I.Prolog
Žila jsem si svůj poklidný život středoškolačky studující na Gymnáziu a jediné, co mě zajímalo, nebyla kupodivu škola, ale kluci a vše kolem nich. Však asi jako každou holku v 16. Znala jsem problémy jen stylu, že jsem si zapomněla udělat úkol, co si vzít následující den do školy, a jestli se vůbec líbím svému vysněnému princi.
To se však jednoho dne změnilo. Můj život nepříliš hezké puberťačky mi nebyl zřejmě přán vyšší formou života. Ne, že bych věřila v Boha či bibli, ale to, co k nám přiletělo, bylo z dalekého ještě neprobádaného vesmíru.
Tehdy té noci mě probudila obrovská rána a kouř, dusila jsem se jím. Nevěděla jsem, co se děje. Všude byl hustý oblak kouře a oheň olizující vše, co mu přišlo do cesty, byl blíž než bych si přála.
Pokusila jsem se otevřít dveře, ale nešlo to. S rozběhem jsem do nich vrazila, ale ani se nepohnuly, akorát jsem si namohla rameno. Asi byly z druhé strany něčím zabarigádované. Musela jsem utéct, a to co nejrychleji.
Rychlo jsem na sebe hodila svoje flekaté modro bílé kalhoty, černé tílko, černou mikinu a svoje úplně nové černé tenisky, které jsem měla schované ve skříni. Do batohu jsem naházela náhodné oblečení, které se mi dostalo pod ruce, peněženku se všemi svými penězi a flašku pití.
Vyškrábala jsem se na psací stůl a s námahou otevřela velké střešní okno. Lezli jste někdy střešním oknem na střechu domu? Já teda ne.
Byla jsem velmi ráda, když se mi podařilo vyšplhat na černé tašky na naší střeše. Okno se za mnou zaklaplo a mě oslepila záře plamenů, které již olizovala i střechu. Plameny byly všude kolem mne.
Náhle mně začala hořet mikina. Rychle jsem si to místo poplácala, abych uhasila oheň. Bohužel mi stihl oheň sežehnout i kus masa.
Sklouzla jsem se po střešních taškách, prosvištěla plameny a jen tak tak to ubrzdila u okraje střechy. Rychle jsem se přehoupla přes okraj a zachytila se černého okapu. Naštěstí jsem měla pokoj jen v prvním patře, a tak nebyl pád tak nebezpečný.
Nadechla jsem se a pustila se.
S nárazem jsem dopadla do trávy, avšak ustála jsem to. Rychle jsem z ramen shodila mikinu, která opět hořela. Udupala jsem ji, ale už mi nebyla k užitku, tak jsem ji tam nechala ležet.
Rozeběhla jsem se pryč. Kus od domu jsem se zastavila, abych se podívala na tu spoušť.
Celý dům byl v plamenech a polovina z něj byla už jen hromádka sutin. Už jsem viděla ten důvod, proč náš dům vzplanul ve tři hodiny ráno - meteorit. Ano, slyšeli jste dobře. Obrovský, tak desetimetrový šutr.
Dopadl právě v místech, kde měli mí rodiče ložnici a můj bratr pokoj. Proto tu stojím před domem sama, nikdo krom mě nestihl utéct...
Alespoň to měli rychle za sebou a já se stala v jednom okamžiku sirotkem. Mé dvojče a mí rodiče, které jsem tak milovala, byly zavaleni meteoritem. Sice se toto zřejmě moc často nestává, ale nebylo na tom nic obdivuhodného.
Chtěla jsem od sud co nejrychleji pryč.
Rychle jsem se otočila a připravila se k běhu, ale neudělala jsem ani krok. Mé nohy jako by byly z olova, nemohla jsem s nimi pohnout a můj zrak se upínal pouze na noční oblohu.
Vypadalo to, jako by padaly stovky hvězd, ale já velmi dobře věděla, že to hvězdy rozhodně nejsou. Byly to Meteory a mnoho z nich i Meteority.
Tak takhle vypadá konec světa? Představovala jsem si ho teda jinak, ale tak to je nyní úplně jedno.
Mnoho lidem by při tomto pohledu se přehrál celý jejich život, ale já měla před očima pouze a jen obličej jedné osoby.
Může být ještě naživu. Pomyslela jsem si.
Rozeběhla jsem se co nejrychleji jsem dokázala.