24.kapitola
1/2
Pořád na ni musel myslet. Neustále se mu před očima přemítalo to, jak se před ním objevila i s tím zatraceným Pánem po boku a nemohl zapomenout na jeho vztek, který otřásal zemí tak, že začala pukat. Michael věděl už tam, za elfím lesem, že bez Její pomoci tam všichni zemřou a bohužel se to málem stalo i skutečností.
Jenže teď si uvědomoval, že by mnohem raději umřel… Bylo pro něj nesnesitelné pozorovat, jak se k nim rozeběhla a jak se Pánovi postavila. Ta záře, kterou na něj vyslala, jej ale něco stála - jedno oko, na které oslepl. Ano, na pravé oko byl slepí a proto přes něj nosil pásku.
Ale ani to jedno slepé oko jej nezachránilo před bolestivým pohledem na prakticky mrtvou Annu…
Jen když na to vzpomínal, tak se mu hrnuly slzy do očí, které se mu nedařilo zahnat a u srdce jej bodlo, ale to pořád nebylo to nejhorší, nejhorší byla vzpomínka na Annino shořelé tělo, která se mu objevovala ve snech. Měl kvůli tomu noční můry.
Právě teď se z jedné takové noční můry probudil. Opět byl zalitý potem a zrychleně dýchal. Můra se pokaždé lišila, ale vždy skončila stejně - Anna vždy shořela a tak i zemřela.
Musel se na chvíli posadit a zklidnit svůj zrychlený dech tím, že si říkal, že to byl jen sen a že to nebyla skutečnost, ale stejně mu vždy došlo, že se něco velice podobného stalo před pár dny.
Už to byly dva dny, co Pán Annu někam odnesl a jemu a Ďáblovi nezbývalo nic jiného, než se vrátit zpět do vesnice, do stromového domu.
Zrovna teď se nacházeli u elfů, což zjistil tak, že poslední co si pamatoval, bylo to, že oba dva, on i Ďábel usnuli při chůzi elfím lesem a právě teď se nacházel v posteli a v nějaké místnosti, a kdo by je asi tak jiný našel v elfím lese, než elfové?
Opět si lehl. Měl na sobě jen své kalhoty a přes oko opět svou pásku. Přikrývka ležela zřejmě na zemi, protože na posteli nebyla a pamatoval si ještě z dřívějška, že elfové přikrývky používali.
Bylo mu neskutečné teplo, ale už to bylo lepší, než když se probudil. Noční můra již byla pryč a zbyla po ní jen vzpomínka a pot, který byl snad všude.
Nemohl si pomoct, ale musel na Annu pořád myslet. Bál se o ni, i když měl v hlavě hlas, který mu říkal, že už nemá důvod, proč by se měl o ni bát, když je stejně mrtvá, ale on ten hlas neposlouchal a hlavně mu nevěřil. Nechtěl mu věřit, nemohl, srdce mu to totiž nechtělo dovolit.
Nemusel ani čekat dlouho, než pro něj někdo přišel, protože jen o chvíli později přišel Ďábel.
„Pojď, někdo si s námi přeje mluvit.“ Michael už jen z jeho hlasu poznal, že ten někdo je král Labrenys. Opět se určitě chtěl zajímat, kde je Anna, ale Michael se mu nedivil, protože jeho to taky velice hodně zajímalo, kde se právě teď nachází láska jeho života.
Mlčky se posadil na posteli a hned i potichu vstal a vydal se s Ďáblem na chodbu, kde na ně čekala čtveřice velmi dobře ozbrojených stráží.
Se dvěma vojáky za sebou a dvěma před sebou se vydali chodbou někam pryč.
Michael neměl tušení, kde se právě ve Stromovém hradě nachází, ale nejspíš někde asi v polovině stromu, protože šli po mnoha schodech nahoru až do hlavního sálu, kde na krásném vyvýšeném trůně seděl král elfů Labrenys. Labrenys vypadal opět velice majestátně, hrdě a vznešeně, jako by měl král elfů vypadat, ale v jeho očích se zračil strach.
,,Kde je Adnianna?!" zeptal se naštvaným šeptem. Najednou jeho klid byl pryč a vystřídal jej hněv neskutečných rozměrů. Michael si až teď uvědomoval, že Labrenys miluje Annu stejně hodně jako on sám.
,,Nevíme..." odpověděl sklesle a beznadějně Ďábel. Jenže Michael moc dobře věděl, že z části lže a nechce to akorát králi říct. Co se to jen s Ďáblem stalo?
,,Lžeš!" rozkřikl se Labrenys a stráže sebou krapet nepatrně škubli. ,,Moc dobře jsem viděl toho zatracené Pána za svým lesem!" seděl velice napřímeně a svaly na rukou měl zatnuté. Pomalu se ani neovládal.
,,Anna..." řekl ztěžka Michael, nechtěl si to přiznat, že je mrtvá, ale prostě musel. A teď to musel nějako říct tady hle pěkně naštvanému elfímu králi. ,,Ona je pryč... Navždy pryč..." zlomil se mu hlas a slzy se mu opět draly do očí. Ďábel se na něj rozzuřeně a varovně podíval, ale Michael si jej nevšímal.
,,Jak pryč?!" zeptal se rozzuřený král, ale v hlase měl bolest a strach. Bál se toho, co mu Michael řekne.
,,Anna..." zavzlykal a po tváři mu stekla první slza. ,,Je mrtvá..." zašeptal poslední dvě slova a již se skutečně rozvzlykal a slzy mu začaly téct proudem. Michael uslyšel zavzlykání i vedle sebe, to byl Ďábel, ale neměl sílu se na něj podívat, ale nejhorší vzlyk uslyšel před sebou. Byl to tak neskutečně zlomený a nešťastný vzlyk, že Michaela donutil vzhlédnout a upřít pohled na zlomeného krále Labrenyse.
Až teď mu to došlo... Král elfů nebyl jejich nepřítel, akorát miloval Annu, chtěl jí mít a žít s ní, stejně jako on a Ďábel. Akorát Labrenys neměl takovou možnost s ní být, jako měl on a Ďábel. Vlastně Labrenys musel strávit vždy mnoho času čekáním na ni, protože ji Ďábel pouštěl k elfům jen jednou za pět set let. Ďábel si ji až nechutně přivlastnil, na což neměl vůbec právo!
Najednou mu bylo Labrenyse líto. Donutil se udělat několik těch kroků a vystoupat po schodech k trůnu, na kterém seděl elf, kterého nepoznával. Jakmile stál u elfa, přátelsky jej poplácal po rameni. Labrenys se na něj zaskočeně podíval se strachem v očích. Vypadal jako hromádka neštěstí.
,,To oko... A ta záře?" zeptal se tichounce král a postavil se na nohy. Najednou nebyl až tak vysoký, jak si jej Michael pamatoval, už nestál tak vzpřímeně, protože ztráta Anny jej opět velice hodně zasáhla.
,,Ano. Ta záře mě oslepila na jedno oko." odpověděl mu s klidem v hlase Michael, ale cítil jen bolest. Král jen nepřítomně pokyvoval hlavou a díval se někam nepřítomně za Michaelova záda.
,,Vím jaká je moc Pánů..." zašeptal a podíval se Michaelovi do očí. Michael věděl, že mluví pravdu.
,,Ty těžko..." zašeptal Ďábel a Michael na něj přes rameno varovně sykl. Chtěl nechat Labrenyse mluvit, protože věděl, že je to tak správně. Nejen, že by se mohl něco dalšího o něm dozvědět, ale třeba mohl i zjistit, jak právě teď Anna trpěla...
,,Zažil jsem moc ohně Pánů... Toho Temného ohně..." šeptal Labrenys a v očích měl nepřítomnost, byl ponořen v myšlenkách. Najednou se však v jeho očích krapet zalesklo, něco zamumlal v řeči, které Michael nerozuměl, a něco se stalo s jeho obličejem - zdeformoval se.
Najednou jeho obličej nebyl tak krásný a pohledný jako vždy, ale najednou byl ošklivý a zdeformovaný jizvami... Skoro přes celé čelo a levé oko měl velikou ránu ve tvaru slzy, přičemž byla špička slzy pod levým okem. Celá rána byla ošklivá, neboť mu na celé té ráně chyběla jakákoliv kůže či maso a šla tedy vidět pouze lebka. Tam kde na ráně začínala kůže byly jen rozsáhlé jizvy. Oko měl velice vybledlé, takže Michaelovi došlo, že je na něj slepý. A po celé pravé tváři se mu táhly ošklivé jizvy od drápů. Celý dolní ret a pravé ucho měl roztrhané na cáry.
Bylo to velice ošklivé, až nechutné.
,,Labrenysi..." zašeptal zděšeně Michael, ale král se na něj podíval a jen nad tím mávl rukou.
,,Už je to dávno... Bylo mi tehdy asi jako teď tobě. Páni na nás zaútočili, pořád tvrdili, že tady někoho ukrýváme. Někoho, koho oni chtějí -"
,,Annu." přerušil jej Michael a král nepřítomně přikývl.
,,Ano, chtěli Adriannu, ale tehdy jsme o ní vůbec nic nevěděli, jen něco málo z legend a už vůbec jsme netušili, že se tu skrývá v našem lese, na pokraji smrti a že utíká před Pány, kteří ji chtějí vidět mrtvou. Samozřejmě, když jsem jim řekl, že tu nikoho neskrýváme a že mají odejít, tak se krapet naštvali a takto to dopadlo..." ukázal na svůj obličej. ,,A to ještě není to nejhorší..." dodal a Michaelovi se začal zvedat žaludek, když si představil, že na jeho těle může být ještě něco horšího, než tyto nechutné rány.
,,Máš na sobě nějaké kouzlo, že?" zeptal se opatrně Michael a k jeho údivu se král miniaturně pousmál.
,,Myslíš, že bych jen tak zahodil za hlavu svůj půvab? To fakt ne..." pousmál se ještě víc. ,,Ale já se o toto kouzlo neprosil, ani já nejsem tím, kdo jej vytvořil..." opět se ponořil do svých vzpomínek a jeho pravá tvář se opět skryla pod kouzlem.
,,Když jsem se probral po tom, když mě spálili, myslel jsem, že jsem zemřel a že jsem už ve světě mrtvých, ale tak se nestalo. Když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že jsem na jedno slepý, ale i přesto jsem se díval do nádherného hořícího oka dívky. To oko se na mě usmálo a hned poté jsem ztratil vědomí. Dlouho poté jsem si myslel, že to bylo oko Smrti, ale když nás o několik set let poté přišla zachránit nádherná dívka na hřbetu legendárního Dračího koně, věděl jsem, že to bylo její oko." zadíval se Michaelovi do očí. Michael moc dobře věděl, že na něj civí s otevřenou pusou, ale bylo mu to jedno. Toto nikdy nevěděl...
,,To ona vytvořila to kouzlo, že?!" zeptal se krapet nepřátelsky a hlavně naštvaně Ďábel.
,,Ano. To ona mě zachránila před jistou smrtí, i když sama byla na pokraji smrti. Když jsem s ní byl někdy jen opravdu sám, chtěla po mě, abych to kouzlo zrušil, ale já nikdy nechtěl, jenže ona byla stvořitelem kouzla a vždy si jej zrušila sama. Pamatuji si, jak vždy ráda pozorovala mé rány, které mi zakryla svým kouzlem." opět šeptal král a na tváři měl nepřítomný úsměv.
,,Takže ta tvoje krása se kterou se snažíš oblbnout Annu, je jen blbé kouzlo? Vůbec by si takto neměl vypadat?" zeptal se posměšně a znechuceně Ďábel.
,,Takto jsem vypadal před tím, než mě Pánův oheň zdeformoval. To kouzlo mi zakrývá pouze ty rány, nijak mě nezkrášluje. Vypadám tak, jako bych vypadat měl, kdybych se nestřetl s ohněm Pánů." řekl klidně, ale najednou se mu tváří mihl smutek. ,,Ale stejně Annu svojí krásou již neokouzlím... Je mrtvá..." zašeptal a otočil se k oběma zády.
Najednou se kolem rozlehlo tíživé ticho, které se zahryzávalo do uší.
Michaela by nikdy nenapadlo, že tento člověk, kterého celou dobu považoval za nějakého povaleče, může být až takto zraněn a že mohl zažít až takovéto věci. Slyšel o něm stále jen samé špatné věci, ale to proto, že v něm Ďábel viděl hrozbu, ale on přitom žádnou hrozbou nebyl.
,,Pokud mi nechcete již nic říct, tak jděte." Michael jen přikývl a vydal se hned pryč. Jakmile byl u Ďábla i on se otočil a vydali se společně pryč ze sálu. ,,A kdyby to Anna opět nějako záhadně přežila... Pošlete ji prosím za mnou..." Michael se na něj ještě otočil a přikývl, pak oba dva odešli a nechali tam krále elfů samotného, aby se sám topil ve svých myšlenkách.
,,Potřebuji se jí omluvit..." zašeptal již jen sám k sobě a po tvářích mu začaly téct slzy, protože si až moc silně uvědomoval, že ji už nikdy neuvidí a že se s ní nestihl rozloučit. A když s ní posledně mluvil, tak se choval jako pitomec a teď mu docházelo, že už se nestihne omluvit.
Už to nestihl.
2/2
Trvalo mi dlouho, než jsem si to uvědomila. Celou dobu jsem hledala něco, co jsem nedokázala najít a přímo jsem se na to upírala, že jsem si ani nevšimla toho pouta, které mě táhlo někam do světa mrtvých. Netáhlo mě tam proto, že bych tam měla rodinu či tak, to ne, ale to pouto mě tam táhlo proto, že jsem tam někde měla být a proto, že tam někde byla první stopa k tomu, jak nalézt své tělo.
Právě teď jsem tam někam mířila. Musela jsem si však osedlat okřídleného koně, protože jsem mířila někam mimo planetu, někam do vesmíru, ale přitom jsem vůbec nevěděla kam. Něco mi však říkalo, že to tam znám, ale já neměla tušení, proč?
Okřídlený kůň letěl neskutečnou rychlostí, ale i přesto mi to přišlo jako věčnost, než jsme se ocitli před něčím úžasným - před Měsíčním palácem. Vůbec nemám tušení jak vím, jak se ten neuvěřitelně obrovský palác jmenuje, ale přišel mi povědomí, jako bych jej již někdy viděla, ale nevím kdy...
Dostat se do hradu nebyl problém, protože jsme tam proklouzli mezerou pod obrovskou bránou. Palác byl neskutečných rozměrů, že byste to museli vidět na vlastní oči, aby jste tomu uvěřili, nedalo se to totiž ani popsat... Už jen ta brána byla sto krát větší než nějaké Slunce.
Trvalo nespočet hodin, než jsme se dostali přímo až do hlavního sálu přímo až ke dvěma majestátním trůnům. Jeden trůn bílý jako sníh a druhý temný jako stín. Nádhera. Ten bílý trůn mě nějako vzdáleně přitahoval, ale netušila jsem proč.
,,Přišla jsi právě včas." hned jsem se prudce otočila a než jsem si to stihla uvědomit, tak mi v dlaních hořel můj Fialový oheň a přede mnou stál Život se svým Bílým ohněm v pravé dlani a za sebou držel druhou ruku obranně Smrt, která před tím promluvila.
,,Omlouvám se." uklonila jsem se jim jemně hlavou a oheň z mých dlaní zmizel. ,,Akorát jste mě vyrušili z mých myšlenek nepřipravenou."
,,Vidím, že jsi již navázala kontakt se svým ohněm." podotkl Život a zkoumavým pohledem mě sjížděl, jako kdybych byla nějaký nepřítel, který se je chystá zabít.
,,Ani nevím, jak jsem to udělala..." pokrčila jsem rameny a podívala se překvapeně na své dlaně, kde ještě před chvílí hořel Fialový oheň, který byl prý můj, ale o tom teda taky nevím...
,,Skoro nic si nepamatuje..." broukla skoro neslyšně Smrt. Snažila se, abych to neslyšela, ale já jsem to stejně sama moc dobře věděla.
,,Ale našla svůj oheň a to je dobré znamení..." odpověděl ji Život a pohladil ji po levé tváři. Bolel mě pohled na ty dva, protože jsem si až moc dobře uvědomovala, že já možná nikdy nic takového nezažiju, že já možná nikdy nebudu moct milovat.
,,Adrianno, teď po tobě budu něco potřebovat." přistoupil ke mně Život a položil mi ruku na levé rameno. ,,Za chvíli se tu objeví jistý muž a já potřebuji, aby sis vyslechla to, o čem si tady s ním budeme povídat a potřebuji, aby si taky celou dobu co tady bude, zůstala schovaná za tím bílým trůnem a ani jednou nevykoukla. Jsi toho schopna?" v očích měl upřímnost.
,,Jsem toho schopna." řekla jsem okamžitě a rázně. Život se akorát spokojeně usmál a já jsem zalezla za bílý trůn, za který jsem se posadila a opřela se o něj zády. Z trůnu sálalo takové přátelské a povědomé teplo.
,,Je na tom špatně z Její ztráty a proto na něj musíme pomalu a jemně, ano?" zeptal se Život Smrti a já měla neskuteční pocit, že to Její bylo směřováno na mě, ale kdo by byl nešťastný z mého odchodu? Jo tak to nevím.
,,Už jde." zašeptala Smrt a oba dva se usadili na trůny. Ale kdo to sakra jde?! Vždyť já nikoho neslyším! No počkat! Slyšela jsem pouze máchání obrovských křídel.
Po několika máchnutí křídly jsem uslyšela zapraskání kostí a jak někdo dopadl na zem.
,,Má Paní." zazněl hluboký mužský hlas a já slyšela, že se někdo uklonil. ,,Můj Pane." opět zazněl ten hlas. Ten hlas mi byl velice blízký, ale netuším proč. Ten muž se snažil mluvit silně, ale z jeho hlasu se ozývalo zoufalství.
,,Proč si za námi přišel?" tázala se jej pomalu a jemně Smrt. Její hlas byl hebký, až přímo omamný.
,,Chci vědět, co se s ní stalo." skoro se mu zlomil hlas. Najednou již nemluvil nahlas, ba naopak, skoro šeptal. Jeho majestátní hlas byl ten tam.
,,My víme, že tě její ztráta zasáhla, ale -" začala jemně Smrt, ale ten muž ji přerušil.
,,Jaké ale?!" v hlase měl najednou zuřivost a hněv.
,,Nemáš právo se hněvat na nás!" již zvýšila hlas Smrt. Šlo vidět, že nemá ráda, když na ni někdo řve a nebo vrčí hněvem.
,,Nemám?! Vždyť to Vy tady panujete nad oběma světy! To Vy můžete kohokoliv mrtvého poslat do světa živých! To nestačí k tomu, abych si mohl vylít svůj hněv na Vás?!" řval nelidským hlasem muž.
,,Jenže my ji zpátky poslali... Cesta zpátky vůbec není lehká a to už vůbec ne, když jsi doopravdy zemřel. Je prakticky nemožné, aby to zvládla se tam dostat zpět." řekl tiše a klidně Život.
,,Ale ona zvládla i nemožné..." zašeptal opět již zničeně muž a já uslyšela, jak padl na kolena. Musel vypadat neskutečně zničeně.
,,Ano, to dokázala, ale přece jen každému se postaví nakonec nějaká překážka do cesty, kterou již překonat nedokáže..." zašeptala Smrt a já úplně cítila, jak se klepe bolestí a jak se jen tak tak ovládá, aby nezačala plakat.
,,Najdu ji, a dovedu ji zpět!" řekl najednou rázně muž, jako kdyby teď Smrt vůbec neposlouchal.
,,Ale to je nemožné, jak ji chceš asi najít?" zeptala se nechápavě Smrt.
,,I když je mrtvá, má u sebe pořád mé srdce!" řekl vítězoslavně muž a najednou se mi pod krkem rozzářil jakýsi předmět. Rychle jsem to zakryla rukou, ale myslím, že si toho všimli.
,,No počkat!" postavil se opět muž a já cítila jeho tvrdý pohled, který by jakoby chtěl propálit tento bílý trůn, za kterým jsem byla schovaná.
,,Co se děje?" zeptala se krapet vystrašeně Smrt. Proč má sakra strach? Vždyť je toho muže Paní, to má snad ten muž sílu na to, aby ji mohl zabít? To podle mě ne...
,,Ona je celou dobu tady?!" zahřměl jeho vytočený a naštvaný hlas. Bylo to, jako když se bortí skála.
,,Chtěli jsme ti to říct až poté, ale..." Život nevěděl, co má dál říct, i jemu se v hlase ozval strach. Věděla jsem, že již o mně ví a proto jsem se rozhodla zakročit.
Postavila jsem se a vykoukla jsem z poza trůnu. Před bílým trůnem stáli oba dva - Smrt i Život, a Život Smrt objímal kolem pasu a chránil ji vlastním tělem před rozzuřeným mužem, kterému zatím ze zad narostla obrovská a temná dračí křídla a jeho tělo porostly temně černé šupiny.
Ten muž mi byl povědomí, ale to mi teď bylo prakticky jedno, protože jsem si všimla, že mu v dlaních hoří Temný oheň, který se právě chystá poslat na ty dva.
Ve chvíli, kdy muž svůj temný oheň vyslal, jsem já vyslala proti tomu jeho ohni svůj Fialový oheň a postavila jsem se před ty dvě hrdličky.
Oheň jsem proti němu chrlila jen chvilku, protože on hned ten svůj zahnal. Neměla jsem tušení proč, ale raději jsem i já svůj Fialový oheň zkrotila natolik, aby se mi udržel jen v dlaních. Nakonec jsem i dlaně sevřela v pěsti a oheň zmizel.
Podívala jsem se zpět na muže a to co jsem spatřila, mě překvapilo. Muž tam stál těch několik schodů pode mnou bez svých křídel a podobně, jen prostě ve své podobě člověka a civěl na mě s otevřenou pusou.
Stála jsem vzpřímeně jako nějaká královna a dívala jsem se na něj z výšky. Tvářila jsem se chladně a nic z mého výrazu nešlo vyčíst, ale v hlavě jsem měla jeden velký zmatek.
,,Anno..." zašeptal a zalapal po dechu, jako kdyby úplně zapomněl dýchat. Vůbec jsem nevěděla, proč zná mé jméno, ale já jsem to jeho neznala, ale cítila jsem z něj krapet někoho sobě nadřízeného a hlavně známého.
,,Ty mě nepoznáváš?" zeptal se mě, když se najednou objevil těsně přede mnou. V jeho hlase jsem slyšela strach a smutek. No počkat! Ty jeho oči... Ta neskutečná modř jeho očí mi něco velice připomínala a jakoby i říkala, ale vůbec jsem si nemohla vzpomenout co...
Najednou jsem měla neskutečné nutkání se dotknout jeho tváře a tak jsem k němu natáhla svou ruku a kousíček od jeho tváře jsem ji pomalu zastavila. Všimla jsem si, že mi totiž konečky prstů na pravé ruce zčernaly. Jak to?
Musel si všimnout mého zaskočení a proto se taky podíval směrem, kterým jsem se koukala. Všimla jsem si, že sebou nepatrně škubl a hned uchopil moji ruku do svých a pozvedl si ji k očím.
Nikdy bych nevěřila, co až se mnou může udělat jediný dotyk někoho, o kom si nic nepamatuji, ale toto mě opravdu zaskočilo nepřipravenou...
Před očima se mi ihned zatemnilo a v hlavě se mi začalo vybavovat spousty vzpomínek, ale jedna vzpomínka byla přece jen silnější než všechny ostatní:
Vnímala jsem jen a pouze Jeho oči, které se mi zdály tak veliké a bezedné, že jsem zapomněla i dýchat. Jeho oči si mě vždy získaly, ani nevím jak, ale vždy mě prostě strhly sebou do těch svých bezedných hlubin.
Pohupovala jsem se jemně v Jeho náruči, když mě nesl neznámo kam. Pomalu jsem ani nevěděla, kde se právě teď nacházím, ale věděla jsem, že jsem někde v Měsíčním paláci.
Vnímala jsem Jeho vůni, blízkost, krásu, půvab a hlavně Jeho moc, která proudila i mými žilami, stejně tak proudila i moje moc těmi Jeho.
Připadá mi, jako kdybych Jej znala již celou věčnost, ale přitom to je, no již skoro dva tisíce let, co Ho znám.
Měla bych Jej nenávidět za to, co mi udělal, ale já si až moc dobře uvědomuji, že Jej nenávidět sice mohu, ale přesto k Němu cítím ještě něco mnohem silnějšího než nenávist. Jenže bohužel nevím co.
I když jsem se já dívala do Jeho očí, tak On se do těch mých nedíval, díval se někam na cestu před sebe. Až nebezpečně dobře jsem si uvědomovala, že mi to vadí.
Sotva jsem na to jen pomyslela, hned se mi zadíval do očí. Já to nechápu, jak to, že někdo může mít tak úžasné oči? A proč je sakra zrovna On jediný muž, kterému nedokáži odolat a který jako jediný odolává mne?
Kam mě to ale jen nese? To mi to nemohl říct? Tak ráda bych se Jej zeptala, ale mám ráda zajímavá překvapení a nějako Mu věřím, že to, co pro mne chystá, bude opravdu velice zajímavé.
,,Copak? Děje se něco?" zeptal se mě jemně a já najednou zalapala po dechu. Přece jen se potřebuji jednou za čas nadechnout.
,,Ne." odpověděla jsem chladně jako vždy a nenechala jsem na sobě nic znát, ale bylo mi jasné, že ještě před chvílí, kdy jsem byla nadchnuta Jeho očima, tak jsem svoji ledovou masku určitě neměla a šlo v mých očích číst jako v knize.
,,Chtěl bych ti něco ukázat..." zašeptal tajemně a taky se tak na mě usmál. V Jeho očích se jemně zalesklo.
,,Jelikož bych neměl k tobě cítit nic z toho, co k tobě cítím a nedokáži to pojmenovat, tak ti To ukážu, dokud jsem ještě tak bláznivě naivní a věřím tomu, že nejsme ti největší nepřátelé na světě." podotkl s darebáckým úsměvem na rtech a dveře (spíš obrovská vrata) se před námi rozrazily. Nemohla jsem si nevšimnout spících golemů, kteří stáli u dveří. Nejspíš tu měl něco opravdu cenného.
Avšak než jsem si stihla všimnout, co je to za místnost, do které jsme právě teď vešli, tak mi nahrnul snad všechny moje vlasy do obličeje a tak mi zabránil, abych se mohla podívat. I hned mě i postavil na zem a vlasy mi v obličeji sám přidržel rukami.
,,Nemohl jsem si nevšimnout tvé lásky ke knihám a proto jsem se rozhodl, že ti teda něco věnuji..." zašeptal a ještě pořád mi nedovolil se podívat, kde to jsme, ,,Rozhodl jsem se ti věnovat, celou svoji knihovnu!" řekl majestátně a cenně a pustil mé vlasy. Konečně jsem se mohla rozhlédnout.
Nemohla jsem věřit vlastním očím. Bylo to tu obrovské, tak obrovské, že jsem nedohlédla ani nahoru na strop a když jsem se rozhlédla do stran, tak jsem nespatřila ani zdi.
Kam jsem dohlédla, stály jen police s knihami a nebo různými svitky. bylo to nádherné! A to ještě i police s knihami dosahovali až nahoru, nejspíš ke stropu, kam jsem ani nedohlédla. No prostě neuvěřitelná nádhera.
,,Působivé, že?" řekl klidně a radostně a já si ani nevšimla, že stojí po mé levici. Musela jsem se na Něj zaskočeně podívat a ani jsem se nepokoušela zaskočení skrýt.
,,Copak je?" podíval se na mě a jemně mě objal kolem pasu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Všechny ty knihy... Vždyť tolik knih nemohlo být ani na celém světě! Jak to?
,,Jak se ti to povedlo?" zeptala jsem se Jej šeptem a opět jsem se zahleděla do těch jeho modře zářících očí. Darebácky se usmál.
,,Mám pár lidí, kteří mi sbírají již několik tisíc let všechny knihy, co lidé napsaly. Ať to byla klidně jen kniha nějakého statkáře či obyčejného člověka, to je jedno koho, ale prostě je tady." usmál se. Podle mě měl taky moc rád knihy, všimla jsem si toho. Tak co by asi dělal jiného, když měl tolik volného času. Já bych si teda rozhodně četla.
,,Je to nádhera." zašeptala jsem užasle a opět jsem se rozhlédla kolem sebe. Bylo i senzační, jak to tu bylo až krásně uklizeno. Muselo se tu pořád uklízet.
,,Ano. A celá tato nádhera teď patří jen a pouze tobě." mrkl na mě levým okem a jemně mi foukl do obličeje. Z jeho dechu šel krapet cítit oheň, ale jen nepatrně.
,,Nevím, jak ti mám poděkovat." řekla jsem pořád ještě užasle, ale když jsem se zahleděla do Jeho očích, viděla jsem, jak se v nich silně zalesklo. Věděla jsem, co chce - mě.
,,Ty víš, co chci." zašeptal a v očích se mu objevila nebezpečná láska. Do háje...
,,Promiň, ale toto nepůjde-"
A vzpomínka najednou skončila, vždy takto skončila. Všechno skončí uprostřed věty, všechno jednou takto skončí, ale naštěstí já věděla, jak tato vzpomínka pokračuje.
Věděla jsme, že jsem teď byla mimo a i když vzpomínka v mé hlavě trvala možná i hodinu, tak ve skutečnosti, to nebyla ani sekunda.
Zahleděla jsem se do těch modrých očí, které mi toho chtěli tolik říct a já věděla, že ty nádherně modře hořící oči zahlédly v těch mých poznání.
,,Endixre."