7.kapitola
Jako bych se probudila z noční můry, která ještě neskončila. Pamatuji si pouze to, že jsem byla ve válce elfů a andělů a poté jsem málem umřela. A že mě někdo vzal do náruče a poté jsem ztratila vědomí. Co všechno se dělo poté, to si již nepamatuji.
Probudil mě rámus. Někdo ve vedlejší místnosti na někoho křičel a to velice naštvaně. Dalo by se říct že přímo řval. Ten hlas jsem poznávala, ale nedokázala jsem ho k nikomu přirovnat. V hlavě jsem cítila palčivou bolest a v uších mi pískalo a hučelo jako kdyby se bortila skála.
Otevřela jsem oči a hned jsem toho zalitovala, protože se mi prudce zatočila hlava. Celé tělo mě bolelo, ale cítila jsem ho. Opatrně jsem pohnula prsty na rukou a rozlila se mým tělem neskutečná bolest. Stiskla jsem zuby, ale ani jsem nesykla. Byla jsem odhodlaná se postavit a jít se podívat, čí to jsou hlasy.
Velice pomalu jsem otevřela oči a zvedla svou pravou ruku. Zahleděla jsem se na ni a spatřila mnoho ještě krvavých ran od souboje s Pánem. Byla jsem velice unavená a oslabena. Přišlo mi, jako kdyby moje víčka vážila několik tun, ale stále jsem držela oči otevřené, protože až teprve teď, jsem si uvědomila, že vlastně ani nevím, kde to jsem.
Podívala jsem se nad sebe a spatřila černá nebesa, která patřila k posteli, na které jsem ležela. Postel byla velice pohodlná a určitě i velice velká. Zeď kolem byla černá a místy bílá. Vlastně celá místnost byla černobílá, ale převládala spíš černá. Skoro všechen nábytek byl černý a zbytek byl bílý. Bylo tu pár skříní, stůl na psaní a celé dvě stěny byly prosklené.
Opatrně jsem otočila hlavu doleva, abych se podívala ven z prosklené zdi. To co jsem spatřila, mě velice překvapilo a ohromilo.
Za prosklenou zdí byl vesmír.
Viděla jsem spousty galaxií a hvězd. Všude kolem byla jinak nekonečná temnota a nicota. Prostě prázdné a nekonečné černo.
Opět jsem uslyšela hluk a tak jsem se donutila posadit. Velice to zabolelo, protože zlomené kosti v mém těle nebyly ještě úplně zahojené. Stiskla jsem však jen zuby a bolestí zavřela oči.
Měla jsem na sobě ještě pořád to brnění, které bylo špinavé od krve stejně tak i já. Jen moje zbraně mi chyběli. Na nohách jsem měla sem tam obvaz a na levé ruce taky jeden. Všechny obvazy jsem si opatrně sundala a prohlédla jsem si všechny rány, které byly ukryty pod obvazem.
Při té bitvě jsem si ani nevšimla, že mi tolikrát Pán a nebo anděl ublížili.
Konečně jsem si mohla pořádně prohlédnout postel, na které jsem před chvílí ležela a na které jsem právě seděla. Postel byla celá z černého dřeva. Nebesa byla také černá, ale sem tam byla i bílá čára, nebo-li bílá trhlina. Seděla jsem na černé dece a před chvílí jsem měla položenou hlavu na bílém polštáři, který byl jako jediný bílý mezi ještě zbylými třemi černými polštáři.
Zhluboka jsem se nadechla a do plic se mi dostal čertví vzduch. Bolest hlavy ihned ustala a hukot v uších též, ale bolest při nadechnutí byla strašlivá. Jemně jsem si prohrábla vlasy prsty a poté jsem se opatrně přesunula ke kraji postele. Postel byla opravdu hodně veliká a já ležela přímo uprostřed, takže cesta ke kraji postele byla opravdu velice bolestivá.
Pustila jsem nohy přes okraj a chodidly jsem se opatrně dotkla chladné podlahy, která byla celá z černého mramoru. Ne, to nebyl mramor, to bylo něco jiného. Ta moc která do mě při doteku proudila mi byla velice známá.
Měsíční záře.
Ano, podlaha byla celá z Měsíční záře a stěny též. Ta moc která do mě z podlahy proudila byla úplně stejná, jako když jsem držela v rukou ty své meče. Ano, musela to být opravdu Měsíční záře. Jenže pochází tato Měsíční záře a mé meče ze stejné planety? A nebo pochází ta moje Měsíční záře tady z tohoto paláce? Na toto jsem mohla dostat odpověď jedině od majitele tohoto paláce a ten byl zřejmě ve vedlejší místnosti.
Sebrala jsem všechnu svoji sílu a odhodlaní a postavila jsem se. I hned jsem se musela opřít o sloup postele. Zuby jsem k sobě velice hodně tiskla, protože to byla neskutečná bolest. Musela jsem se velice dlouho nutit, abych udělala jeden krok a jen tak tak jsem se neskácela na zem. Najednou mi došlo, že na mém krku je pořád vpálený ten přívěšek draka - Pánovo srdce.
Jemně jsem se dotkla přívěšku a přejela jsem prstem po jeho okraji. Vždy když jsem se ho dotkla se krapet rozzářil a vždy mě zahřál na prstech. Počkat, ale jak to, že jej cítím i přes spálenou kůži na špičkách prstů? Položila jsem si jednu otázku v hlavě a ihned jsem se zahleděla na špičky prstů na pravé ruce. Spáleniny však nikde nebyly. Ani jedna jediná černá spálenina.
Nechápala jsem to.
Opět jsem se dotkla přívěšku a hned mě naplnila nová energie a síla. Odhodlala jsem se udělat další krok a za ním další. Musela jsem jít trochu shrbeně, abych udržela rovnováhu, ale u dveří jsem již stála vzpřímeně. Dveře byly pootevřené a hlasy byly mnohem hlasitější než před tím.
,,Vždyť ze mě dělala úplného hlupáka!" zakřičel jeden, kterého jsem hlas vůbec neznala.
,,Toho jsi ze sebe udělal jen ty sám!" řekl klidně a ledově ten druhý hlas, který jsem poznávala.
,,Tebe by to taky vytočilo a máš jedinou kliku že jsi mocnější než já, protože jinak bys mě nestihl zastavit! Málem jsem ji už zabil!" vrčel ze začátku první a poté zase řval. ,,To si už nepamatuješ co ji bylo předurčeno?!"
,,Moc dobře si to pamatuji a jsem si toho vědom." řekl klidně druhý hlas. Jeho klid musel určitě toho prvního ještě více rozčilovat. Bylo mi jasné že hovoří o mně.
,,Kam jsi ji vůbec odnesl?!" zařval opět první, ale druhý neodpovídal. Jen mlčel a podle mě neměl ani v úmyslu tomu prvnímu odpovědět.
,,Tak kde je ta malá mrcha?!!!" křikl již velice naštvaně a já otevřela dveře do místnosti. Udělala jsem jeden krok a zastavila se ve dveřích. Rukou jsem se opřela o trám dveří a vzhlédla jsem na toho muže, který přímo zuřil. Dívali se na mě oba dva muži. Oba dva Páni. Oba dva bratři.
Ten první, ten velice naštvaný, byl Pán, se kterým jsem bojovala. Ty jeho fialové oči bych poznala kdekoliv a ten druhý což mě úplně nejvíce překvapilo byl Pán, se kterým jsem poslední dobu trávila čas.
Nejmocnější a prvorozený Pán.
Oba dva jsme na sebe překvapeně hleděli. V jeho očích nešlo nic moc přečíst, ale na malinký okamžik jsem tam spatřila strach a starost o mě. Nedokázala jsem se na něj dívat a tak jsem upřela svůj pohled na toho Pána s fialovýma očima.
,,Tady jsem." řekla jsem velice tichým, ale mocným hlasem, plným síly. Toho naštvaného Pána to velice překvapilo. Otočil se na prvorozeného Pána a opět se naštval.
,,Tys ji ukryl tady?! Ty ses snad zbláznil nebo co?!" zařval na něj již skoro žalostně jako kdyby přemýšlel jestli jej nemá zabít a nebo jestli se nezbláznil.
,,Ano, ale neukryl jsem ji tu. Ona je teď ve svém pravém domově." řekl klidně prvorozený Pán a díval se na mě klidným pohledem.
,,Cože?! Co to zase žvaníš?!" řekl naštvaně a nechápavě Pán.
,,Proč myslíš že tu jsou dva trůny? Hmmm? Jeden trůn náleží mně králi temných bytostí a ten druhý náleží královně dobrých bytostí a to je čirou náhodou zrovna ona. Toto rozhodnutí jsem já neučinil, toto rozhodnutí bylo dáno již mnohem dřív, než jsme se i my dva zrodili." vysvětlil klidně prvorozený a přiznám se, že i mě pořádně zaskočil, já to však nedala tak znát jako ten druhý Pán.
Toho to tak překvapilo že otevřel pusu a ukázal na mě rukou.
,,Cože? Ona ani neví že tu může žít a já tu žít nemohu?"
,,Tobě bylo dáno sledovat a krotit naše poddané a mě bylo předurčeno zase něco jiného. A jí bylo předurčeno to, co máš za úkol ty, já a všichni naši bratři, ale u dobrých bytostí a ne jako u nás u zlých bytostí. Ty si nemáš na co ztěžovat." Pána s fialovýma očima to velice naštvalo a již se otočil k odchodu, když se ještě zastavil a otočil. Ukázal na svého bratra prstem a pravil:
,,Dej si pozor na to, co se v tobě zrodilo nového, aby si nás nezradil jako náš bývalý nejmladší bratr." při těch posledních dvou slovech se na mě úmyslně podíval a poté odešel, teda udělal jen několik kroků a za chůze se proměnil v draka a vznesl se do vzduchu.
Odlétl.
Byly jsem v sálu tak obrovském, že jsem jeho konec neviděla ani za obzorem a ani strop jsem neviděla. Uvažovala jsem, jak dlouho by mi asi trvalo, než bych došla na konec sálu. Dvacet či Třicet dní? Muselo by to být opravdu hodně dní. Tento sál byl zřejmě tak veliký, protože v něm přebýval Prvorozený ve své pravé podobě a to jsem si opravdu nedokázala ani představit.
Dívala jsem se za obzor kde právě zmizel Pán s fialovýma očima a přemýšlela jsem, co se nachází tam. Další sál? Chodba? Vše tu pro mě bylo záhadou a to možná i tak zůstane. Samá záhada za druhou. Jako by toto místo bylo samotné záhadou, taky že jo.
Podívala jsem se doprava a spatřila jsem jednu velice dlouhou prosklenou zeď. Opět za ní byl vesmír. Podívala jsem se doleva a hned vedle mě bylo několik schodů dolů z vyvýšeniny. Po mé levici se také rozkládal celý sál. Prohlédla jsem si stěny sálu a teprve teď jsem si všimla, že po stěnách jsou dveře. Dveře v pravidelných vzdáleností. Všechny dveře byly černé ani jedny nebyly bílé.
Ke všem těm dveřím se šlo dostat jedině ze vzduchu. Buď vyskočit a nebo doletět. Jednou ty dveře všechny prozkoumám. Rozhodla jsem se a najednou mi došlo, že i kdybych je chtěla prozkoumat, tak budu mít pořád za zády Prvorozeného. Najednou mi došlo, že tu ještě pořád je a že mě pozoruje.
,,Nádhera, že?" podívala jsem se na něj a on se díval ven na vesmír. Jeho rozcuchané vlasy mu opět padaly do očí a trčely do všech stran. Ruce měl zastrčené v kapsách u kraťas. Opět měl na sobě pouze roztrhané kraťasy ke kolenům a jinak nic. Měl i bosé nohy stejně jako já. Určitě očekával, že mu odpovím, ale já mlčela, jen jsem se na něj dívala.
Podíval se na mě přes rameno a pobaveně pozvedl jedno obočí. Jeden jeho koutek se krapet pozvedl do malého úsměvu, ale i přes tak. Byl to velice upřímný úsměv, který jsem u něho ještě neviděla. Velice mě to ohromilo a tak jsem na něj zírala. Asi si to uvědomil a tak se opět podíval ven na vesmír.
Probrala jsem se z úžasu a udělala jsem jeden nepatrný krok. I hned se na mě opět podíval. Chtě mi jít pomoct, ale já zvadla ruku a zakroutila jsem hlavou. Tímto pohybem jsem mu řekla, že to zvládnu, tak jen pokrčil rameny a stále mě pozoroval. Udělala jsem další bolestivý krok a stiskla jsem bolestí zuby. Věděla jsem, že v Pánovi se bouří dvě ,,Já" a hádají se v něm.
Nevšímala jsem si ho a udělala jsem další krok a další. Každým novým krokem to byla větší a větší bolest. Pořád mě to oslabovalo a vysávalo to ze mě sílu. Už jsem byla jen pět kroků od Pána, když jsem se zhroutila na zem. Nezhroutila jsem se sama, ale někdo na mě zaútočil a tak jsem se zhroutila na zem. Náraz mého těla o zem byl neskutečně bolestný až jsem zasténala.
Před očima se mi objevilo černo. Nic jsem neviděla a pomalu jsem ani svoje okolí nevnímala. Slyšela jsem Pánův hlas jak na mě volá, ale přišlo mi, jako kdyby byl velice vzdálený. Cítila jsem, jak se mě někdo dotýká, ale ty doteky byly velice slabé. Pomalu jsem je ani necítila.
Najednou se před mýma očima něco objevilo. Bylo to železné srdce. Bylo jako klec, protože bylo jakoby upleteno z různých vlnek železa. Uprostřed v ,,kleci" byl malý strojek z ozubených koleček různých velikostí a uprostřed strojku bylo malé, fialové a zářící srdce. Vypadalo, jako kdyby bylo celé z fialového ohně a jako kdyby hořelo. V železné spleti vlnek byla také malá klíčová dírka, do které musel patřit velice zvláštní klíč, protože klíčová dírka měla též tvar srdce.
Hned jsem věděla, že to srdce musím získat. Cítila jsem k němu velice zvláštní pouto, jenže kde může být? Než prohledám celý svět abych jej našla může se dostat do rukou někoho, kdo jej může velice špatně využít. Může ho mít úplně kdokoliv, může být úplně kdekoliv. Proč ho ale vlastně chci? Vůbec ani nevím k čemu slouží.
Před očima se mi začalo opět vyjasňovat a slova, která mi říkal Pán se začala dávat do kupy. Viděla jsem zatím pouze obrysy, ale zrak se mi hned zlepšil. Jakmile byl můj zrak opět v pořádku a cítila jsem svoje tělo, uvědomila jsem si, že jsem v Pánově náruči a on u mě klečí. Zahleděla jsem se do jeho modrých očí, které byly najednou plné bolesti a strachu.
Nechápala jsem to.
Ihned jsem uhnula pohledem, protože to bylo nemožné. Bylo nemožné to, co jsem spatřila v očích Pána a ještě k tomu Prvorozeného Pána. Pánové nemají s nikým soucit a už vůbec ne s nějakou dívku, která má za úkol všechny do jednoho zabít. Zadívala jsem se ven z okna a v dáli jsem spatřila svou rodnou planetu. Kdo ví jestli to je vlastně moje rodná planeta? Třeba jsem se narodila tady.
Pán uchopil mou tvář a natočil si mou tvář k sobě, aby mi viděl do obličeje a očí. Počkal si, než se mu také zadívám do očí, ale nějakou dobu si počkal. Nakonec jsem si uvědomila, že se jeho pohledu nevyhnu a tak jsem se podívala do těch jeho nádherných očí. Ihned jsem se v nich začala topit. Cítila jsem pořád na své tváři Pánovu ruku, kterou mě hladil po tváři. Pánův dotyk byl velice příjemný.
Vůbec jsem nevěděla, co dělám.
Když jsem se trochu probudila z transu, tak jsem si uvědomila, že jej rukama objímám kolem krku a nacházím se v jeho náruči. Pán mě objímal kolem pasu a hladil mě po bokách. Nacházeli jsme se na posteli v pokoji, kde jsem se dnes před chvílí probudila. Pán byl zády opřený o veliký polštář a na tváři mu pohrával velice nepatrný úsměv, ale byl pravý. Ten úsměv byl upřímný.
Byla jsem bokem přitisknutá na jeho nahou hruď a čelo jsem měla opřené o to jeho. Najednou mi začalo docházet, že teď děláme něco, co se nemělo nikdy v životě stát. My dva se totiž sbližujeme. My dva jsme měli zůstat nepřáteli.
Mohla jsem opět myslet. Rychle jsem vyskočila a v jedné vteřině jsem stála u prosklené zdi, zády k Pánovi.
Cítila jsem na svých zádech jeho zaskočený pohled. Překvapila jsem ho, ale ne jen jeho. Já překvapila i sama sebe. Jak jsem toto jen mohla dovolit? Co jsem to jen provedla? Co se to se mnou děje? Dělala jsem, že se koukám ven na vesmír, ale přitom jsem se dívala na odraz v okně. Nejprve na svůj odraz a poté na odraz Pána.
Ve chvilce kratší než je vteřina zmizel a po chvilce se objevil vedle mě. Byl velice rychlí, ještě rychlejší než já. On se totiž mohl pohybovat časem, jemu to nedělalo potíže. Také dělal, že se dívá na vesmír, ale též se díval na můj odraz ve skle. Podívala jsem se na svůj odraz a spatřila jsem, že nemám na tváři ledový výraz. Všechny mé pocity šli vyčíst z mé tváře. Neměla jsem nasazené žádné brnění.
Rychle jsem nasadila opět ledový výraz a zkřížila jsem ruce na hrudi. Postavila jsem se vzpřímeně a odvrátila hlavu od Pána. Pán stál těsně vedle mě a měl ruce za zády. Stál vzpřímeně, ale můj bystrý pohled viděl, že by se nejraději zhroutil na zem, protože se v něm něco bouřilo. Cítila jsem na sobě jeho pohled a doufala jsem, že si před chvílí nevšiml mé neozbrojené tváře, ale věděla jsem, že si namlouvám lež. Musel si toho všimnout.
Postavil se ke mě čelem a levou rukou mě jemně uchopil za bradu. Natočil si můj obličej tak, abych se na něj opět dívala. Zadívala jsem se na jeho tvář, ale snažila jsem se vyhnout jeho očím, protože jsem věděla, že by mě ovládli. On si však počkal. A bohužel se mu to vyplatilo, protože jsem toužila se podívat do těch jeho očí.
Naše pohledy se setkali. Snažila jsem se ovládat a dělalo mi to strašné potíže. Po chvilce ticha však řekl dvě skoro obyčejná slova, ale u něho úplně nemožná slova, která bych od něho nikdy v životě nečekala.
,,Omlouvám se." zašeptal svým hrubým hlasem. Úplně mě to vyvedlo z míry až jsem úplně zapomněla na svůj ledoví výraz, takže moje tvář opět nebyla kryta a šlo z ní přečíst vše. Na mé tváři se vyměnilo mnoho pocitů. Překvapeně na mě hleděl a já na něho též. Ne, tyto slova nevyslovil. Ale přece je vyslovil. Probudil mě z transu až jeho pohlazení po mé tváři.
Rychle jsem od něho ustoupila o několik kroků a postavila jsem se k němu zády. Objala jsem se pažemi a podívala jsem se na Pána přes rameno. Ve tváři jsem měla velice zvláštní výraz, protože jsem se snažila nasadit ledoví výraz, ale nešlo mi to. Můj výraz byl něco mezi ledovým výrazem a překvapením.
,,Nemáš se za co omlouvat." řekla jsem svým hlubším hlasem. Měla jsem hlubší hlas než dívky většinou v sedmnácti letech mají. Sice jsem vzhledově vypadala na sedmnáct, ale ve skutečnosti mi bylo již 1717 a velikou rychlostí se blížili další narozeniny, které jsem již mnoho let neslavila, protože mě to nebavilo.
Najednou jsem si vzpomněla na své poslední narozeniny, které jsem slavila. To byly narozeniny před dvě stě lety. tehdy mi Michael k narozeninám dal krásnou kytici lučních květin, ty jsem měla nejraději. A ke kytici mi dal ještě náš první polibek. Tehdy se poprvé odvážil i k puse. Najednou mi to došlo. Co válka? Je Michael a Ďábel pořádku? Ano museli být, protože jsem cítil ještě pořád to pouto, které bylo mezi námi propojené.
,,Ale ano, mám." zamumlal si Pán jen tak pro sebe a velice dobře věděl, že ho uslyším. Podívala jsem se ven na vesmír a ve veliké dálce jsem spatřila tu planetu, kterou jsem měla za úkol chránit. Musím se tam co nejdříve vrátit. Spatřila jsem tam však ještě něco jiného. Několik stínů u kterých se začali rýsovat i obrysy.
Byly to ostatní Páni.
,,Přeji si, abys mě vrátil zpět." řekla jsem pevným hlasem a věděla jsem, že mu dojde co myslím. ,,Navíc tě letí někdo navštívit." již jsem nasadila pouze ledový výraz a otočila jsem se k Pánovi čelem. On se rychle otočil a podíval se ven. Musel je spatřit, protože se vydal ke dveřím. Ve dveřích se ještě zastavil, jako kdyby si na něco vzpomněl. Otočil se na mě.
,,Musíš jít na setkání s mými bratry se mnou. Můžeš se zatím umýt a najít si ve skříni nějaké oblečení." a odešel. Až teprve teď jsem si všimla kádě s vodou, která byla kus ode mne. Pánova slova zněla jako rozkaz, al nemusela jsem ho poslechnout. Bylo to jen na mě. Lákalo mě však vidět všechny bratry po kupě. To se určitě moc často nestávalo a proto jsem si sundala své brnění a ponořila se do horké vody.