19.kapitola
1/3
Cítil v sobě tak drtivou bolest až myslel, že se z toho zblázní.
Nemohl vůbec myslet na to, co jí kdysi způsobil a už vůbec nemohl pomyslet na to, že ji mohl dokonce i zabít!
Je prakticky nemožné, že to vlastně přežila.
Celé čtyři roky bez jídla a vody. Jen v jednom oblečení. Obklopena tmou, tichem a pachem vlastního nemytého těla a vlastních výkalů ve vzdáleném koutě. Pouze s pouty na zádech a bita a ničena Pány.
Avšak přes to vše rostla pořád do krásy. I přes to vše stále žila a všechny rány ji zmizeli, ale přesto je pořád cítila.
Každičká jizva kterou ji udělali již dávno zmizela, ale ona je pořád velice dobře cítila.
Tehdy před lety měla jizvy snad po celém těle, ale přes to byla nádherná.
I přes to, že se tehdy snažili o to, aby již nikdy nebyla krásná a nikdo ji neměl rád, nepovedlo se.
Možná tehdy docílili jen toho, že je teď ještě víc odolná a odhodlaná je zabít.
Podělali to.
Jak tu jen tak klečel v cele a vzpomínal na hrůzy, které prováděl Anně, neuvědomil si, že uběhly již celé tři dny a Anna stále někde zřejmě trpí. Sama uvězněna v něčí pasti.
,,Do háje!" zanadával, když si uvědomil, kolik již uběhlo času.
Celé tři dny vzpomínal na to, co Anně provedl.
Posadil se až úplně ke zdi, kde kdysi seděla malá Adrianna. Hlavu si opřel o zeď a stejně tak na zeď přiložil i dlaně.
Zhluboka dýchal a snažil se myslet jen na to, že ji potřebuje osvobodit a zachránit.
V Mysli se mu hned objevila časová ukázka sedící Anny v kleci s rukama za zády.
Bylo jasné, že ty ruce tam nemá asi jen tak, protože to by bylo dosti nepřirozené. Musela je mít za zády spoutané pouty.
Seděla v úzké kleci opřená o zeď a její kůže byla nějako moc bledá. něco ji chybělo.
Kromě bledé pokožky a prázdných očí bez života neměla znaky žádných zranění.
To je dobře.
Klec musela být propletena kouzlem a možná i více kouzli.
V tom, proč tam Anna sedí mu něco nesedělo.
Proč již dávno neutekla?
Něco ji v tom muselo bránit.
Buď ji někdo vyhrožoval ohledně těch blbečků Ďábla, Michaela a elfíčka Labrenyse a nebo prostě utéct nechtěla.
Ale, co když jsou v tom nějaká mocná kouzla? Co když ji v použití její moci něco brání, něco, co ani ona sama nepřepere.
Ta pouta!
,,Sakra!" zanadával, když mu to konečně došlo.
Důvod, proč nemohla utéct byla ta zatracená pouta! Její věznitel se k nim musel nějako dostat.
Počkat, ale jak by se k nim jen tak někdo mohl dostat?
To znamená, že buď ji vězní jeden z jeho bratrů a nebo se někdo s pomocí jeho bratra k nim dostal.
,,To je v háji!!!" zařval Prvorozený a co nejrychleji uměl, se přemístil až ke svému Třetímu bratru. Tomu nejvíce věřil.
Objevil se u něj v jeho paláci před jeho trůnem, na kterém si spokojeně seděl a četl nějakou knihu.
Prvorozený moc dobře věděl, jak jeho bratr miluje knihy a jak by bez nich nedokázal žít, stejně jako Anna.
Vlastně Třetí a Adrianna měli pár opravdu zvláštních věcí společných.
Třetí jen zvedl ruku na znamení, ať chvilku počká. Prvnímu bylo jasné, že si chce dočíst odstavec, již toto gesto velice dobře znal.
Po chvilce velice tlustou knihu zavřel a pohlédl na svého staršího bratra.
,,Copak potřebuješ, bratře?" oslovil jej klidně a mile a při tom vstal z trůnu a došel k poličkám s knihami, které v oblouku obklopovali jeho trůn.
,,Oslabená pouta!" řekl Prvorozený plný hněvu a Třetí se na něj zaskočeně podíval.
No, možná je to takový zvláštní název, ale tak hodí se, protože ta pouta jsou tak silná, že vždy každého oslabí až skoro k smrti.
,,Co je s nimi?" zeptal se se strachem v hlase. nechtěl znát odpověď na svou otázku.
,,Jsou pryč. Naposledy byly v té cele, kde byla Anna, ale teď tam již nejsou." řekl již krapet klidně starší.
,,To je špatné..." zamyslel se mladší. ,,Ty je hledáš, že?"
,,Ano." přikývl Pán času.
,,Je v tom opět zamotaná ta dryáda, viď?" odíval se mu do očí Třetí. Prvorozený moc dobře věděl, že myslí Adriannu, akorát nejspíš jeho bratr netušil, jak ji mám nazvat.
,,Ano, je. Někdo ji vězní a ona nemůže utéct, protože má na rukách tato pouta a navíc ji nemůžu najít, protože ji chrání dvě krycí kouzla." povzdechl si Prvorozený.
,,V tom případě je to vážné, protože pokud již ta pouta nejsou v paláci, tak jsou nekontrolovatelná." svraštil obočí Třetí a zahleděl se mezi knihy. Jako kdyby tam hledal nějakou speciální.
,,Může ji věznit nějaký z našich bratrů a stejně tak kdokoliv jiný."
,,Ano." řekl nepřítomně Třetí a vytáhl z regálů plných starých a nových knih jednu neskutečně starou knihu, ale vypadala, že je ve velice dobrém stavu.
Mladší knihu otevřel a nalistoval jistou stranu.
Prvorozený k bratru přistoupil a na dvojstránce spatřil nakreslená tužkou ta pouta. Ta pouta, která hledal.
,,Hmm. Píše se tu, že pouta můžeš naleznout jedině tehdy, když znáš jejich srdce a tvé srdce je s tím jejich propleteno."
,,Nic víc tam není?" zeptal se zaskočeně Prvorozený.
,,Ne to je vše." zaklapl knihu. ,,Ale myslím si, že tím nám chtěli říct, že ať ta pouta má kdokoliv, když budeš hledat své srdce a budeš jej následovat, tak pouta nalezneš.
,,Jenže jak mám následovat své srdce, když ani nevím, kde je!" řekl rozčileně Prvorozený. Byla to přece blbost!
,,No, říká se, že když nemáš sám své srdce má jej většinou někdo jiný. To třeba často říkají zamilovaní, že jejich srdce má vlastně ten druhý." pokrčil rameny mladší bratr a vrátil knihu na své místo.
,,Dobrá, moc ti děkuji za rady a za tvou pomoc, bratře. Sbohem." rozloučil se Prvorozený a hned se přemístil na střechu Annina domu.
Chtěl začít tu.
Jedno věděl jistě: Musí zachránit Annu.
Tu, kterou miluje.
2/3
Slyšela jsem a vnímala všechno kolem sebe jako kdybych byla normálně vzhůru, ale já byla v bezvědomí.
Moc dobře jsem vnímala příchod vlkodlaka a ještě - Michaela a Ďábla.
Bolelo mě, když jsem vnímala jejich vyplašenost a bolest a slyšela skoro jejich nářek.
Věznitel se jen smál.
Jediné co jsem nemohla bylo vidět. Tak ráda bych se teď klidně podívala na Michaela a Ďábla a ukázala jim tak, že jsem v pořádku a že mi nic není.
Bylo pro mě utrpením poslouchat, jak s nimi věznitel mrskl o zeď blízko mě. Cítila jsem směrem od nich jistou moc. Byla to podobná moc, která sálala z mých pout, ale tato byla mnohonásobně menší.
Věznitel musel nějak získat ještě podobná pouta těm, která jsem měla na rukou já.
Hajzl!
Najednou přistoupil ke mně a podíval se na mě. Cítila jsem z něho překvapení a bylo pro mě nepříjemné, když vstoupil do mé klece.
,,Co to s ní sakra je?!" poklekl u mě a dal mi facku, asi abych se probudila, ale nic to se mnou neudělalo. Ani jsem se nepohnula.
Velmi dobře jsem cítila svoje tělo a dokonce jsem jej mohla i ovládat. Pouze jsem nemohla vidět.
,,Nesahej na mě!" zavrčela jsem na něj. Oči jsem měla zavřené a ani jsem je nemohla otevřít, prostě to nešlo.
,,O, tak slečinka bude na mě vrčet!" řekl posměšně a opět z mé klece vylezl.
,,Přivedl jsem ti kamarádíčky." uchechtl se a posadil se ke svému stolu. Něco si začal zapisovat, protože jsem slyšela, jak po papíře klouže brk.
,,Nebojte se, jsem v pořádku." uklidnila jsem je klidným hlasem.
,,Tím si nejsem tak jistý, protože jsi nějako trošku zbledla." ušklíbl se opět vlkodlak.
Hlavně jsem mu nesměla ukázat svoji slabinu - nedostatek slunce. Opravdu mi chyběl sluneční svit, i když jsem tu seděla asi jen pátý nebo šestý den. Možná to bilo i díky tomu, že jsem nedostávala vodu a pití.
,,Omlouváme se. Chtěli jsme ti pomoct a při tom jsme udělali jen další potíže." řekl smutně Ďábel a já ucítila tu prázdnotu, která se v něm hromadila.
,,Nechtěl jsem být na tebe nikdy hnusný, ale udělal jsem chybu - nechal jsem se vytočit hloupostí." šeptal Michael se zlomeným hlasem.
,,To nevadí." odpověděla jsem a místností se rozlehl smích.
,,Už drž hubu!" zařvala jsem na vlkodlaka, ale to jsem neměla dělat.
Hned na mě zaútočilo kouzlo, které bylo na kleci a dalo mi neskutečnou bolestnou ránu, kterou ještě posílila pouta.
Stiskla jsem zuby bolestí, ale bolest nemizela.
,,Jestli si myslíš, že mě tímto zastrašíš, tak se pleteš!" zařvala jsem na něj se zaťatými zuby.,,Bolest je mou neustálou součástí, takže se jí nebojím čelit a tebe takového Hajzla se taky nebojím!"
Prudká bolest se mnohonásobně zvětšila.
Nechtěla jsem dopřát vlkodlakovi jeho radost a proto jsem nevykřikla. Musela jsem být silná a taková jsem i byla! Byla jsem silnější než on! Já tu byla pánem!
Zem se pode mnou neskutečně otřásla, jako kdyby tu bylo zemětřesení, ale přitom zemí otřásla jen prudká rána bolesti, která na mě útočila.
Cítila jsem kolem sebe vlkodlakovo zaskočení a kluků bolest a strach. Slyšela jsem i nějaké vzdálené hlasy, ale přišlo mi, jako kdyby byly neskutečně vzdáleny.
Jo a ještě se tu objevila něčí moc. Obrovská neskutečně temná moc.
Moc dobře jsem ji znala.
3/3
Srdce jej vedlo sem. Přesně sem k jejímu domu, proto tady taky seděl v tureckém sedě se zavřenýma očima a čekal, než dostane nějaký signál.
Prudce do něj něco vrazilo - bolest. Ne však jeho, ale někoho jiného - Adrianny.
Prudce otevřel oči a zahleděl se směrem, odkud přicházela bolest. Byla tam jeskyně, přímo na opačné straně hor.
Nastražil uši a uslyšel něčí hlas, až moc podobný Anně.
Následoval otřes zemí. Prvorozený moc dobře věděl, že to není zemětřesení, ale že je to od náporu bolesti.
Byla to bolest, která ubližovala Anně!
Pán se prudce postavil. Přímo v něm hořel hněv. Přemístil se tak rychle, že si sotva uvědomil změnu okolí.
Objevil se ve vchodu do jeskyně a spatřil situaci před sebou:
V odlehlém koutě byla klec a v ní seděla Anna s rukama za zády a s tisknutými zuby. Měla zvláštně zavřené oči, jako kdyby je nemohla otevřít. Hned vedle u zdi seděli Michael s Ďáblem s krví na tvářích a řvali nejen na Annu, ale i na vlkodlaka, který se nacházel u klece.
Toho vlkodlaka poznával. To byl ten, který vyryl kdysi ten nápis do stromu, jak se potom Anna spálila o jeho otisk ruky ve stromu.
Do háje!
Vlkodlak si jej hned všiml, protože z něj sálal neskutečný hněv.
Překvapeně se na Pána otočil a v očích se mu mihl obdiv, ovšem hned přiskočil ke kamarádíčkům Anny a něco vytáhl z kapsy.
Byl to teleport.
Zmáčkl tlačítko na teleportu a hned on i ti dva zmizeli pryč.
Mohl je sledovat a zabít, ale Prvorozený se podíval na Annu a hned na ty tři zapomněl.
Adrianna se svírala v neskutečných křečí bolesti.
Bylo pro něj utrpením vidět, jak se trápí.
I hned přiskočil ke kleci a čapl ji za mříže. Hned si převzal všechnu bolest útočící na Annu, no páni a že ta bolest nebyla žádná chabá.
Na chvíli se mu zatemnilo před očima, ale nevšímal si toho.
Napnul všechny svaly na rukou a prudce klec vytrhl ze země a dokonce i ze zdi a odhodil ji někam vedle sebe.
Ještě se ozval náraz klece o zeď, když v tom bolest přestala a Prvorozený poklekl k Anně.
Jen tak tak ji zachytil, aby se neskácela.
Měla na sobě pořád ty šaty, které jí dal on. Bohužel už byly značně poškozeny a zničeny, ale přesto vše ji pořád slušely.
Nic neříkala.
Pán ji však pomohl opatrně vstát, při tom si povšiml, že má na rukou opravdu ta pouta.
Jakmile tála na svých nohou, musel ji jemně chytiti, protože se nedokázala udržet na vlastních nohou.
Prvorozený však měl najednou neskutečné nutkání ji obejmout a tak ji objal. Přivinul si ji těsně k sobě, ale jemně, aby ji nijak neublížil.
Objal ji kolem pasu.
Ona si položila hlavu na jeho levé rameno a potichu a pravidelně oddechovala.
Oba dva mlčeli.
,,Jsem ráda, že tě opět vidím, Prvorozený." oslovila jej tiše a jeho uvnitř něco zahřálo.
Oslovila jej jménem.
Konečně.