22.kapitola
Od toho prvního večera v jeskyni jsme spolu skoro ani nepromluvili a on si ode mne držel dost velký odstup. Nejspíš si i on uvědomil, že to, jak se k sobě chováme, by vůbec nemělo být.
Mého bývalého věznitele a mé dva přátele jsme stopovaly snad 5 dní a stále jsme byly dál za nimi a oni se před námi stále nezastavovali.
Pán z toho byl již na nervy a já věděla, že nebude dlouho trvat a vybuchne. Taky proto jsem mu dovolila, aby nás k nim přemístil pomocí kouzla. Věděla jsem, že mi tento přesun velice ublíží, ale jemu jsem to neříkala.
Pán mě objal kolem pasu a kolem nás se začal hromadit temný stín s modrými žilkami, to se nás Pán snažil přemístit.
Dívala jsem se mu do obličeje. Byl až neuvěřitelně klidný a opět i ledový a chladný.
Taky se na mě díval a najednou bylo všude kolem černo, ale jen na chvilku, protože hned potom na nás zaútočilo prudké světlo a my jsme se objevili kus před vlkodlakem s Michaelem a Ďáblem.
Vlkodlak se prudce zastavil a čučel co se to stalo.
Mnou projížděly proudy bolesti, ale snažila jsem se je zvládnout a postupně se mi to dařilo, teda alespoň tu bolest zakrýt a udržet se na nohou.
Mezi mnou a Pánem a těmi třemi byla asi deseti yardová mezera.
Hemžilo se to tu pocity a ten asi nejintenzivnější byl strach. Strach přímo sršel z vlkodlaka a poté trochu méně mířil od Michaela a Ďábla. No a poté samozřejmě ještě hněv, který z Pána sálal jako žár z ohně, když se k němu moc přiblížíte.
Chtěla jsem to mít již všechno za sebou. Již jsem se nechtěla pořád za někým honit a pořád vidět, jak někdo kvůli mě trpí. Již jsem chtěla, aby bylo toto všechno kolem Pánů za mnou, již aby to bylo u konce.
,,Co sis kdy dovolil věznit Annu?!" zařval prudce Prvorozený na vlkodlaka. Tomu se jen na tváři objevil úsměv, ale smíšený se strachem. Šlo vidět, že je vlkodlak nadšený z toho, že opět vidí Prvorozeného, ale měl z něj i dost velký strach.
,,Já nevím." odpověděl rychle vlkodlak.
,,Ale ano! Moc dobře to víš!" zařval na něj Pán a hned se k němu přemístil asi na blízkost dvou yardů.
,,Já jsem se chtěl akorát k někomu dostat!" bránil se vlkodlak a šlo vidět, že již opravdu hodně propadá strachu. Již opět byl ve své lidské podobě. Opět do mých očí udeřila ta jeho podoba s jeho otcem - Skarem.
,,Jo?! A to jako ke komu?!" opět řval Pán, až se země kolem otřásala. Pomalým a bolestivým krokem jsem se k nim vydala.
,,K tobě." slyšela jsem, jak to skoro neslyšitelně zašeptal. Ke mě ta slova donesl vítr. Ještě stále jsem byla pět yardů od nich.
Každý krok mě bolel, jako kdyby mi do každé části těla někdo naráz zabodl tisíce jehel. Velice dlouhých jehel, které se mi zabodly i do kostí a orgánů. Jehly, které se mi zabodly až do duše a srdce.
Bylo ticho. Nikdo neměl co na to říct, ale já pořád cítila, jak v Prvorozeném bublá vztek a cítila jsem i jeho spálenou kůži, která se mu objevovala po celém těle, jak se přestával ovládat.
Svírala jsem se v neskutečných bolestech, ale musela jsem dojít až k nim.
,,Jenže to si nemusel vůbec ubližovat Anně! Ty hajzle!" přerušil ticho Pán a zem kolem něj začala velice silně pukat. Praskliny dosahovaly až padesát yardů od něj.
,,Ale jinak bych tě k sobě nepřilákal!" zoufalý vlkodlak již ani nevěděl, co má pomalu říkat. Už jsem v něm cítila jen strach, už v něm nebyla žádná láska, kterou k Prvorozenému cítil. Všechna byla pryč, protože tu lásku choval k někomu, koho si jen představil v hlavě.
Moc dobře jsem věděla, jak si vlkodlak Prvorozeného představoval - usmívajícího se, milujícího temnotu a temné bytosti a nenávidícího bytosti čisté a bílé jako jsem já. Jenže se velmi pletl, protože on byl úplný opak. Sice je pravda, že nenávidí čisté a bílé bytosti, ale já žádnou takovou nebyla. Já jsem skoro stejně temná jako Pánové.
,,Přilákal si k sobě možná tak smrt!" zavrčel na něj Pán a místo nehtů se mu již objevily drápy. Určitě musel mít již i místo zubů tesáky, ale to jsem já neměla možnost vidět, protože jsem se pořád ještě nacházela jeden yard za ním.
Velmi dobře jsem věděla, že se již Pán neovládá. Jeho svaly se začaly zvětšovat a jeho postava mohutnět. Zapraskalo mu v zádech a vyrostla mu z nich obrovská dračí křídla. Jeho chodidla se prodloužila a vyrostly mu běháky. Jeho kůže začala černat a měnit se v černočerné šupiny.
Ale ne, začala proměna. To se nemělo stát.
Věděla jsem, že musím něco udělat, protože jinak Prvorozený zabije všechny - Skarova syna, Michaela, Ďábla, všechny živé v dalekém okolí a dokonce i mě. Nemohla jsem použít svojí moc, protože byla uzamčená pouty a nemohla jsem použít ani svoji fyzickou sílu, protože jsem jí měla málo a byla by mi k ničemu.
Nic mě nemohlo napadnout, i když jsem přemýšlela ze všech sil. Jsme ztraceni... Nebo přece jen ne?
Něco mě zahřálo pod krkem a modře se to rozzářilo - přívěšek draka! Ten nebyl spoutaný, protože ta moc v něm nebyla moje, ale Prvorozeného.
Musím jej použít. I když jsem neměla sebe menší tušení jak.
Dění přede mnou se zatím nijak moc neposunulo, protože toto mé přemýšlení bylo dílem asi jen jedné nebo dvou vteřin. Mezitím, co jsem přemýšlela, se Pán vznesl do vzduchu a připravil se vychrlit svůj oheň na ty tři před ním na zemi.
Věděla jsem, že mám asi jen jednu či dvě sekundy, pokud chci toto dění přežít a zachránit své přátele.
I když jsem zažívala neskutečnou bolest, našla jsem v sobě vnitřní klid. Najednou mi bylo úplně jedno, jestli toto přežiji, ale věděla jsem, že musím Michaela i Ďábla za každou cenu zachránit.
Udělala jsem další krok a hned za ním další a další. Již jsem nešla, ale přímo běžela. Utíkala jsem, jak jsem nejrychleji mohla a při běhu a neskutečné bolesti, jsem si udržovala vnitřní klid.
Bolest, kterou mi způsobil každý krok, jsem přeměnila ve svou zbraň a naplnila jsem s ní ten přívěšek draka, který začal neskutečně pulzovat a zářit a hlavně velikou silou pálit.
Věděla jsem, že již zbývá jen zrušit tu moji pomyslnou hradbu, kterou jsem si velice pracně postavila kolem toho dračího přívěšku, aby neměl jedinou šanci mě ovládnout a teď jsem to šla v jednu chvíli jen tak zahodit.
Prudce a rychle jsem se otočila a zastavila těsně před těmi třemi, které ani nenapadlo se otočit a utéct, a zrušila jsem svoji pomyslnou hradbu.
Objevilo se oslnivé světlo, které oslepovalo, ale já naštěstí stihla oči zavřít v čas, avšak nevím jak na tom byly ostatní. Projel mnou temný a vše živé spalující oheň nejmocnějšího Pána a já cítila, jak mi vše uvnitř v mém těle i v mé duši spaluje s velikou mocí a dravostí Pánů.
Nemohla jsem se nijak bránit a proto jsem se jen spokojeně usmála, zavřela oči a nechala jsem přívěšek, ať mě zničí zevnitř. Tu bolest jsem ani nevnímala.
Pak byla už jen tma a ticho.
*
,,Do háje! Co jsi to udělal?!" slyšela jsem velice povědomí hlas, ale byl neskutečně vzdálený, jako kdyby byl z velice dávné vzpomínky, která se již pomalu rozplývá.
,,Sakra, to jsem nechtěl!" opět známý hlas, ale pořád jen tupá mysl a žádné poznání, ani otázky.
Nic. Jen temnota, ticho a uvnitř toho já.
,,Anno! Anno, prober se!" kdo se tak jmenuje? Nikoho s takovým jménem neznám. Jak se vůbec jmenuji já? No, je mi to upřímně stejně jedno.
Už mi je všechno jedno, protože to stejně k ničemu nepotřebuji.
V temnotě a tichu již nic nepotřebujete...
*
,,Musíme ji dostat k někomu, kdo ji zvládne vyléčit!" opět po nekonečně dlouhém tichu nějaký hlas, ale opět jsem ho znala a nemohla přirovnat k nikomu koho jsem znala. Já vlastně již ani nevím, koho jsem znala...
,,Možná bych o někom věděl..." já teda ne. Ani nevím, jak na tom jsem, ale myslím si, že velice špatně. Ale to je jedno.
,,Jo?! A doufám že nemyslíš jednoho ze svých bratříčků!" tyto hlasy mi měly někoho připomenout, ale já nevěděla koho. Vlastně co je ,,koho"? Já už snad ani nevím, co znamenají slova.
,,Tak mluv, do háje! Kde je?!" slyšela jsem naříkavá hlas. Pomalu ani ten ,,někdo" nemohl mluvit, jak až mu tekly slzy proudem. Co to jsou vůbec slzy? To je nějaká kapalina, ne? Ale kde se bere? No, nevím a stejně mi to je fuk.
,,Musím jí vzít k sobě domů!" ucítila jsem něco neskutečně vzdáleného, jako kdyby mě někdo uchopil, ale já vlastně ani nevím, kde je moje tělo a nebo co dělá a ani už nevím, jaké to je, když se vás někdo dotkne.
,,Kam domů?!" zeptal se někdo nechápavě. Jo přesně tak. To by mě taky celkem dost zajímalo. Ale počkat, já už ani nevím, co je to vlastně domov? Vím že jsem ho již jednou měla a měla jsem tak nazývat i několik míst, ale teď vážně již nevím, jak ten ,,domov" vypadá!
No já jsem již marný případ.
,,Do Měsíčního paláce." ucítila jsem najednou veliký nápor temnoty. Ta temnota mi byla velice známá, až moc známá, ještě pořád jsem v sobě cítila její pozůstatky.
Nojo, moje tělo. Byla to již jen prázdná a dutá schránka. Ani moje duše tam nebyla, protože já byla někde jinde. Je to matoucí i pro mě a pro vás už tuplem, tak já raději přestanu i myslet.
Opět se hezky vypnu...
*
Nevím co se to děje, ale najednou jsem stála u sebe doma. Věděla jsem, že jsem doma, i když jsem zatím nic neviděla. Pomalu, ale s jistotou jsem začínala rozeznávat světlo od tmy, posléze obrysy a nakonec i plné detaily okolí, kde jsem stála.
Byla jsem opět na svém stromovém domě.
Vše tu bylo stejné, jako když jsem jej viděla naposledy před... No už ani nevím, jak je to dlouho. Přece jen tu ale bylo něco jiného, nebo spíš tu byl někdo.
Někdo seděl na mém houpacím křesle, které se nacházelo přede mnou a někdo vycházel ladným a lehkým krokem mé schody, které byly po mé pravici.
Něco tu bylo špatně, ale přesto jsem se tu cítila dobře. Až moc dobře a až moc bez bolesti a problémů...
No počkat! Já přece bez problémů a bolesti nikdy nežila! Je tu něco hodně špatně!
Rychle jsem se kolem sebe porozhlédla a najednou mi to došlo - zprvu vypadalo všechno normálně a tak jak má být, ale poté, když jste se podívali podruhé a důkladněji, muselo vám něco dojít - nic tu nemá auru, je tu vše až moc bez života...
Jenže svět bez života, kde se cítím až moc dobře a nemám tu žádnou bolest, žádné problémy a už vůbec nemám svou moc a pouta na rukou taky nemám! Tak to je zlé, to je zlé!
Začala jsem přecházet z místa na místo a přemýšlela jsem, co mám dělat. Někdo mi však nechtěl dovolit přemýšlet...
,,Zdravím tě, Má Milá." ten hlas jsem znala, ale slyšela jsem jej už moc dávno, je to již spousty let... Hlas přicházel od schodů. Byl to ženský hlas, takový krásný a sametový, který hladil po duši.
Jen jsem poslouchala, jak ta osoba vyšla schody a jak ladně a lehce došla až k houpacímu křeslu, které bylo celou dobu ke mně otočené, ale já si toho nevšímala.
,,Moje Paní, Můj Pane." řekla jsem pomalu a klidně, když jsem se na ně otočila a oběma jsem se hluboce poklonila.
,,Ale no tak. Nemusíš se nám tady klanět, Ty Moje favoritko." řekla s jemným úsměvem na rtech a mě najednou došlo, jak až je nádherná... Že ani moje krása proti té její nic nezmůže.
,,Jsi stejně krásná jako já." řekla mi a najednou mi došlo, že oni vlastně umí číst myšlenky. On se jen spokojeně usmál a také se postavil.
,,I On se nám hluboce klaněl... I když vůbec nemusel." kroutil hlavou a vzal ji za ruku. Musela jsem se dívat na ty jejich spojené ruce, protože mě to docela i dost překvapilo. Nikdy jsem si nemyslela, že by se zrovna tito dva mohli milovat...
,,Také byl překvapen." usmála se opět a já jsem se jí zahleděla do očí. Byly to krásné oči, hluboké jako noc a nebo vesmír. Byly nádherně černé a přitom milé. Měla jsem zvláštní schopnost, že jsem v očích mohla vidět o různé žilky a podobně. Ona tam měla stříbrná a zlatá srdíčka, která se různě zhasínala a opět rozzářila.
Mnoho lidí by si myslelo, že to má jako srdce těch, kteří zemřeli a proto potom uhasnou, protože si je již vezme do říše mrtvých, ale mě bylo jasné, že je to proto, že je velice milá, milosrdná a čistota sama. Lidé ji znázorňují jako bestii, ale to Ona vůbec nebyla. Musela být ještě více čistá než jednorožci...
,,Zajímavé, toho jsem si ani nikdy nevšiml..." řekl zamyšleně a hned začal sledovat její oči. Vypadali tak krásně šťastně, když byli spolu. Alespoň někdo...
,,Spíš je zajímavé Tvé myšlení, Mé dítě." řekla a došla až ke mně i s Ním za ruku. Byla stejně vysoká jako já a On byl stejně vysoký jako ten můj On.
,,Už když jsme tebe i Pány vytvářeli, tak jsem věděla, že budeš velice chytrá a mazaná, dokonce i silná a nezlomná a přesně takovou jsem tě potřebovala a přesně takovou potřebuješ být." říkala mi mile a pohladila mě krásnou bledou rukou po tváři. Její dotek studil, ale nevadilo mi to.
,,Bojuješ proti velkému zlu a ještě proti větší moci. Nikdy jsme tě nechtěli uvrhnout až do takového nebezpečí a proto jsme ti mnohokrát museli udělat pomocnou ruku." pohladil mě zase po druhé tváři On. Jeho ruka zvláštně hřála a měla jsem pocit, že cítím z každičké části jeho ruky takové malinkaté srdíčko. Jako kdyby jich měl plnou ruku.
,,Kdysi když mi byly čtyři roky a utekla jsem od Pánů, to Vy jste mi pomohli." oba dva naráz přikývli.
,,Ano, to jsme byli my, protože my víme, jak ta pouta otevřít, protože to my jsme je stvořili a udělali živými."
,,Dokonce jsme i my vždy navedli Prvorozeného správnou cestou, aby tě zachránil." takže to jako za všechno mohli oni? To pokaždé, když už mi hrozila smrt, tak to mě vždy zachránili vlastně oni?!
,,A to, že pokaždé když uběhne pět set let a shořím ve vlastních plamenech a opět vstanu z mrtvých, tak to je taky vaše práce?!" začínal ve mě bublat vztek. Najednou jsem to všechno chápala - oni si mě vlastně vymysleli, aby nemuseli Pány krotit sami a abych je já mohla zvládnout a myslí si, že když mi napíšou osud, dají život a obrovskou moc a sem tam mi udělají pomocnou ruku, tak jim budu lízat podlahu pod nohama?!
,,Ne, počkej! Takto to vůbec není..." mluvila tiše Smrt, ale já už jsem viděla pravdu a mě ji jen tak nevezmou, jako to udělali se vším ostatním.
,,Tak jak to teda je?! Hm?! Tak mi to teda vysvětlete!" zvýšila jsem na ně pěkně hlas. Nikdo v dějinách si to nikdy nedovolil, ale já najednou cítila, že mám právo, protože to Oni mi zničili prakticky celý život. I kdyby mi jej darovali klidně tisíckrát, tak i přes to mi jej zničili a předurčili! Přesně mi jej nadiktovali!
,,Nikdy jsme ti toto nepřáli a nikdy jsme toto po Tobě ani nechtěli. Vždy jsme pouze chtěli, aby jsi chránila dobro, přesně jak ti bylo předurčeno..." mluvil tiše Život a objímal Smrt kolem pasu, která se k němu tiskla se smutkem ve tváři.
,,Až velmi pozdě jsme zjistili, že vlastně Tvoje proroctví a Ty samotná jsi byla již stvořena velice a velice dávno. Ještě v dobách, kdy jsme se my teprve utvářeli." šeptala s bolestí v hlase Smrt a nemohla se na mě ani podívat.
,,Zjistili jsme to, až teprve tehdy, kdy jsi byla již u Pánů ve vězení. My jsme tě stvořili silnou, chytrou a mazanou s posláním chránit dobré bytosti a vůbec jsme nevěděli, že máš za úkol i mnohé jiné a těžší věci." i On již mluvil šeptem a každé slovo mu dělalo potíž jej vyslovit.
,,Kdyby jsme toto všechno věděli již před tím, nikdy bychom nesplnili své poslání a snažili bychom se jej nějako zničit nebo tak. Nejen že naše poslání bylo dohlížet nad dvěma světy, ale ještě i oživit Tebe a dvanáct Pánů. Kdyby jsme to již tehdy věděli..." vzlykla Smrt a já spatřila, jak jí jedna slza ztekla po tváři a za ní hned druhá.
,,To všechno kruté v tvém životě... To jsme my nikdy nezamýšleli a dlouho mám to bylo utajeno. Tvé tělo a Tvá moc se utvářela miliardy let, co jsme se i my samotní utvářeli. K tvému utváření se postupně přidávali i Páni podle moci a postavení, jak jim to bylo předurčeno." tiše ke mně mluvil Život a hladil při tom Smrt po zádech a tiskl si ji k hrudi.
,,My jsme měli za úkol vám dát život, ale když jste se nám dostali pod ruky, neviděli jsme prakticky nic. Žádnou moc ani podobu ani povahu a proto jsme si mysleli, že to máme také udělat..." plakala a vzlykala Smrt.
,,A proto jsme vám daly podobu a povahu, jak jsme tehdy uznali za dobré a když jsme vás oživili... Zjistili jsme, že jsme udělali všechno špatně. To, jaké jsme udělali Pány, to se úplně rozplynulo v mlze, protože oni byly již dávno před tím přesně ustanoveni, stejně jako my."
,,A Ty... Ty ses nám na mnoho tisíců let ukryla před očima a našli jsme tě teprve tehdy, když jsi byla již čtyři roky u Pánů. Tehdy jsme zjistili plnou pravdu a došlo nám, co jsme způsobili..." vzlykala a polykala své zářivě stříbrné slzy. Najednou mi jich bylo líto...
,,Jen jsme ti ještě víc zničili život a Pánům jsme dali jen ještě větší moc." dokončili vyprávění a oba dva zavřeli oči. Bolest z nich přímo sálala. Sice jsem viděla již pravdu, ale k čemu mi byla? Nacházela jsem se ve světě mrtvých a tentokrát jsem tu již nebyla jako živá...
,,Dobrá, odpouštím vám." řekla jsem smutně a oni se na mě s nadějí v očích podívali. Přistoupila jsem k nim a oba dva jsem dlouze objala. Sice mohli částečně za můj zkažený život, ale mnohokrát mi pomohli a navíc za to zas tak moc ani nemohli... Musela jsem jim odpustit, protože mi nic jiného nezbývalo.
Dlouho jsme tam jen tak stáli a hleděli na sebe.
Já jsem na ně hleděla s poznáním a pravdou v očích a oni na mě s nadějí. K čemu nám ale byla ta pravda a poznání a k čemu jim byla ta blbá naděje? Teď stejně již žádná nebyla, když jsem tu a jsem mrtvá, jsem tu již jen jako moje duše a moje tělo již ani necítím.
Nebo že by přece jen byla?
,,A co teď?" zeptala jsem se jich a zahleděla jsem se nahoru na nebe, kde jsem vždy viděla Pánovo oko a cítila jeho pohled, ale teď tam nic nebylo. Jen prázdné nebe, které se tak stejně ani netvářilo.
,,Teď jsi naší poslední nadějí Ty a vždy si jí byla." odpověděl Život a na tváři se mu objevila pýcha mířená ke mně.
,,Takže pokud to nezvládnu, tak nezemřu já, ale všichni. Dokonce i vy." oba dva přikývli. ,,Jo tak to se mám ve světě živých na co těšit, co?" již jsem z jejich očí dokázala vyčíst, že tady teď nezůstanu, že se opět vrátím, že moje poslání jsem ještě nedokončila, že jsem tu vlastně jen na nějaké návštěvě.
,,Přesně tak. Jsi velice, ale velice chytrá." odpověděl opět Život a usmál se na mě spokojeně.
,,Ale s tou spáleninou si musíš poradit sama. Ještě není zaručené, že to přežiješ..." odpověděla posmutněle Smrt.
,,Je úplně miniaturní šance, že to přežiješ. Vím že jsi silná, ale myslím si, že se tu za chvíli opět uvidíme, ale již tu zůstaneš..." odpověděl smutně Život.
,,Tak, a co rada na rozloučenou? Ta se většinou dává." řekla jsem již s přátelským úsměvem, ale byl spíš jen hraný. Už jsem se připravovala na další nápor bolesti, protože se musím opět dostat ze stavu mrtvoly do světa živých a hlavně musím najít své tělo.
,,Ne vždy to, co se na první i druhý pohled zdá být zakázané a nepřípustné, vždy takové je. City jsou silné a někdy je dobré, je prostě nechat být, ať si dělají co chtějí." usmívala se hrdě Smrt a dívala se přitom zamilovaně na Života.
Najednou se všechno kolem mě začalo rozplývat. Jen ti dva tam byli poslední detaily, které jsem spatřila, ale i oni se postupně rozplynuli a poslední co jsem viděla, byla opět jen tma.
*
,,Co se stalo?" sakra proč pořád někdo pokládá tak blbé otázky?
,,Měl si pravdu, Ona To má." řekl úplně roztřesený hlas plný strachu a bolesti. Sakra o koho se ten ,,někdo" tak bojí?
,,Co má?" jo, přesně tak, co má? Nebo myslí mě? Ale to asi těžko...
,,Moje srdce..." Co to je za blbost? Jak může mít někdo něčí srdce? A při tom žít? To přece nejde...
,,To je zlé." no počkat, proč to je zlé, když to ani nejde?
,,Ona jej použila..." tak to už teda nechápu, jak někdo mohl použít něčí srdce? To jej jako sežrala? A nebo uvařila? Srdce teda jako moc dobře nechutná, znám to z vlastní zkušenosti... Taky že je to sval a docela i dost tuhý sval, ale ta krev z něj je dobrá.
,,To se nemělo stát." proč by nemělo? Ono se tím snad něco stane? A nebo právě nestane?
,,Potřebuji tvou pomoc!" naříkal hlas. Sakra tak proč to neřekl rovnou?
,,Co jí je? Ani nedýchá..." jo tak to já taky ne. Ale vždyť to je docela jasné, když nedýchá... Co asi někomu je, když nedýchá?
,,Ona umírá a to rychle..." vzlykal hlas. Jo tak to má dobrý. Alespoň že rychle, to je v pohodě, alespoň to bude mít rychle za sebou. To pomalá smrt je sviňárna...
,,Já ji nezachráním... Promiň, bratře." teď už vzlykaly oba dva hlasy, tak to je teda super. Tak proč za ním chodil, když ji stejně nedokáže zachránit?
,,Musím ji zachránit! Já bez ní nedokážu žít." jak nemůže bez někoho žít? To je pro něj stejně důležitá jako pro lidi kyslík?
Počkat! Bez koho to vlastně nedokáže žít?