9.kapitola
Ta chvíle ticha mi přišla jako věčnost. Nikdo nepromluvil snad několik hodin. Nebylo již o čem mluvit, ale zase by bylo zvláštní odejít. Ve vzduchu visely nevyslovené otázky, které by byly většinou mířené na mě. Můj pohled zamířil k tomu právě nejmladšímu a nejslabšímu Pánovi, který stál úplně vpravo. Byl to pravý opak mého otce.
Tento Pán měl dlouhé blond vlasy pod lopatky svázané vzadu do culíku. Měl zlaté oči, jako kdyby byly ze zlata. Měl velice jemné rysy a vypadal jako kdyby byl mírumilovný. Na tváři mu pohrával malý, ale milý úsměv. Také se na mě díval. V jeho očích se zračila oddanost jeho bratru, Prvorozenému. Bylo vidět, že ten nemá rád války a nerad zabíjí. Přišlo mi jej až líto, jakou roli mu osud vybral.
Můj pohled se stočil k Prvorozenému, který právě vstal a došel až k mému trůnu. Usedl na opěrku na ruce a rukou mě objal kolem ramen. Na tváři měl takový darebácký úsměv a při tom hleděl na mě. Pohlédla jsem na něj do výšky, ale tvářila jsem se ledově. Přehodila jsem ladně jednu nohu přes druhou a ruce jsem složila do klína.
Hleděla jsem před sebe a snažila se nevnímat Pánův rozptylující dotyk. Bylo to však skoro nemožné. Nevím jestli si toho Pán všiml, ale uměl mě dost dobře rozptýlit což se nemělo dít, ale bohužel se to dělo.
,,Bratři, proč mlčíte? Bojíte se snad mluvit před naším úhlavním nepřítelem?" utahoval si ze svých bratrů Prvorozený a pohladil mě po nahém rameni. Druhý při tom zavrčel, protože on byl ke mě velice hrubý a dával si na mě veliký pozor. Druhý až moc bral to, že jsem jejich úhlavní nepřítel. Prvorozený si z toho nedělal hlavu, protože věděl, že nemám ještě takovou moc, abych je zabila.
,,Není o čem mluvit tady před dívkou." řekl třetí a poklonil se mi hlavou. ,,My jsme přišli, abychom mluvili, ale bez ní." řekl třetí a přistoupil o několik kroků. ,,Chceme s tebou mluvit o budoucnosti, kde budeme stále existovat, aniž by o nás lidé věděli." řekl opět třetí a přistoupil již tak blízko, že stál jen krok od nás.
,,Chápu." řekla jsem a postavila se. Byla jsem stejně vysoká jako Třetí. Prvorozený stál za mnou a jeho vysoká postava vrhala před sebe stín. Prvorozený byl snad o hlavu vyšší než já a to mě rozptylovalo, protože bylo opravdu málo mužů, kteří byly vyšší než já. Prvorozený mě již chtěl chytit za ruku a tím mi dát znamení, ať tu zůstanu, ale já zmizela.
Objevila jsem se až pár metrů za Pány. Stála jsem k nim zády a tak jsem i zůstala. Pozvedla jsem levou ruku a kolem mě se prohnal vítr. Moje vlasy za mnou jen zavlály jako závoj a já se podívala na překvapené Pány za sebou přes rameno.
,,Nechám vás tu." rozezněl se můj mocný hlas, ale sotva jsem to dořekla, hned byl u mě Prvorozený. Přitiskl své mohutné tělo k mým zádům a svou levou tvář otřel o tu mou pravou. Rukama mě objal kolem pasu a pohladil mě po břiše. Zaklonila jsem hlavu a podívala jsem se do těch jeho nádherných očí.
,,Nechoď pryč." zašeptal sotva slyšitelně a udělal prosebný výraz.
,,Musím." řekla jsem mu též sotva slyšitelně. Moje ledová maska začala roztávat a moje tvář byla najednou nekryta. Tvářila jsem se chápavě a překvapeně, protože jeho slova mě opravdu překvapila, ale také jsem je chápala.
,,Zůstaň tu se Mnou..." zašeptal mi do ucha a rty se při tom jemně dotkl mé tváře. To už bylo jasné znamení, že to již překračujeme hranici. Vymanila jsem se z jeho náruče co nejjemněji a ustoupila od něj o krok vpřed. Objala jsem se pažemi a svoji tvář opět schovala za ledový a tvrdý výraz. Podívala jsem se na Pány za sebou přes rameno a hlavně jsem hleděla na Prvorozeného, který stál se svěšenými rameny a prosil mě pohledem.
,,Bratři tě potřebují..." řekla jsem šepotem a v hlavě se soustředila jen na píseň větru. Rozezněla se celým mým tělem a já se chytla za její tenké vlákno, které jsem zpevnila a rozšířila. Všude kolem mě se začal prohánět vítr a já jej ovládala. Nevnímala jsem nic jiného než sebe, vítr a píseň větru. Ani Prvorozeného jsem již nevnímala.
Zmizela jsem.
Ne ale tak úplně, já se pouze stala samotným větrem. Stala jsem se jeho součástí on zase mnou. Prohnala jsem se jako vítr kolem Prvorozeného a poté ještě kolem Pánů. Chtěla jsem pryč od sud, ale já bych asi nikdy nenašla cestu a tak jsem se vydala v podobě větru k jedněm z mnoha dveří, které vedli do nějaké místnosti. Velice mě to tam táhlo a proto jsem zamířila zrovna k nim.
Otevřela jsem dveře a zklidnila již ten vítr, kterým jsem se stala. Začala jsem se opět zhmotňovat opět do své lidské podoby. Pod nohama jsem ucítila pevnou zem a tak jsem se již úplně proměnila. Zavřela jsem za sebou rychle dveře, ale neslyšeně. Nechtěla jsem vědět co se děje tam v hlavním sále, i když jsem je mohla v klidu poslouchat. Nechtěla jsem. Ještě pořád jsem byla vykolejena ze slov, které Prvorozený vyslovil.
Opřela jsem se o dveře a pomalu po nich sjela až na podlahu. Zády a hlavou jsem byla opřená o černé dveře. Oči jsem měla otevřené a z tváře jsem smetla svůj ledový výraz. Byla jsem sama, takže jsem se nemusela skrývat za tou ledovou maskou. Dala jsem volnost svému výrazu a ve tváři mi musel jít vidět zmatek. Taky jsem se cítila zmateně, ale ještě nějak jinak. To jsem však už nedokázal popsat.
Co se to tam dole jen stalo? Co že to Prvorozený vyslovil? ,Nechoď pryč.' ,Zůstaň tu se Mnou...' to se nemělo stát. Ale jak je to vůbec možné? Jak je možné, že někomu jako je Prvorozený může na někom záležet? Ne záležet to je ještě slabé slovo. Jak může někdo tak temný někoho milovat a vést k někomu nějaké city? Bylo to celé zvláštní. Ještě byla možnost že to vše jen předstíral a hrál si se mnou.
Najednou jsem si uvědomila, že vlastně ani nevím v jaké to jsem místnosti. Pomalu jsem se postavila a rozhlédla se kolem sebe. Všude byly rostliny a stromy. Kvetli tu i malé bílé a modré květinky, které vyrůstaly z mechu, který měl zvláštní barvu. Tyrkysovou. Mech se krásně třpytil a byl všude. Jen místy vyrůstala z mechu nějaká vysoká tráva. Neviděla jsem konec místnosti, takže to tu muselo být veliké. U dveří začínala taková malá pěšinka, která byla vyšlapaná buď od Prvorozeného a nebo od nějakých zvířat, která tu žila.
I když jsem se podívala nahoru, tak jsem skoro ani neviděla koruny stromů, jak až byly vysoký. I kmeny stromů byly velice široké, že by je asi deset lidí neobjalo naráz. Toto místo vypadalo kouzelně. Ono taky jen tak nevypadalo, ono totiž kouzelné bylo. Cítila jsem všude kolem sebe magii. Byla to magie čistá, ale sem tam šli poznat ještě známky temné magie. Nechápala jsem, proč je takováto kouzelná místnost v paláci Prvorozeného.
Vstoupila jsem na pěšinku a šla pomalým a tichým krokem kupředu. Udělala jsem pár kroků a narazila jsem na první květinky. Sešla jsem z pěšinky, abych si k nim přivoněla. Došla jsem k nim a klekla si u nich. Naklonila jsem se k nim, ale najednou se mezi kvítky něco pohnulo. Něco velice malinkého. Pozorovala jsem to, ale ten tvoreček nechtěl být spatřen, nejspíš měl strach.
Najednou to něco vylétlo a málem to narazilo do mého čela. Jen tak tak se mi vyhnulo. Byl to opravdu malinký tvoreček. Hned byl ten tam. Musela jsem se usmát, ale jen krapet, mé rty se pohnuly asi jen o jeden milimetr. Musela to být víla, ale ne ta, jak si ji představují lidé. Jako vílu s motýlími křídly a nebo jako vílu s nějakou kouzelnou hůlkou. Nebo vílu, která umí kouzlit. Žádná takováto víla neexistovala. Toto byla úplně klasická víla.
Ani jsem si nepřičichl k těm květinkám, protože jsem tu vílu chtěla najít. Zvedla jsem se a potichu se vrátila zpět na pěšinku. Kráčela jsem velice pomalu s hledala další květinky. Brzy jen po pár krocích jsem našla další a hned jsem viděla, jak se v nich něco pohnulo. Pomalu jsem k nim přistoupila a opět jsem si k nim klekla. Z pod jednoho kvítku vykoukla malá hlavička.
Ano, byla to víla. Taková ta klasická víla. Žádná víla neuměla kouzlit, to už se vědělo odjakživa, jen lidé si vymýšleli. Víla měla krásnou tvář se zvědavým výrazem, protože ony už takové byly. Měla na svoji pěticentimetrovou postavu dlouhé vlasy, které měla spletené do zajímavého copu. Měla šatičky zřejmě z nějakého listu a bosé nohy. Ze zad jí vyrůstala křídla, která by se dala přirovnat k vážce. Taková krásně průhledná, která se třpytila.
Mé koutky se zvedli snad o jeden milimetr a víla se hned schovala opět pod květ bílé květinky. Byla roztomilá, ale dobře jsem o vílách věděla, že jsou většinou velice otravné a často nespokojené a velice žárlí. Nechala jsem vílu vílou a vrátila se zpět na pěšinku. Úplně jsem zapomněla, že jsem si chtěla přivonět k těm květinkám a šla jsem prostě dál. Rozhlížela jsem se kolem sebe a vychutnávala si to nádherné ticho.
Kráčela jsem tam mezi stromy velice dlouho. Byla to krásná relaxace. Po velice dlouhé době, která trvala snad několik hodin jsem narazila na velice starou vrbu, u které bylo malé jezírko. Posadila jsem se u kmene staré vrby, opřela se zády o strom, zaklonila hlavu a zavřela jsem oči. Jen jsem naslouchala zvukům kolem sebe.
* * * * *
V hlavním sále:
Jen hleděl, jak mu mizí před očima. Vůbec nevěděl, co to před chvílí do něho vjelo. Prostě ji z nějakého zvláštního důvodu - který ani on sám neznal - ji nechtěl spustit z očí. Poslední dobou na sobě pozoroval jisté změny. Něco k ní cítil co ještě nikdy k nikomu necítil. Bylo to pro něho nové. Vždy chtěl zapomenout na minulost, ale když ji viděl, tak nikdy zapomenout nedokázal.
Líbilo se mu na ní hlavně to, že se nevyptávala, jako se většina žen vyptává, tak ona byla jiná než ostatní a to úplně ve všem. Vlastně skoro vůbec nemluvila a za to byl rád, protože miloval ticho, na které byl také zvyklý.
Chtěl se za ní hned pustit, ale nemohl. Už teď ho jeho bratři podezírali a tak jim to nemohl ještě potvrdit. Musí je nějako přelstít a ujistit je, že je pořád stejný jako dřív. Jenže to bude těžké a hlavně skoro nemožné přesvědčit jeho Druhého bratra. Znal je jmény samozřejmě, ale on utíkal před minulostí a proto je nazýval jen jak jdou v pořadí. Sám své jméno skoro zapomněl, ale poté se objevila ona a všechny ty barikády, které si postavil zničila.
Bylo ticho. To Prvorozený v tuhle chvíli zrovna nechtěl, protože věděl na co ostatní myslí. Museli myslet na to, co to právě udělal. Naštěstí ho zachránil Třetí.
,,Tak bratře, určitě jsi slyšel o tom, že se naši poddaní začínají bouřit a dělají si co chtějí. Jako třeba zrovna Temní andělé, kteří se pokusili získat svůj les zpět. To nesmíme dovolit." řekl rozhodně Třetí a Prvorozený si oddechl. Třetího měl ze všech svých bratrů nejraději.
,,Ano máš pravdu, už se mi to také doneslo." odpověděl klidně Prvorozený a objevil se u svého trůnu, na který se posadil.
,,A za vše mohl zase náš nejmladší bratr, kterého jsme zavrhli! To on se přece proti nám postavil a tak se Temní andělé také odvážili!" hněval se Druhý. Ten byl vždy takový bručoun, říkal si Prvorozený.
,,Ano máš pravdu. Takže co navrhujete bratři?" Prvorozený chtěl slyšet návrhy všech svých bratrů, ale věděl, že z některých návrh nedostane, jako třeba z Jedenáctého a sedmého. Ti byly takový až moc mírumilovní.
,,Já bych navrhoval, abychom opět nějak zakročili. Jako třeba někoho mocného z dobré strany zabili a nebo třeba i někoho ze zlé strany..." zamyslel se Třetí a Prvorozený souhlasně přikývl, protože toto se i jemu zamlouvalo.
,,Já bych zabil tu holku." usmál se ďábelsky Druhý a Prvorozený se Třetím pouze zakroutili hlavou a zvedli oči v sloup.
,,Já bych jim nějak pohrozil." řekl Pátý a ostatní souhlasili se Třetím a nebo Pátým. Nikdo nebyl pro návrh s Druhým a to Druhého hodně rozzuřilo.
,,Tak dobrá. Já jsem také pro návrh Třetího. Jenže koho zabít?" všichni se zamysleli, ale nemohli na nikoho přijít. Najednou to Prvorozenému došlo.
,,Co třeba krále gengu Smrťáků? Určitě si pamatujete na toho upíra Terense, který se vydává za člověka. Poslední dobou mi vrtá v palici, jak to, že mu to tolik let vychází. Navíc v poslední době zabíjejí až moc vlkodlaků a ti jsou také naší poddaní. Navíc Terense se přese mnoho našich poddaných bojí." všichni souhlasili, taky že to byl velice dobrý nápad.
,,Co budeme dělat s tou holkou?" zeptal se najednou Druhý. Prvorozený se zamyslel. Věděl, že její smrt jen tak nepřijde a pokud ano, tak to bude trvat ještě nejméně jedno tisíciletí. Věděl, že se má ještě něco stát, kde budou všichni ohroženi na životě a svět bytostí bude možná zničen.
,,Tu necháš ty na pokoji. Za prvé ti nebylo souzeno ji zabít a za druhé, pokud ji někdy někdo zabije, potrvá to ještě tisíc let. Navíc se nemusíte bát, protože nemá moc vás zabít, teda některé by mohla zabít, ale já jí to nedovolím." nechtěl se již s bratry o ničem bavit, chtěl jít již za Annou, ale věděl, že ho bratři jen tak nepustí.
,,Jen abys jí bratře nepodlehl. Ona tě jen očaruje. Nic jiného v tom nebude." řekl Druhý a pohledem zamířil na dveře, kde jim zmizela. Prvorozený se nechtěl podívat tím směrem, ale nakonec se neovládl a přece jen se tam podíval. Pohledem utkvěl na těch dveřím, kam se bál jít.
,,O mě se bratře nemusíš bát. Tu její hru jsem již dávno poznal a jen ji s ní hraji. Vím že jako jediný si s ní dokážu hrát a přitom ji nepodlehnout. Snažím se pouze dostat ji na naši stranu a nebo si ji získat, abych tím vás všechny ochránil." hrdě pohlédl na svých deset bratrů.
,,Nevím proč, ale myslím si, že ta holka má něco, co jí nepatří..." zamyslel se Druhý a podezřele se zahleděl opět na ty dveře a hned poté zpět na svého staršího bratra.
,,Bohužel musím též s bratrem souhlasit." řekl po chvilce ticha Třetí a vystoupil z řady, aby se mohl na všechny postupně podívat. ,,Jak by mohla zabít svého otce? To by nikdo nedokázal. Musí být mnohem více krutá, než na první pohled vypadá, protože ani trochu nelituje jeho smrti. Musí mít v rukou něco, co z ní dělá tak krutou osobu..." zamyslel se Třetí a Prvorozený bohužel souhlasil. Nechtěl souhlasit, ale byla to pravda, takže musel souhlasit.
,,Jenže co?" Třetí ani Druhý již nic neříkali a raději přemýšleli. Byla to pro ně záhada, kterou bude těžké rozluštit. Prvorozený též nevěděl, ale měl podezření co by to mohlo být. V ruce se mu znenadání objevil jistý klíč. Sám pomalu nevěděl co odemyká, ale byl si jistý, že to bude něco důležitého, protože ten klíč bil zvláštní. Neměl vůbec zuby, ale místo nich byl zakončen srdcem.
Pohrával si s klíčem i když ho pálil v ruce. Vždycky pálil a nikdy ani pálit nepřestane. zamyslel se Prvorozený a dál si s klíčem pohrával. Jednou přísahal, že najde dveře, které tento klíč odemyká, ale v životě ty dveře nenašel. Na světě bylo tolik dveří a tento klíč odemkne jen jedny jediné a je možné, že to ani nejsou dveře. Vždy ten klíč schovával, ale právě se rozhodl, že jej již schovávat nebude.
Klíč byl na provázku. Chytil ten provázek a přetáhl si jej přes hlavu. Klíč ho zapálil na kůži na hrudi. Většinou bylo, že klíč studil, ale tento přímo hořel. Klíč byl z černé oceli, asi velice vzácné. Byla to ocel naplněna mocí. Po celé délce klíče se táhly fialové žilky, které zářily mocným světlem, nebo spíš ohněm. To ony vždy celý klíč rozžhavily.
,,Nemusíte se bát bratři. Já zjistím co je to za předmět. Budu ji sledovat ve dne i v noci, abych zjistil co to má v rukou." řekl Prvorozený již skoro přes rameno, protože již mířil ke dveřím, kde mu zmizela Anna. Bylo mu jedno že ho ostatní bratři pozorují a už mu ani nezáleželo na tom, co si o tom myslí. Vznesl se do vzduchu a poprvé v životě sebral odvahu otevřít ty dveře a vejít do nich.