17.kapitola
Přemýšlel velmi dlouho, než jej konečně něco napadlo.
Musel velmi usilovně přemýšlet, protože musel přemýšlet jako Ona. Jako Andrianna a to nebylo vůbec nic lehkého.
Aby se dostal ke Smrti a Životu, musel přemýšlet jako ona, nic jiného ho totiž nenapadlo.
Naštěstí však něco vymyslel.
Nedostane se k nim jako živý, ani jako mrtví, takže jedině obojí.
Nojo, to se lehce řekne, jenže jak to udělat?
Avšak jedna věc mu stále nedocházela, že právě teď, je ve světě mrtvých, jako živý, protože ví, co se děje tam ve světě živých, byl to přece Pán času.
,,No jo!" najednou mu to došlo.
Vůbec nemusel tady tak dlouho přemýšlet a rovnou mohl za nimi letět.
Velmi dobře již věděl, kde se nachází palác Smrti a Života - přímo tam, kde by si to nejméně čekal.
Všude.
Celý svět živých i mrtvých je jeden velikánský palác.
Zůstal ve svém paláci, ale místo toho, aby si sedl na svůj trůn, právě před oba dva trůny předstoupil.
Chystal se je přivolat.
,,Uctivá Smrti a Živote, vyslyšte prosím mé volání. Chtěl bych si s vámi promluvit." řekl pevným a jistým hlasem.
Měl štěstí, že je Prvorozeným, protože nikdo jiný nemůže Smrt a Života povolat.
Jen ještě Anna.
Poklekl před trůny na jedno koleno a hlavu uctivě velice hluboko sklonil.
Ucítil tu neskutečnou moc, když se oba dva před ním zjevili na trůnech. Byly tak mocní, že se jim nic nevyrovnalo.
,,Proč nás voláš, Prvorozený?" zeptal se chladně a ledově Život.
Pán zvedl hlavu a zahleděl se na ty dva. Vůbec nevypadali, jak je lidé popisují, ti stejně nic nevědí.
Smrt byla nádherná. Její bledá kůže mohla na první pohled připomínat kosti, ale to byl jen klam. Měla mladou, bledou, ale nádhernou tvář, která mohla na první pohled připomínat lebku. Černé veliké oči, malý nos, tmavé plné rty a jemné rysy.
Měla dlouhé nohy, úzký pas a hlavně byla krásně hubená.
Vypadala jako nějaká bohyně, než jak ji lidé popisují jako smrtku - kostlivce s kosou v ruce. I když s tou kosou mohli mít trochu i pravdu, protože opravdu držela v ruce Krásnou kosu. Vůbec ne pokřivenou a celou od krve, jak to popisují lidé, ale nádherně rovnou s lesklým a elegantním ostřím.
Nádhera.
Jako oblečení měla na sobě černé šaty s vázáním kolem krku, přiléhavé na tělo, pouze s volnou sukní skoro po kolena. Na zádech pak měla velice dlouhý plášť, který se pak táhl i několik metrů po zemi.
Ze Smrti vyzařovala krása, elegance, autorita, čistota, milost a hlavně dokonalost sama. Vůbec z ní nešel strach.
Nakonec ještě ta noha přes nohu. Hm.
A co Život?
No, ten nebyl o nic pozadu. Vzhledově vypadal velmi dobře, jako mucholapka na ženy. Na toho by ženy ve světě živých letěly, kdyby jej viděli.
Na první pohled šlo vidět, že je vysoké a svalnaté postavy. Svaly na rukou a hrudi šly velmi dobře vidět v bílé košili. Na nohou měl kalhoty též bílé barvy. Na zádech měl též velice dlouhý plášť, který se klikatil ještě daleko po zemi.
Život byl velmi mladý, vůbec ne nějaký starý děda, jako ho lidé často znázorňovali.
Jeho obličej zdobily velice světle modré oči, klasický nos, jemné rty a drsné rysy, které podtrhávaly krátké až delší bílé vlasy, které mu trčely do všech stran. Také měl velice bílou pleť.
On držel v ruce bílou hůl s velikým bílým diamantem na vrchu.
Vyzařovala z něj čistota, autorita, dokonalost a strach.
Měl velice chladný až krutý výraz.
Pane jo.
Co jej udivilo, že neměl ani jeden z nich korunu na hlavě. No, třeba je měli, ale nemusely je nosit.
Oni dva moc dobře věděli, kdo byl Prvorozený, protože oni dva jej sami vybrali, že zrovna on povede své bratry a že zrovna on bude hned pod nimi.
To oni mu dali to, co má teď. Život, moc, vědomosti a ovládání času a hlavně osud.
,,Jsem tu kvůli svému poslání." odpověděl Prvorozený Životu a všiml si, jak na něj zvláštně Smrt kouká.
Najednou mu to došlo - stál tu před svými pány jen v roztrhaných kraťasech. Rychle v mysli vyslovil kouzlo, které mu vykouzlilo jeho královské oblečení.
Okamžitě byl ustrojen v brnění z Měsíční záře, dva meče u pasu, plášť na zádech a korunu na hlavě.
Již stál.
Podíval se opět na Smrt a ta spokojeně přikývla. Na tváři se jí objevil úsměv, který Pána úplně ozářil.
Byl to jeden z nejkrásnějších úsměvů, které kdy viděl. Samozřejmě, že ten nejkrásnější byl Anny.
Smrti úsměv velmi slušel.
,,Vím co tě trápí." řekla Smrt a postavila se. Sešla schody a postavila se před Prvorozeného. Byla asi o půl hlavy nižší než on, stejně jako Adrianna.
,,Trápí tě nový pocit, který se v tobě usídlil." mluvila pomalu hebkým hlasem, který hladil po duši.
,,Trápí tě láska." řekla s úsměvem na tváři.
Prvorozený si koutkem oka všiml, jak sebou Život trhl. Hned od začátku, kdy k němu Smrt přistoupila, mu bylo jasné, že se tito dva milují a že je Život pěkný žárlivec.
,,Ano, ale kvůli tomu tady nejsem." řekl pevným hlasem Pán.
,,Ale ano, jsi. Tvoje láska je totiž v nebezpečí a ty ji chceš za každou cenu zachránit. Chceš znát její proroctví, protože si myslíš, že díky němu se osvobodíš od toho pouta k ní a přitom ji dokážeš zachránit."
,,Sakra, to ta krasotinka umí číst myšlenky nebo co?" řekl si v mysli Pán.
,,Ano, umím." přikývla Smrt.
,,Ale já to taky umím!" zavrčel Život. Nojo, ta žárlivost.
,,Ano, odhalila si mě, Moje Paní." přikývl Prvorozený a zadíval se do země.
,,Vím jaká láska je." zahleděla se na Života. ,,Je nečekaná, zrádná a hlavně silná a neporazitelná. Sama jsem ji zažila a stále ji zažívám."
,,Ano, to je." přikývl Život a usmál se na Smrt.
Díval se na ty dva a představoval si místo nich sebe a Annu, ale to se nikdy nestane.
,,Třeba stane." otočila se na něj Smrt.
,,Ne nestane, jeden z nás musí zemřít."
,,Taky jsem si to myslel, když jsem Smrt poprvé potkal. Taky jsem si myslel, že jeden z nás bude muset zemřít a proto jsem svoji lásku k ní skrýval a snažil jsem se ji zničit. Jenže čím víc jsem ji skrýval, tím byla větší."
,,Nakonec, když jsme si vyznali lásku, tak jsme přišli na to, že budeme bok po boku žít do konce světa, protože Smrt a Život musí být na vždy pospolu, protože ani jeden bez druhého nemůžeme být ani žít." usmála se Smrt a poslala Životu vzdušnou pusu.
,,Takže já ani Adrianna nemusíme umřít?" zeptal se zaskočeně Prvorozený.
,,No, to je jen na vás. Ty ji už miluješ, ale pokud ona nebude milovat tebe a zabije tě, tak bude konec všeho i konec nás, protože nemůže žít Dobro bez Zla." zamyslela se Smrt.
,,A pokud tě bude milovat a vy dva se dáte dohromady jako my, tak ani jeden z vás nebude muset zemřít." dokončil Život. Jenže Pán věděl, že mu něco zatajil, že nedořekl celou větu.
Ale to bylo teď jedno.
,,Ale já nevím jestli mě miluje!" řekl zoufale Pán.
,,To už budeš muset zjistit sám." usmála se mile Smrt.
,,Jenže co to její proroctví?"
,,To ti může říct jen ona sama." postavil se i Život a došel k nim. Byl snad stejně vysoký jako Pán.
Přistoupil ke Smrti a objal ji kolem pasu.
Prvorozený si povzdychl.
,,Děkuji za to, že jste si na mě našli čas. Sbohem." řekl Pán a otočil se k odchodu.
,,Počkej!" zavolala za ním Smrt. Prvorozený se zaskočeně zastavil a otočil.
Smrt k němu i se Životem pomalu a elegantně dokráčeli.
,,Chci ti pomoct s tvým trápením. I mě kdysi někdo pomohl." natáhla ruku a konečky prstů se jemně dotkla Pánova čela.
Měl zavřené oči.
Její dotek krásně chladil.
Jakmile se jej dotkla, tak se mu před očima přehrál krátký kus času, který nemohl vidět:
Byla tam Adrianna v poutech a nějaké úzké kleci. Dívala se na něj.
Nic víc a nic míň.
,,Děkuji." řekl zmateně Pán.
,,To ti pomůže ji najít. Přemýšlej nad tím kouskem času a medituj o něm. V žij se do role toho kousku a nalezneš odpovědi na své otázky." řekli Smrt i Život naráz a poté i společně zmizeli s úsměvy na tvářích.
Prvorozený celý zmatený z rozhovoru se vrátil do svého těla ve světě živých.
Otevřel oči.
Bylo to, jako kdyby se probral.
Ležel na posteli, kde taky jakoby usnul.
Jeho bratr tu již nebyl, ale cítil jeho odchod asi před sekundou.
Rychle se zvedl a vyšel z místnosti. Jakmile stál v obrovské chodbě, proměnil se do své podoby draka a odletěl ke svému trůnu.
Před trůny se proměnil zpět do lidské podoby.
Připadalo mu, jako kdyby ještě pořád seděli na trůnech.
Smrt a Život.
Kdo by řek, že jsou tak fajn.
On teda ne.
Rychlým a klidným krokem obešel trůny a zastavil se až u okna.
Planeta, kterou chtěl najít, byla zrovna schovaná za jinou větší planetou.
No, škoda.
Nevěděl co má dělat, ale jedna věc byla pro něj hlavní - osvobodit Annu.
Proto se lehce přemístil ke dveřím do zahrady, do lesa tohoto paláce. Do míst, kde nemohl používat svou moc. Do míst, kde mohl klidně přemýšlet.
Usadil se do mechu u veliké vrby u malinkého rybníčku.
Pořád tu ještě cítil vůni Anny. No, taky to není moc dlouho, co tu naposledy seděla.
Zavřel oči, pohodlně se usadil a snažil se ve své hlavě najít ten kousek času od Smrti a Života.
Ať hledal jak chtěl, stejně nic nenašel!
Něco mu tom bránilo a to něco bylo uvnitř něho. jenže co to bylo?
Nevěděl.
Jediné co cítil, byla bolest na místě, kde by mělo být srdce.
Cítil výčitku svědomí, cítil se být provinilý a k tomu cítil, jako kdyby jej něco v hlavě táhlo na nějaké místo, na místo někde tady v zámku.
Nenapadlo jej nic jiného, než se na to místo jít podívat.
Překvapilo jej to, kde se to místo nacházelo - ve sklepení hradu, ve věznici.
Ale co ho sem mohlo vést?
Neznal odpověď, ale nejspíš se ji za chvíli dozví.
To místo, byla úplně poslední, největší cela, která tu byla.
Těžké kovové dveře byly jen přivřené. Již dlouho s nimi nikdo nehýbal.
Prvorozený do nich prudce strčil a tak se mu umožnil výhled na vnitřek cely.
Cela byla temná, tichá a hlavně smrděla nějakou mrtvolou a výkaly. Ani okno tam nebylo.
,,V té cely nikdo nikdy ale nebyl." říkal si v hlavě prvorozený, ale najednou mu to došlo.
Najednou mu došlo, proč má výčitky svědomí, cítí se provinile a došel na toto místo - jediný věznitel, který byl v této kleci byla Adrianna.
,,Ale ne..." řekl zoufale Pán. Podlomila se mu kolena při té vzpomínce, co jí kdysi až prováděli a co kvůli nim a hlavně němu teď cítí.
Skácel se k zemi. Poklekl omámeně na kolena a obličej si schoval do dlaní.
Zaryl si nehty do kůže.
Znenadání jej začaly pálit oči a objevoval se v něm neskutečný hněv na sebe samotného, ale ovládal se.
Musel se ovládat.
Vždy tu bylo v této kleci prázdno, protože do této klece patřili jen opravdové nezvladatelné bytosti a to byla prvně Anna a poté ještě oni, Páni, ale ti se přece nebudou zavírat do klece, nebo snad jo?
Jediné, co tu kdysi zbylo po Anně, byla pouta, která měla na rukou. Pouta, která blokovala každé kouzlo a nebo alespoň pokus o kouzlo. Byla to pouta, ze kterých se sám věznitel nemohl nikdy dostat sám.
Ani ta tu již nebyla.
,,Ale počkat, to je nějaká chyba!" řekl nechápavě Pán. Ta pouta tu měla být již na vždy a nikdo je neměl již nikdy vzít do ruky a už vůbec ne odnést pryč!
Prvorozený necítil jejich přítomnost ani tady v hradě.
Někdo je odnesl úplně pryč!
To se nemělo stát.
Ta pouta se nedají ovládnout. Nezvládne je nikdo živý, ani mrtvý.
To je zlé.
Velmi zlé.