14.kapitola
1/2
Nechtěl je od sud jen tak vyhnat. Sice neměl Michaela ani Ďábla zrovna v oblibě, ale tentokrát s nimi soucítil, protože věděl jak se cítí. Věděl jak si připadají beznadějně, protože sotva se Anna objevila, tak opět zmizela.
Cítil se i provinile, protože to on z poloviny mohl za to, že opět odešla.
Ďábel a Michael ale chtěli již sami odejít.
,,Neboj se Labrenysi, vše bude zase v pořádku. Já a Michael nejspíš víme kde je a až ji najdeme a ona se uklidní, tak ji za tebou pošleme. Neber si tu vinnu na sebe, protože ty za to nemůžeš. Bylo toho na ni v poslední době moc a tak už prostě to nezvládla a vybouchla. Za ten její výbuch nemůže ani jeden z nás, za to může prvorozený."
Rozloučil se slovy Ďábel s Labrenysem, ale sám dobře věděl že lže, protože oni za to mohli taky. Ta slova řekl jen pro to, aby si i sám sobě dal naději.
Naděje.
To byla věc, která jim právě teď nejvíce scházela, teda hned po Adrianně.
Poté se Ďábel proměnil do své pravé podoby a Michael nasedl na jeho hřbet. Hned se Ďábel rozletěl po obloze pryč.
Zmizeli jako smítko ve větru.
Labrenys ještě dlouho hleděl na místo, kde mu zmizeli z očí, z jeho dohledu a při tom myslel na jednu jedinou.
Na Annu.
Myslel na její vůni, na její dotyk, na její úsměv i ledovou tvář, na její lásku ke zvířatům, na její tajemnost a záhadnost, na její nemilosrdnost, na její moc a hlavně na její rty, které mohl již párkrát ochutnat.
Prostě myslel na Ni.
Věděl, že se za těch dvě stě let co ji viděl naposledy velice změnila. Jako kdyby její srdce zkamenělo a jako kdyby ji něco ovládlo.
Úplně se přestala smát a mít radost.
Přišlo mu, jako kdyby byla bez životu, bez lásky.
Chtěl nějak rozehřát její srdce, ale věděl, že je to beznadějné, protože měl nějakou jistotu, že v tom mají prsty Páni a hlavně Prvorozený.
Při pomyšlení na prvorozeného zaťal ruce v pěsti.
Nenáviděl jej celým srdcem.
Najednou jej však zabolelo u srdce, když si vzpomněl, jak dnes v noci Prvorozený objímal Annu a to vypadalo, jako kdyby jí to vůbec ani nevadilo. Určitě ji to nevadilo, protože měla opřenou hlavu o jeho rameno a oba dva se sobě dívali do očí.
Vypadali jako jasný pár.
Stekla mu slza po tváři až dolů.
Za ní další.
Neskutečně jej to bolelo, protože to se jemu ještě nepřihodilo. Jeho totiž Anna nebude nikdy opravdu milovat a to po tom tolik toužil.
V pravé ruce držel ten přívěšek srdce. Nevěděl proč, ale z nějakého důvodu mu neskutečně připomínal Annu. Možná pro to, že z něj sálala moc a nebo, protože byl stejně tajemný jako ona.
Otočil se a zamířil pryč.
Chtěl být sám, jen se svými myšlenkami.
Vydal se galerie.
I elfové měli galerii. Bylo to místo, kde byly obrazy znázorňující jejich minulost.
Labrenys se vydal k tomu největšímu, který znázorňoval velikou bitvu.
Bitvu elfů a vlkodlaků.
Moc dobře si na ten den pamatoval, jako by byl včera, ale při tom byl již skoro před jedním tisíciletím.
Tehdy poprvé poznal Annu.
Díval se na obraz a vzpomínal na ten den.
Na obraze byl on a jeho otec, kteří stáli k sobě zády a odráželi útoky stovky vlkodlaků. Nad jejich hlavami létali gryfové, kteří bojovali s vlkodlaky ve vzduchu i na zemi.
Vedle nich byl strom, který chránila jen Anna a odrážela útoky tisíce vlkodlaků. Jen ona mohla chránit strom plný dětí a žen, protože jen ona to mohla zvládnout.
Vzpomínal si na první okamžik, kdy ji poprvé uviděl.
Objevila se z čistajasna na obloze, když ještě útok vlkodlačí armády ani netušili. Byla na hřbetu dračího koně.
Předstoupila v plné své kráse a moci před krále a Labrenyse i se svým přítelem dračím koněm.
,,Jsem tu, abych vám pomohla proti vlkodlačí armádě, která se sem neskutečně rychle blíží." vzpomínal na její první slova, která řekla.
Vzpomínal, že nikdo jí to nechtěl věřit, ale když nabídla králi, ať se s ní proletí, že mu to ukáže a on spatřil vlkodlaky, již uvěřil.
Tehdy jim velice pomohla, protože kdyby se neobjevila, tak by je přepadli nepřipravené. Díky ní se připravit stihli.
Vzpomínal, že jí ani nechtěli dovolit, aby se zúčastnila bitvy, ale když jim ukázala, že pod dlouhým černým pláštěm má brnění a dva meče u boku a k tomu ukázala svou moc, tak ji nechali bojovat.
Na ten den často vzpomínal.
Kdyby se ten den totiž nikdy nestal, tak by Adriannu asi nikdy nepotkal.
Natáhl ruku a prstem pohladil Annu po tváři na obraze.
,,Miluji tě." zašeptal.
2/2
Sledoval jej, jak zamyšleně stojí u okna ve svých vzpomínkách a hledí na jednu jedinou planetu v dálce.
Na planetu, kterou si lidé nazvali Země.
Bylo mu jasné, proč jeho bratr hledí zrovna na tu planetu.
Ještě před chvílí si spolu povídali, ale jakmile zmínil Ji, tak se jeho starší bratr obrátil a odešel k oknu, kde jen tak stál a ani nedýchal.
Věděl, že dýchat nemusí, ale on normálně dýchal, jenže od té doby co nejspíš Ona odešla, tak dýchat přestal.
Jako kdyby to bez Ní neuměl.
,,Co to s tebou je Bratře?" zeptal se staršího bráchy. Ten se na něj překvapeně otočil a musel zaklepat hlavou, aby se probudil ze svého transu.
,,Nic..." řekl krapet zamyšleně, ale již došel ke svému mladšímu bratru.
,,Ale ano, něco se děje. To je kvůli Ní, že ano?" zeptal se staršího bratra. Jeho bratr již vůbec nestál vzpřímeně jako normálně, ale tentokrát byl takový povadlí, jako kdyby byl rostlina, které chybí voda k životu. Hleděl jen do země.
,,Ano..." řekl krapet posmutněle, to u něj ještě v životě nikdy neslyšel ani neviděl. Něco jej mrzelo!
,,Co se děje? Mě to můžeš říct, to přece víš." došel až ke svému staršímu bráchovi a zvedl jeho hlavu a vyčkal, než se mu zahledí do očí.
,,Přehnal jsem to a Ona je teď na mě naštvaná..." řekl konečně Prvorozený, po dlouhé době mlčení a zahleděl se na Svého bratra.
,,Já to tušil..." řekl zamyšleně Třetí.
,,Cože?!" zeptal s nechápavě a trochu naštvaně Prvorozený.
,,Měl jsem tušení, že k Ní něco cítíš. Jenže to tušení má ještě i Druhý a to je velmi špatné. Moc dobře víš, že se toto nikdy nemělo stát." řekl co nejvíc něžně Třetí, ale bylo mu jasné, že jeho bratr vybuchne.
,,Myslíš, že jsem se nesnažil odolat?! Myslíš, že nevím, že ji budu muset jednou zabít?! Já za to nemůžu,ono je to mocnější než já!" řekl naštvaně a hned se přemístil k oknu.
,,Já vím." řekl zamyšleně Třetí, když se snažil vymyslet nějakou možnost.
,,Nedá se to zničit, již jsem to také zkusil. Dvě stě let jsem tomu zvládl odolávat a ovládat to, ale to jsem Ji skoro vůbec neznal. Jakmile jsem ji trochu poznal a zjistil jsem jak neodolatelně voní a jaký je její dotyk, již to nade mnou zvítězilo..." řekl poraženě Prvorozený.
,,Co to je, bratře poraď!" řekl Prvorozený a podíval se na bratra.
,,Je to láska. Ta se zničit nedá. Ta je silnější než cokoliv na světě. Ani smrt, ani čas ji nezničí." řekl Třetí.
,,Co mám dělat?" zeptal se Prvorozený.
,,Nejdřív mě popiš, co se stalo." požádal jej Třetí. Prvorozený nejprve na kabonil čelo, ale poté se pustil do vyprávění.
Popsal dnešní noc přesně do puntíku, akorát vynechal to, jak znetvořil celou svoji jednu ze 683 ložnicí.
Jakmile dovyprávěl, rozlehlo se tíživé ticho.
,,Být tebou dělám cokoliv, ale co nejvíc to skrývám před Druhým, moc dobře víš jak ji nenávidí, už tehdy když ji sem poprvé přivedl náš bývalý bratr ji nenáviděl. Od prvního pohledu ji nesnášel."
,,Ano vím. Jenže to To mám nechat být a nebo To mám začít ovládat?" zeptal se zamyšleně.
,,To nedokážeš ovládnout. Je To již natolik velké, že by To nikdo neovládl. Musíš To nechat být."
,,Cítím se sám nad sebou znechuceně, když si vzpomenu na Ty čtyři roky. Nejraději bych se za to teď zabil!"
,,Je neskutečné, jak se až přes to přenesla. Mučili jsme ji natolik, že to vypadalo, že se z toho ani nedostane."
,,Ona se z toho ale nikdy nedostala. Moc dobře vím, že s tím velice dlouho bojovala, až se naučila s tím žít. Teď nedávno na to málem i zapomněla, teda skoro, protože to navždy zůstane v její mysli." odmlčel se.
,,Měla to pořád místo snů a proto se často bála spát. Je mazaná, protože ona má strach ze strachu. Ona stejně jako já, nechce vzpomínat na svou minulost. Jenže teď to v ní opět někdo probudil a na ni opět útočí vzpomínky a hlavně její zraněná mysl."
,,Tehdy si nevěděl, že je to Ona." snažil se uklidnit Prvorozeného.
,,Ne, již tehdy jsem to věděl, ale tehdy byla jenom dítě, teď je z ní zralá dívka."
,,Zažila velké peklo." zašeptal Třetí, protože i on sám jí měl velmi rád. Ne stejně jako Prvorozený, ale on ji měl rád jako sestru.
,,Prošla ohněm i smrtí." řekl nepřítomně Prvorozený.
,,Cože?" zeptal se nechápavě.
,,Sám nevím, co přesně ta slova znamenají, ale jsou v jejích proroctví."
,,Neznám její proroctví, řekneš mi jej?" zamyslel se Třetí.
,,Nikomu nikdy nebylo zobrazeno celé ani já sám jej neznám. Jen vím, že toto tam je. Pokoušel jsem se mnohokrát celé proroctví najít, ale několikrát jsem za to již málem zaplatil životem."
,,Škoda, mohlo by nám to totiž velmi pomoci." zapřemýšlel Třetí.
,,Ano, já vím. Jenže je to až moc nebezpečné."
,,Ano."
,,Víš kdo je jako jediný můj pán? Víš kdo je jediný nade mnou?"
,,On je ještě někdo nad tebou?" zeptal se zaskočeně Třetí.
,,Ano. Je to již jen Smrt a Život. Jen oni mají a znají celé její proroctví. Již několikrát jsem se snažil k nim dostat do jejich sídla, ale ještě se mi to ani jednou nepovedlo."
,,Já myslel, že nad tebou už nikdo není." řekl zaskočeně Třetí.
,,To já si nikdy nemyslel, protože jsem to již od zrození věděl." pokrčil rameny.
,,Je to již dvě stě let co jsem se tam naposledy snažil dostat a chci to zkusit znova hned zítra." řekl pevným hlasem Prvorozený a konečně se postavil vzpřímeně.
,,Nevím proč, ale mám nějaký zvláštní pocit, že to tentokrát zvládnu." řekl si už jen tak sám pro sebe, protože jeho bratr se otočil a odletěl pryč.
,,Ať ti to vyjde." zavolal na něj ještě přes rameno Třetí.
Prvorozený zůstal sám se sebou, jako vlastně vždycky. Když měl společnost, stejně nakonec zůstal sám.
Došel opět k oknu s rukami za zády a vzpřímenou postavou. Již se necítil bezradně a úplně na dně. Právě se cítil po dlouhé době jako opravdový Temný král.
,,Já zjistím, co ti bylo opravdu předurčeno." zašeptal si sám pro sebe a při tom se snažil nějako najít Anninu přítomnost, ale nedařilo se mu to.
Zprvu jej to zmátlo, ale poté jej napadlo, že asi použila na sebe nějaké kouzlo, díky kterému ji nemůže najít.
Trvalo mu delší dobu, než ho napadla ještě jedna definice:
Nebo ji někdo schovává.
Nebo ji rovnou někdo zabil.
A do háje.
Ne, mrtvá být nemohla, protože cítil stále její život.
Musel se opravdu hodně soustředit a použít opravdu hodně moci, aby zjistil, že ji ukrývají dvě kouzla. Jedno, které použila ona sama a druhé něčí jiné.
Měl však nějaké tušení, že když neví to proroctví, tak ji nemůže najít a popřípadě ani osvobodit a zachránit.
,,Sakra!"