20.kapitola
Byla jsem ráda že jej opět vidím. Přiznala jsem si to, protože to byla pravda.
Věděla jsem, že mě přijde zachránit, ale mohl to udělat o něco dříve, protože to by můj věznitel neměl Michaela a Ďábla a teď by s nimi neutekl.
No, tak nevadí.
,,Jsem s tebou." pohladil mě po zádech.
Ještě stále jsem neviděla a již mě to docela i vytáčelo. Byl to pro mě nezvyk. Po tolika letech co jsem viděla za jakýkoliv podmínek, jsem na jednou nic neviděla.
Sice to bylo asi jen den, nebo já nevím jak dlouho, ale bylo to pro mě utrpením.
Poprvé jsem se opravdu chtěla podívat do očí Prvorozeného, ale nemohla jsem, protože jsem neviděla.
,,Proč máš zavřené oči?" zeptal se jemně když se ode mne krapet odtáhl.
,,Nemám je zavřené dobrovolně. Já je nemohu otevřít, nejde to." odpověděla jsem klidně a poslouchala jsem jeho pravidelné dýchání a vnímala jsem jeho pohled, který putoval různě po mé tváři a těle.
,,Něco zkusím." odpověděl zamyšleně a pozvedl jednu ruku k mému obličeji.
Jemně si opřel dlaň o mou tvář a přejel mi palcem nejprve po levém víčku a poté po pravém. Dlaň na mé tváři nechal a čekal co se stane.
Zkusila jsem oči otevřít a krapet se mi to povedlo. Ihned jsem několikrát zamrkala a již jsem mohla oči úplně otevřít.
První na co jsem se podívala byly Pánovi oči. Opět krásně zářili modrým ohněm a já se v nich opět utápěla.
Ano, toto jsem si přála vidět poté, co budu moct zase vidět - tyto nádherné oči.
Krása.
Trošičku jsem pozvedla pravý koutek rtů do úsměvu. Sice se koutek pozvedl asi jen o centimetr, ale přes tak to byl úsměv. Můj ledový obličej trochu povolil a trochu změkčil.
Prvorozený na mě upřel překvapený a zaskočený výraz. Jeho ledový obličej byl ten tam.
Překvapením až otevřel pusu.
Kdybych měla volnou alespoň jednu ruku, tak bych mu pusu zavřela, ale ani jednu jsem neměla volnou a tak jsem se k němu přiblížila a špičkou nosu, kterou jsem přiložila pod jeho bradu, jsem mu zavřela pusu.
Zvláštní způsob já vím, ale nechtěla jsem se na něj takto koukat.
Opět jsem se od něj krapet odtáhla a on se na mě spokojeně podíval. Na tváři jsem mu vykouzlila stejně malý úsměv, jako jsem měla na tváři já.
,,Pojď od sud pryč." řekl jemným hlasem a pustil mě. Otočil se ke mně zády a vydal se směrem k východu z jeskyně.
Už jsem se chtěla vydat za ním, když v tom jsem si na něco vzpomněla - ty obrázky co nakreslil můj věznitel.
Vlastně to už nebyl můj věznitel, teda ne úplně. Pořád jsem však měla na rukou pouta, která mi nasadil on, takže pořád mě tak nějak trochu věznil.
Došla jsem opatrně ke stolu, nebo spíš jsem se tam dobelhala. Necítila jsem totiž přímo nějak hodně svoje nohy.
Na stole leželo několik popsaných papírů.
Chtěla jsem si vzít nejen popsané papíry, ale i ty pokreslené. No prostě všechny, na kterých něco bylo.
Postavila jsem se ke stolu zády a trochu jsem se pokrčila v kolenou, protože jsem chtěla otevřít všechny zásuvky. Šuplíky byly tři.
Jakmile jsem je všechny pracně vysunula, přistoupil ke mě Pán. Zkoumavě mě sledoval, ale já jsem si všímala jen prvního šuplíku, ve kterém byly jen prázdné papíry a nějaké uhly.
Zásuvku jsem zasunula kolenem a zahleděla jsem se do druhého šuplíku. Tam již byly popsané papíry.
,,Nechceš pomoct?" přerušil ticho a já se na něj podívala.
,,Ano, mohl bys prosím vyndat ty papíry?" přikývl a vyndal pořádný štos papírů a položil jej na stůl.
Šuplík jsem opět zasunula a zahleděla jsem se na obsah třetí zásuvky, kde již konečně byly kresby Pána, mě a mnohého dalšího. Úplně na vrchu kupičky papírů byla kresba Prvorozeného s vlkodlakem, jak se chtějí políbit a byly v lidské podobě.
Hnus.
Pán jen nechápavě hleděl na obrázek a já jej opět poprosila, aby ty papíry všechny vyndal a vzal je.
Zasunula jsem i poslední zásuvku a pustila jsem se s ním po levém boku k východu z jeskyně.
Pán byl připraven mě kdykoliv chytit, kdybych padala.
Zastavila jsem se úplně na konci stínu, který vrhala jeskyně. Snad po týdnu opět vstoupím na slunce, na světlo.
Povzdechla jsem si.
Pán naštěstí nic neříkal a čekal již na slunci, až se postavím po jeho boku.
Udělala jsem jeden dlouhý krok a za ním další.
Ihned se kolem mě prohnal vítr, ptáci kolem se na mě přilétli podívat, stejně tak i mnoho zvěře z hor a lesa přiběhlo. Slunce jako kdyby se zaměřilo hlavně na mě. Tráva kolem začala šustit a květiny se na mě otočily květy.
Zhluboka jsem se nadechla.
Bylo krásné být opět mezi tím, co proudí i mých žilách.
Okouzleně jsem se rozhlédla kolem sebe a najednou jsem se chtěla rozběhnout pryč. Skoro jsem ani svoje nohy nemohla ovládat.
Přestala jsem se ovládat, chtěla jsem znát opět ten pocit vlajících vlasů při běhu, opět to rozproudění krve po těle a opět ten pocit nezkrotnosti.
Rozeběhla jsem se.
Nečekala jsem na Pána a s pouty na rukou za zády jsem uháněla krajinou jako malá holčička.
Mé bosé nohy se dotýkaly ještě čerstvé ranní rosy v trávě a můj zlatý závoj vlasů za mnou jen vlál.
Opět můžu být divoká a nezkrotná, opět jsem se tak cítila.
Konečně.
Pán se po chvilce objevil po mém boku a zaujatě mě sledoval. Já si ho však nevšímala a běžela jsem dál.
Kolem mě se proháněl vítr, který mě vítal opět mimo vězení. Ptáci kolem létali a motýlci s ostatním hmyzem spokojeně poletovali a bzučeli svoje písně.
Krása, přímo nádhera.
Až moc brzy jsem doběhla ke svému domu. Naštěstí byl v pořádku a nebyl ani nijak poškozen.
Lehce jsem vyběhla schody.
Byla jsem opět plná síly a nové energie. Bledost musela být ta tam.
Vběhla jsem do domu.
Potřebovali jsme tu nějaké zásoby na cestu. Velmi dobře jsem totiž věděla kam se právě teď vydám - najít Skarova syna.
Musela jsem jej najít a chtěla jsem poprvé v životě podniknout nějakou výpravu jen se svými znalostmi a myslí. Bez jakýchkoliv kouzel, či vlastní Moci. Moci prostě takové, kterou nemají normální lidé.
Chtěla jsem vlkodlaka najít jen díky stopařských schopností.
Pusou jsem otevřela jednu skříňku v kuchyni, kde bylo nějaké ovoce. Bylo ho tam docela i dost, teda alespoň nám vystačí určitě někam do nějaké vesnice, kde můžeme kdykoliv koupit nové zásoby.
Vytáhla jsem i s pomocí pusy dvě brašny.
,,Kam pak se to chystáš?" opřel se bokem o kuchyňskou linku a házel si s jablkem.
,,Půjdeme najít Skarova syna." pokrčila jsem rameny a pokračovala jsem ve své práci v chystání jídla na cestu pouze s pomocí pusy.
,,No počkat!" zarazil mě Pán a chytil mě za ramena, takže si mě k sobě obrátil čelem. ,,Jak my? Sice to zní lákavě, ale ty nikam s těmi pouty na rukách nejdeš!" rozkázal mi. Sice trochu jemně, ale stále mi to rozkázal!
,,To mi to chceš jako zakázat?" co si sakra o sobě myslí, jako že mi bude něco zakazovat? Pokud ani, tak se velice plete, protože já si rozkazovat nenechám!
,,Ne nechci, já ti to již zakázal." řekl pevně a odhodlaně.
,,Tak to vypadá, že se nejspíš opět rozloučíme!" zasyčela jsem na něj a vytrhla jsem se mu. Opět jsem začala balit jídlo do brašen.
,,Cože?! Ne, prostě nikam nepůjdeš! Najde ho hned sám a za chvilku budu tady a ty se nikam nehneš!" zkřížil si ruce na hrudi, ale šlo vidět, že začíná povolovat. Ještě mu něco řeknu a bude souhlasit.
Šlo vidět, že nechce pomyslet na to, že my dva bychom se opět rozešli každý svojí cestou.
Super!
,,Jde vidět, že mě máš jen jako svého nepřítele, protože kdyby jsi mě bral alespoň jako svoji kámošku, tak bys mě pustil a ještě by si šel i se mnou, aby si mě chránil!" říkala jsem tak nějak uraženě a šlo vidět, že již opravdu hodně povoluje.
,,Hele, ty!" řekl s úsměvem na tváři a já mu jej oplatila. Poznal moji hru.
Můj úsměv byl možná o trochu větší než před tím v jeskyni, ale ne o moc.
Pán mě prudce popadl do náruče a jednou rukou mi rozcuchal vlasy. Normální holku by to neskutečně vytočilo, ale já jsem to brala jako srandu.
,,Ty jeden!" řekla jsem se již ne ledovým hlasem, ale docela i milým a možná i veselým.
Vytrhla jsem se mu a kolenem jsem bouchla do skříňky, že se z ní skutálelo jedno jablko, do kterého jsem kopla nohou.
Prvorozený jablko jen tak tak zachytil do ruky těsně před tím, než mu rozdrtilo nos.
,,No tak! To by bolelo!" zahrál ufňukaného kluka.
Pouze jsem se usmála a opět jsem pokračovala v práci. Prvorozený ke mně zezadu přistoupil a já se narovnala.
,,Nechceš pomoct?" zeptal se a mě bylo jasné, že mi hned podlehl a že mám již dovoleno jít hledat vlkodlaka. Stejně kdybych to neměla dovoleno, tak bych šla tak jako tak.
,,Možná i jo." pouze přikývl a vzal do ruky dva velké měchy na vodu a napustil do nich vodu. Měchy pak vzal a uložil je do brašen.
Když bylo vše potřebné v brašnách, zahleděla jsem se na své oblečení.
,,No, ještě by to chtělo se přestrojit." poznamenala jsem a Prvorozený se na mě tázavě podíval.
Došla jsem tedy nahoru do svého pokoje a otevřela jsem skříň s oblečením. To co jsem tu však hledala tu nebylo.
,,Co hledáš?" tázal se mě Pán, který stál hned za mnou.
,,To svoje brnění, které jsem si nechala ve vesmírném paláci." pokrčila jsem rameny.
,,Žádný problém." řekl a hned nás tam přemístil.
Jen jsem si odfrkla a pusou jsem otevřela dveře do ložnice, kde jsem se tehdy probudila hned poté, co mě Prvorozený zachránil před jistou smrtí.
To co jsem však spatřila uvnitř mě doslovně vykolejilo - hotovou spoušť. Možná to byl důvod, proč Pán nešel se mnou dovnitř.
Moje brnění i s meči se válelo na úplně roztrhané posteli.
,,Pokud chceš, tak ti zavolám služky, které ti pomohou se přestrojit." zavolal na mě Pán za dveřmi.
,,Tak jo." odpověděla jsem mu a vedle mě se objevili hned dvě ženy.
Protočila jsem oči.
Taky co čekat, když tu v paláci není nikdo kromě Pána, tak proč by tu byly taky nějací lidé.
Samozřejmě že ty dvě ženy byly pouhé dva přeludy, které právě teď Prvorozený přivolal.
No super.
I když bylo to mnohem lepší, než kdyby tu byly normální živé ženy, protože ty jejich pohledy by mě totálně vytočily.
Přeludy se alespoň tvářily...No, asi nijak se netvářily, ten jejich výraz se totiž nedal ani popsat.
Hned věděli co mají dělat.
Bez jakýchkoliv řečí mi sundaly roztrhané šaty a odhodily je někam mezi harampádí.
Stála jsem tu nahá, ale bylo mi to jedno. Pán mě za dveřmi vidět nemohl a těm přeludům to bylo dosti jedno.
Přeludy mi pomohli do mého brnění, které se skládalo ze sukně, opasku a takového krátkého vršku, který zakrýval pouze poprsí.
Nakonec mi oba dva meče připnuly k opasku, protože bych se k nim na zádech stejně nedostala.
,,Hotova." řekla jsem, když jsem vystoupila z ložnice a Pán nás opět bez řečí přemístil do mé ložnice v mém domě.
Na nic jsem se jej neptala a šlo vidět, že je rád. Ohledně toho nepořádku v té ložnici mi poví později, nebo já se jej alespoň určitě zeptám.
,,Vezmeme si oba dva pláště, jo?" pouze přikývl a pomohl mi do toho mého.
Poté si nasadil ten svůj a dole v kuchyni jsme si přes hlavy přehodili každý jednu brašnu.
Naše cesta mohla začít.
Jo, naše. Sice to může znít zvláštně, ale opravdu král zla a královna dobra, který se jednou budou muset navzájem zabít se vydali na společnou cestu.
Bude to zajímavé dobrodružství.
Ještě mi Pán rozčesal trochu vlasy a já si ještě do brašny hodila ty papíry, které mi přinesl Pán z jeskyně a ještě jsem si tam dala i svůj hřeben.
Posléze jsem vyběhla z domu a dolů jsem sjela po zábradlí schodů.
Pán mi byl v patách.
Dole mě krapet zachytil, protože jsem trochu zakopla, ale stejně bych asi nespadla.
Bylo mi jasné, že nás čeká dlouhá cesta a já jsem chtěla jít pěšky, ale bylo mi krapet i jasné, že to se nebude líbit Pánovi.
I hned taky zamířil směrem k vesnici.
Trvalo jen chvilku než mu došlo, že já jsem se zastavila a neběžím po jeho boku.
,,Co se děje?" otočil se na mě a hned se objevil přede mnou.
,,Ne, prosím kouzla ne. Jen bez kouzel, jasný?" přikývl. ,,No a teď k věci. Já nechci jet na koni, chci jít po svých." odpověděla jsem mu na jeho prvotní otázku a od nakrčil čelo.
Nelíbilo se mu to.
,,Prosím, alespoň s tímto souhlas." prosil mě a jeho neodolatelné oči se prosebně zakoukaly do těch mých, nešlo jim odolat.
,,Dobrá, ale koně koupíme až v nejbližší vesnici za horami." stejně jsem si to udělala po svým, i když se snažil použít stejnou hru, jako jsem já před tím použila na něj, akorát on to zkusil trochu jinak.
Muselo mu být jasné, že když on dovolil něco mě, tak teď bych měla zase dovolit něco já jemu.
Ach jo.
Souhlasně se usmál a vydal se za mnou.
Již jsem neběžela, ale pouze šla. Přes hory to nemělo cenu běžet, když jsem nemohla používat ruce a měla jsem je spoutané za zády.
Byla jsem úplně nadšená, že konečně jdu na nějakou výpravu s někým jiným než s Michaelem, Ďáblem, nebo princem Labrenysem. No, vlastně králem.
Byla jsem ráda že jdu zrovna s Prvorozeným, alespoň se když tak budu moct dozvědět něco nejen o něm, ale také něco o jeho bratrech a nebo něco o své minulosti, kterou si moc dobře si již nepamatuji.
Šli jsme neslyšně po svém boku a neustále jsme jeden druhého pozorovali po očku.
No super.
Tak tohle si opravdu užiji.
Ovšem budu se muset naučit nepoužívat vůbec ruce, ale naštěstí jsem měla nejen svůj výcvik, ale i Ďáblův a mě v mém výcviku napadlo, že bych jednou mohla přijít o ruce a tak jsem zkoušela i měsíc žít bez pomoci rukou.
Byla jsem připravena bez rukou spát, bojovat, jíst a cokoliv jiného a když tak jsem měla sebou i Prvorozeného, takže jsem v klidu.
Super.
Šli jsme rychlejším, ale volným krokem a já jsem zaujatě pozorovala krajinu, která se kolem nás míhala.
Konečně jsem byla zase venku a tak jsem si to musela pořádně užít.
Celou dobu jsem na sobě cítila Pánův pohled. Pořád mě sledoval, ani už ne po očku ale rovnou byl na mě otočený.
Nevšímala jsem si ho.
Věděla jsem, že mu hlavou víří mnoho otázek, na které by chtěl znát odpověď a tušila jsem, že se mě na této cestě na ně bude ptát.
Ach jo. No, tak snad to nějak přežiji, ale to jo.
Přežila jsem již horší věci.
Mnohem horší.