4.kapitola
Čekala jsem velice dlouho, ale Michael ani Ďábel nepřišli. Šli pouze do mého pokoje, kde si něco vzali a poté odešli z domu. Ještě jsem slyšela, jak seběhli schody a poté jak někam odběhli. Již jsem je neposlouchala a otočila jsem se tedy na vycházející slunce. Paprsky slunce se doráželi od mého jezírka, do kterého jsem se teď dívala.
Došla jsem až úplně k okraji jezírka a zadívala se na svůj odraz, který byl na hladině. Hleděla jsem na sebe dlouho a proklínala jsem svou krásu, kvůli které jsem ubližovala tolika lidem. Ublížila jsem právě dvou mužům, které jsem měla ráda a ještě pořád je ráda mám, ale oni teď ke mně cítí jenom hněv. Já vlastně neumím nic jiného, než pořád někomu ubližovat.
Nohou jsem udeřila do hladiny, abych na ni zničila svůj odraz. Na hladině se objevily vlnky, které zničili můj odraz a já se ďábelsky usmála. Nezasloužím si tu lásku, kterou mi dává Michael a Ďábel. A ani si nezasloužím být v přítomnosti Pána, který má o mě zájem.
Jsem netvor a tím také na vždy budu. Nikdy se nestanu něčím dobrým, vždy budu něčím špatným. Je ve mně možná ukryto jisté dobro, ale to je velice hluboko uzavřeno a já jej nemohu objevit. Už teď jsem krutá a všem ubližuji. Sice mám za úkol chránit všechny dobré bytosti a lidi, ale ten kdo je v mé blízkosti je ve velikém nebezpečí.
Na mé ruce se rozzářil jeden z obyčejných diamantů. Sedmý diamant se změnil a získal podobu krásné malé dryády. Získal moji podobu dryády. Pochopila jsem sama sebe. To, co jsem považovala za nemožné jsem konečně pochopila. Už teda zbývaly pouze tři diamanty.
V mysli jsem ucítila bodnutí něčí bolesti. Rychle jsem se otočila a spatřila něco, co jsem nikdy vidět nechtěla: na louce tam stál Pán a naproti němu stáli Michael a Ďábel. Ďábel měl svoji pravou podobu a byl skrčený v útočné pozici. Michael měl na sobě pouze kraťasy a v ruce držel svůj meč z Měsíční záře, tu nejlepší zraň, kterou si může přát. Pán tam stál pouze v kraťasech a darebácky se usmíval. On zbraň neměl, protože ji ani nepotřeboval.
Byla to Michaelova bolest, kterou jsem ucítila. Stála jsem tam na místě a připadalo mi, jako kdybych vrostla do země, protože jsem se nemohla ani pohnout. Pořád jsem jen na ně hleděla a čekala co se stane. Michael tam něco na Pána křičel, ale Pán se pouze usmíval. Věděla jsem, že Pán nezaútočí jako první, takže to bylo na Michaelovi a Ďáblovi kdy zaútočí.
Ďábel a Michael se naráz rozeběhli a zaútočili naráz na Pána. Pánovi se v ruce zjevil temný meč, kterým odrazil Michaelův útok a po Ďáblovi vrhl ohnivou kouli, z temného ohně. Koule našla svůj cíl a Ďábla odmrštila několik metrů vzad, takže se Pán mohl zatím věnovat Michaelovi, který na něj útočil zuřivě jako tygr.
Pouze jsem jenom hleděla na ten souboj, který měli Michael a Ďábel jasně prohraný, protože oni se nemohli rovnat Pánovi a už vůbec ne tomu nejmocnějšímu Pánovi. Čekala je jistá smrt, protože Pán neměl slitování. Chtěl je uhnat k smrti a poté je velice pomalu a bolestně zabít. To jsem mu však nemohla dovolit.
Probrala jsem se jakoby ze svého transu a udělala krok vpřed. Skočila jsem ze střechy na vedlejší strom a z něj na další. Pohybovala jsem se tak rychle, že by mě obyčejný člověk, ani pohledem nepostřehl. Byla jsem totiž rychlejší než světlo. Z posledního stromu jsem skočila saltem na zem a rozeběhla se k bitvě Michaela, Ďábla a Pána.
Asi padesát metrů od nich jsem tasila meč, který jsem měla na zádech a uchopila jsem jej za běhu do pravé ruky. Pevně jsem jej uchopila a hodlala jsem použít tu moc uvnitř, která byla v něm ukryta. Máchla jsem mečem zprava doleva a udělala tím tlakovou vlnu, která odmrštila Pána na pravou stranu a Michaela s Ďáblem na levou stranu. Všechny tři zachytila ještě ve vzduchu vysoká tráva a jemně je položila opět na nohy. Neměla jsem v plánu jim ublížit.
Zastavila jsem přesně mezi nimi skrčená v pokleku. Dívala jsem se do země a při tom jsem na sobě cítila pohledy všech tří. Vrátila jsem meč na své místo a postavila jsem se. Stála jsem vzpřímeně a můj pohled byl velice naštvaný, až krutý. Podívala jsem se na Michaela s Ďáblem a oni oba dva uhnuly pohledy.
Posléze jsem se podívala na Pána a ten můj pohled vydržel, protože on byl stejně krutý a ještě se k tomu i darebácky usmál, ale to byla jen maska, aby zakryl svůj zděšený výraz, protože si určitě musel vzpomenout na proroctví. Zavřela jsem oči a zakroutila při tom hlavou. Musela jsem se uklidnit.
,,Myslela jsem, že jsi moudřejší, Ďáble." řekla jsem a on se proměnil do své lidské podoby.
,,Já a moudřejší?! A co ty! Ty se tady za našimi zády motáš s tímhle chlapem už kdo ví jak dlouho!"
,,Tohle jsem nemyslela." zakroutila jsem hlavou a podívala jsem se i na Michaela. ,,Už jste se úplně zbláznili nebo co?! Víte vy vůbec, kdo to je?!" a ukázala jsem rukou na Pána za sebou, ale nespustila jsem přitom pohled z Michaela a Ďábla.
,,Jak bychom to mohli vědět?!" odpověděl dřív Ďábel.
,,Kdybys nebyl zaslepen zlobou, tak bys to poznal! To necítíš jak ti tuhne morek v kostech?! Jak se ti ježí chloupky na rukou a krku?! To necítíš tu moc?! To jste se chtěli nechat zabít nebo co?!" zakřičela jsem na ně již pořádně naštvaně. Uslyšela jsem Pánovi myšlenky, jak uvažuje, jestli je nemá zabít. Ihned jsem Michaela a Ďábla obrnila neviditelnou hradbou, protože by je Pán dokázal jednoduše zabít pouhou myšlenkou.
,,Ne! Chtěli jsme zabít jeho a to taky uděláme!" zakřičel na mě Michael a při tom se nenávistně díval na Pána.
,,Jeho nedokážeš zabít! Nebo snad víš jak zabít Pána?!" otevřela jsem jim konečně oči a hlavně Ďáblovi. Tomu se najednou ve tváři mihl děs.
,,Ano je to Pán a nevím co vás to napadlo zabít nejstaršího a nejmocnějšího Pána!" zakroutila jsem nad nimi hlavou a ucítila jsem, že se Pán přemístil těsně za mě. Cítila jsem, že se ke mně blíží a že se chce dotknout mého ramene a tak jsem mu v tom zabránila rukou.
,,Nešahej na mě! Ublížil si jim a tím jsi ublížil i mě! Cítila jsem každičkou jejich bolest! Nechci ani jednoho z vás vidět! je mi z vás na nic! A opravdu jste mě velice zklamali!" na každého z nich jsem se naposledy podívala a rozeběhla jsem se pryč. Běžela jsem, protože mi po tvářích začaly téct slzy. Již dvě stě let jsem neplakala a nedovolila jsem svému srdci změknout, ale teď se všechny ty snahy zničily.
Běžela jsem a ani jsem nevěděla kam. Ty tři jsem nechala daleko za sebou, ať si dělají co chtěj. Věděla jsem, že se nepozabíjej, protože Pána zabít nemohli a on je také nemohl zabít, protože jsem nějak tušila, že mi nechce ublížit.
Běžela jsem bez zastavení až někam do hor, kde jsem vlezla do jedné z jeskyň a tam se schovala. Sedla jsem si ke stěně jeskyně a objala svá kolena, která jsem si přitáhla co nejvíce k tělu. Tváře jsem měla již celé zmáčené od slz, ale ty ne a ne přestat téct. Cítila jsem se jako ztýrané zvíře a teď jsem věděla, jak jsou až lidé krutí a jak dokážou až ublížit.
Chtěla jsem být o samotě a za společnost, jsem brala pouze zvířata, která začala chodit do jeskyně a tulit se ke mě. Jako kdyby je můj žal volal a říkal jim: ,,Teď je na čase, abyste vy mě pomohli." chodili další a další. Mezi zvířátky jsem také spatřila tu sýkorku, která mi říkala o tom, jak jim vlkodlak zničil hnízda.
Každé zvířátko jsem pohladila a pomazlila se s ním. Brzy jsem měla na tváři upřímný úsměv a usmívala jsem se. Na náramku se rozzářil diamant s květinou a já poznala, že kytka dostala ještě další detaily. Brzy byla jeskyně plná zvířat a já se usmívala od ucha k uchu. Slzy už mi netekli a moje tváře byly již suché.
* * * * *
Pán jen hleděl jak na něj křičí a poté jak utíká. Michael s Ďáblem k němu rychle přiběhli a chtěli se pustit za Annou, ale Pán jim v tom zabránil. Překvapeně na něj hleděli, ale on si jich nevšímal. Nevěděl co se to s ním stalo. Bolelo ho, když na něj křičela a když se teď musí dívat jak od něj utíká. Bolelo ho místo, kde měl dřív srdce, ale teď bylo neznámo kde.
Pán měl celou hlavu plnou Anny. Plnou její krásy, jejího hlasu, její odvahy, její tajemnosti a jejích tajemství. Musel na ni pořád myslet a to jej štvalo. Toto ještě v životě nezažil a to ho štvalo ještě víc. Anna v něm něco změnila a on nevěděl co. Přišel si poslední dobou kvůli ní, nějak dobrý a to on nikdy nebyl. Přišlo mu, jako kdyby ona byla slunce a on planeta, která se pořád kolem ní otáčí. Z myšlenek ho vyrušil až něčí hlas.
,,Takže ty jsi opravdu Prvorozený Pán?" zeptal se tázavě ten, kterého Anna nazvala Ďáblem. Pán se na něj podíval a usoudil, že bude asi hodně silný. Byl o trochu nižší než byl on sám a měl docela i hodně svalnatou hruď a ruce. Poznal kdo to je, byl to král koní a polobůh.
,,Ano jsem a ty máš jen štěstí, že Anně na tobě záleží, jinak bys byl už mrtví." řekl první větu za celý den. Jeho hrubý a drsný hlas se rozezněl široko daleko.
,,Je mezi tebou a Annou něco víc?" zeptal se ten druhý, kterého Anna nazvala Michaelem. Ten byl o hlavu nižší než Pán. On byl jen člověk, ale na člověka měl dobře vypracovanou postavu, ale Pánovi by se opravdu nemohl ani trochu rovnat.
,,Vím moc dobře, jak ji miluješ. Od čeho bych jinak byl Pán času, že? Nemusíš se bát. Mezi námi nic není, teda alespoň z její strany nic není." zahleděl se opět na místo, kde mu zmizela v lese a vzpomněl si na dnešní noc, kterou celou strávil s ní v náruči. ,,Vím že jste nás viděli a ty že jsi nás viděl již včera ráno."
,,Ano viděl jsem vás a myslel jsem, že mě to zevnitř zničí. Jsi opravdu tak obrovský jak Anna říkala?" zeptal se opět ten člověk a přitom si ho měřil zkoumavým pohledem.
,,No tak je pravda, že když mám svoji pravou podobu, tak je tato planeta pro mě jen smítko prachu, ale je těžké si představit něco tak velikého, když i moje oko je snad tisíckrát větší než tato planeta." pokrčil rameny, jako kdyby to bylo úplně normální a zahleděl se na nebe.
,,Kde ale vlastně žiješ, když jsi tak obrovský? To žiješ tady na této planetě v lidské podobě?" ptal se pořád zvědavě Michael.
,,Ne, tady na planetě nežiji. Ve vesmíru mám své vlastní sídlo, neskutečných rozměrů. Jak je pro vás veliký palác, tak je pro mě veliké mé sídlo v pravé podobě. Moje sídlo je vlastně celé ze stejného materiálu jako je tvůj meč. Můj palác se totiž nazývá tím měsícem, ze kterého je Měsíční záře, ale na měsíci opravdu nebydlím." řekl na vysvětlenou. Michael už otvíral pusu k další otázce, ale Pán ho stihl dřív zastavit.
,,Hele nejsi nějak zvědaví?" darebácky se usmál a prohlížel si při tom Michaela.
,,Mě jen zajímá, co jsi Anně dal, že je tak tvoje. Protože ty si přijdeš a ona ti skočí kolem krku a já se tu snažím 220 let a pořád nic."
,,Nic jsem ji nedal a ani jsem ji nic nenabídl. Kolem krku mi opravdu neskočila, to spíš já ji popadl do náruče a okouzlil jsem ji zřejmě svýma očima jako ona okouzlila mě."
,,To je pravda že tvoje oči jsou zvláštní, protože vypadají, jako kdyby hořeli." přikývl hlavou Ďábel.
,,Kdyby jste ovládali oheň, tak by po 15 století vaše oči také začali hořet, ale teď mám jistou práci u sebe v paláci, takže sbohem, ale ještě se uvidíme." darebácky se usmál a zmizel. Lhal jim. Žádnou práci neměl, ale chtěl se jich pouze zbavit, protože ho již štvali jejich otázky. Chtěl jít najít Annu, ale nějak věděl, že je to špatný nápad.
,,Stejně by mě poslala pryč." řekl si jen tak pro sebe a postavil se k velkému oknu, které bylo za dvěma trůny. Jeden trůn byl jeho a ten druhý Anny. Anna o tom ani nevěděla, ale tady v paláci byl i jeden trůn pro ni, protože od sud mají kralovat král temných bytostí a královna dobrých bytostí. Král byl on a čirou náhodou byla královna ona. On si to nevybral a ona taky ne. Tak to to bylo předurčeno.
Byl bez ní sotva pár minut a už mu chyběla. Nevěděl co se to s ním stalo a za to se nenáviděl. Nějaká ledová hradba v něm krapet praskla a tou prasklinou se dovnitř dostala Anna a možná to ani ona sama nechtěla. Doufal jen, že jej to nějak nepoznamenalo na celý život a že to nijak nezměnilo to, co má za úkol udělat.
Zbavit se jí.
Zabít ji.