23.kapitola
1/2
Bylo to pro něj úplně strašné, když ji spatřil, jak se rozeběhla a postavila se před ty tři blbečky. Nevěděl, co bude dělat, ale kdyby to tehdy věděl, nikdy by se nenechal takto vytočit. Nikdy by jí nedovolil, aby s ním šla na tuto výpravu. Nikdy...
Hned jakmile se objevila ta záře, bylo mu jasné, co to je a co chce použít - jeho srdce. Nevěděl sice, kde k němu přišla, ale bylo mu jasné, že jí to zabije, ale došlo mu to až moc pozdě.
Zaútočila na něj jeho vlastní moc. Nejen že jej oslepila, ale dokonce jej odhodila snad míli či dvě daleko.
Nejhorší však bylo, že i přes tu strašnou záři stihl zahlédnout její spokojený úsměv a to, jak se jednoduše jeho srdci poddala...
Ne!!!
I přes to, že neskutečně prudce narazil do země a zlámal si několik kostí, hned se pomocí kouzla uzdravil, zrušil svoji podobu draka a hned se co nejrychleji uměl přemístil zpět k Adrianně.
Hned k ní poklekl. Tamti tři se ještě ani nevzpamatovali, co se stalo.
,,Ne, ne, neee!!!" zařval, ale ona ho již nemohla slyšet. Pohled na ni jej bolel neskutečným způsobem a hrnul mu slzy do očí. Úplně křečovitě dýchal, nemohl tomu uvěřit.
Celé její tělo bylo spálené. Její kůže byla celá černá a popraskaná. Některými prasklinami šlo vidět dovnitř, do jejího těla, kde bylo prázdno. Nic tam nebylo, jen vzduch. Její vždy krásně zlaté vlasy byly spálené na uhel, jako vlastně všechno... Na tváři měla úsměv, ale rty měla spálené a popraskané a oči zavřené. Ani nevěděl, jestli tam ty oči má a nebo ne, ale ani to vědět nechtěl...
Ničilo jej to.
,,Anno!!!" opět zařval, ale nic se nestalo. Pouze tamti tři blbečci se přiblížili. Pořád to nemohl pochopit a nebo spíš nechtěl. Nechtěl si připustit, že zemřela kvůli němu.
,,Do háje! Co jsi to udělal?!" řval na něj jeden z nich, ale jemu to bylo úplně jedno. Všichni tři mu bili ukradení. To oni za to mohli!
,,Sakra, to jsem nechtěl!" odpověděl si spíš sám sobě, jako kdyby se tím mohlo něco změnit a ona mohla opět otevřít oči a krásně se na něj usmát.
,,To jsem nechtěl..." již jen šeptal a jen tak tak se ovládal, aby se mu z očí nevyhrnuly slzy.
Ti tři na něj pořád něco řvali, ale on si jich nevšímal. V hlavě nenáviděl jen sám sebe, proklínal se a nadávil si snad všemi nadávkami co znal a že jich bylo dost.
,,Za to ale nemohu já!" najednou zařval a podíval se nenávistně na vlkodlaka, který se zatím snažil nenápadně odplížit. To byla jeho práce! Kdyby nebylo jeho, tak by se on nemusel naštvat a ona by se nemusela zabít!
,,Ne, počkej, já nechtěl!" zařval vyděšeně vlkodlak, když na něj Pán poslal ohnivou kouli, která se mu hned vsákla do kůže. Prvorozený moc dobře věděl, co ten oheň dělá - vypaluje jej zevnitř. Stejně jako to před chvíli udělal s Annou.
Vlkodlak začal nelidsky řvát a zmítat sebou, ale bylo mu to k ničemu. Prvorozený jej chtěl nechat dlouho trpět a proto jej spaloval hezky tak, aby byl co nejdéle na živu, takže mozek a srdce mu spálil jako poslední.
Když bylo po všem, opět se Prvorozený vrátil k Anně, která se ani nepohnula. Všichni se jí báli dotknout, protože se báli, že se rozsype v prach.
Pán nevěděl co má dělat a šlo vidět, že ti dva - Michael a Ďábel, jsou na tom úplně stejně.
,,Musíme ji dostat k někomu, kdo ji zvládne vyléčit!" řekl Michael, ale i jemu muselo být jasné, že to se asi už ani nedá. Šlo vidět, že v Anně nezbyl již ani kousek života.
,,Možná bych o někom věděl..." řekl, když pomyslel na svého bratra, na Třetího. Ten by třeba něco tušil... Vždy něco věděl a vždy měl plán... Vždy poradil...
Nechtěl ty dva blbečky poslouchat a proto je nevnímal, kašlal na to, co mu říkali a co na něj řvali. Sem tam slyšel jen nějaký útržek: ,,...doufám že nemyslíš..." a nebo ,,...nějakého ze svých..." a nebo zase ,,Tak dělej!" a podobně. Prostě kecy, kecy a kecy.
,,Musím ji vzít k sobě domů!" to bylo to první co jej napadlo. Věděl, že jakmile tam zavolám bratra, tak se tam hned objeví.
,,Kam domů?!" nechápavě se zeptal ten blbeček Ďábel. Prvorozený jej neměl rád, protože si Annu neskutečně přivlastnil a půjčil ji vždy jen tomu, komu se mu zachtělo. Až moc si z ní dělal vlastní nějakou trofej či co.
,,Do Měsíčního paláce..." odpověděl Pán a s neskutečnou jemností uchopil Annu do náruče. Nebo spíš už jen její tělo, které bylo jen prázdnou schránkou.
I když čekal, že se rozsype na prach, tak se nic takového nestalo a ona byla pořád tak, jak i předtím byla na zemi. Její kůže byla tvrdá jako kámen, ale přesto se bál, že by se mohla každou chvílí rozsypat v prach.
Opatrně a rychle přemístil sebe i ji k sobě domů, do Měsíčního paláce a hned zavolal svého bratra, který se tam objevil jen o chvilku později.
S tou největší jemností, kterou dokázal vyvinout, ji položil na postel. Nacházel se v jedné ze svých ložnic.
,,Co se stalo?" zeptal se ihned Třetí, jakmile se objevil ve dveřích. Prvorozený nic neříkal a nechal jej, ať se na Adriannu podívá sám.
Jen letmo se podíval, jak se jeho bratr tváří - zděšeně. Prvorozený moc dobře věděl, že ji měl Třetí rád již od prvního setkání s ní. Už tehdy když ji dali do té cely dole, tak k ní byl hodný. Nikdy by jí sám od sebe neublížil, vždy jen z donucení...
,,Měl si pravdu, Ona To má." řekl starší opět se slzami v očích a roztřeseným hlasem a zahleděl se na přívěšek draka v pálený do její spálené kůže kousek pod krkem. Od toho přívěšku vedlo mnoho temně černých prasklin, ve kterých se ještě klikatil oheň.
I ten přívěšek měl černou barvu. No taky že to byla Prvorozeného malinkatá podobizna. Jen to jeho oko zářilo stejně modře, jako teď i Prvorozeného ve skutečnosti.
Nikdy své srdce neviděl, ale bylo mu jasné, že je to opravdu ono. Tak přece snad věděl, jak vypadá jako drak, ne?
Když se přívěšku draka díval do očí, připadalo mu, jako kdyby se i on díval jemu do očí. Jako kdyby byl ten pohled vzájemný a velice blízký...
,,Co má?" zeptal se nechápavě, ale najednou si i on všiml toho přívěšku. Vždy jej měla schovaný a on hlupák si jej nikdy nevšiml a to byl vždy jemu tak blízko...
,,Moje srdce..." povzdechl si Prvorozený.
,,To je zlé." a když něco takového řekne Třetí, tak je to opravdu zlé. I Prvorozený věděl, že je to opravdu špatné, protože velmi dobře věděl, jak je jeho srdce neovladatelné a teď viděl i na vlastní oči, čeho bylo schopné.
,,Ona jej použila..." úplně křečovitě dýchal a slzy v očích se mu nahromadily již natolik, že si myslel, že je již nezvládne ovládat. Drtilo jej to zevnitř. Nechtěl si přiznat, že zemřela kvůli němu...
Nechtěl vzpomínat na to, jak se jen spokojeně usmála, nechtěl vzpomínat na to, jak ji ten jeho oheň sežral zaživa. Prostě to nedokázal a přesto se mu to pořád přehrávalo před očima.
,,To se nemělo stát." zakroutil znepokojeně hlavou Třetí. Starší bratr si všiml, že i on má již v očích slzy. Taky kdo by neměl?! Vždyť ona byla tak úžasná, milá, no prostě dokonalá!
,,Potřebuji tvou pomoc!" naříkal již starší a z úst se mu ozval vzlyk. Třetího to ničilo, protože chtěl bratru pomoci, ale věděl, že nemůže. Nikdy neviděl svého staršího bratra takto zničeného a takto na dně.
Tolik si přál mu pomoci, ale prostě to nešlo. Již bylo pozdě...
,,Co jí je? Ani nedýchá..." obešel Třetí postel a pořádně si prohlédl tělo Anny. Až teď si všiml prasklin po těle, kterými šlo vidět dovnitř, kde nic nebylo. Již se nedivil, proč nedýchá.
,,Ona umírá a to rychle..." opět zavzlykal Prvorozený a Třetí věděl, že má pravdu. Ještě stále cítil, že její duše není ve světě mrtvých, ale že se mu již velice rychle blíží.
,,Já ji nezachráním... Promiň, bratře." řekl i se vzlykem Třetí. Oba dva to moc dobře věděli. I když ovládali temnou moc, takže nekromancii, tak i přes to ji nedokázali zachránit. I oni dva byli na toto moc málo mocní.
,,Musím ji zachránit! Já bez ní nedokážu žít!" již se rozvzlykal Prvorozený a z očí se mu vyhrnuly slzy. Tekly mu po tvářích neskutečným proudem a skapávaly na Annino mrtvé tělo.
Třetí se na to nemohl koukat. Vydržel vždy mnohé, ale toto bylo i na něj moc. I jemu tekly po tvářích slzy a nedokázal se dívat na Adriannu, kterou si pamatoval ještě jako krásnou malou holčičku a poté krásnou a silnou dívku. Pořád mu před očima vyskakoval obraz, jak ji již kdysi mučili a ona byla mrtvá opět jen kvůli nim...
Nemohl se ani dívat na svého zlomeného bratra. Nikdy jej takto zlomeného neviděl.
Prvorozený si ani nevšiml, že jeho mladší bratr odešel. Již tu s ní zůstal sám a nebo spíš jen s jejím tělem.
Pořád tomu nemohl uvěřit. Jak jen ji mohl udělat něco takového? Jak jen mohl nechat své srdce, aby ji zabilo? Jak mohl být tak hloupý?
Nenáviděl se.
,,Do háje!" nikdy nenadával sprostě, ale kvůli Anně, to bylo jiné...
,,Proč jsem jen takový idiot?!" řval, ale bylo mu to k ničemu a on to moc dobře věděl, ale prostě se potřeboval trochu vyřvat a trochu si zanadávat.
Pořád nemohl přemoci své slzy a vzlyky, které se mu draly z očí a hrdla. Ale nechal je, ať si dělají, co chtějí. Pouze si položil hlavu na Anninu spálenou hruď a zavřel oči.
Chtěl zemřít...
2/2
Věděla jsem, že to bude těžké a prakticky nemožné, ale co jsem měla dělat? Musela jsem ho prostě najít a v této neustálé temnotě to bylo velice obtížné a obzvlášť, když se proti vám pořád hrnuli další mrtví, kteří již chtěli jít do světa mrtvých.
Již jsem to několikrát málem vzdala, ale pak jsem si vždy vzpomněla na ty nádherně modré oči a šla jsem dál. Ty modré oči byly pro mě motivací, i když jsem si již ani nepamatovala, koho byly...
Vlastně já jsem si tak nějak nepamatovala vůbec nic.
Jediné, co jsem věděla, bylo to, že jsem duše a že jsem na Cestě mrtvých, kteří se snaží dostat do světa za mnou, ale já se snažila dostat do světa za nimi, ze kterého právě přišli.
Jo moc jsem toho nevěděla. Já vím.
Jsem zoufalá, protože někde hodně daleko je někdo, kdo se právě chce zabít a myslím, že je to kvůli tomu, že jsem mrtvá i já. No, i když já zas až tolik mrtvá nejsem, ale ono pokud je ten někdo u mého těla, tak to asi ani moc poznat nejde.
Je to mizerné. Nevím jak najít své tělo a ani nevím, kde mám začít a ten člověk, který chce smrt, tak ten mě hodně trápí. Pořád se snažím na něj volat, aby to nedělal, ale přijde mi, že mě stejně neslyší.
,,Prosím tě, nedělej to!" opět jsem zavolala, ale opět se neozvala žádná odpověď jen opět vzlyky a nadávky na sebe samotného. Pořád to samé.
,,Chci umřít! Jakmile se totiž dostanu do světa Mrtvých, tak ji tam najdu a budeme již na vždy spolu!" opět vzlykal, ale nepřišlo mi, že by se nějak zabít zkoušel.
Jo přiznám se, že jsem si jen mohla domýšlet, co asi dělá, protože jsem jej ani trochu neviděla, jen slyšela.
Ach jo.
Bylo neskutečně úmorné pořád odstrkávat ty nedočkavé mrtvé a prodírat se mezi jejich těly, kterých jsem se nikdy pořádně ani nedotkla.
Cítila jsem se velice silně a odhodlaně, ale k čemu mi to je, když ani nic nevím? K čemu mi je síla a odhodlanost, když ani nevím, kde mám začít? Jak může někdo najít své tělo, když neví kde je a necítí s ním žádnou spojenost?
Pokoušela jsem se vzpomenout na nějaké vodítko, jak bych mohla svoje tělo najít. Zkoušela jsem v mysli najít nějaké spojení, ale pořád nic.
Usilovně jsem se snažila, ale mrtví, kteří do mě vráželi ze všech stran mě velice rozptylovali a hlavně rušili a divně na mě koukali. Dívali se na mě jako na blázna, protože jsem jako jediná šla na druhou stranu než oni.
Mnohokrát jsem slyšela, jak na mě někdo volá: ,,Jdeš špatným směrem!" a nebo ,,To nemá cenu! Do světa živých tě již nevezmou." a nebo zas ,,Je to marné! Zkoušel jsem to!". Upřímně mi byly jejich kecy někde a proto jsem je ignorovala.
Ze začátku kolem mě chodili samí staří lidé, ale potom najednou i děti a některé se drželi za ruce i s matkami. Bylo bolestivé sledovat, jak i malé děti jdou sami za novým životem tam za branou. Věděla jsem, že tam potkají nějaké své předky, ale stojí jim to za to? Určitě měli někoho ve světě živých rádi, určitě někoho i milovali, ale bohužel se k nim vrátit nemohou...
Já se však vrátit musela a proto jsem si přestala všímat dětí a vrhla jsem se plnou silou a rychlostí vpřed. Běžela jsem co mi nohy stačily, ale pořád jsem nemohla zahlédnout konec narůstajícího houfu mrtvých.
,,Mami? Proč tamhle ta holčička jde opačným směrem? Ona někoho hledá?" oslyšela jsem někde vedle sebe a musela jsem se na chvilku zastavit a podívat se na tu dívenku. Nevím proč, ale něco uvnitř mě, mě k tomu nutilo.
,,Nevím, Lucy." řekla jí její již postarší matka, ale té jsem si vůbec nevšímala. Já se dívala jen a pouze na tu dívenku. Někoho mi až velice moc připomínala a já jsem taky věděla koho - Ostena. Musela to být nějaká jeho pravnučka, nějaký potomek jeho potomků.
,,Vypadáš přesně jako ta víla, o které mi vždy vyprávěl můj tatínek, než jsem šla spát." pověděla mi holčička. Muselo jí být asi šest let, ale pořád se nedala zapřít ta podoba... Musela jsem na ni zaskočeně zírat.
,,Omlouvám se, ona má velkou fantasii." řekla žena a již táhla dívenku pryč, ale já se jim ještě postavila do cesty.
,,To je dobře." řekla jsem s úsměvem a k dívence jsem poklekla. Pořád jsem na ruce cítila ten náramek od Ostena. Ještě si jej ani jedna nevšimla.
,,Víš co je tohle?" zeptala jsem se jí a pozdvihla jsem náramek k jejím očím. Usmívala jsem se, věděla jsem to, protože mě těšil překvapený a užaslý pohled dívenky. Byla krásná, stejně jako Osten a hlavně měla jeho oči.
,,Prý to dal kdysi můj praprapraprapradědeček jedné dívce, kterou potkal. Tatínek mi říkal, že to byla vzácná dívka s velice chytrou myslí, chytrýma očima a velkou krásou." šeptala užasle dívenka a když jsem ruku opět sklonila a ona se mi podívala do očí, zatajila dech.
,,Víš jak se ten tvůj předek jmenoval?" zeptala jsem se s milým úsměvem a pohladila jsem jí po tváři. Hned se mi před obličejem vyjevila její smrt:
Museli jsme utéct pryč, ale neměla jsem tušení proč. Utíkala jsem jen s maminkou. Tatínek zůstal doma a říkal mi, že si nás najde a opět mi bude vyprávět o Dryádě - Adrianně. Ten příběh jsem milovala.
Nechtěla jsem od něj utéct, měla jsem jej ráda a hlavně jsem nemohla pryč od jeho kouzelných očí, bystré mysli a klidné a čisté duše. Trhalo mi to srdce, když mě máma vzala za ruku a táhla mě pryč.
Nechtěla jsem.
,,Buď silná, nic se ti nestane." sliboval mi táta a já se naposledy podívala do těch jeho očí. Nevím proč, ale nějak jsem tušila, že se mu naposledy dívám do očí. Nechtěla jsem pustit jeho ruku...
Musela jsem.
Máma mě vzala za ruku a rozeběhla se pryč od sud, pryč od mého tatínka. Nevím proč, ale věděla jsem, že běžíme jen do pasti a že nám útěk nepomůže.
Ještě naposledy jsem se otočila, abych viděla, jak na mě mává můj tatínek a pak jsem už jen spatřila v jeho břiše obrovskou díru a těsně před tím zaslechla obrovskou ránu.
Bolelo mě u srdce, když jsem spatřila jeho vyděšený pohled, který upíral na mě a jak spadl nejprve na kolena a poté naposledy vykřikl:
,,Lucy! Ne!" a hned poté spadl na zem. Nevěděla jsem, co tím myslel, ale jakmile jsem se otočila, uslyšela jsem ránu, která vyšla z té nechutné příšernosti, kterou držel ohavný muž stojící přede mnou v ruce.
Věděla jsem, že přišel konec. Prudce mě něco zasáhlo do krčku a mým tělem se rozletěla bolest, již jsem jen stihla dát sbohem:
,,Sbohem, tati..."
,,Osten, myslím..." zamyslela se dívenka a mě se ještě dohrávala v hlavě její poslední vzpomínka. Otřesné, již i její vesnici napadli...
,,Ano, přesně tak." usmála jsem se darebácky.
,,Prý musel přijít až ke Smrti na práh, aby se mu otevřely oči. Ta dryáda mu málem vzala život, ale poté jej i uzdravila. Prý byla tak neuvěřitelně krásná, že se z toho motala hlava." usmívala se zasněně dívenka.
,,Tehdy před dvě stě lety, když jsem jej potkala, byl velice krásný a pohledný. Musela jsem mu však ukázat, že zahrávat si s ohněm není jen tak a bohužel jsem jej i málem zabila..." smutně jsem se usmála. ,,Měl stejně krásné oči a velkou fantasii, jako máš ty." a šťouchla jsem ji do nosu.
,,To jsi byla ty?" zeptala se užasle.
,,Ano. Já jsem ta dryáda, která omámila, ale i probudila člověka ve tvém předkovi Ostenovi. Byl to zajímavý člověk a hlavně nezapomenutelný..." usmála jsem se a již jsem se zvedla.
,,Vždy jsem si přála být jako ty!" jásala a skákala dívenka. ,,Jsi tak krásná a silná a určitě i hodná a vypráví se o tobě úžasné věci! Jsi přímo hrdinka!" zářila jako sluníčko.
,,Ty budeš jistě větší hrdinkou." usmála jsem se na ni, ale hned poté jsem se přemístila pryč. Již jsem se na ni nemohla déle dívat. Věděla jsem, že svého otce opět potká, protože jsem si byla víc než jistá, že jsem jej před tím zahlédla o pár řad mrtvých před nimi.
Již jsem nikam nespěchala a šla jsem pomalým krokem, protože jsem již zjistila, že řady mrtvých nemají konce. Musím vymyslet jiný způsob, jak najdu své tělo.
Nemám moc času. Musím si pospíšit...