18.kapitola
1/2
Uběhli tři dny a Vlkodlak se ještě pořád nevrátil. Bylo mi to docela i jedno, alespoň jsem měla klid, ale zase jsem z něho nemohla dostat něco dalšího, nějaké další informace a to mě štvalo.
Však on se vrátí. Musel, přece by mě tu takto nenechal, nebo snad jo?
Rozhodla jsem se, že si srovnám v hlavě vše, co o něm vím.
- Byl to syn Skara, byl mu velice podobný, nejen vzhledově, ale i chováním.
- Byl docela i nebezpečný a navíc měl celý můj únos velice dobře naplánovaný.
- Musel mít nějakého spojence, možná i víc, kteří mu nějak donesli tato pouta, což bylo prakticky nemožné, vždyť byly naposledy v paláci Pánů!
- Líbili se mu muži.
- Byl zamilovaný do Prvorozeného.
- Neměl nejmenší tušení, že jsem Ochráncem a k tomu mne chtěl zabít.
- Věznil mě tu, protože jej zajímala bolest, která se ve mně ukrývá.
- Každou noc někam odcházel, nejspíš lovit.
- Měl zajímavé myšlenky, někdy až moc nebezpečné a zákeřné.
- On celý byl nebezpečný.
- Toužil po vládě nad dobrem, aby jej mohl zničit a při tom mohl být na blízku Pánům.
No, to bude asi všechno. Nemohla jsem si tedy na nic víc vzpomenout.
Když jsem poskládala všechny tyto věci do jedné, vyšlo mi, že můj věznitel je trochu zblázněný manijak, který touží po moci a vládě.
Klasika.
Kdyby neměl tak silnou mysl a neměla bych na rukou ta pouta, dávno bych už tady nebyla.
Podívala jsem se k východu z jeskyně a najednou jsem po něčem zatoužila.
Po svobodě.
Milovala jsem svobodu a poslední dobou jsem ji moc nezažívala, protože mě chtěl pořád někdo rozkazovat a neměla jsem vůbec od všech klid.
Udělala bych cokoli, jen abych dostala opět tu svobodu, kterou jsem zažívala před dvě stě lety a víc. Tehdy, když jsem zabila Skara, přišlo mi, jako kdybych svoji svobodu ztratila, jako kdybych již nikdy neměla být volná.
Co je to vlastně svoboda?
Už jsem si to málem ani nepamatovala.
Milovala jsem svobodu a nemohla jsem bez ní žít jako lidé bez jídla a vzduchu. Ke mně prostě svoboda patřila.
Nechápala jsem ani moc svého věznitele. Proč mě tu pořád ještě drží, když mi ani nijak neubližuje? Uvědomuje si vůbec, že mi ubližuje jen to, že nemám příděl slunečního světla?
Bez vody a jídla jsem přežila už čtyři roky, kdysi dávno a teď bez toho přežiji klidně znova.
Díky vzpomínce na ty blbý čtyři roky jsem sebou krapet škubla. Nerada jsem na to vzpomínala, protože vždy mě zasáhla ta tuna bolesti, kterou jsem nedokázala ovládat, ale teď jsem se těmi vzpomínkami zaplnila, dovolila jsem jim tom, protože jsem se jim chtěla postavit.
Ucítila jsem na svých zádech jizvy, které tam kdysi byly od bičování, ale teď už tam nejsou. Cítila jsem najednou každou jizvičku na svém těle, kterou mi způsobil některý z nich - z Pánů.
Bolest mě naplňovala ze všech stran a já ji s chladným a ledovým výrazem čelila. Nechala jsem se naplnit bolestí.
Bylo to neskutečné jaká až ta bolest byla.
Vždy když jsem si na to vzpomněla, tak jsem si pokládala otázku: ,,Jak jsem jen mohla přežít?" určitě jsem nebyla sama, kdo na to neznal odpověď.
S bolestí, která na mě útočila, jsem se snažila v sobě najít vnitřní klid.
Našla jsem jej. Konečně moje bolest ustala a já si mohla zase oddechnout.
Věděla jsem, že ta bolest na mě již nikdy nezaútočí, teda pokud ji někdo uvnitř mě neuvolní a neosvobodí.
To se však asi ani nestane.
Všechnu svoji bolest, kterou jsem zkrotila, jsem schovala uvnitř sebe do takového trezoru, který jsem si v mysli utvořila, abych do něj schovávala svou bolest.
Opět jsem seděla uvnitř své klece. Cítila a vnímala jsem své tělo na sto procent, ale přes tak jsem se nemohla ani pohnout, něco mi v tom bránilo.
Ach jo.
Při myšlenkách na Pány jsem se zamyslela, co se asi stalo s Prvorozeným, jestli mě hledá a nebo jestli se ode mne konečně drží dál.
Nevím co v této situaci by bylo lepší, ale spíš by bylo lepší, kdyby mě hledal, protože by mě alespoň někdo mohl najít a osvobodit.
Michael a Ďábel by taky měli šanci mě najít, ale nevím, jestli by se dokázali ubránit vlkodlakovi a už vůbec nevím, jestli by mě dokázali osvobodit z této klece a z pout.
Mlaskla jsem jazykem.
Nemohla jsem dělat nic jiného, než se utápět, ve svých myšlenkách a vzpomínkách.
Já však nechtěla vzpomínat, ale přes tak jsem bohužel vzpomínala.
Vzpomínala jsem na chvíle, kdy jsem bojovala po boku elfů v jejich válce proti andělům. Vzpomínala jsem i na to, jak jsem se probrala v paláci Pánů a zjistila mnoho věcí, které jsem ani sama o sobě a o Pánech nevěděla.
Vzpomněla jsem si i na Jednorožce a poté na Prvorozeného, se kterým se něco stalo po dobu, co jsem byla u něj a co mě zachránil před jistou smrtí a před jeho bratrem.
Ani jsem nevěděla, jestli ke mě něco cítí.
Já však k němu něco možná cítila. Přitahoval mě, to ano, ale jinak nic víc. Líbil se mi vzhledově jako muž, ale rozdělovalo nás poslání: zabít jeden toho druhého.
Nemohla jsem přestat, ale musela jsem pořád myslet na to, jak mě líbal na krku a rameni. Jak mě objímal kolem pasu a jak to vypadalo, že má o mě zájem.
Nikdy jsem se necítila více opečovávaná a tak chráněná, jako v jeho náruči.
Nikdy jsem se necítila tak volná a svobodná...
A ty jeho oči... Vždy jsem se v nich úplně ztratila. Ty nádherně modře zářící oči ve stínu jeho uhlově černých vlasů.
Nedokázala jsem nemyslet na to, jaká je jeho pokožka, vůně a jaké je cítit jeho rty na své kůži...
Nemohla jsem mu taky zapomenout, že mi již jednou zachránil život a to mu jednou budu muset splatit.
Jednou...
Najednou jsem si přála, aby tu byl se mnou a aby mě opět objímal kolem pasu...
Mysli na své poslaní! řekla jsem si přísně v hlavě.
Dík tomu poslání bychom stejně nemohli být nic víc než jen protivníci. Bohužel mi jsme již byly něco víc. Přišlo mi, jako kdybychom byly již přátelé a on jako kdyby chtěl ještě něco víc.
Zamyslela jsem se nad tím...
Ne, to by nešlo! Musím jej zabít!
Se vzpomínkami na Něj, jsem nějak ztratila vědomí, nevím proč.
Jen černo, ticho a já.
Já a nic.
2/2
Bolelo jej u srdce, když šli po její stopě a ta je dovedla pouze k jejímu domu a končila stejně kus od něj. Nikam dál nevedla. Musela za sebou stopy magicky schovat.
Ať se Ďábel snažil jak chtěl, nemohl najít její přítomnost.
Musela se skrývat s pomocí kouzla.
Mohla být kdekoliv.
Oni si však potřebovali odpočinout po dlouhé cestě, kdy ji stopovali od lesa elfů.
Věděl proč utekla a velmi dobře si to uvědomoval.
Neměli být na ni tak tvrdí, jenže ona si ani neuvědomovala, co dělá!
Ďábel jen tak tak udržel slzy. Michael stojící vedle něj to již nezvládl a z očí mu slzy tekli proudem.
Oba dva byly na dně.
Nevěděli, jak ji najít a už vůbec ne, kde ji začít hledat.
Mohla být klidně i někde s Pánem, který se ji snažil zabít. Mohl ji kdokoliv týrat a nebo se mohla prohánět s bosýma nohama po trávě a zpívat.
Proč ji toto dovolili? Proč ji nechali odejít.
Oba dva se pomalu loudali po schodech nahoru do stromového domu.
Michael se již ani nesnažil skrýt slzy, protože se z jeho hrdla ozývaly hlasité vzlyky, které nešlo přeslechnout.
Ďábel se zamyšleně posadil do houpacího křesla a zamyšleně se podíval do dálky.
Cítil v sobě prázdnotu.
Bez Ni, byl jako prázdná schránka a věděl, že úplně stejně se cítí i Michael - úplně na dně.
,,Mrzí mě to." Michael vždy mezi slovem nahlas vzlykl.
Ďábel věděl, že potřebuje pevnou oporu, protože se jinak zhroutí a proto k Michaelovi přistoupil a pevně jej objal.
Michael se nechal a nijak neprotestoval.
Ďáblovi v tuto chvíli přišlo, jako kdyby byl Michael vlastně obyčejný člověk, jako kdyby se v něm probudilo jeho staré klukovské já, které bylo dlouho pryč.
Pro člověka to bylo až moc bolesti a utrpení. To si nikdo nezaslouží a už vůbec ne Michael.
Najednou se Ďábel zamyslel, proč tehdy nezabránil tomu, aby Anna dala Michaelovi ten nápoj s prodlouženým živote. Nemusel by totiž teď tolik trpět.
Michael Adriannu miloval celým svým srdcem a nedokázal se jí vzdát. Byla to opravdová a velice silná láska.
Trpěli oba.
Jenže Ďábel to lépe zvládal.
Nevěděl co si teď počít a to se ještě nestalo. Vždy měl nápad a nebo alespoň naději, ale teď neměl ani jedno z toho.
Po hrudi mu tekli Michaelovi slzy a smáčely jeho kůži a kraťasy.
Super.
Michael byl silný, ale byl velice citlivý ohledně Anny. Ďábel to chápal a chtěl mu pomoci, ale věděl, že muž se ze svého smutku musí dostat jedině sám.
Smutek.
Pf. To je tak zákeřná věc, která dokáže zničit skoro kohokoliv! Proč jí jen lidé tolik podléhají.
Ach jo.
Ďábel už skoro ani nevěděl, jak má dýchat, najednou měl pocit, jako kdyby to zapomněl.
Jako kdyby ztratil hlavu...
...a hlavně srdce.
Bylo to až k pláči, ale Ďábel se uměl dobře ovládat, měl totiž mnoho let, aby se to naučil.
Kolik mu vlastně je?
Už ani on sám netušil, ale muselo to být nejméně několik set tisíc.
No jo, byl to již pěkný dědek!
Ale tak co, dokud je život v pohodě a má ještě v někoho a v záchranu světa víru, tak to je v klidu a stojí to za to.
Teď však chtěl zemřít. Buď Annu a nebo smrt. On si však nemohl ani z jednoho vybrat.
Michaelovi naštěstí přestaly z očí téct slzy, asi mu došli...
Ďábel nevědě, on sám ještě nikdy neplakal a nebo si na to alespoň nevzpomínal. Nevěděl jestli ty slzy dojdou a nebo to prostě přejde.
Pokrčil nad tím rameny a Michael se od něj konečně odtáhl.
Zahleděl se mu do očí a Michael mu pohled oplácel.
Ďábel jen kroutil hlavou nad tím, jak až jde v očích lidí vše přečíst a hlavně jejich myšlenky. Neuměly si vůbec chránit mysl.
Nojo tak lidé...
Teď mu však najednou došlo, proč je tak vůbec nazývá? Proč je nazývá lidmi a ne zvířaty, vždyť se ze zvířat také vyvinuli, nebo snad ne?
Ďáblovi to najednou došlo.
Nejspíš jediný důvod, proč je nazýval lidmi byl ten, že jim nechtěl až moc lichotit, protože kdyby jim říkal zvířata, tak by některým až moc lichotil. Hlavně těm slepím, těm, kteří nevidí svět takový, jaký je, kteří sice očima vidí, ale vidí jen to co jde na první pohled vidět, ale to co jde vidět až na druhý pohled, tak to již nevidí.
Přesně tak to bylo.
Čím víc byl s Annou, tak tím lépe viděl svět kolem sebe - lépe jej vnímal.
Byl za to rád.
Nikdy jí to nezapomene.