I. kapitola
Nahlas a bez přestání se smála. Smích je krásná věc a prý prodlužuje život. Avšak krásná asi jen do té doby, dokud to není ohlušující křiklavý až pískající smích. I když se to nedalo poslouchat, byl to jako malý zázrak. V těchto krušných dnech se už nikdo nesměje a rozhodně ne nahlas.
Sledovala jsem ji.
Všichni lidi z okolí jí měli co závidět. Nejen její krásu, ale i její Nepoznamenání. Já byla ta Poznamenaná, stejně jako nespočet lidí v okolí. Poznamenaní jsou ti, které nějako viditelně poznamenalo Neštěstí. Byli zranění a nebo ještě k tomu ztratili i někoho z rodiny.
Ach ti Nepoznamenaní. Jsou tak moc vzácní. Asi vám už došlo, jací lidé se tak nazývají. Nepoznamenaní jsou ti, kteří nemají na těle ani jedno jediné zranění, které by jim způsobilo Neštěstí, akorát jim vzalo nějakého člena rodiny.
No a pak tu jsou Čistě Nepoznamenaní, ty jsou něco jako duchové, ani nevěříte, že existují, dokud je nevidíte na vlastní oči a ani pak se vám nechce věřit. To jsou ti, kterým Neštěstí nezpůsobilo vůbec nic, jako by byly imunní. Nevzalo jim nikoho z rodiny, neudělalo jim jediné sebemenší zranění.
Asi vám došlo, že ona nebyla obyčejným Nepoznamenaným... Ona byla rovnou jedním z těch vzácných Čistých...
No řekněte mi, kdo by jí to sakra nezáviděl? Vůbec necítila psychickou bolest ze ztráty někoho velmi blízkého a už vůbec necítila tu neustálou fyzickou bolest z nesčetných zranění.
Avšak někdy se závist mohla změnit v nenávist a v touhu Nepoznamenaného zlikvidovat. Díky tomu byla velikým terčem a ona hloupá to ještě všude roztrubovala, že je Čistá.
Stále se smějící doběhla ke svému milému a prudce jej objala. Taky se smál, ale už ne tak nahlas. Byl chytřejší než ona. On si totiž uvědomoval, že čím tišší bude, tím líp, protože tím méně lidí o ní bude vědět a tím jí bude moct lépe chránit.
Opět ve mně trošku trhlo, když ji s úsměvem políbil, a proto jsem svůj pohled zaměřila na nůž ve své ruce. V druhé jsem držela hadr a vzpomněla si, že jsem měla v plánu si nůž očistit.
Zkušeně jsem začala drhnout ostří nože a po očku sledovala okolí kolem sebe. Neustále jsem musela být ve střehu, protože nikdy člověk neví, co se může objevit za hrozbu.
,,Hele pojď vylézt na ten strom, určitě tam bude krásný výhled!" ozval se veselý mužský hlas, ale nepatřil přímo muži, patřil spíše klukovi, který se v muže měnil. On nebyl Čistý ani Nepoznamenaný, on byl též Poznamenaný, stejně jako devadesát procent zbylé populace.
,,Tak jo, ale pomůžeš mi tam vylézt zlato!" zavolala nazpět Čistá a se smíchem se rozeběhla za svým milým ke stromu, k mému úkrytu.
Rychle jsem hadr strčila za opasek a nůž vrátila zpět na jeho místo do pouzdra. Mrštně a neslyšně jsem se postavila a začala jsem šplhat výš do koruny stromu. A když už jsem byla vysoko nad zemí, kam by ti dva nevyšplhali a skryta před jejich zraky, jsem se usadila.
Byla jsem klidná. Toto byla každodenní náplň mého dne - vyhýbání.
,,Tak lásko natáhni ruku a já ti pomůžu!" zavolal na ni z vesela. Už byl na první větvi Starého dubu.
,,Hele zlato promiň, ale potřebuji na záchod, hned tu budu." odpověděla mu zvesela a pomalou chůzí se pustila zpět k domu.
Sledovala jsem ho. Šlo na něm vidět, že neví, jestli má rychle běžet za ní a nebo zde počkat na ni. Dlouho se rozmýšlel, ale nakonec začal lézt výš do koruny stromu.
Posadil se na jedné ze spodnějších větví, odkud měl dobrý výhled na dům a odkud by mohl rychle sešplhat dolů, kdyby se něco dělo.
Neslyšně jsem vylezla ze svého úkrytu a rychle bez jediného zvuku jsem sešplhala až úplně k němu. No a posadila jsem vedle něj.
Trhl sebou, ale jakmile se na mě podíval, úlevou si oddechl. Věděl, že tu někde budu, věděl, že je neustále sleduji.
,,Bože Atyo! Musíš se plížit tak potichu i přede mnou?" řekl krapet naštvaně, ale po chvilce zněl už klidně.
,,Keila by neměla na sebe tak upozorňovat, Voky." Můj hlas byl tichý, hlubší, drsný, ale přesto v něm byla trochu jemnost, to způsobovala přítomnost Vokyho.
,,Já vím, ale jí se prostě líbí být středem pozornosti." zasněně se usmál a pohledem stále hypnotizoval dům před sebou.
,,Měla by být vděčná za to, že je čistá, že má rodinu a tebe. Tím svým rámusem přivádí do nebezpečí nejen sebe, ale i svou rodinu a Tebe." Mé šedé bystré oči se do něj vpíjely, ale on se na mě nedíval.
,,Její Čistota..." zašeptal tak sklesle a zklamaně, až by to mnoha lidem vehnalo slzy do očí, ale mě ne. ,,Chci ji ochránit, chci ji ukrýt před světem, ale ona se chce světu vystavovat." Skryl svou tvář do dlaní a zhluboka se nadechl.
Postavila jsem se. U domu jsem totiž spatřila nám známou Čistou Keilu.
,,Chápu tě, že chceš chránit ty, které miluješ a máš velké štěstí, že jich máš ještě tolik. Bohužel je úplně neochráníš tím, že je skryješ před světem. Pokud nejsi ochoten se za ně rvát, položit za ně život, a hlavně pokud nemáš sílu na to, aby si je ochránil a schopnosti, tak je nikdy neochráníš..." Stále jsem se dívala jen a jen na něj, na ty jeho světle hnědé kadeře. Měl je hodně zkrácené po stranách a na temeni delší, přehozené na pravou stranu hlavy. Leskly se v záři slunce a nabádaly vás, abyste si na ně sáhly a prohrábly je prsty.
,,Klidně za ně položím život, rvát se za ně budu do nekonečna a to hlavně za ni. Miluji je všechny. Tátu, bráchu a hlavně ji! Budu je hlídat a sledovat klidně i dvacet čtyři hodin denně!" Odhodlanost z něj přímo sálala.
,,Když člověk někoho miluje, je ochoten pro něj udělat cokoliv. Neodpočinout si, dřít své tělo do posledních sil, aby si byl silnější a schopnější jej ochránit, sledovat jej celý den bez přestávky, jsi schopen i chránit ty, které miluje on, protože kdyby je ztratil, bylo by mu ublíženo, jsi schopen pro něj snést modré z nebe a nebo rozpoltit planetu." Můj hlas byl jako ševelící listí v koruně stromu.
Začala jsem opět šplhat víš, ale pár větví nad ním jsem se ještě zastavila a ohlédla se na něj. Stále hypnotizoval pohledem jen tu dívku, na mě se opět ani jednou nepodíval.
,,Jsi ochoten kvůli němu i zabíjet lidi a rozpoltit tak svou duši..." zašeptala jsem to jen tak tiše, aby to slyšel, ale nijak nereagoval, možná, že to ani nezaslechl.
S hlubokým nádechem jsem se opět vydala vysoko do větví, kde mě ti dva nenajdou, kde mě nenajde, ani celý zničení a zraněný svět. Schovala jsem se mezi větve, kde jsem byla jen sama se sebou a se svou rozervanou duší a srdcem, které bylo na cáry.
Už mě nikdo nemohl zachránit, ani moji duši, ani mé srdce, ani mé tělo, ale ty dva pode mnou ještě zachránit někdo mohl...