5.kapitola
Musela jsem usnout, protože když jsem se probrala byla již všude tma. Rozhlédla jsem se kolem sebe a hned jsem si uvědomila, co se vlastně dneska stalo. Byla jsem naštvaná jak na Michaela, tak na Ďábla, tak i na Pána. nechtěla jsem ani jednoho z nich vidět a celkem jsem se i divila, že se mě už nevydali hledat.
Cítila jsem na sobě mnoho pohledů, protože všechna zvířátka kolem mě na mě upírala svůj pohled. Nedokázala jsem se usmát, ale alespoň jsem se na každé z nich na chvíli podívala. Bylo tu opravdu mnoho zvířat: králíci, lišky, veverky, jezevec, ježci i dokonce jeden medvěd přišel. Právě sám medvěd mi právě sloužil jako polštář a tak jsem se posadila.
Pohladila jsem medvěda po hlavě a on spokojeně zabručel. Všechna tato zvířata mi rozuměla. Každé z nich zažilo již mnohokrát bolest a každé z nich již poznalo, jak jsou až lidé krutí. Také jsem jim rozuměla, protože jsem to právě teď také zažila. Vysílala jsem jim z toho - co zbylo z mého srdce - lásku a oni mi na oplátku dodávali sílu a energii.
Překvapilo mě, jakou až mají sílu. Jakou mají odvahu, a důvěru ke mně. Viděla jsem jim na očích, že budou stát vždy po mém boku ať budu kdekoliv. Viděla jsem, že mi věří a že doufají v to, že je zachráním. A já je nechtěla zklamat. Nechtěla jsem jim říct, že tento svět stejně jednou zanikne a ani já jej už nestihnu zachránit, ale chtěla jsem jim složit přísahu.
,,Věřím, že jednou nastane den, kdy zvířata a příroda se pomstí lidem. Já věřím, že jednou nastane válka, ve které nebudou moct vyhrát lidé. Věřím, že se svět stane něčím lepším, než je teď a než čím bude. A já vám teď a tady přísahám, že já tu válku započnu, že já budu v čele té války a povedu vás zvířata a přírodu do války, protože to já jsem byla stvořena k tomu, abych vás ochránila." přísahala jsem jim a oni začali radostně pískat, dupat nožičkami a vydávat další podobné zvuky na souhlas.
Vylezla jsem z jeskyně a uvědomila si, že jsem v severozápadní části hor. Že jsem v jeskyni, která je pod nejvyšší horou těchto hor. Stoupal ve mně hněv a odvaha. Rozeběhla jsem se a začala jsem velice rychle šplhat na vrchol hory. Hora ani nebyla nějako moc vysoká, ale byla velice strmá. Na jejím vrcholu byl malý plac o délce pěti metrů.
Nahoře také foukal veliký vichr, který však se mnou nic nedělal, protože já byla proti větru odolná. Pouze mi čechral vlasy a chladil na kůži. Postavila jsem se přesně do středu placu a zadívala se na měsíc, který byl dnes nějako nezvykle veliký, asi se dostal velice blízko k planetě. Hleděla jsem na měsíc a hledala na temné obloze nějaký nepatrný detail.
Nic jsem však nenašla. Nenašla jsem to, co jsem hledala. Hledala jsem tvora noční oblohy - Temného anděla. Byly to tvorové, kteří byly plní zloby. Nikdo nevěděl kde žijí, ani já to nevěděla, ale v noci pročesávali noční oblohu. Dnes byla noc jako stvořená, pro temné anděli, ale nikde po nich nebylo ani vidu, ani slechu.
Můj děd byl Temný anděl. Otec matky, kterou jsem zavrhla. Její matka byla též Dryáda, ale otec byl Temný anděl. Byl a je to muž naplněn nenávistí a zlobou. Nenáviděl moji matku a zavrhl ji, stejně jako já. Nikdy jsem ho neviděla, ale nejslabší Pán o něm někdy mluvil. Mluvil o něm jako o muži, který se nikdy nesměje, který je tvrdý a nepřístupný jako kámen. O muži, který je rád sám a který rád ubližuje, také zabil matku mé matky.
Nevím proč, ale cítila jsem, jako by byl dnes ten pravý den, kdy se mám s ním setkat. Hledala jsem a bedlivě čekala. Musela jsem být velice bystrá, protože andělé a hlavně ti Temní jsou velice mazaní a rychlí, takže je nejde ani postřehnout. Já jsem však mohla cítit jejich přítomnost a také jsem brzy jednoho anděla ucítila.
Letěl přímo přede mnou a nezastavoval se. Byl jako veliká dlouhá tmavá čmouha, která se jen mihne a je pryč, musela jsem být hodně rychlá. Nešlo s ním nijak komunikovat a tak jsem se mu musela nabourat do hlavy, abych ho vůbec mohla nějak oslovit. Cítila jsem malé pouto mezi námi, takže mi bylo jasné, že je to můj děd.
,,Tedersy, zastav." řekla jsem mu v mysli. Překvapeně se zastavil a začal se rozhlížet, myslel si, že jej někdo sleduje ve vzduchu, ale to se pletl, proto si mě nevšiml.
,,Kdo jsi? A jak to, že znáš mé jméno?" řekl velice hlubokým hlasem, který odpovídal tomu, že toho již opravdu hodně viděl.
,,Jsem tvá vnučka." odpověděla jsem mu na první otázku a hned poté na mě upřel svůj pronikavý pohled. Ani jsem nemrkla a stál přede mnou. Svá křídla se neobtěžoval ani složit na záda a myslel si, že když mi je ukáže, tak se ho budu bát. Začal si mě prohlížet a obcházel mě.
,,Ty nejsi člověk, ale přece tak vypadáš? Kdo jsi?" pořád si mě obcházel a já stála pořád vzpřímeně na jednom místě.
,,Jsem dcera tvé dcery, kterou jsi zavrhl a kterou jsem zavrhla i já." odpověděla jsem na druhou otázku a zadívala se mu do očí. Oči měl černé a bělmo spíš šedé, odpovídalo to jeho věku, protože mu muselo být víc jak deset tisíc let. Některým Temným andělům totiž bělmo zešedlo a některým dokonce zčernalo, ale to jen těm, kteří se již zbláznili.
Temní andělé byly temní andělé, takže bych měla svého děda zabít, ale nejdřív bych měla od něho něco zjistit, třeba nějaké informace. Temný andělé však byly mazaní a byli velice plaší, takže jsem jej musela nějako přesvědčit, aby mi věřil. To však bude těžký, protože temní andělé moc dobře věděli kdo já jsem a on vypadal, jako že je velice mocným, alespoň bude náš boj zajímavý.
,,Já vlastně vím, kdo jsi. Jsi potomek Pána." mihl se mu ve tváři děs a couvl o jeden krok vzad. Věděla jsem, že se bojí, protože jsem jeho strach velice dobře cítila.
,,Ano, jsem potomek Pána a tvé zavržené dcery." přikývla jsem a snažili jsem se s ním mluvit velice opatrně, protože mohl každou chvílí pláchnout. Měl velikou výhodu a to že měl křídla. Mohl ulétnout, ale přes tak byla malá možnost, že bych ho mohla dohonit i ve vzduchu.
,,Co ode mně chceš?" zeptal se zvědavě a stále si mě ještě prohlížel. Já sama si jej ještě ani neprohlédla. Měl dlouhé černé vlasy se šedými pramínky. Nad jeho černýma očima měl velice husté obočí. Měl velice tvrdé rysy a úzké rty. Měl nahou hruď, na které se mu leskl pot a kterou měl osvalenou. Ruce měl také osvalené a ramena měl velice široká. Zakrývali ho pouze roztrhané a přiléhavé kalhoty.
,,Chci znát odpovědi na otázky." ďábelsky jsem se usmála a na malý okamžik mi v očích zahořel malý plamínek. Moc dobře jsem věděla, že to pochopí, protože se jich vždy někdo na něco ptal a nikdy jim Temní andělé neodpověděli.
,,Jenže já ti je dobrovolně nevydám!" zavrčel, otočil se a velikou silou máchl křídly. Vznesl se do vzduchu a já jej nesměla nechat utéct. Byl již snad půl míle od placu a tak jsem byla nucena použít dračí moc z přívěšku.
Ve vteřině jsem se objevila před ním a ze zad mi vyrostla ohnivá křídla. Hořely obyčejným plamenem, ale byla celá jen z ohně. Anděla to vyděsilo. Na tváři jsem měla vítězný a k tomu ďábelský úsměv. Mé oči též hořely, ale věděla jsem, že se anděl bez boje nevzdá. Temní andělé byly až moc pyšní, než aby o sobě něco prozradili.
Zastavil se asi deset metrů přede mnou a pozvedl ruce, ve kterých mu zahořel zelený oheň. Byl to oheň, který ovládali pouze Temní andělé a byl velice vzácný.
V obličeji měl hněv a také hned proti mně poslal rovnou dvě ohnivé koule. Lehce jsem je odrazila ohnivými štíty, z fialového plamene.
Překvapeně na mě hleděl a hlavně na fialový oheň, který hořel v mých dlaních a plazil se mi po rukách až k loktu. Ďábelsky jsem se usmála a poslala proti němu ohnivou střelu.
Byl až moc zakoukaný a zabraný do mého fialového ohně, že nestihl včas střelu odrazit a tak jej zasáhla přímo do hrudi. Odhodila jej o pár metrů vzad a on se ve vzduchu i jednou otočil. Velice jej to rozzuřilo a mě pouze potěšilo. Poslal proti mně ohnivý blesk, který jsem pohltila ve své dlani. Byl to velice mocný blesk, který anděla velice oslabil a když viděl jak jsem jej bez problému pohltila ve své dlani, vypadal zoufale.
Hned jsem mu ten blesk poslala zpět. Nečekal to a tak jej blesk zasáhl do břicha a odmrštil jej vzad. byl již velice vyčerpán a tak jsem jej nechtěla dál zlobit a tak jsem jej velikou ohnivou koulí srazila a jeho to odmrštilo tak, že spadl na plac.
Ležel tam na zádech a křečovitě oddechoval. Nemohl se zvednout a tak se přetočil na levý bok. Chvíli tak ležel a poté si lehl na břicho. Rukama se zapřel o zem, aby se zvedl, ale podařilo se mu pouze kleknout a při tom se musel opírat rukama o zem. Hlavu měl skloněnou a křídla jej chránila ze stran.
Hned jsem se objevila na placu kus před ním. Ruce jsem zaťala v pěst a oheň přestal hořet. I má křídla zmizela a přívěšek pouze krapet zazářil. Byl však skrytý pod mými vlasy, takže jej nikdo nemohl vidět. Pálil mě na kůži, ale na to jsem si již zvykla. Bylo velice nebezpečné používat moc v něm, když jsem jej ještě plně neovládala.
,,A co teď? Dáš mi odpovědi?" zadívala jsem se na temnou oblohu a poté na anděla. Pán na mě opět koukal, ale na něho jsem teď myslet nechtěla. Měla jsem teď lepší věci na práci. Anděl se na mě podíval z pod svých zpocených vlasů a ve tváři měl vzdor a nenávist, ale ještě něco. Údiv a překvapení. Věděla jsem, že mi to ani teď neřekne.
,,Tak tedy dobrá. Vezmu si je sama." řekla jsem ďábelsky a na tváři jsem měla i takový úsměv. Přistoupila jsem k anděli a použila jsem svou moc, abych mu zaklonila hlavu. Zakřičel bolestí a snažil se odporovat, ale nemohl se vůbec hýbat, protože jsem ovládla jeho tělo. Pozvedla jsem svou pravou ruku, kde jsem měla spálené prsty a zastavila ji těsně před dědovým obličejem.
Prsty jsem měla od sebe. Špičky prstů byli jen velice malý kousek od jeho čela. Tři prostřední prsty mířily na jeho čelo a dva krajní mířily na jeho spánky. Začal křičet bolestí, protože jsem mu z mysli začala krást vědomosti. Věděla jsem moc dobře jak to bolí, ale já se v jeho bolesti vyžívala. Dělalo mi radost, když jsem mu kradla vědomosti a vzpomínky a tím mu způsobovala tu neskutečnou bolest.
Když jsem skončila, pustila jsem jeho tělo a on se začal celý klepat. Hlava mu spadla a vypadalo to, že se každou chvílí zhroutí. Křečovitě dýchal a já slyšela tlukot jeho srdce, jak se zpomaluje a zpomaluje. Avšak nehleděla jsem na něho, ale na svou pravou ruku. Ještě trochu modře zářila. Cítila jsem, jak v mé hlavě proudí nové vědomosti, které se mi velice hodně hodí.
Stála jsem zády k andělovi a tak jsem se k němu otočila čelem. Moje oči ve tmě jen zářily a při tom hořely vlastním plamenem. Stála jsem vzpřímeně a ruce jsem měla podél těla. Ve tváři jsem měla touhu, ale velice krutou touhu.
Touhu zabíjet.
Má duše, mysl, tělo i srdce toužilo jej zabít. Jako kdybych někdy dala přísahu, že vyvraždím všechny ze své rodiny kromě sebe. Vlasy za mnou vlály jako plášť a pár neposlušných pramínků mi padalo do očí. Dívala jsem se na anděla hladovím pohledem, který toužil po smrti. Chtěla jsem jej krutě, bolestně a pomalu zabít, ale něco uvnitř mě se pohnulo a tak k němu přiskočila.
Chytla jsem jej za hlavu a trhla. Ozvalo se křupnutí a z jeho těla vyprchal veškerý život. Jeho moc mi proudila do rukou a mísila se s tou mou. V hlavě se mi ozývalo ještě tu křupnutí jeho páteře. Byla to slast pro mé uši. Milovala jsem ten zvuk, když se zlomí nějaká kost. Pustila jsem jeho hlavu a jeho bezvládné tělo se mi svalilo k nohám.
Dívala jsem se na něj a nic necítila. Připadala jsem si jako kus ledu, který nemůže roztát. Ani trochu jsem nelitovala jeho smrti a nikdy ani litovat nebudu. Jsem netvor a tím taky zůstanu. Zabíjím a zabíjet taky budu. Nikdy sebe nezastavím a taky to nebudu ani zkoušet. Když si osud poručí oběť, já mu ji dám.
Připadala jsem si jako siréna. Ty dají oběť moři, jakmile si poručí a já dávala oběť osudu, když si poručil. Sirény se mohli moři vzepřít a já osudu také. Byla jsem velice krásná stejně jako siréna. Byla jsem mazaná, stejně jako siréna a zabíjela jsem skoro jen muže jako to dělali sirény.
Hleděla jsem na jeho tělo a pozorovala jsem, jak postupně mizí. Nejprve jeho křídla, ze kterých odlétlo všechno černé peří. A poté zmizelo jeho tělo, které se změnilo v černý prach, který odnesl vítr do noci. Do noci, která byla naplněna smrtí a ne jen tou dědovou, ale i další smrtí a to smrtí několika elfů.
Z mysli anděla jsem se dozvěděla, že Temní andělé plánují útok na Lesní elfy a že ten útok již uskutečňovali. Temní andělé vyhlásili elfům válku, protože tu andělé byly již mnoho let před elfy a ten les byl dřív jejich a teď jej chtěli zpět. Elfové se jej však nechtěli vzdát a tak se proti andělům postavili.
Bylo jí jasné, že to elfové nemohou vyhrát. Jenže válka teď byla v plném proudu a ona nevěděla, jestli se tam dostane včas. Sama by se tam opravdu včas nedostala a proto se musela obrátit na své přátele.
Ďábla a Michaela.