Fantasy příběhy

Do svého domu jsem se vrátila až při západu slunce. Celý den jsem totiž hledala toho vlkodlaka, ale nikde jsem nemohla najít žádné jeho stopy. Ani v oblasti Sýkorek, jak jsem ji nazývala jsem nic nenašla. Byla to oblast o které mluvila sýkorka, že jim zničil hnízda. Hnízda tam byla zničená na zemi, ale ani jeden pach či stopa tam nebyla. Jako kdyby tam ten vlkodlak ani nebyl.

Hledala jsem jakkoliv jsem chtěla a přesto jsem nic nenašla. Skarův syn byl zřejmě mnohem mocnější než byl jeho otec a to opravdu o dost mocnější, protože jen tak někdo nedokáže vymazat všechny stopy, které za sebou zanechal.

Vůbec jsem ale nechápala, jak mohl před lety odolat mé kráse. Tehdy když jsem zabila Skara mu muselo být snad patnáct let a už tehdy by nedokázal odolat, ale on to dokázal. Nemohla jsem to pochopit a bylo to pro mě velikou záhadou, které jsem nemohla přijít na kloub. On byl vlastně jedna velká záhada, která byla opravdu mazaná.

Také mě velice překvapilo, že jsem za celý den nepotkala jak Michaela tak Ďábla. Obvykle by mě již dávno šli hledat, ale tentokrát ne, takže se muselo jednomu z nich něco stát. Rychle jsem spěchala domů a málem zapomněla na své spálené prsty na pravé ruce.

Vzpomněla jsem si na ně až před dveřmi svého domu a tak jsem schovala ruku za záda a vešla dovnitř. Zahlédla jsem ležícího Michaela na pohovce jak spí a sedícího Ďábla u stolu s hlavou položenou v dlaních. Jakmile mě uslyšel, tak vzhlédl. Překvapeně na mě hleděl a já nevěděla co mám říct.

,,Co se stalo?" podívala jsem se na Michaela a vyslovila šeptem otázku.

,,Když jsem se probral, našel jsem ho spát pod oknem. Jako kdyby ho něco uvedlo do spánku, když spatřil něco, co neměl." řekl a zamyšleně na něj hleděl.

,,Ještě se neprobral a podle mě se jen tak neprobere." řekl a opět se na mě podíval.

,,Kde jsi dnes byla?" podíval se překvapeně na mé brnění a začal si mě prohlížet.

,,Problém u sýkorek." řekla jsem stroze a odešla jsem ke schodům a po nich vyběhla nahoru do svého pokoje. U sebe v pokoji jsem se svalila na postel a hleděla jsem do stropu. Ještě jsem si ani neuklidila ten nepořádek, který tu udělal temný Der z mých rostlin.

Podívala jsem se na ležící části rostlin na zemi a na hlínu, která ležela všude kolem. Rozhodla jsem se, že to uklidím. Prohlédla jsem všechny části rostlin ležících na zemi a vybrala ty v nejlepším stavu a vrátila je zpět na svá místa. Hlínu jsem též vrátila zpět a zbylé kousky rostlin, které už nešlo zachránit jsem vyhodila z okna, které jsem otevřela. Kusy rostlin se ještě ve vzduchu rozpustily na prach, který odvál vítr.

Byla jsem unavená po náročném dni, který jsem měla za sebou a chtělo se mi spát, ale to jsem si nemohla dovolit, když jsem už celé dvě noci prospala. Vyběhla jsem tedy po schodech úplně nahoru a tam jsem došla na úplný kraj střechy. Tam jsem se zastavila a zadívala se do dálky. Pohledem jsem pročesávala les a hory, až můj pohled něco upoutalo.

Upoutala jej ta jeskyně, kde před dvě stě lety věznili vlkodlaci Ďábla a Michaela. Pamatovala jsem si přesně ten den, nebo spíš tu noc, kdy jsem je s princem lesních elfů zachránila. To byla poslední noc, kdy jsem se ještě uměla smát. Teď už to neumím, Teda upřímně se smát. Falešný smích budu umět vždy, ale ani ten teď už nepoužívám.

Jsem teď ledová a nějaká temná. A hlavně velice uzavřená do sebe. Jsem jiná, protože jsem pochopila mnoho věcí a také jsem toho již mnoho zažila. Mnoho krutých okamžiků, ale i radostných. Změnil mě nejen můj náramek, ale i ten přívěšek draka vpálený do mé kůže. Opět jsem se jej jemně dotkla a ucítila jako kdyby v něm bilo srdce, ale ono to srdce nebilo v něm, ale on sám ten přívěšek byl srdcem.

Vítr mi krásně čechral vlasy a chladil mě na kůži. Stále jsem hleděla na tu jeskyni a přitom jako kdyby se i ona dívala na mě. To byla však blbost, ona se na mě dívat nemohla. Mohlo se na mě dívat spíš něco v ní, ale tu jeskyni již velice dlouho nikdo neobýval. Byla prázdná a tak měla i zůstat. Nechodila jsem do ní, protože by na mě útočili všechny vzpomínky.

Cítila jsem, jak se najednou ochladilo a vzadu na mém krku se zježily chloupky. Morek v mých kostech jako kdyby začal mrznout a spáleniny na mých prstech jako kdyby začali opět pálit. I přívěšek začal neskutečně pálit. Věděla jsem, že tak oznamuje svůj příchod Pán.

Po chvilce se někde za mnou zjevil, ale já se na něj neotočila, protože můj pohled upoutal jistý stín, který se mihl tak rychle, že jsem ho jen tak tak stihla postřehnout. Musel to být vlkodlak, Skarův syn. Mihl se někde v horách a při tom mi přišlo, jako kdyby na mě hleděl. Také jsem na něj hleděla, ale poté se mi ztratil, protože se schoval někde v nějaké jeskyni a nebo průrvě v horách.

Hleděla jsem na to místo kde zmizel, ale již jsem nic neviděla. Pán ke mně přistoupil a zastavil se až těsně za mým pravým ramenem. Položil své ruce na má ramena a tváří se otřel o mé vlasy. Mlčeli jsme a já za to byla ráda. Necítila jsem žádné emoce či city a odhadovala jsem, co by mohl Pán udělat v další chvíli. Mohl mě zabít, pohladit, obejmout, zalichotit mi a nebo by mě mohl políbit jako dnes ráno.

On však nic nedělal. Pouze stál a na tváři měl určitě ledový výraz. Já se také tvářila ledově a také jsem se tak cítila. Vnímala jsem vše kolem sebe a vše co bylo vzdálené až tam u té jeskyně a až tam, kde zmizel ten vlkodlak. Nejvíce jsem však vnímala Pána a také na něho bych si měla dávat největší pozor.

Stála jsem a ruce jsem měla volně podél těla. Na mých ramenech měl on své ruce. Nechala jsem vítr, aby si pohrával s mými vlasy a slastí jsem zavřela oči. Vítr totiž nádherně chladil a tak uklidňoval tok mých myšlenek v mé hlavě a nechával pouze všechny smysli velice dobře nastražené. Zhluboka jsem dýchala a užívala si tu volnost, kterou mi dával vítr.

Po nějaké době ani nevím jak dlouhé, se něco otřelo o moji tvář a to mě vyrušilo z mé relaxace. Prudce jsem otevřela oči a podívala se doprava, kde byl hned obličej Pána, který se darebácky usmíval. Tázavě jsem se na něj dívala a on se stále jen usmíval a prohlížel si snad každou část mého obličeje. Nejdéle zůstal u mých rtů a poté se podíval do mých očí, od kterých nemohl odtrhnout pohled.

Také jsem se na něj dívala, ale já si jej tak neprohlížela. Jen jsem se chvíli dívala na jeho tvrdé rysy, na jeho rty a poté jsem se zahleděla do jeho očí, ve kterých jsem se topila. Nechápala jsem to, ale on mě prostě fascinoval, tak koho by nefascinoval tak krásný muž a navíc nejmocnější tvor na této planetě, obrovský tak, že je pro něj tato planeta pouze smítko prachu.

Pořád držel rukama má ramena, za která si mě teď k sobě otočil tak, abych k němu stála čelem. I poté mě držel za ramena, ale poté mě po rukách pohladil od ramen až k zápěstí u kterého se zastavil. Vzal mé ruce do svých a pozvedl je ke svému obličeji. Při tom se mi stále díval do očí. Na chvilku se podíval na mé ruce schované v těch jeho obrovských dlaních a jemně mě pohladil po spálených špičkách prstů.

Tak to jsme tam stáli velice dlouho a hodně dlouho jsme se utápěli v očích toho druhého. Ani jeden z nás dvou nedokázal uhnout pohledem. Stáli jsme tam jako dvě sochy. Jenom naše hrudníky se hýbali a to jen proto, že jsme dýchali, ale to ani jeden z nás dvou nemusel. On neměl srdce, které by mu roznášela krev po celém těle a moje srdce rozežene krev po celém těle pouze jednou za den, takže jsme dýchat vlastně ani nemuseli.

Ani jeden z nás dvou nechápal co se to děje. Ani jeden z nás dvou nevěděl co se odehrává v mysli toho druhého, ale oba dva jsme byly velice zmatení a překvapení. Nad našimi hlavami zářil měsíc v úplňku a obloha byla plná hvězd. Kolem nás se proháněl vítr, který mi čechral vlasy a díky kterému byl schovaný můj přívěšek draka vpálený do kůže pod mými vlasy. Jemu zase vítr foukal vlasy ještě více do očí a obličeje.

Cítila jsem na sobě jeho pohled a ještě pohled někoho jiného, ale nevěděla jsem koho, protože ten druhý pohled jsem ještě neznala. Ale ani to mě nedonutilo uhnout pohledem a tak jsem Pánovi stále hleděla do očí. On se na jednou pohnul a mé ruce si dal kolem svého krku. On sám ovinul své ruce kolem mého pasu a přivinul si mě k sobě. Stále však nespouštěl pohled z mých očí.

Po chvilce si opřel své čelo o to mé a darebácky se usmál. Pouze jsem na něj hleděla a na tváři jsem měla ledový výraz. Nic jsem necítila, žádné emoce mnou neprostupovali. Jako bych byla jen já a ty jeho oči, které ve tmě zářili jako dva diamanty. Ty moje možná také zářily, ale to jsem já vědět nemohla.

A tak jsme tam stáli dlouho do noci.

_* * ^* * _*

Zatím v domě:

Ďábel vůbec nevěděl co má s Michaelem dělat a tak pouze čekal až se probere. Právě seděl v houpacím křesle a pomalu se houpal. Sledoval jak se Michael křečovitě nadechuje, jako kdyby někdo svíral jeho plíce. Ďábel mu chtěl nějak pomoct, ale nevěděl jak. Anna zřejmě také nevěděla jak mu pomoct, protože jinak by mu už dávno pomohla, ale ona nic neudělala a odešla někam nahoru.

,,Co se to s ní jen stalo." zašeptal si sám pro sebe a zakroutil nad ní hlavou. Najednou sebou Michael škubl a prudce otevřel oči, jako kdyby se probudil z noční můry. Prudce se i posadil a podíval se do všech stran, asi proto, aby si uvědomil kde je. Pohledem se nakonec zastavil u Ďábla a vyděšeně na něj hleděl.

,,Je v tom muž." zašeptal a ještě se překvapeně podíval kolem sebe, jako kdyby toto místo viděl poprvé v životě.

,,Cože?" zeptal se nechápavě Ďábel a postavil se. Došel až k Michaelovi a posadil se vedle něho. Michael zatím schoval tvář do dlaní a nepřítomně si něco mumlal, nešlo mu však rozumět. Při tom vrtěl hlavou, jako kdyby bojoval sám se sebou a nechtěl si něco přiznat. Po chvilce zvedl hlavu a podíval se Ďáblovi do očí.

,,Dnes jsem ji viděl s nějakým mužem." řekl velice rychle Michael a přitom mu tak nějak zvláštně přeskakoval hlas. Oči měl najednou plné slz a bolesti.

,,Prosím tě uklidni se a řekni mi co jsi viděl." objal Ďábel Michaela kolem ramen a poplácal ho jemně po zádech. Michael na chvíli zavřel oči, aby se uklidnil. Když je otevřel, byla v nich už jen bolest a ne slzy.

,,Viděl jsem Annu s nějakým mužem a objímali se. Dívali se na sebe a při tom měli čela o sebe opřená. Stáli tam bez pohnutí a poté se na mě ten muž podíval a darebácky se usmál, jako kdyby věděl, jak mi to ubližuje. Poté ji políbil na tvář a zmizel. Pak jsem upadl do spánku, protože to moje tělo a mysl nedokázali vstřebat." Ďábla to velice překvapilo. Že by někdo konečně dokázal vyléčit její mrtvé srdce? A nebo že by Anna měla něco v plánu a jim o tom neřekla?

,,Jak ten muž vypadal?" optal se po chvilce Ďábel, protože měl takový nápad, kdo by ten muž mohl být - Skarův syn.

,,Byl snad o půl hlavy vyšší než Anna, měl velice široká ramena a svalnaté ruce i hruď. Měl ještě i větší svaly než ty a ramena měl také širší než ty. Vlasy měl černé a padaly mu do očí a trčely do všech stran. Měl zvláštně modré oči a velice tvrdé rysy. Klidně bych přísahal na svůj život, že jsem ho v životě neviděl. Jo a musel být hodně mocný, protože mi tuhl morek v kostech a chloupky na krku a rukách se mi zježily."

,,V tom případě tu máme čest s někým neznámým, protože kdyby to byl Skarův syn, tak bys ho poznal ne?" Michael přikývl a Ďábel se zamyslel, kdo by to mohl být, ale nic jej nenapadlo.

,,Buď ten muž vyléčil její mrtvé srdce a nebo Anna jen hraje lásku k němu a má plán jej zabít. Anna nám však nic neřekne, takže to chce se jej zbavit." Michael souhlasně přikývl.

,,Kde je Anna?" zeptal se najednou vystrašeně Michael a Ďábel pokrčil rameny.

,,To já nevím. Buď je nahoře u sebe v pokoji a nebo je na střeše." Ďáblovi a Michaelovi však bylo jasné, že u sebe v pokoji není, protože by tam neměla co dělat. Oba dva dobře věděli, že ona sama neusne a nevydrží dlouho sama spát. Takže mohla být jedině na střeše.

Oba dva opatrně a co nejvíce potichu vyšli ven hlavními dveřmi. Přešli velice potichu a pomalu most a zastavili se až u houpacího křesla. Tam se otočili a spatřili je. Na střeše tam stáli v objetí a ten měsíc za nimi dělal z toho velice romantickou chvíli. Stáli k nim bokem a tak je mohl Ďábel s Michaelem velice dobře vidět a poznat. Michael poznal, že je to ten samí muž a Ďáblovi se také potvrdilo, že to není Skarův syn.

Měsíc za nimi byl v úplňku a pomalu již mizel za horami na západě. A za Ďáblem a Michaelem začalo vycházet slunce, které před ně vrhalo dlouhé stíny. Jejich stíny končily u nohou Anny a toho muže. Ďábel si uvědomil, že si jich můžou každou chvílí všimnout a tak se rychle a potichu schoval s Michaelem za houpací křeslo.

Nemohl tomu uvěřit. Ona to byla pravda. Opravdu tam za nimi stáli. Anna a nějaký muž. Vypadaly jako hluboce do sebe zamilovaní, ale Anna uměla hrát dobré divadlo, takže u ní nikdy nikdo nevěděl. Cítil jak v Michaelovi stoupal hněv a v něm také rostl, protože jim Anna vůbec nic neřekla. Michael byl naštvaný, protože chtěl Annu on a Ďábel byl naštvaný, protože se mu Anna nesvěřila  tajně se s tím mužem setkávala.

_* * ^* * _*

Zatím na střeše:

Cítila jsem a věděla, že už zapadá měsíc, který byl po mé levici a po Pánově pravici. Po mé pravici a Pánově levici začalo vycházet slunce. Dopadaly na nás dlouhé stíny hor a ještě něčeho. Pořád jsem však hleděla Pánovi do očí. Začalo být čím dál větší světlo, díky kterému jsem se opět začala soustředit. Začala jsem vnímat okolí a proto jsem si všimla tichých kroků, někde na balkóně.

Ty zvuky mě konečně donutily odtrhnout pohled od Pánových očí a otočila jsem hlavu tím směrem. Na balkóně jsem nikoho neviděla, ale houpací křeslo se krapet houpalo a za ním byl někdo schovaný. Ihned jsem poznala, kdo to byl, protože jejich hněv byl mířený na mě. Byl tam schovaný Ďábel a Michael. projel mnou zmatek, který jsem však hned zahnala a vymanila jsem se z Pánovi náruče.

Rychle jsem začala přemýšlet, jestli jim mám oznámit, že o nich vím a nebo ne. Rozhodla jsem se, že budu dělat že o nich nevím a tak jsem se otočila zpět na překvapeného Pána, který si všiml, kam jsem se to koukala a taky si jich všiml. Určitě uhádl, že nechci aby věděli, že o nich víme. Přistoupila jsem k němu a pohladila jsem jej po hrudi. Dívala jsem se přitom na své ruce.

Poté jsem se podívala do Pánových očí a on na mě hleděl zkoumavým pohledem. Nevšímala jsem si toho a podívala jsem se na vycházející slunce. Věděla jsem, že to velice dobře hraji, protože já byla velice dobrý herec. Věděla jsem, že mi na to Michael a Ďábel skočí. Opět jsem se podívala na Pána a řekla jsem:

,,Už běž." také se na mě díval a přikývl. Ještě se ke mně sklonil a opět mi dal pusu na tvář a tím se se mnou rozloučil. Hrál tu hru se mnou, ale podle mě to pouze nehrál, podle mě by toto udělal i ve skutečnosti. Po polibku se ještě na mě podíval a darebácky se usmál a zmizel. Přemístil se zpět do vesmíru.

Otočila jsem se k Ďáblovi a Michaelovi zády a zahleděla se na jeskyni, která mi byla velice známá. Pohledem jsem opět pročesávala les a za sebou jsem slyšela, jak kluci vylezli ze své skrýše a vešli do domu. Zatím jsem se připravila na jejich otázky, které budou následovat.