Fantasy příběhy

Když se probral, pamatoval si pouze jen nějakou válku elfů a andělů. To poslední, na co si vzpomínal, byla chvíle, kdy spatřil na obloze Annu a nějakého draka a jak Anna letí vzduchem a řítí se k zemi někam daleko do lesa. Co bylo potom, to si již nepamatoval. Pokusil se posadit, ale něco ho píchlo v boku a tak si opět lehl. Rukou si přejel po boku a narazil na obvaz. Asi ho při té bitvě nějako zranili.

Podíval se kolem sebe a hned mu bylo jasné, že je ještě pořád u elfů. Hned první co mu vyšlo na mysli byla otázka: Je Anna v pořádku? a hned druhá byla: Kde je Ďábel? V místnosti byl totiž sám. Ne, počkat, on tam někdo stál u okna. Byl to nějaký muž celý v brnění ještě od krve, jen na hlavě měl korunu. Ty jeho stříbrné vlasy byly Michaelovi až moc povědomé.

Najednou to Michaelovi došlo.

Byl to přece ten elf, kterého si přivedla Anna, když jeho a Ďábla zajali vlkodlaci. Tento elf je přece zachránil a pomocí Anny. Najednou se na Michaela ten elf otočil. Elf měl na tváři šrám, ze kterého mu ještě vytékala krev. Jak mu to jen Anna říkala? vrtalo Michaelovi hlavou.

Pamatoval si, že mu párkrát řekla princi a poté jej i tak představila. Lobrenys nebo Labrenys.

Jo Labrenys, tak mu říkala. Michael se vítězně usmál, ale hned mu úsměv z tváře opět zmizel. Elf k němu pomalu přistoupil a celou dobu mu hleděl do tváře.

,,Nechápu to. Vždyť si člověk? Jak ses mohl dožít dvě stě ti let?" řekl pomalu elf a prohlížel si Michaela zkoumavým pohledem.

,,Anna mi dala jednou něco vypít a řekla, že se díky tomu do žiju pět seti let a zatím uběhlo dvě stě let." pokrčil rameny Michaela a také se zahleděl na elfa.

,,Neměla můj dar tak lhostejně vyplácat." řekl již trochu naštvaně princ. Michaela to naštvalo. Elf mu totiž nesedl již prvně, kdy se potkali. Ani jemu ani Ďáblovi se nelíbil, ale Anna ho měla ráda. Určitě ho taky tajně milovala. Mihla se Michaelovi v mysli ošklivá myšlenka, kterou hned zahnal.

,,Kde je Anna?!" řekl najednou elf ostře, jako kdyby podezíral Michaela, že ji nějak ublížil.

,,Co já vím! Myslel jsem, že to víš ty, když jsi princátkem tohoto lesa!" řekl již nabručeně Michael a nepřátelsky se na elfa zadíval.

,,Jak se opovažuješ se mnou tak to mluvit?! Já už nejsem žádný princ, ale král. Buď rád, že jsi přítel Anny a Ďábla, jinak bys už dávno byl za hranicemi lesa a nebo by byla tvoje hlava již dávno oddělena od tvého těla!" vrčel princ, teda již král Labrenis a Michael byl krapet vyvedený z míry.

Když ani on nevěděl, kde je Anna, tak kdo to věděl? Kde je jeho láska? Kde je člověk, pro kterého celým srdcem žil?

,,Tak kde tedy Anna je?" řekl najednou vyděšeně Michael a podíval se na elfa, který stál opět u okna. Ten se na něj podíval přes rameno a pravil:

,,To já nevím. Asi si ji odnesl ten Pán. Možná už je dávno mrtvá." poslední větu sotva vyslovil, protože ani on sám si to nechtěl přiznat, že ji ztratil.

,,Však ona se vrátí." chtěl to Michael ulehčit větou, ale moc dobře věděl, že se jen tak nevrátí.

_* * ^* * _*

Pořádně jsem si užila horkou koupel a smyla ze sebe všechny ty nečistoty. I vlasy jsem si umyla. Jakmile jsem vylezla z vany, všechny kapky vody, které byly na mém těle se vypařili, protože jsem trochu rozhořela oheň, který ve mně dřímal. I vlasy hned uschly. Cítila jsem se opět svěže a čistě po dlouhé době.

Jen zakryta vlasy jsem došla k jedné ze skříní a otevřela ji. Ve skříni byly pouze a jen šaty v černé a bílé barvě. Došla jsem k druhé skříni, kterou jsem též otevřela. V té byly opět a jen šaty, ale tentokrát byly každé v jiné barvě. Tuto skříň jsem hned zavřela, protože jsem měla náladu na černé oblečení. Přešla jsem opět k té první skříni a začala se v ní přehrabovat.

Po chvilce jsem vytáhla jedny nádherné černé šaty. Přesně ty, které jsem tu hledala. Krátké černé šaty s obrázkem z diamantků na levém boku.

Přejela jsem prsty přes diamanty a přemýšlela jsem, jestli jsou pravé. Ano byly. Byly to doopravdy pravé diamanty, krásně zbroušené.

Byly to šaty přesně podle mé představy. Přiléhavé na tělo, s ramínky a dlouhé do poloviny stehen.

Oblékla jsem si šaty a otočila jsem se k prosklené zdi, abych se podívala na svůj odraz ve skle, ale patřila jsem ve skle něco jiného. Spatřila jsem v něm zrcadlo, které byla za mými zády. Po celou dobu jsem si ho nevšimla. Co se to jen se mnou děje? Došla jsem k obrovskému zrcadlu a zahleděla se na sebe.

Úplně jsem se změnila.

V šatech byla nádherně znázorněna moje úžasná postava, kterou si přeje každá dívka a žena. Vysoká štíhlá postava, s krásnými boky a dokonalými ňadry a s dlouhýma nohama. Všechny tyto věci byly v šatech krásně podtržené. Také moje krásně a jemně opálená kůže v šatech krásně vynikla. Teď už jen zbývalo upravit si nějako vlasy a něco si vzít na nohy.

Ve skříni jsem našla pouze jedny černé boty na vysokém podpatku, ale rozhodla jsem se, že si je nevezmu a půjdu bosa. V jedné ze skříní jsem našla hřeben, kterým jsem si rozčesala své krásné dlouhé vlasy, které se jen leskly ve svitu snad dvanácti svíček, které byly rozmístěny po místnosti. S vlasy jsem si dala velikou práci a nakonec jsem byla taky spokojená.

Dlouhé prameny vlasů dosahovaly až ke kolenům. Prameny vlasů se mi po zádech táhli jako nějací hadi. Vlasy byly krásně zvlněné a lesklé. Pár kratších pramínků jsem měla zepředu na hrudi. Opět jsem stála před zrcadlem a v ruce jsem držela hřeben. Můj pohled upoutal opět přívěšek draka v pálený do kůže. Přišlo mi velice zvláštní, že si ho ještě nikdo nevšiml. Věděli o něm pouze elfové a to proto, že jsem jim to řekla, ale jak to, že si ho ještě nevšiml Pán?

Pokrčila jsem rameny a raději jsem začala přemýšlet, jak jej schovám. Ve skříni jsem našla nějakou šperkovnici, ze které jsem vytáhla zlatá náhrdelník s několika barevnými drahokamy, také byly praví. Náhrdelník jsem si dala kolem krku a nádherně zakryl přívěšek draka. Spokojeně jsem pokývala hlavou a došla jsem ke dveřím, které jsem otevřela.

U prosklené zdi tam stál Prvorozený, ale jeho bratři tu ještě nebyly. Já je však již slyšela, jak se blíží. Šla jsem potichu k Prvorozenému, ale on mě uslyšel vcházet. Po chvilce se na mě otočil a překvapeně si mě prohlédl. Musela jsem ho velice zaujmout. Tady u prosklené zdi bylo velice málo světla, takže tu bylo veliké přítmí. Navíc sem vrhali stíny dva vysoké trůny. Jeden trůn byl černý a ten druhý bílý.

Postavila jsem se vedle Pána a zahleděla jsem se ven. Nechala jsem ruce podél těla a hrála jsem si s okraji sukně. Po delší době, kdy vládlo ticho jsme se na sebe podívali. On se ještě pořád na mě díval zkoumavým pohledem a já na něho pouze ledovým pohledem. Stáli jsme tam a on mě najednou pohladil po nahém rameni. Podívala jsem se na něho a jeho obličej byl najednou nebezpečně blízko toho mého.

,,Moc ti to sluší." zašeptal mi do ucha a při tom se úmyslně otřel svou tváří o tu mou. ,,Bratři o tobě nebudou vědět, takže o své přítomnosti můžeš dát znát ty, kdy budeš chtít." řekl a již se šel posadit na svůj trůn, protože se jeho bratři objevili za obzorem. Byly v podobě draků a letěli směrem k nám. Nemohli mě vidět a já za to byla ráda.

Doletěli až ke schodišti, které vedlo k trůnům. Pod schodištěm se změnili do své lidské podoby a každý poklekl na jedno koleno a uklonili se svému bratru. Sice to byl jejich bratr, ale byl to také jejich pán. Jejich vládce. Byly tam jeden bratr vedle druhého a já věděla, že jsou seřazení podle věku a moci. Vlevo byl ten s fialovýma očima, ten druhý nejmocnější a kdyby je nezradil ten Nejmladší a Nejslabší Pán, tak ten by byl teď úplně vpravo ale místo něho tam byl teď jiný Pán.

Každý měl svou jistou moc, svůj vzhled, svou barvu očí a svou mohutnou postavu. Každý z nich byl úplně jiný. Všichni měli na sobě pouze roztrhané kraťasy. Velice dlouho tam klečeli, ale nakonec se postavili. Teď jsem se na ně mohla pořádně podívat. Všichni měli širokou hruď plnou svalů a ruce také osvalené, ale nikdo z nich se nevyrovnal svému nejstaršímu bratru.

,,Je to již 1717 let, co jsme se tu všichni sešli naposled. Tehdy jsme zavrhli našeho nejmladšího bratra, který je teď mrtev, protože jej zabil jeho vlastní potomek. Proč jsme se tu sešli dnes po tolika letech opět všichni? Určitě je v tom ta dívka, ze které má každý z vás strach." řekl prvorozený a postavil se. Začal přecházet sem tam před trůny. Šel velice pomalu a já věděla, že ke konci mluvil o mě. Rychle jsem zamaskovala svou moc, aby ji nevycítili a poslouchala jsem dál.

,,Ano, přesně tak bratře. My všichni tu jsme kvůli té holce. My všichni víme, že ji tu někde schováváš, tak proč ji nevydáš?" řekl ten s fialovýma očima.

,,Cítíš tu snad její moc?" řekl Prvorozený a dobře jsem věděla, že cítil, když jsem svou moc schovala. Pánové se na chvíli odmlčeli a snažili se najít mou moc nebo alespoň její známky, ale nic nemohli najít.

,,Jak si schoval její moc?!" byl již opět naštvaný ten s fialovýma očima.

,,Neschoval jsem ji, bratře." řekl klidně prvorozený a opět se posadil na svůj černý trůn, ze kterého temnota jen sálala.

,,Tak tedy dobrá. Jak chceš." řekl ten s fialovýma očima a udělal jeden krok ke svému staršímu bratru, chtěl mu něco udělat, ale zastavil ho Pán, který stál hned vedle něho. Byl to třetí Pán, který měl čistě bílé vlasy, které mu trčely do všech stran a velice světle modré oči.

,,Jsme tu bratře, abychom se ujistili, že nás nezradíš stejně jako Nejmladší a chceme se s tebou domluvit." řekl klidně třetí a mě bylo hned jasné, že je to veliký kliďas a že nechce, aby je Prvorozený zradil, protože poté by jim vládl Druhý a to Třetí nechtěl. Zračilo se mu to v očích, on své pocity neskrýval.

,,Mohu vás ujistit, že vás jen tak nezradím. Mé srdce je stále tvrdé a odolné jako kámen." najednou mě začal přívěšek neskutečně pálit.

,,Ale i kámen se jednou rozpoltí." řekl chytře Třetí a mě se hned zalíbil, jako chováním. Takových kliďasů jako jen on, totiž mnoho není. Také velice logicky přemýšlel a měl pohotové odpovědi, stejně jako já.

,,Tak je jako diamant, bratře." krapet se usmál Prvorozený a Třetí se také usmál až mu oči začali zářit. On neměl na sobě žádné brnění a přišlo mi škoda, že je na straně zla, protože jinak bych ho brala do okruhu svých přátel.

,,Jen doufej bratře, že tvé srdce nenajde nějaká žena, protože ty velmi dobře víš, co by to znamenalo." řekl laškovně Třetí a několikrát rychle zvedl obočí. Každý Pán totiž neměl ve svém držení své srdce. Všechna srdce Pánů, byla ztracena. Rozmístěna kdekoliv po světě. Na jakékoliv planetě a bylo nemožné je najít. To srdce si vždy vybralo, komu chtělo patřit. A mě si jedno vybralo.

,,Ano vím. Moje srdce by poté bylo oslabeno a já cítím, že to si vy, právě myslíte. Myslíte si, že moje srdce je v rukou ženy a proto jsem se teď změnil, ale mohu vás ujistit, že ať je či není v rukou ženy, tak vás nikdy nezradím. Kdysi jsem složil přísahu, že nezradím ani jednoho z vás, že vás budu chránit před každým a před vším a já tu přísahu dodržím." řekl pevně Prvorozený a já věděla, že říká pravdu.

Třetí i Druhý se vrátili zpět do řady a Třetí přiložil svou dlaň na hruď, na místo, kde by měl mít srdce. Šlo vidět že to Prvorozeného překvapilo, ale hned překvapení zakryl a též si ruku přiložil na levou stranu hrudi. Viděla jsem, jak i ostatní bratři opakují stejné gesto až jako poslední zbyl Druhý, ten pořád nic nedělal. Neslyšně jsem přistoupila k bílému trůnu a vykukovala pouze moje levá tvář. Nikdo si mě však nevšiml. Stála jsem skoro hned za prvorozeným.

Po chvilce i Druhý položil svou dlaň na místo, kde by měl mít srdce a všem začala zářit pravá dlaň, která spočívala na hrudi. Každá dlaň zářila jinak, protože každý ovládal trochu jiný druh temného plamene. Věděla jsem, že můj plamen je to nejčistší na světě, ale více jak z poloviny byl naplněn temnotou mých protivníků, které jsem již zabila.

Věděla jsem, že to co se má stát se nestane, protože jim chybí dvanáctý bratr. Má jich být dvanáct, ale já jednoho z nich již zabila a proto nebude toto spojení mezi nimi nikdy již úplné. Vždy v tomto spojení bude trhlina. Najednou jsem nevěděla co dělám, ale něco uvnitř mi napovídalo, že mám udělat to co dělají oni.

Vyšla jsem z poza trůnu se skloněnou hlavou a zastavila jsem se až vedle Prvorozeného. Položila jsem svou ruku na místo, kde mám své mrtvé srdce a zvedla jsem hlavu. Měla jsem zavřené oči, ale hned jsem je opět otevřela a jakmile jsem je otevřela, tak jsem cítila jak hoří. Podívala jsem se na Třetího a jeho oči též hořely. V tváři měl úžas, který se ani trochu nepokusil skrýt.

I oči všech ostatních hořeli. I moje dlaň se rozzářila, fialově a černě. Zář se hned změnila v oheň. Každý z nás zaklonil hlavu aniž by chtěl či nechtěl. Cítila jsem, jak jsem ztratila půdu pod nohama a věděla jsem, že jsme se vznesli do vzduchu. Najednou jsem cítila, jak se mé lopatky mění a vyrůstají z nich křídla.

Nebyla to ale dračí křídla, jako byla určitě u všech ostatních.

U mě to byla křídla jakoby anděla, ale ne, to nebyla andělí křídla to byla křídla někoho jiného, protože ta křídla hořela.

To byla křídla ptáka Fénixe.

Stále jsem měla ruku na ,,srdci" . Tak jsem tomu začala říkat, takovému umístění. Najednou se však něco překazilo, protože křídla zmizela a já jsem prudce narazila o zem. Spadla jsem jako Anděl z nebes. Moje ještě neúplně zahojené kosti o sebe narazily a mnou projela neskutečná bolest. Ihned jsem se však vzpamatovala a postavila jsem se.

Trochu jsem si upravila sukni a porozhlédla se po ostatních, kteří se též sbírali ze země. Jakmile se každý postavil, tak se na mě překvapeně zahleděl. Opět však nemohli vycítit moji moc, protože jsem ji opět schovala a zakryla. Nebyl ještě ten praví čas, abych jim ukázala svou moc. Pouze jsem tam stála vzpřímeně a ve tváři jsem měla opět ledový výraz.

Poslední se ze země sebral Druhý, ten to totiž celé překazil a proto měl nejtvrdší pád. Hleděla jsem na něj ledovým pohledem a nějak extra jsem nevnímala své okolí a proto jsem si ani nevšimla, že se ke mně přiblížil Prvorozený. Uvědomila jsem si to až teprve tehdy, když se dotkl mého ramene. Stála jsem stále na místě. Nechtěla jsem vypadat jako srab a utéct před jeho dotekem.

,,Tak přece jen tu je." řekl Druhý a postavil se na nohy. Mohl mě poznat jedině Druhý, protože ten mě viděl, ale ostatní mě poznat nemohli, protože ti mě viděli pouze v pravé podobě a teď jsem vypadala opravdu jinak. Třetí měl ve tváři úžas. Byl mnou úplně okouzlen a vůbec to neskrýval. Ostatní byly velice překvapeni a též okouzleni.

,,Ano je, ale vy bratři nemusíte mít strach, protože nás nemůže zabít. Bratři představuji vám naši zkázu, našeho hlavního nepřítele-" odmlčel se na chvíli a přitom se na mě darebácky díval ,,-a nádhernou, nebezpečnou Adriannu." v tuto chvíli by se hodila, kdybych něco předvedla, ale já tam pouze stála a prohlížela si ostatní Pány.

,,Tak ty jsi ta naše obávaná zkáza?" zeptal se laškovně Třetí a on samozřejmě se jako první vzpamatoval. Druhý se hned na něho otočil a praštit ho do ramene.

,,Dej si na ni pozor. Je více mazaná, než jak vypadá." zašeptal Druhý Třetímu do ucha a mě se v očích zajiskřilo, protože jsem je samozřejmě slyšela.

,,Myslíš to, jak tě využila a ty si zabil nevědomky tisíc temných andělů?" rýpl si Třetí do Druhého a Prvorozený se usmál. Také se mi zalesklo v očích, protože ten Třetí se mi líbil čím dál víc. Druhý se na mě hned otočil a výhružně se zatvářil a ještě na mě ukázal prstem, aby to vypadalo ještě více výhružně.

,,Na to ti nikdy nezapomenu!" zavrčel a já se zatvářila že mě to absolutně nezajímá a sešla jsem po schodech až úplně k němu. Kráčela jsem kolem něho a on mě pouze pozoroval. Zastavila jsem se až hned u něho. Naklonila jsem se k jeho pravému uchu a zašeptala dostatečně nahlas, aby to slyšeli i ostatní:

,,Ty mě nezastrašíš." a šla jsem opět dál. Slyšela jsem, jak se za mnou velice rychle otočil a jak proti mě vyslal neohlášenou a nečekanou ohnivou kouli černé barvy s fialovými trhlinami. Pozvedla jsem pouze ruku a jeho ohnivá koule mířená na mě zmizela. Najednou jsem se zastavila a otočila se k němu na patě. Všichni Páni na mě a na Druhého střídavě hleděli.

Nevšímala jsem si ostatních a soustředila jsem jen na Druhého. Jakmile jsem se otočila, tak jsem pozvedla levou ruku dlaní směrem nahoru a v dlani se mi objevila ta koule, kterou po mě před chvílí vystřelil. Chvíli jsem pozorovala tu kouli a poté jsem se podívala na Druhého, který se překvapeně a zaskočeně díval na svou ohnivou kouli, která se právě nacházela v mé dlani.

Ani jsem se nedivila jeho zaskočenému výrazu. Bylo totiž velice těžké ovládnout něčí moc ve svůj prospěch a to jsem právě já dělala s jeho ohnivou koulí. Trvalo mi taky mnoho let než jsem se to naučila. Mělo to ale jednu nevýhodu, velice rychle mi to ubíralo moc. Moje síly začaly slábnout, ale nedala jsem to na sobě znát. Nemohla jsem.

Dlaň jsem zaťala v pěst a ohnivá koule zmizela již na dobro. Ta jedna ohnivá koule se přidala k mé moci. Hleděla jsem na svou levou ruku a poté jsem se zahleděla na Druhého, který již skoro prskal vzteky. Jen tak tak se držel, aby se proti mě nerozběhl a nevrazil mi pár ran do tváře. Já bych se stejně nenechala a navíc by mu to Prvorozený nedovolil.

,,Já nikdy nezapomenu-" odmlčela jsem se a objevila jsem se u Prvorozeného. ,,-na to jak-" opět jsem zmizela a objevila jsem se vedle Třetího, ten na mě překvapeně hleděl a já se pouze dotkla jeho ramene. ,,-si mi skoro-" řekla jsem a opět jsem zmizela, ale tentokrát naposledy a objevila jsem se hned vedle Druhého a do ucha jsem mu zavrčela ,,-zlámal všechny kosti!" a uchopila jsem jeho pravou ruku, kterou proti mně vyslala tu ohnivou kouli a tou rukou jsem trhla. Ošklivě v ní zakřupalo.

Byla to slast pro mé uši.

Hned následovalo Druhého syknutí, ale jeho bolest od zlomené ruky hned ustala, protože Pánům se zranění hojí neskutečně rychle. Otočila jsem se a došla jsem až ke svému bílému trůnu, na který jsem se posadila. Všichni na mě překvapeně hleděli, ale já jsem hleděla pouze a jen Prvorozenému do očí. Opět jsem se v jeho očích topila.

Naše opětované pohledy však přerušil on, protože se podíval na svého bratra, který se na mě díval, jako se dívá šelma na svou kořist. Nedíval se laškovně jako se na mě vždy díval Prvorozený, on se na mě díval jako vyhladovělá šelma, která již snad celý rok nic nežrala a říká si, že když nemá jídlo ona, tak ho nebudu mít ani já. Z jeho očí pomalu sršeli blesky.

,,Ouuu, to teda zírám." začal se smát Třetí a Druhý se po něm hned vrhl, ale já jej zastavila dřív, než se stihl Třetího vůbec dotknout. Rychle jsem se postavila a zvedla jsem levou ruku. Mezi Druhým a Třetím se objevila ohnivá clona z fialového ohně. Druhý se zastavil. Oba dva se na mě překvapeně podívali, použila jsem svoji moc, takže jsem zrušila to, jak jsem svou moc schovávala. Teď mohli všichni cítit mou moc a vidět jak ze mě jen sálá.

Po chvilce jsem clonu zrušila a opět jsem se posadila. Seděla jsem velice vzpřímeně a hleděla jsem střídavě do těch fialových očí a poté do těch velice světle modrých očí. Ano jednou jsem se nepodívala do očí Prvorozeného, protože bych pak nedokázala uhnout pohledem. Můj pohled byl ledový stejně jako můj vraz.

,,Nikdo se tu nebude prát před mým trůnem." řekla jsem pevným hlasem jako kdybych byla nějaká královna, ale taky že jo. Můj pevný a hluboký hlas se rozezněl po místnosti. Nepřekvapilo to jen Pány, překvapilo to i mě samotnou. Cítila jsem na sobě mě již velice známý pohled, který byl naplněn něčím zvláštním. Byl naplněn pýchou. Prvorozený byl na mě pyšný.

Také se posadil na svůj trůn a oba dva jsme ze svých trůnů pozorovali ostatní Pány. Pomalu ani jeden z nich nepromluvil. Buď měli strach a nebo to měli zakázané. Najednou bylo všude kolem veliké ticho. Nikdo nemluvil, nebylo již ani o čem mluvit. Pánové si prohlíželi mě a já si zase prohlížela je.

Jak jsem již zmínila, ani jeden z nich nebyl stejný. Jeden měl černé vlasy, další bílé, další hnědé a další blonďaté. Nebo jeden měl černé oči, další zelené, další žluté a nebo bouřkově šedé. Jeden měl velice krátké vlasy, další je měl na ramena, další je měl tak akorát krátké a další je měl dlouhé svázané v culíku. A každý měl taky jinak veliké svaly. To bylo hlavně podle moci. Každý měl také jinou auru.

Bylo velice zvláštní je pozorovat, hlavně jejich chování. Již podle toho jak stáli, či jak se dívali, nebo jak vypadali se již dalo tak nějak určit, jací jsou.