6.kapitola
Rychlostí světla jsem vběhla do domu a prudce jsem se zastavila ve dveřích, které jsem velikou silou rozrazila. Rychle jsem přelítla místnost očima, až se můj pohled setkal s tím Michaelovým. Ihned se ke mně rozeběhl a objal mě. Krapet mě to překvapilo, ale jen trochu. Hned jsem se od něho odtáhla a on již začal otevírat pusu, že něco řekne, ale já jej stihla zastavit.
,,Teď ne." Přistoupil k nám i Ďábel a díval se na mě zkoumavým pohledem.
,,Co se stalo?" zeptal se potichu a šlo vidět, že nechce ani slyšet odpověď.
,,Elfové jsou ve válce." odpověděla jsem a podívala jsem se z Ďábla na Michaela.
,,Vlkodlaci?" zeptal se překvapeně Ďábel a já jemně zakroutila hlavou.
,,Temní andělé." zašeptala jsem a proklouzla jsem mezi nimi až ke dveřím nahoru do mého pokoje. Vyběhla jsem schody a vběhla do pokoje. Ďábel s Michaelem byly hned v závěsu za mnou. Otevřela jsem skříň se zbraněmi a vytáhla z ní ještě luk a toulec se stříbrnými šípy. Na zádech jsem již měla jeden meč, ale ještě jsem si přes hlavu přehodila Toulec a poté i stříbrný luk.
Michael si oblékl stříbrné brnění, které jsem mu já sama ukovala a za tlustý opasek si dal meč z Měsíční záře, také mé výroby.
A Ďábel? Ten si nebral nic, protože ten bude stejně celou dobu ve své pravé podobě.
Vyběhla jsem na střechu a kluci byly hned za mnou. Ďábel se proměnil do své pravé podoby a já s Michaelem jsme nasedli na jeho hřbet. Byla jsem připravená elfům pomoct za každou cenu. I kdybych jim pomoct nechtěla, tak bych musela. Byla to moje povinnost. Já jim však pomoct chtěla.
Ďábel se odrazil a rozletěl se směrem k lesu lesních elfů. Letěl co nejrychleji uměl a já brzy spatřila les elfů. U hory, kde žili elfové, zuřila bitva andělů a elfů. Andělé měli jednu výhodu, uměli létat. Elfové měli luky a šípy, ale ty jim byly skoro k ničemu, protože trefit anděla bylo skoro nemožné.
Byli jsme již velice blízko a já viděla, že elfové velice prohrávají. Spatřila jsem také prince Labrenyse a krále Tyrnoryse, jak bojují s anděli. Byly to velice dobří válečníci, ale spatřila jsem, že jsou již unavení. I gryfové bojovali. Útočili na anděly ze vzduchu.
Přetáhla jsem přes hlavu luk a z toulce jsem vytáhla jeden šíp, který se zaleskl. Byly to šípy naplněny mocí bouře. Kovala jsem je při ukrutné bouři a šípy jsem naplnila blesky, proto se vždy tak zvláštně zaleskly. Chtěla jsem je vyzkoušet, protože jsem s nimi ještě na nic nestřílela a proto jsem si teď vybrala velice zajímavý cíl.
Král Temných andělů.
On byl můj cíl. Zasadila jsem šíp do tětivy a obratně jsem zamířila. Zhluboka jsem se nadechla a těsně před výdechem jsem pustila tětivu se šípem. Šíp se zatočil a jeho stříbrná peříčka na konci se začala točit jako vrtulka. Letěl přímo na svůj cíl. Šíp se již skoro zabodl do hrudi Krále temných andělů, když v tom oblohu proťal blesk a jako kdyby ho ten šíp pozřel. Šíp zasáhl anděla přímo do srdce a proklál jej skrz na skrz.
Zrovna jsme prolétali nad Králem temných andělů a nad králem lesních elfů. Tito dva spolu bojovali, ale elf jasně prohrával. Seskočila jsem z Ďáblova hřbetu a dopadla na zem pár metrů za anděla. Ten se již sotva držel na nohách, ale ještě se z posledních sil otočil, aby viděl toho, kdo jej zabil. Doširoka otevřel oči, když spatřil, jak držím v ruce luk a druhou rukou vytahuji další šíp.
Namířila jsem druhý šíp přesně mezi oči krále Temných andělů. Měla jsem v úmyslu jej zabít a taky to jsem právě udělala. Pustila jsem tětivu se smrtelným šípem a ten se přesně a prudce zabodl do lebky anděla. Slyšela jsem i přes ten rámus kolem to zakřupání, když si hrot šípu razil cestu lebkou a nakonec si ji i prorazil skrz celou hlavu.
Anděl se ihned svalil na zem.
Byl mrtev.
Pohlédla jsem na zaskočeného krále Lesních elfů a zasáhla šípem dalšího anděla, který se právě snažil zezadu napadnout krále Tyrnoryse. Pouze jsem se na krále usmála a luk si přehodila přes hlavu. Tasila jsem oba dva meče a se zuřivostí jsem se pustila do boje.
Hned po své pravici jsem spatřila prince elfů Labrenyse. Tak nějak jsme se k sobě probojovali a postavili jsme se k sobě zády. Já chránila jeho záda a on ty moje. Obklíčili nás ze všech stran andělé a mi jsme se pohybovali jako jeden člověk. Útočili jsme na anděli a uhýbali se jejich útokům. Bylo jich hodně, ale nakonec jsme je zvládli a objali jsme se.
Po chvilce jsme se od sebe odtáhli a on se na mě usmál, jen já se neusmála. Já byla stále ledová a tvrdá jako kus ledu.
,,Podle mě uběhlo jen dvě stě let." dělal si legraci a já ji pochopila. Vždy jsem je totiž chodila navštívit jednou za pět set let.
,,Máš pravdu." řekla jsem a rychle jsem se otočila, protože na mě zezadu útočil jeden anděl. Stihla jsem ho říznout mečem do ruky a druhým mečem jsem mu prudce narazila do křídla. Byla to taková rána, že mu to zlomilo křídlo a kost hlasitě zapraskala. Byla to slast pro mé uši, ale nemohla jsem si dovolit se rozptylovat a tak jsem rychle anděli uřízla hlavu. Ta se odkutálela někam pryč.
,,Jak ses dověděla, že potřebujeme pomoc?" uslyšela jsem najednou hned vedle mého ucha, ale na prince jsem se neotočila.
,,Potkala jsem anděla." pokrčila jsem rameny a již jsem nechtěla odpovídat na ty jeho otázky a tak jsem se rozeběhla do srdce bitvy. Za běhu jsem zastrčila meče zpět na svá místa a v rukou mi zahořel můj plamen. Cítila jsem v srdci touhu zabíjet. Sice jsem dnes zabila svého dědu, ale to mi nestačilo. Dál jsem toužila po smrti, kterou přinesu já.
Vystřelila jsem ohnivou kouli proti andělovi a ten odlétl stranou. Po dalším jsem mrštila tři ohnivé dýky, které se mu zabodli do hrudi a on se skácel na zem. Nic mi nestálo v cestě a když se tam někdo postavil, tak jsem ho hned zabila. Nikdo se mi nemohl postavit do cesty. Nikdo tu totiž nebyl mocnější než já. Andělé však měli jednu výhodu - přesilu a to opravdu několika násobnou.
Spatřila jsem několik elfů, kteří prohrávali souboj s anděli, ale můj pohled upoutalo něco jiného. Něco co bylo za lesem, ale velice rychle se to sem blížilo. I tady jsem slyšela údery těch mohutných křídel.
Byl to Pán.
Díval se na mě těma svýma fialovýma očima, které zářili ve tmě a šli jako jediná věc na něm vidět. Měl velice tmavě šedou barvu, takže splýval s oblohou. Jeho údery křídel kácely stromy a jeho ďábelský úsměv na tváři mě štval čím dál víc. Mířil si to přesně k nám a já věděla, kdo jej poslal.
Nejmocnější Pán.
Určitě se mu nelíbilo, že si to tady v klídku užívám a nemám tu žádného mocnějšího soupeře.
Poslal mi svého bratra.
Druhého nejmocnějšího Pána.
Už byl velice blízko a stále nikdo kromě mě si ho nevšiml. Musela jsem se mu postavit, protože nikdo jiný neměl proti němu šanci. Nechala jsem si svou lidskou podobu, ale vlasy i oči mi začali hořet. Vzala jsem si moc z přívěšku a ze zad mi vyrostla obrovská dračí křídla. Hořela mi temným ohněm a já se vznesla do vzduchu.
Drak se zastavil pár metrů přede mnou a konečně si ho všichni všimli. Jako by se stopl čas. Všichni najednou přestali bojovat. Dívali se na mě a na Pána. Nejvíce pohledů jsem však cítila na sobě, protože všichni tam pode mnou moc dobře věděli, co já jsem za bytost a samozřejmě, že dryáda nemůže mít křídla, protože na to není stavěná.
Bude to velice nerovný souboj, protože jsem byla mnohem slabší než on. Svou mocí jsem dosahovala možná tak z poloviny té jeho. Byl i mnohonásobně větší. Když jste se na něj dívali nedokázali jste ho spatřit celého museli jste i pohnout hlavou aby jste viděli celé jeho tělo.
Moc dobře jsem cítila jeho moc a on zase tu moji. Pouze jsme na sebe hleděli a všichni zase hleděli na nás. Věděla jsem, že čeká až začnu já a také jsem to měla v plánu. Moje dlaně, vlasy a oči hořeli fialovým ohněm. Mé zuby se změnily a všechny se prodloužily a za špičatěly. Z mých nehtů se staly dlouhé drápy. A kůže dostala zelený nádech. Celkově jsem se zvětšila a moje dračí křídla ještě zmohutněla.
Ďábelsky jsem se usmála a nebe nad námi se zatáhlo velice tmavými mraky, ze kterých začalo pršet. Při bouřce ovšem nesměly chybět blesky a hromy. Hned oblohu proťal fialový blesk a já jej zachytila do dlaně. Projela mnou jeho úžasná moc. Velice mě to posilnilo a nakonec jsem blesk vyslala proti Pánovi.
Tento Pán nebyl u toho, když si pro mě přišel Nejmladší a nejslabší Pán. Proto zřejmě ani nevěděl o tom, že umím ovládat bouři a blesky. Zaskočil ho můj útok bleskem a tak se nestihl nějak uhnout či blesk odrazit.
Blesk jej zasáhl do hrudi a odrazil jej několik metrů vzad. Drak se však hned vzpamatoval a blesk mu ani pomalu neublížil. V očích se mu objevil vztek a vyslal proti mně tlakovou vlnu, kterou udělal pouze máchnutím křídel. Vlna byla až moc silná a tak mě to odmrštilo v zad a já prudce vrazila do někoho za mnou.
Byl to anděl.
Už se opět pod námi bojovalo. A elfové opět prohrávali. Musela jsem nějako využít moc Pána, aby to bylo i v prospěch elfů. Hned mě napadlo jak.
Vyslala jsem proti Pánovi ohnivou kouli, kterou hladce odrazil. On proti mně poslal ohnivou smršť, které jsem se vyhnula a která srazila snad deset andělů, kteří byly za mnou. Andělé se rozpadli na prach a já se vítězně usmála.
Takto jsem pokračovala dál a dál, aniž bych se nějak vyčerpala a při tom jsem stále víc oslabovala Pána, který zabíjel anděli střelami, které byli mířeny na mě.
Jako by to Pánovi vůbec nedocházelo.
Zabila jsem s pomocí moci Pána snad již tisíc andělů, ale stále to nestačilo.
Najednou se v Pánovi vzedmul takový hněv, že vypadal, jako kdyby se zbláznil. Obrovskou rychlostí se ke mně blížil a já se nestihla uhnout. Vrazil do mě úmyslně jedním křídlem a mě to odmrštilo až jsem narazila do kmene stromu, který mě však nezastavil a já strom zlomila. Zlomila jsem takto ještě několik stromů, než jsem prudce narazila do země.
Jakmile jsem narazila do země, ozvalo se ošklivé zapraskání. To moje kosti zapraskaly.
Nelidsky jsem zařvala bolestí.
Zlomila se mi snad všechna žebra. I křídla se mi zlomila. Kosti v rukou byly na prach a v nohách též.
Nemohla jsem se ani pohnout, protože jsem necítila své tělo. Věděla jsem však, že křídla již zmizela. Měla jsem zavřené oči a uklidňovaly mě pouze kapky deště, které dopadaly na moje tělo a chladily mou kůži. Pískalo mi v uších a jako kdyby mé vnitřnosti něco drtilo. I oheň z mých vlasů a mých rukou zmizel.
Jen já a déšť.
Cítila jsem, že se u mého bezvládného a pomalu umírajícího těla něco objevilo. Nebo spíš někdo. Netušila jsem kdo to je, ale opatrně mě vzal do náruče. Neskutečně to zabolelo až jsem opět zakřičela bolestí. Tentokrát to byl už můj hlas.
Hned poté jsem ztratila vědomí.
* * * * *
zatím ve válce:
Nemohl tomu uvěřit.
Elfové vyhráli a andělé se vzdali a utekli.
Byl vyčerpán k smrti, ale chtělo se mu smát. Jenže to nebylo na místě. V ruce držel svůj meč, který byl celý od krve. Rychle meč vrátil zpět do pochvy a rozeběhl se směrem, kde naposledy uviděl svého otce.
Krále elfů.
Pomalu mu nešlo ani utíkat, ale touha obejmout se s otcem byla tak velká, že se donutil utíkat i s poraněnou nohou. Belhal se směrem nahoru k římse, kde stál vzpřímený Král gryfů. Hleděl někam do dálky a ničeho klem sebe si nevšímal. Teprve když se k němu dobelhal princ elfů Labrenys, tak se na něj gryf zahleděl.
Ve tváři měl smutný a truchlivý výraz.
Prince to zmátlo a pochopil teprve, když mu gryf ustoupil z cesty a umožnil mu výhled po římse.
Princ se zděsil, když ho spatřil.
Na zemi tam ležel skoro mrtev jeho otec.
Ihned se k němu dobelhal a poklekl vedle jeho těla. Raději ho nebral do náruče, protože nevěděl, co mu je a jestli nemá nějakou kost zlomenou. Nechtěl mu ještě více ublížit.
,,Otče..." zašeptal, ale zlomil se mu hlas. Po tváři mu začali téct slzy, protože pochopil že umírá a že mu není již pomoci, protože by mu gryfové pomohli.
Přistoupil k nim i Král gryfů, ale toho si princ vůbec nevšímal. Princ hleděl do smutných očí svého otce, které byly naplněny bolestí. Pevně stiskl otcovu ruku a ten se krapet usmál. Pozvedl ruku a pohladil syna po tváři.
,,Vždy jsem tě miloval a vždy budu. Převezmi za mě vládu, synu." zašeptal a při tom se křečovitě nadechoval.
,,Ne tati, ty nesmíš umřít!" vzlykal princ a slzy mu již tekli proudem. Na toto nebyl připraven. Nejen na to, že bude vládnout, ale i na to, že mu odejde otec.
,,Jsem na tebe pyšný, Brene." řekl mu otec poprvé a naposled v životě jeho zkráceným jménem. Hned poté se přestal hýbat a jeho strnutý mrtvý pohled se díval na princovu tvář.
Princ sklonil hlavu a zavřel oči. Po tvářích mu tekli slzy, ale rozhodl se, že již nebude plakat. Poslední jeho slza mu stekla po tváři a dopadla na nějaký předmět, který měl mrtvý Král elfů na řetízku na krku.
Princ se překvapeně podíval na ten předmět, který byl z veliké části ukryt pod brněním. Uchopil jej do ruky a jeho překvapení ještě z rostlo.
Bylo to srdce ze Svitu hvězd.
Srdce o velikosti lidského oka. To by on nikdy neřekl do svého otce. Jeho otec byl vždy ledový a tvrdý jako kus ledu. Nikdy nedával znát nějakou lásku či city a nikdy nikoho ani nepochválil. Až teď v poslední chvíli jeho života si to nejspíš uvědomil.
Srdce vypadalo, jako kdyby nepocházelo ani z této planety, jako kdyby jej někdo vyrobil mimo planetu. Byl to velice zvláštní přístroj. Srdce bylo velice tlusté a vypadalo jako klec, ve které je uzavřen stojek. Srdce vypadalo jako klec, protože bylo celé z krásně ukovaných vlnek a tyček. Uvnitř v srdci byl nějaký strojek z různých ozubených koleček a úplně ve středu srdce bylo malé fialově zářící srdce.
Na poslední chvíli si všiml, že je zepředu na srdci klíčová dírka a toho zmátlo úplně nejvíce. Klíčová dírka měla též tvar srdce. Princ netušil, co to je a jak k tomu otec přišel, ale rozhodl se, že si to ponechá. Třeba jednou přijde na to, k čemu to slouží.
Přetáhl řetízek přes otcovu hlavu a sám si řetěz se srdcem přetáhl přes hlavu a srdce ukryl pod brnění.
Postavil se a zahleděl se do očí gryfa, ke kterému přistoupil a pohladil jej po zobáku. Král gryfů dovolil na svůj hřbet nasednout jen Krále elfů a to teď byl on.
Labrenys.
,,Králi." ustoupil gryf a poklonil se mu. Labrenys udělal to samé.
,,Kde je moje královna?!" zeptal se vyděšeně a prudce se otočil, protože se ji chystal jít najít.
,,Jaká královna?" zeptal se nechápavě Král gryfů.
,,Anna." zašeptal křečovitě Labrenys a vydal se hledat.