Fantasy příběhy

rok 2105

    Stála jsem u okna a jen tak jsem hleděla na tu vzdálenou planetu, která svítila skoro stejně silně, jako samotné slunce, jako kdyby na ní byli posazeny světlušky, jedna vedle druhé. Bylo mi z toho na nic, protože ten svět tam se mi již nelíbil.
    Na té planetě jsem žila snad tři tisíce let, ale pak se změnila... Místo krásně rozkvetlých luk všude vyrostly ošklivé továrny. Všechny lesy se postupně vykácely, všechny řeky otrávili, všechna zvířata se objevila na pokraji vyhynutí a všechen prostor zaplnila velkoměsta. Lidé, co právě teď žijí na té planetě, již ani nevědí, jak vypadá rozkvetlá louka nebo sníh, protože tu planetu zničili natolik, že již nemají čtyři roční období, ale dvě - Teplé léto a Chladnější léto.
    Je to děs.
    Musela jsem odtamtud utéct, protože jsem se již na to nezvládala koukat. Nejhorší však bylo, jak až kvůli pohodlí lidí utrpěla zvířata a také kouzelné a mytické bytosti. Všechna do jednoho vyhynula, protože se již neměla kde skrývat. Všichni ti, které jsem měla za úkol chránit, byli skoro mrtví.
    Již dlouho jsem odtamtud chtěla utéct, ale zůstala jsem tam, protože jsem tam měla své přátele - Michaela, Ďábla, elfy a mnohé další. Několikrát jsem jim nabídla, že je klidně zachráním, že mohou se mnou odejít do Měsíčního paláce, ale oni neměli zájem, chtěli se bránit a žít tam, na té planetě - na Zemi.
    No jo, mí přátelé... Vhání se mi slzy do očí, když si vzpomenu na to, jak bolestivě umřeli...
    Nejprve přišel na řadu Michael, kterému se dovršilo jeho pět set let. Ten měl smrt docela poklidnou, jelikož zemřel na stáří a posledních několik hodin svého života strávil se mnou. Jenže ať měl smrt jakkoliv poklidnou, tak jeho život rozhodně takový nebyl. Kdybych si měla někdy znovu vybrat, jestli mu dám vypít tu lahvičku s Prodlouženým životem, tak bych to již nikdy neudělala, protože těch pět set let jen protrpěl a mohla jsem za to jen a pouze já.
    Byla to moje vina, kterou si nikdy neodpustím. Nikdy v životě a už vůbec ne, když si vzpomenu na jeho úplně poslední slova - ,,Je mi líto, že jsem pro tebe nebyl dost dobrý a nebyl tím pravím, ale na vždy tě budu milovat, ať budu kdekoliv." je mi líto, že to viděl takto, vždy byl pro mě až moc dobrý a proto jsem si jej nikdy nevybrala, jelikož jsem jej nechtěla zkazit a zničit, ale povedlo se mi to tak jako tak.
    Nezasloužila jsem si jej, ale to on nevěděl a asi se to již nikdy nedoví, protože já tu mám být věčně.
    Naštěstí jsem věděla, že ve světě mrtvých dostal přelud znázorňující mě a bude tam se mnou šťastný. Občas se tam na něj chodím dívat, ale nikdy se mu neukážu. Nemohu mu přeci přidělávat ještě větší bolest.
    Jako další na řadu přišel Král lesních elfů Labrenys, který zemřel po boku svých lidí, když chránil svoje království v prvních liniích před lidmi, kteří je jednoho do druhého postříleli. A já je tentokrát nestihla zachránit, jelikož jsem neměla u sebe Ďábla, který by mě k nim okamžitě dopravil. I když jsem utíkala ze všech sil, tak jsem přiběhla až moc pozdě a jen jsem stihla spatřit, jak poslední přeživší - Labrenys, padl na kolena s hrůzou v očích a se slzami bolesti, které mu tekly proudem, kterého hned zastřelili.
    Tehdy jsem k němu stihla doběhnout a on mi padl do náruče. V očích se objevila radost, když mě stihl zastavit, ale také neuvěřitelný klid, který jsem v něm nikdy neviděla. Jeho poslední slova mě též neskutečně zasáhla - ,,Vždy jsi mě dokázala zachránit a teď jsem díky tobě naplněn klidem a můžu odejít s klidnou myslí a s myšlenkou na tebe, má Královno.".
    Jeho slova mě zasáhla natolik, že moje tělo vzplálo tak rychle, že jsem si to ani neuvědomila a celou lidskou armádu, která zaútočila na elfy, jsem jednoho do druhého sežehla vlastním ohněm. Zaplál totiž ve mně takový hněv, že jsem se přestala ovládat a uklidnila jsem se teprve ve chvíli, kdy bylo všech deset tisíc vojáků spálených na prach.
    Tento okamžik se zapsal jako jeden z nevysvětlitelných krveprolití lidské existence. Nikdy nepřišli na to, kdo všechny ty vojáky spálil na popel a co za civilizaci vlastně žilo v lese, protože jsem nakonec celý již spálený a zdemolovaný les srovnala se zemí a proměnila jej v prach, stejně tak s lidskými i elfími těly.
    Tato ztráta mě velice zasáhla.
    Stejně jako Michael, dostal i Labrenys v říši mrtvých přelud mě samotné a je tam se mnou šťastný. Též jej často sleduji. Ne jako dřív, když jsem jej mohla navštívit jen jednou za pět set let. Teď tam jsem skoro každý den.
    Jako poslední přišel k úhoně Ďábel, který mi ještě před svojí smrtí rozdrásal srdce, jenže to je složité vám vysvětlit a proto vás nechám nahlédnout do mé vzpomínky:

    Před nedávnem Ďábla prostě jen tak napadlo, že bychom se mohli zaletět podívat někam do nějakého většího města za les, až daleko na sever a já souhlasila, ale přišlo mi, že si na mě Ďábel něco chystá, protože celou cestu byl rozpačitý a neskutečně zamyšlený a když si k tomu ještě vezmu, že teď skoro každou chvílí byl někde pryč, tak mě to docela deprimuje.
    Nikdy mě nenechával samotnou. Jedině tehdy, když byl se mnou Michael a ten je teď pryč... Je v jiném světě. Kdyby za mnou každou noc nepřišel Prvorozený, tak bych ani neusnula, jelikož sama již několik set let neusnu.
    Vůbec netuším, co mě čeká.
    Neletěli jsme ani nijak moc dlouho, ale to taky proto, že byla temná noc, měsíc v úplňku a Ďábel letěl neobvykle rychle a hlavně byl celý napjatý a ztuhlý, jako kdyby něco každou chvílí očekával.
    Já si držela klidnou hlavu a sledovala jsem okolí.
    Po chvilce jsme přistáli v jedné z vedlejších a temných uliček a Ďábel někam odběhl se slovy, že se hned vrátí, jen se skočí něco omrknout.
    Opřela jsem se o zeď a zavřela jsem oči. Tady nikdo neměl šanci mě vidět, ani slyšet a proto jsem si začala klidně a tiše pobrukovat. Moje broukání se neslo dál a dál.
    Jenže najednou mé broukání přerušil jistý zvuk - kroky, a Ďáblovi kroky to opravdu nebyly, toto byli kroky ženy, která se snažila být tichá, jako kdyby chtěla někoho přepadnout, jenže tady v uličce nebyl nikdo jiný, než já.
    Ani jsem se nehnula a jen jsem počkala, než se dostatečně blízko přiblíží a pak jsem na ni vychrlila svůj fialový oheň. Jen tak tak stihla uskočit a já si stihla všimnout jejích temných dlouhých havraních vlasů a její bledé kůže, až moc bledé.
    Hned se na mě zezadu vrhla, ale já ji mrštně chytla za ruku a mrštila jsem s ní o zeď. Zahekala bolestí, ale hned byla zase pryč. Byla neskutečně rychlá, ale s tichostí si již nevedla tak dobře.
    Po chvilce se opět objevila a tentokrát na mě skočila ze shora ze střechy, ale já ji bez potíží popálila svým ohněm a odmrštila ji na vzdálenou zeď na konci uličky. Uličkou se ozval její bolestný sten a já se k ní vydala pomalým a klidným krokem.
    ,,Dost!" uslyšela jsem známý hlas a mezi mě a tu holku se postavil Ďábel ve své lidské podobě, který se tu znenadání objevil.
    ,,Ďáble, neblbni. Vždyť je to upírka!" řekla jsem stále klidně a stále jsem mířila pomalým krokem k nim. Pohled jsem upírala jen a pouze na tu upírku. Její červené oči plné zlosti se vpíjely do těch mých plných ledu.
    ,,Já vím." řekl klidně a zahleděl se na ni, ale ruce měl stále napřažené proti mě, jako kdyby se mě snažil zastavit. Co se to sakra děje?!
    ,,Ďáble, zachraň mě..." zašeptala svým sametovým hlasem a já nebezpečně zavrčela. ,,Je nechutně čistá a zároveň temná! Dostaň mě od ní, jen její přítomnost mě ničí!" říkala znechuceným hlasem a mě to začalo docházet. Počkat! Oni se znají?! To za ní pořád odcházel?! Co to má sakra znamenat?!
    ,,Neboj se..." zašeptal směrem k ní a jeho las byl naplněn láskou. Ale ne...
    ,,Ďáble? Ty mi chceš říct, že to, jak se mě před chvílí pokusila zabít, jste měli domluvené?!" začal se ve mně probouzet hněv a mé dlaně začaly sami od sebe hořet.
    ,,Teilo?" obrátil se opět Ďábel na upírku. Takže se přece jen znají a jsou zřejmě proti mně spiknutí.
    ,,Neříkal si, že je až tolik vyrovnaná schopnostmi! Je klidná tak, že se jí čistota rozlévá žilami! Myslela jsem, že mě jde zabít! Jsem zvyklá takovýto odpad zabíjet!" zavrčela upírka a hned se objevila za Ďáblem.
    ,,Ty můžeš být ráda, že ještě nejsi mrtvá! Vůbec netuším, co tu sakra právě děláme a proč tu jsme! Ráda bych si poslechla vysvětlení, jinak uškvařím vás oba!" vrčela jsem na ně oba.
    ,,Anno, prosím. Uklidni se." jemně se na mě usmál, ale teď ten jeho úsměv na mě opravdu platit nebude.
    ,,Já jsem ledově klidná, jestli sis toho nevšiml! To ty by ses měl vzpamatovat, jelikož támhle stojíš proti mě s nějakou blbou upírkou po boku, která se ještě musí za tebou schovávat!"
    ,,Já nejsem nějaká blbá upírka! Já jsem z rodu -"
    ,,Drž zobák! Mě to absolutně nezajímá!" cítila jsem, jak mi začínají hořet i oči. Moje vlasy již dávno vzplály.
    ,,Co si to na mě dovoluješ?! Ty nicko!" jak jinak, než že další pyšná upírka, mě to tak s nimi nebaví! Hned jsem se objevila u ní a čapla jsem ji svojí hořící rukou kolem krku a vyzvedla do vzduchu, ani Ďábel mě nestihl zastavit.
    ,,To ty jsi nicka oproti mně! Jde vidět, že jsi tak blbá a namyšlená, že by jsi nepoznala ani Pány!" zavrčela jsem jí do obličeje. Byla neskutečně lehounká a o hlavu nižší, takže jsem ji musela o kus vyzvednout do vzduchu.
    ,,Ale ty nejsi Pán!" zašeptala a zalapala po dechu.
    ,,Já jsem něco horšího! Ale pokud si přeješ ještě milou smrt, tak na tebe pošlu svého přítele Prvorozeného Pána!" pustila jsem ji a odhodila na protější zeď.
    ,,Anno! To si už přehnala!" rozkřikl se Ďábel a rozeběhl se k upírce, která lapala po dechu a v jejích očích se zračila čirá hrůza.
    ,,Ďáble, pojď! Jinak ji zabiju!" již jsem se otočila a šla pryč, ale po pár krocích jsem se zastavila, protože jsem neslyšela za sebou následující Ďáblovi kroky.
    ,,Ďáble?" řekla jsem chladně a zahleděla se na něj, jak pomáhá s neuvěřitelnou láskou upírce vstát a ten jeho pohled, který jí věnoval...
    ,,Vypadni!" zavrčel mým směrem, ale ani se na mě nepodíval. V jeho hlase šel slyšet jen hněv. Neuvěřitelně mě to zasáhlo, ale nedala jsem na sobě nic znát.
    ,,No neříkej, že ses po těch letech konečně zamiloval! Docela bych tomu i věřila a přeji ti to, ale ne, když ses nejspíš zamiloval do blbé upírky, která tě jen proti mě navedla! Ty ji nemiluješ! Jen tě ovládá!" odsekla jsem a mé hořící oči, ruce i vlasy pohasly.
    ,,A co když jo?! Je na tom snad něco špatného?!" rozkřikl se na mě a rozmáchl se rukama.
    ,,To, že jsi mi to neřekl!"
    ,,Já ti to chtěl říct, ale jak tak vidím, tak by to stejně dopadlo tak, jak jsem nechtěl!" řekl již krapet zoufale, ale výraz jeho tváři byl ledový.
    ,,Jo?! A to jsi si jako myslel, že když mi ji takto představíš, tak to mohlo skončit nějako normálně?!" byla jsem zoufalá, co to s ním udělala?
    ,,Vypadni!" zavrčel na mě a objal upírku kolem pasu, ta se mu rozplakala v náruči.
    ,,A co když ne?" rýpla jsem si do něj, protože to nemohl myslet vážně. Ne, starý Ďábel by toto nikdy ani nevyslovil. Co se to s ním jen děje?
    ,,Tak tě vlastnoručně zabiju!" rozkřikl se a i hned se objevil těsně přede mnou. Shlížel na mě z výšky a kolem hlavy mu povlávaly jeho krátké vlasy. Jeho dlouhé vlasy byly pryč. Už vím kvůli komu! S krátkými vlasy vypadal skoro jako někdo úplně jiný. Jenže on teď byl jiný. Ta upírka jej čistě ovládla, už to nebyl starý Ďábel, kterého jsem měla až tak moc ráda.
    ,,To by sis zkusil jednou a ani bys nemrkl a bylo by po tobě!" zavrčel na něj Prvorozený, který se najednou přede mnou objevil.
    ,,Ty se do toho nepleť!" zavrčel Ďábel a upírku si více přitiskl ke svým zádům. Chtěl ji chránit, ale stejně tak učinil i Prvorozený.
    ,,Budu se plést do všeho, co souvisí s Annou! Ať se ti to líbí nebo ne!"
    ,,Ona ti nenáleží!" vycenil na něj zuby. Já se přemístila mezi ty dva a výhružně jsem zavrčela.
    ,,A komu jako náležím?! Tobě?! Tomu, kdo se celou dobu choval, jako kdybych byla jeho majetek a na všechny mé přátele si byl hnusný?! Já tě moc dobře slyšela, jak ses smál, kdy jsem ti řekla, že jsem nestihla zachránit Labrenyse! Moc dobře vím, že jsi schválně před tím odešel, abych jej nestihla zachránit! Jsi jen zrůda." všechna ta láska k němu se vytratila. Všechen ten cit k němu byla minulost, jelikož ten starý Ďábel již nebyl.
    ,,A ty snad nejsi?"
    ,,Já alespoň nezabila tvé přátele!"
    ,,A co jako?! No tak jsem ho hold nenáviděl!" rozpřáhl ruce Ďábel a v jeho očích již nebyl žádný cit. Byla v nich jen prázdnota a temnota. Stal se z něj někdo dočista jiný, někdo temný.
    ,,Jsi jen srab!" plivla jsem mu k nohám. ,,Celé ty roky ses jen bál, aby si o mě nepřišel, jelikož to, čeho se bojíš, je samota! Nikdy ti na mě opravdu nezáleželo! Jen sis pořád hrál na přítelíčka, ale přitom jsem ti byla ukradená..." poslední slova jsem jen šeptala. Prvorozený mě jemně objal kolem pasu. Chtěl, abych věděla, že je tu se mnou a že on tu pro mě vždy bude.
    ,,A co jako?! Každý se něčeho bojí!" vyjel na mě.
    ,,Ale většinou se každý bojí o své blízké! A ty ses zajímal jen o sebe samotného!" zavrčela jsem mu do obličeje. Naše obličeje byly u sebe nebezpečně blízko.
    ,,Jak chceš!" zavrčel a vrazil mi pěstí do obličeje. Okamžitě jsem se vzpamatovala, ale Prvorozený byl rychlejší. Vrazil ďáblovi pěstí do tváře a hned i do druhé, kopl jej kolenem do břicha, čapl jej za krk a vyzdvihl do vzduchu.
    ,,Ještě jednou se jí dotkneš a nebo se na ni jen podíváš, tak se vlastnoručně postarám o to, aby si chcípal tak dlouho a bolestně, že už jen po pár minutách budeš prosit o milost!" a hodil s ním přes celou uličku, až narazil do zdi a bolestně zavil.
    Nelitovala jsem ho a litovat jej ani nebudu.
    ,,Jsi v pořádku?" zeptal se mě ustaraně Pán, který byl hned u mě. Od toho incidentu s mou smrtí, si mě neuvěřitelně pečlivě hlídá.
    ,,Ano, jsem v pořádku." pohladila jsem ho po tváři a přes jeho rameno se podívala na toho hajzla. Poštval si proti sobě špatné bytosti.
    ,,Chcípněte! Oba dva!" zavrčel na nás z posledních sil Ďábel a jen tak tak se sebral ze země s pomocí té upírky¨, které pořádně ani nedocházelo, co se to tu vlastně děje.
    ,,Ty Hajzle!" zavrčel Prvorozený a hned byl u něj. ,,Tak tobě to ještě nestačilo?!" zavrčel mu do ksichtu.
    ,,Aah!" zařval bolestně Ďábel, když se mu začalo něco pálit na tváři. Ihned jsem se k nim přemístila a chytila jsem Pána za ruku. Podíval se na mě.
    ,,Nech toho, ten bídný červ za to nestojí..." a on mě poslechl. Pustil jej a Ďábel se skácel k zemi. Na tváři mu zůstala pěkně ošklivá popálenina, po které bude mít ošklivou jizvu, ale patří mu to.
    ,,Příště jej nezastavím. Toto máš jako připomenutí, aby sis pamatoval, na koho si nemáš ani v nejmenším dovolovat!" kopla jsem jej ještě nohou do boku a on zasténal bolestní.
    ,,Už tě nikdy nechci vidět! Vypadni si s tím svým úžasným Prvorozeným a mně nelez na oči!" šeptal bolestně a v očích měl nenávist.
    ,,To Ty mně, nelez na oči!" zavrčela jsem na něj a otočila jsem se k odchodu.
    ,,Jen zbaběle utíkáš!" zavrčel na mě a než jsem se stihla otočit, tak ho Prvorozený znovu udeřil.
    ,,Pokud sis nevšiml, tak ti plním tvé poslední přání! To ty se tady jen zbaběle plazíš po zemi!" již jsem na něj nepohlédla a přemístila jsem sebe i Pána pryč. Přenesla jsem nás k nám domů - do Měsíčního paláce.

    
    Ďábel poté zemřel o dvě stě let později společně se svou milovanou upírkou, se kterou byl šťastný, ale to jen díky tomu, že se do něj prvně zamilovala ona a kdyby ho nezměnila k obrazu svému, tak by se on nikdy do ní nezamiloval a nikdy by se nestal tak temným. On byl vlastně temný již před tím, ale ne tolik, jako potom.
    Zemřeli na radiaci, která se rozšířila po celé zemi, jelikož výbuch jedné jaderné elektrárny způsobil i další výbuchy dalších elektráren a ti dva byli zrovna ještě uzavřeni v jedné z těch elektráren. Nechtěla jsem být u jejich smrti, protože oni netoužili, abych tam byla já.
    Naštěstí se mé srdce před nedávnem opět uzdravilo a to úplně celé, jelikož jsem zjistila, že ten přívěšek srdce, který jsem si vzala od Labrenyse, když jsem jej našla mrtvého, je mé ztracené srdce a bylo zapotřebí mít jistý klíček, který nakonec vlastnil Prvorozený a tak se mé srdce opět plně rozbušilo.
    S Prvorozeným jsme zjistili, že se vlastně perfektně doplňujeme a oba dva nosíme na krku srdce toho druhého.
    Jo. Prvorozený byl ten poslední, na kom mi opravdu neskutečně moc záleželo. Již vím, co je to za pouto, které je mezi námi...
    ,,Ahoj lásko." zašeptal mi do ucha a objal mě kolem pasu. Teď, když již můj stromový dům neexistuje, žiji tady s ním v Měsíčním paláci a jsem konečně plně šťastná.
    ,,Ahoj miláčku." zašeptala jsem a hravě jsem jej políbila. To pouto, které bylo mezi námi, je láska. Vášnivá, nekonečná a silná láska.
    ,,Vyrušil jsem tě z tvých myšlenek?"
    ,,Ano, ale to nevadí, lásko." tiskl se k mým zádům a objímal mě kolem pasu. Už jsem si  na jeho blízkost zvykla, ale přesto pořád z každého jeho doteku úplně vrním blahem.
    ,,Byla jsi smutná... Proč?" zasypával mě polibky na krku a nahých ramenech.
    ,,To je jedno..." zašeptala jsem blahem.
    ,,Nechci, aby jsi byla smutná..." nakrabatil čelo a na chvíli se rty odtáhl od mého ramene. ,,Zase si myslela na..." nedořekl to, protože ani nemusel.
    ,,Ano, ale to je jedno. Teď si tu se mnou ty a musím se přece věnovat tobě, no ne?" zářivě jsem se usmála a vášnivě jej políbila.
    ,,Navždy spolu." zašeptal Prvorozený mezi polibky a já se jemně usmála.
    ,,Ano, navždy spolu." a naše rty se opět spojily v nekonečnou hru polibků.
    Víme teď oba dva o sobě úplně vše. Každý zná minulost toho druhého a už ani jeden z nás dvou před ní neutíká. Jsme spolu a jen tak se neopustíme.
    Sice nevíme co bude dál, ale koho to zajímá? Pro mě je teď důležité, že jsem šťastná, že jsem s tím, koho miluji a že on miluje mě a že si konečně můžu vydechnout a nebýt pod neustálým návalem zodpovědnosti.
    Konečně jsem objevila svoji spřízněnou duši a jestli se někdo bude chtít mezi nás dva postavit, tak jej zabijeme. Druhý by vám to mohl potvrdit, ale to byste jej museli navštívit ve světě mrtvých.
    I když se můj život zdál být opravdu smutný, naplněn jen bolestí, obrovskou zodpovědností a tíhou světa, přesto skončil úžasně.
    Jděte si za svým snem.

Celý příběh Adrianny chci věnovat jen a pouze svým čtenářům.