21.kapitola
Nejhorší snad bylo přejít hory. Trvalo nám to hodně dlouho, protože já jsem se nemohla nikde chytit a Prvorozený mi musel nejdřív hodně pomáhat a až potom mě napadlo, že by mě mohl vzít na záda.
Jo to se mu hodně líbilo. Prostě klasický chlap.
Musela jsem jej dlouho přemlouvat, aby vůbec nepoužíval svoji moc, ale nakonec souhlasil.
Sotva jsme přešli hory, hned spadla tma a byla noc.
Pod horami jsme si našli jeskyni, kde jsme se schovali a Prvorozený rozdělal oheň.
Já jsem se zatím posadila k ohni a chtěla jsem přichystat jídlo k večeři, ale Pán mi to nedovolil!
Ach jo.
Nemohla jsem skoro nic dělat.
Pán mi sundal ze zad brašnu a začal se v ní přehrabovat. Nejspíš hledal nějaké jídlo pro mě.
Najednou se zastavil a vytáhl štos papírů, které mi přinesl z jeskyně. Pozvedl jedno obočí a zkoumavě se na mě podíval.
Odpověděla jsem mu pouhým pokrčením ramen a on se uchechtl.
,,To mají ty papíry takovou cenu, že se s nimi tady dřeš?"
,,Všechny ty papíry pokreslil a popsal Skarův syn, co když tam je nějaká jeho slabina a nebo něco ještě víc? Znám jen jednu jeho slabinu."
,,A co je ta jeho slabina? Tvůj vzhled, kterému nemůže odolat?" zeptal se posměšně, ale při druhé otázce mu přelétlo něco přes obličej, takový zvláštní výraz, ale hned byl pryč.
,,Ne, nejsem to já. Jemu se nelíbí ženy."
,,Takže jemu se líbí muži?" zeptal aniž by se na mě podíval a zatím vytáhl z brašny nějaké to ovoce - mandarinku a banán.
,,Ano, jeho ženy nikdy nepřitahovali."
,,Ještě řekni, že se mu líbím já a vážně mě už trefí."
,,Jo, líbíš se mu. Přímo tě miluje." pokrčila jsem rameny, ale na tváři se mi objevil jemný úsměv.
,,Tak to je senzační, jediná jeho slabina jsem já, protože mě miluje." pohodil rukama a zahleděl se hned na první papír na vrchu. ,,Hm. Tu jeho slabinu možná i vysvětluje tento obrázek."
Moc dobře věděl, že jsem ten obrázek viděla, takže mi jej nemusel ani ukazovat. Byl to ten obrázek, jak se tam chtěli políbit Prvorozený a ten vlkodlak.
No super.
,,Je zvláštní si představit, že on sní o tom se se mnou líbat a další věci..." nedořekl a podíval se na mě kukučem, ze kterého jsem vyčetla co myslí.,,A já bych si toto s mužem nedokázal ani představit. Mě vlastně nikdy ani muži nepřitahovali, mě jedině vždy ženy." zamyslel se a zahleděl se mi při tom do očí.
,,Takové pořádné ženy. Ne nějaké vyhublé na kost, které se bojí, že si zničí manikúru a vůbec nic nejí, aby náhodou nepřibrali jeden gram. Mě se líbí ženy s pořádnými křivkami, odvahou, tajemné a divoké..."
,,Hele zase mi to tu nemusíš popisovat do detailů." přerušila jsem jej.
,,Jo promiň." řekl prudce, jako by si něco představoval. Bohužel mi bylo nepříjemné, že se přitom na mě upřeně díval.
,,Mě taky nikdy nepřitahovaly ženy. Mě vždy jen muži, ale já si žádného z těch co mají o mě zájem nikdy nevybrala."
,,A že jich je pěkná fronta." podotkl.
,,Jo to je." přikývla jsem souhlasně.
Hleděla jsem do plamenů a cítila na sobě zkoumavý pohled Pána. Bylo mi jasné, na co se hned teď zeptá:
,,Proč?" bylo mi jasné, že tím myslí, proč jsem si nikdy nevybrala žádného muže.
,,Bylo tu sice pár mužů, se kterými bych klidně i žila, ale... Ani jednoho z nich jsem nemilovala a navíc bych si po pár letech musela hledat nového." upřela jsem pohled do jeho očí. ,,Hledala jsem někoho nesmrtelného, ale nevyšlo to..." odmlčela jsem se a podívala jsem se opět do ohně.
,,Jak to?" přisedl si hned vedle mě.
,,Jediného nesmrtelného koho znám je Ďábel, ale toho beru jako bratra a potom vy Páni, ale... Hm." odmlčela jsem se v naději, že to pochopí a že se již nebude ptát, ale on se opět zeptal.
,,Prosím odpověz mi po pravdě: Proč se mnou vůbec trávíš čas?" zahleděl se do mých očí a já do těch jeho.
Seděl až moc blízko a proto jsem viděla, jak jeho oči planou modrým ohněm.
Krása.
,,Já sama moc nevím, nebo spíš to nedokážu říct. Cítím k tobě něco, co nedokáži pojmenovat a co bych zřejmě ani neměla." řekla jsem tiše a v jeho očích se objevil zmatek.
,,Proč bys ke mně nemohla něco cítit?" zeptal se nechápavě a trochu zasmušile.
,,Moc dobře víš co je mým úkolem." odvrátila jsem od něj hlavu, ale on mě chytil jemně pod bradou a opět mou hlavu přitáhl zpět.
Jeho obličej byl najednou mnohem blíž, že by bylo dobré a správné.
,,Nastolit rovnováhu, ale to neznamená, že musíš zabít všechny..." řekl zvláštně jemným hlasem, jako kdyby se mě snažil přemluvit.
Proč to sakra nechápe?!
,,Ne! Já mám zabít všechny!" řekla jsem již opět chladně a tvrdě a prudce jsem se postavila. Možná až moc prudce, takže jsem málem opět spadla na zem.
Naštěstí jsem udržela rovnováhu a rozeběhla jsem se pryč z jeskyně.
Uběhla jsem jen pár kroků, než jsem se prudce zastavila.
Zastavil se mi dech.
V tuto chvíli mě mohla zastavit jen jedna jediná věc a to pohled na pána oblohy.
Na Měsíc.
Byl tak neuvěřitelně blízko, až jsem myslela, že za chvíli narazí do planety. Byl tak obrovský, že jsem jej ani celý neviděla.
Nádhera.
I když jsem slyšela za sebou kroky Prvorozeného, stále jsem stála na místě.
Cítila jsem z něj smutek. Asi mu ublížilo to, že jsem na něj tak vyjela... Asi jsem to již přehnala.
Hm.
,,Promiň." řekla jsem mu přes rameno a taky jsem se na něj tak i podívala.
,,To je jedno. To už nebudeme řešit." musel poznat, že zasáhl do černého a že bude lepší se o tom nebavit, pokud chce, abych byla v jeho blízkosti.
Nejspíš i tušil, že jsem již opět roztála a moje tvář již nebyla ledová a tvrdá.
No jo. Měsíc se mnou dělal divy.
Nemilovala jsem zrovna moc extra slunce, ale dobře jsem věděla, že jej potřebuji, abych přežila.
Já milovala měsíc, noční oblohu, tu tmu kolem a hvězdy.
Možná byste řekli, že se budu tmi bát, když jsem v ní jako malá strávila hodně času, ale právě díky tomu jsem si k ní našla lásku a úctu.
,,To já bych se ti spíš měl omluvit." přistoupil ke mně a zastavil se vedle mě po mé levici s rukou na mém rameni.
Držel si ode mne odstup, protože si nejspíš myslel, že nechci být v jeho blízkosti, ale to se pletl.
Rychle, ale jemně jsem se přitiskla na jeho hruď. Obličej jsem zabořila do místa, kde jeho krk přecházel v hruď a rameno.
Zaskočilo jej to.
Chtěla jsem opět cítit jeho pevné a sebejisté objetí, hlavně teď, když jsem nemohla ovládat svou moc. Chtěla jsem cítit ve svých žilách proudit i jeho moc.
Pevně a jistě mě objal, tak jak jsem to chtěla.
V Jeho náruči jsem se cítila tak nějak zvláštně, ale ten pocit nebyl nijak nepříjemný, právě naopak - byl krásný.
V celém těle jsem i měla takový zvláštní pocit, nevím, ale nedokážu jej ani popsat, byl to takový velmi rozptylující pocit.
Zvláštní.
Klidně a tiše jsem dýchala, stejně tak i on.
Cítila jsem z něho sálat teplo, moc a zvláštní kouzlo, které mě přitahovalo a nemohla jsem mu odolat.
Po chvilce jsem si hlavu opřela o jeho levé rameno a zahleděla jsem se opět na měsíc vedle nás.
Cítila jsem vnitřní klid.
Již dlouho jsem se necítila tak klidná, spokojená a oddaná.
Kdyby měl Pán srdce, právě bych měla možnost si jej poslechnout, jeho pomalý a nebo rychlý tlukot, ale bohužel jsem jej měla já vpálený do kůže a proto jsem si jej nemohla poslechnout.
Jen ticho.
Kolem nás cvrkali cvrčci a šustilo listí v jemném vánku.
Mnoho lidí by to nazvalo ,,romantickou chvílí", ale já ne. Sice to romantika opravdu byla, ale já na tom moc neujížděla. Nikoho jsem nemilovala, tak proč bych z něčeho měla dělat romantickou chvilku?
Chtěla jsem si užít tuto chvíli a proto jsem přestala myslet na všechny problémy, které mě sužovaly.
Připadala jsem si však najednou nějaká lehká, když jsem shodila všechny své problémy ze svých ramen. Až moc lehká, taková bez starostí.
Mou jedinou starostí bylo, jestli mě Pán bude chtít objímat a jestli to vůbec chce. Nic jiného mi v hlavě nelítalo.
Ach jo.
≈
Mezitím co se Anna s Pánem objímali a mysleli jen jeden na druhého a nevnímali okolní svět a všechny problémy, Skarův syn se svými vězni se dopotácel znaven k jednomu z hostinců ve vesnici.
Věděl že jej najdou, ale přesto utíkal.
Na chvíli se zastavil před dveřmi a pouze nahlédl dovnitř. Vevnitř nikdo moc nebyl. Jen pár dědů tam hrálo karty a jinak nikdo.
Bylo již hodně pozdě a měsíc byl nebezpečně blízko planetě.
Sám prudce a silně oddechoval, protože opravdu usilovně utíkal, stejně tak i ti dva za ním.
Michael a ďábel.
Nechápal, proč se s nimi vůbec táhne, ale něco uvnitř mu říkalo, ať to udělá, ať je vezme sebou.
No, nevěděl.
Přenášedlo jej moc daleko nepřeneslo, jen krapet za hory, poté musel po svých s těmito dvěma na zádech.
Samozřejmě že běžel ve své vlkodlačí podobě.
Sehnal si již i nějaké oblečení, protože zabil nějakého starého poutníka, kterého potkali cestou.
Vůbec jej nelitoval.
V klidu vešel dovnitř a ti dva jej poslušně následovali.
Došel až k pultu, u kterého stála žena středního věku s ušpiněnou zástěrou na sobě.
,,Jeden pokoj na noc." řekl pevným hlasem a žena se na něj zkoumavě podívala. Zahleděla se i na ty dva za ním. Bylo štěstí, že jej napadlo jim dát pláště, protože jinak by ta žena by už odhalila, že mají spoutané ruce za zády.
,,Tady." podala mu žena klíč a on se vydal ke schodům a poté po nich nahoru.
Ani nechtěla žádné peníze, nejspíš je bude chtít až ráno.
On však stejně neměl v úmyslu jí platit, protože nejen že peníze neměl, ale také proto, že za toto opravdu platit nechtěl. Taky proč by měl?
Bylo mu jasné, že ten pokoj bude jen pro jednoho a taky že byl.
V pokoji se ihned i s těmi dvěma zamkl.
Líbilo se mu, že ti dva nijak ani neodporovali a že hezky a poslušně s ním šli. Nejspíš si byli vědomi, že kdyby dělali potíže, tak si stejně nijak nepomůžou.
Oba dva se mu velice vzhledově líbili, ale přes to neměli na toho Pána. Hm.
Právě teď litoval toho, že nechal ty svoje kresby ve své jeskyni. Bylo mu jasné, že je museli zničit a to si s nimi dal takovou práci.
Nemohl odolat při pomyšlení na Pánovo svalnaté tělo.
Hm.
Nikdy si nepřipadal zvláštní, že se mu líbí muži. Vždy si říkal, že každý je nějaký a to mu vždy pomohlo.
Tak proč ne.
Byl si vědom toho, že miluje Pána, že miluje někoho, kdo je jeho pán a nadřízený, ale věřil v to, že jednou budou spolu, že jednou se mu splní přání a i on jej bude milovat.
Tiše a s myšlenkami na Pána ulehl do tvrdší postele a už ani nevnímal, že se tamti dva posadili na zem na opačné straně místnosti.
Myslel pouze na Pána a představoval si jejich společnou budoucnost...