolo šustili listy, se kterými si pohrával jemný letní vánek.
Silně jsem se rozmáchla a hodila první nůž. Jako odpověď mi bylo lehké zadunění, což značilo, že jsem trefila terč.
Chvilku jsem naslouchala a hodila druhý. Opět zadunění.
Z pouzder u opasku jsem zkušeně vytáhla další dva nože a okamžitě je naráz hodina. Ozvala se dvě zadunění, každé z jiného směru.
Tasila jsem znovu a otočila se o sto osmdesát stupňů. Tiše a klidně jsem naslouchala a opět nože hodina. Jak jinak, než že se ozvalo nazpět zadunění.
Zbývaly už jen tři nože. Jeden jsem za jílec držela mezi zuby a zbylé dva jsem již měla přichystané v rukou.
Všechny tři nože jsem vrhla každý jiným směrem v jedné chvilce. Ozvala se, ale jen dvě zadunění a jedno zakníkání.
Najednou bylo ticho.
Sundala jsem si šátek z očí a obhlédla jsem svoji práci. Opravdu jsem se pokaždé trefila do terče a to velice přesně. Díky zvuku potůčku a šumu stromů, jsem se dokázala zorientovat, i když jsem vůbec nic neviděla.
Nemyslete si, že jsem měla nějaké kvalitní terče, to opravdu ne. Mé terče byly vyryté kruhy v kmenech stromů, popřípadě v pařezu.
Šla jsem si posbírat všech devět nožů a u posledního, který zakníkal, jsem se zastavila. Můj nůž byl zabodnut v zajícovi. Nůž musel přesně na milimetry proklát jeho srdce.
Nemyslete si o mě hned, že jsem vrah zvířat a podobně. Miluji zvířata a před Neštěstím bych nikdy nevěřila tomu, že bych někdy mohla zvířata lovit či nějaké dokonce zabít.
Ale okolnosti se mění.
Predátor loví, aby přežil a nyní jsem predátor i já. V dnešním světě není co jíst, je nedostatek všeho, Neštěstí nám vzalo vše. Kdybych nelovila, zemřela bych já, Voky, Keila a jejich rodiny hlady.
Já se ujmula toho, že obstarám dost potravy pro sedm lidí. Nikdo jiný toho totiž nebyl schopen. Já jediná znala rostliny a plody lesa. Věděla jsem, co je jedovaté, co by nás mohlo zabít a co můžeme sníst.
Vytáhla jsem nůž ze zajíce, očistila ho a vrátila zpět do pouzdra na svém opasku. Hned jsem se pustila do zajíce. Stáhla jsem mu kůži, vytáhla všechny vnitřnosti a uřízla jsem mu hlavu.
Není to pěkná práce, ale člověk aby přežil, a aby udržel při životu lidi, na kterých mu záleží, je schopen mnohého, možná že i všeho.
S masem jsem se vydala k domu. Cestou jsem minula Starý dub.
Kráčela jsem si loukou, která by již nyní byla zarostlá lučním kvítím a poletovaly by tu včely a motýli a různé druhy hmyzu. Nyní tu však byla jen na prach spálená louka, na které asi již nikdy nic neporoste.
Abyste věděli, ten dům, o kterém jsem už pár mluvila, a ke kterému mám nyní namířeno, to je domov Vokyho a jeho otce a bratra, ale nyní tam s nimi bydlí i Keila a její rodiče. Je to jeden z mála domů v této vesnici, který není nijak poničený či poškozený.
Když jsem se tu u dveří Vokyho domu tehdy objevila toho osudného večera, kdy jsem o vše přišla, kdy vypuklo Neštěstí, nabídl mi, že mohu složit hlavu pod jejich střechou, ale já odmítla. Nezvládla bych být pod jednou střechou s rodinou Keily. To ale nebyl hlavní důvod, proč jsem Vokyho odmítla...
Měli ze mě strach. To byl hlavní důvod. Při pohledu na mě se jim v očích zračil strach a hrůza. Při pohledu na mě viděli jen bolest a neštěstí, a tak jsem se ukryla v lese, který byl jen pár metrů od domu.
Zvykla jsem si na to, že je pouze sleduji z povzdálí. Od té chvíle, kdy jsem se poprvé objevila u prahu jejich domu, mě již nikdo z nich nespatřil, krom Vokyho. Po něm jsem jim posílala jídlo, jinak mě ani on nevídal. Někdy mě i celý den neviděl.
Vždy, když jsem jim nesla jídlo, jsem vylezla na střechu garáže, kterou měly hned vedle domu. Hned nad garáží měl Voky okno od svého pokoje, které nikdy nezavíral. Na parapetu měl přichystaný tác, na který jsem vždy položila svůj úlovek.
Poté jsem se vždy vypařila.
Vždy jsem si dávala práci, aby mě nikdo s mou kořistí neviděl, protože by lidi pak mohli chodit to jídlo krást a to by nebylo dobré.
Na tác jsem položila všechno maso ze zajíce.
Už jsem se měla k odchodu, ale ještě jsem se otočila, abych spatřila Vokyho ležícího na své posteli, jak bez mrknutí oka sledoval obličej Keily, která ležela před ním. Levou rukou si hrál s jejími kaštanově hnědými vlasy.
Ani si mě nevšiml. A to chce své blízké chránit a obzvláště ji... Kdybych byla vrah připravený je zabít, tak by nestihli ani vykřiknout před smrtí.
Jen jsem nad nimi zavrtěla hlavou a odešla jsem. Jakmile jsem seskočila z garáže, vydala jsem se zpět, směrem ke Starému dubu, do lesa.
Jakmile jsem přešla cestu, která vedla kousek od domu, a vstoupila jsem na louku, kopla jsem do malého kamínku.
Rychle jsem jej sebrala ze země, prudce se otočila a silou jej hodila směr okno od Vokyho pokoje.
Ještě než se ozvalo cinknutí kamínku o sklo, jsem už pádila velkou rychlostí směrem k lesu.
Až když jsem se schovala pod prvními stromy, jsem se zastavila a otočila. Odsud jsem viděla přesně do okna, kde jsem spatřila stát překvapeného Vokyho.
Nechala jsem Vokyho Vokym a šla si najít něco málo k snědku pro sebe. Snad se mezi tím, co si budou dělat jídlo, nic nestane.