25. Kapitola
,,Ty znáš mé pravé jméno..." zašeptal užasle a já se mohla pouze darebácky a k tomu i šťastně usmát. Velmi mě těšilo jeho zaskočení, které z jeho očí jen sálalo.
Už jsem věděla, kdo je ten muž stojící přede mnou, s černými vlasy, svalnatým tělem, s drakem v srdci i v duši a s neskutečně krásnýma modrýma očima. Byl to můj nepřítel, ale zároveň i přítel, byl to Můj Prvorozený Pán.
,,Ano, znám." přikývla jsem a hleděla jsem s pravým, opravdu upřímným úsměvem na tváři do těch jeho bezedných modrých očí.
,,Já... Nemohu tomu uvěřit." vydechl pořád ještě zaskočeně a já ve svém úsměvu odhalila své bíle zářící zuby. Velmi dobře jsem poznala, že potřebuje pevnou oporu a proto jsem jej objala pevně kolem krku a těsně jsem se k němu přitiskla.
Krapet jej to zaskočilo, ale hned mě objal kolem pasu a přitiskl si mě k sobě ještě blíž a najednou se začal nahlas smát a já se k němu přidala. Náš společný smích byl plný štěstí a radosti a než jsem si to stačila uvědomit, tak mi z očí tekli i slzy štěstí.
Rychle mě zvedl ze země a několikrát se se mnou zatočil na místě. Byl plný štěstí.
Vůbec mi před tím ani nedocházelo, jak až moc mi chyběl. Že vlastně ten hlas, který jsem před tím pořád slyšela, byl jeho hlasem, který mě táhl kupředu a díky němu se mi opět vrátily i všechny krásné i kruté vzpomínky.
,,Anno..." řekl roztřeseným hlasem a já poznala, že i on pláče, že i jemu tečou slzy, které skapávají mě na rameno.
,,Copak je?" zeptala jsem se jej jemně a krapet jsem se od něj odtáhla, abych mu viděla do tváře. Na tváři měl zářící a šťastný úsměv, který se mu objevoval i v očích, které měl plné slz štěstí.
,,Měl jsem o tebe takový strach, málem mě to zabilo, když jsem viděl, jak tě zabíjí moje vlastní moc." najednou opět zesmutněl, protože vzpomínal na tu ošklivou a bolestnou vzpomínku, kdy jsem zemřela před jeho očima, abych zachránila své přátele.
,,Sama jsem si to zvolila, nebyla to tvoje vina..." zašeptala jsem jemně a pohladila jsem jej po tváři. ,,ty přece nemůžeš za to, že si zrovna mě vybralo tvoje srdce." při mých slovech sebou krapet škubl.
,,Jenže moje srdce tě může zabít. Už to jednou udělalo a pokud mu to dovolíš, udělá to znovu." zašeptal se strachem v hlase. Já se však krapet usmála.
,,To je pravda, ale zase před tím, jsem nevěděla, jak to srdce ovládat a spíš ono ovládalo mě, ale teď je to již jinak." usmála jsem se již široce a schválně jsem svou pravou dlaň umístila mezi naše obličeje a na šičce každého prstu se objevil malý plamínek. Sice bylo pět plamínků, ale dva různé ohně.
,,Můj oheň..." zašeptal užasle a zahleděl se na mé tři prsty, na kterých hořely černo modré plamínky
,,Ano. Díky tomu, že mě tvůj oheň spálil za živa a já mu to dovolila, nebylo to tím, že by mě ovládl, tak jsem díky tomu získala nad ním moc a kontrolu a můžu jej ovládat, aniž by mi nějako ublížil a mohu je míchat i dohromady." a v mé dlani se objevil fialovo černo modrý plamen.
Prvorozený jen zalapal po dechu. Nemohl tomu uvěřit, ale já se mu nedivila.
Jeho zaskočení mě pobavilo a bohužel jsem pohledem sjela po jeho tváři až ke rtům, u kterých jsem se zastavila a nemohla jsem od nich odtrhnout pohled. V hlavě jsem vzpomínala, jaké to bylo jej líbat a najednou jsem nemohla odolat.
Políbila jsem ho a to hladově a vášnivě.
Zprvu stál zaskočený, protože já nikdy nebyla pro, abychom se my dva líbali, ale hned poté využil situace a přezval vedení. Vedl mě.
Věděla jsem, že jsme tu sami. Jen my dva. Smrt a Život totiž zmizeli hned poté, co se se mnou radostně zatočil, protože poznali, že už tu nejsou potřeba.
Byla jsem neuvěřitelně šťastná, že jej konečně opět vidím.
Nemohla jsem se nabažit jeho rtů, jeho vůně, jeho doteku a jeho moci, která mi proudila v žilách.
Byl to nádherný a osvobozující pocit, na který nikdy nezapomenu...