13.kapitola
Myslí jsem se schválně spojila s tou Ďáblovou, protože jsem nějak tušila, že Králi a Michaelovi bude o mně něco vyprávět. Něco, co by jim vůbec říkat neměl.
A taky že jo.
Abych si vyprávění mohla v klidu poslechnout, posadila jsem se v koruně stromu v opuštěném Volavčím hnízdě.
Seděla jsem v tureckém sedu a měla jsem zavřené oči.
V klidu jsem relaxovala a poslouchala svou minulost, na kterou jsem málem zapomněla.
Při Ďáblových slovech se mi hned vybavily i všechny vzpomínky.
Ty noční můry, kterým jsem se teď v poklidu vyvarovala a málem se jich i zbavila, ale díky nim se mi objet zaryly hluboko do mysli!
Proč to sakra jen říká!
Nikdy jsem mu to neměla říkat.
Navždy to mělo zůstat v mé paměti a tentokrát jsem to zahrabala hluboko, opravdu hodně hluboko, ale teď to bylo opět tu a v plné síle.
Opět na mě z mysli zaútočila bolest, takže se přerušilo moje spojení s Ďáblovou myslí.
Málem jsem i spadla z hnízda.
Ale ne.
Psychická bolest se mi opět vrátila a to v plné síle. I když od té doby uběhlo již skoro dva tisíce let, stále ta bolest byla stejná.
Stejně krutá a stejně útočná.
,,Já se snad nikdy nezbavím bolesti!" zařvala jsem jen tak do prostoru kolem.
Proč mi to jen všichni tak všechno ztěžují.
Už tak mám dost těžké poslání.
Byla jsem obklopena kouzlem, díky kterému mě nemohl Pán, Michael, Ďábel, Labrenys a nikdo podobný najít. Nemohli mě slyšet, cítit, vidět a ani vnímat.
Měla jsem od nich konečně klid a k tomu jsem se nacházela v místě, které miluji.
Seskočila jsem ze stromu.
Zamířila jsem si to kam jinam než ke svému domu. Byla jsem od něj nedaleko.
Dnes jsem šla pomalým, uvolněným a klidným krokem. Nikam jsem nespěchala a před ničím jsem se nemusela skrývat.
Prostě pohoda.
Tak to jsem se již dlouho necítila. Byla jsem jen sama se sebou, bez jakýchkoliv mužů, kteří by se mě snažili zlákat a okouzlit.
Jen sama ve svých vlastních myšlenkách, s volnou myslí a představivostí.
Konečně jsem se chvíli cítila jako normální člověk, jako normální dívka, která si žije normální lidský život. Sní o dětech a o klukovi, se kterým bude žít šťastně až do smrti. Sní o tom, že bude princeznou.
Jenže toto byla pro mě jen pohádka.
Pohádka, která stejně pomalu ani neexistovala.
Můj život opravdu nebyl pohodička a čekání na toho ,,pravého". Můj život byl vyslovené peklo, které asi nikdy neskončí. Jedině mou smrtí a nebo rovnováhou dobra a zla.
No jo, zlo. To mi teď opravdu nechybělo.
Páni. No, ti už vůbec ne.
Sama sobě jsem se uchechtla, když jsem si vzpomněla na chvíle strávené s Pány.
Jak jsem s nimi vůbec dokázala mluvit a zapomenout na to, co mi kdysi udělali? Co to se mnou sakra jen je? Co se to ve mně usadilo nového?
Zavrtěla jsem hlavou, abych odehnala různé myšlenky a odhrnula jsem větve staré vrby, abych se podívala na svůj dům.
Na místo, kterému vždycky řeknu domov. Na místo, kam se budu vždy těšit.
,,Můj domov." zašeptala jsem. To tak krásně znělo.
Zavzpomínala jsem nad tím, jak jsem vymýšlela jeho vzhled a jak jsem ho pak stavěla.
Byla to pěkná dřina. I když jen to stavění, to vymýšlení vzhledu byla hračka.
Ta práce však stála za to.
Měla jsem místo jen sama pro sebe, kde jsem se mohla vyřádit se svojí fantasií.
Podlezla jsem větve vrby a zastavila jsem se kus za nimi.
Zkřížila jsem ruce na hrudi a ledově jsem se usmála. Nebyl to však úsměv, který byl na mé tváři před dvě stě lety pořád.
Byl jiný. Byl chladný, až ledový, takový bez citu, takový bez lásky.
Povzdechla jsem si.
Já celá byla teď bez lásky.
Trhla jsem sebou. Najednou jsem totiž za sebou ucítila pohyb.
Bylo však příliš pozdě.
Někdo mě prudce chytil za ruce a zkřížil mi je za zády.
Než jsem se stihla vzpamatovat nebo cokoliv udělat, ten někdo mi na ruce nasadil pouta.
Poté zmizel.
Až moc jsem se zabrala do svých myšlenek a vzpomínek, až jsem přestala vnímat okolí.
Byla jsem v pasti.
Prudce jsem dala ruce od sebe, ale nic se nestalo, rukama jsem víc od sebe ani nepohnula.
Dala jsem ruce v poutech co nejvíce doleva, abych se mohla podívat na ta pouta.
,,Do háje!" zanadávala jsem si, protože ta pouta jsem poznala.
,,Ale copak? Poznáváš ta pouta?" uslyšela jsem za sebou hluboký mužský hlas, který jsem ještě v životě neslyšela.
Jenže jakmile jsem se otočila, nikoho jsem nespatřila.
Pouta mi byla povědomá, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem je viděla.
Před očima se mi najednou objevila vzpomínka.
Vzpomínka na dětství:
...
,,Jsi mazaná maličká, ale na mě si nepřijdeš!" štěkl na mě Prvorozený.
Jiní dva Páni mě zrovna pokládali do mé cely.
,,Toto tě snad naučí." zamával mi Prvorozený před očima temně černými pouty, od kterých šlehaly blesky a sálala z nich temnota.
Byla to pouta velikostně pro novorozeně a to já jsem taky byla.
Jeden blonďatý Pán, který vypadal docela i mile, mi opatrně nasadil pouta a mile se na mě i usmál.
Překvapeně jsem na něj hleděla, ale on se pořád jen usmíval.
,,Třetí, nezdržuj a pojď!" okřikl svého bratra Pán s jasně fialovýma očima a pustil se chodbou pryč.
Třetí se na něj podíval jen přes rameno a zavolal na něj ještě: ,,Vždyť už jdu!"
Ještě se na mě otočil. Opět se mile usmál a pohladil mě po hlavičce.
Také jsem se na něj usmála.
Poté se zvedl a odešel.
Zůstala jsem tu již jen sama s Prvorozeným.
,,Nechápu jej." díval se za svým blonďatým bratrem. ,,Patří ke zlu, ale má dobré srdce. Nu což. Já již takové srdce nemám a ty taky ne, nebo snad ano?" podíval se na mě s ďábelským úsměvem.
Nenávistně jsem se na něj podívala.
,,Sice nevím co jsi zač a proč si mě tak zaujala, ale neboj se, já to zjistím!" a ďábelsky se rozesmál.
Když za sebou zabouchl dveře do mé cely slyšela jsem už jen jeho smích a hlasité kroky.
Poté když odešel z věznice byl již jen klid.
Ticho a tma.
A uprostřed toho Já...
Vrátila jsem se opět do přítomnosti.
,,Byla jsi chvilku mimo." řekl zamyšleně muž stojící přede mnou. I hned jsem jej poznala. Ta podoba byla až neskutečná.
Byl to syn Skara. Jako by mu z oka vypadl.
,,Pocházejí z nejtemnějšího kouta světa, naplněná a utvořená z veškeré krutosti, zloby a bolesti. Živí je krev, bolest a utrpení. Navíc blokují jakákoliv kouzla."
Byla to pouta, ve kterých jsem strávila čtyři dlouhé roky svého života a teď jsem v nich opět po tolika letech.
Své čtyři nejhorší a nejkrutější roky.
,,Cože?" zeptal se nechápavě.
,,Ta pouta!" řekla jsem chladně.
,,No ano! No vidíš!" hraně zajásal Skarův syn, ale hned poté nasadil opět ledovou a chladnou tvář.
Byl chladný asi jako kus ledu, takže asi jako já.
Jenže to nebylo to, co mě nejvíc překvapilo.
I když jsem jej sledovala celou dobu, tak se mi stále díval do očí a ne na mé křivky. To se mi ještě nikdy nestalo. Nikdy mi žádný muž neodolal! Co to sakra je?!
Už jsem si nemohla vzpomenout na jeho jméno. Kdo ví jestli jsem ho vůbec slyšela. Nejspíš ani ne.
,,Co po mně chceš?! zavrčela jsem na něj a vycenila jsem zuby jako vlk.
,,Ou...Kdybych nevěděl, že nejsi vlkodlak, tak bych si normálně myslel, že jsi. Krásně totiž vrčíš, velmi děsivě a přesvědčivě." díval se na mě zkoumavě.
,,War stergr sfonr streng?!" zavrčela jsem na něj ve vlkodlačí řeči tu stejnou otázku, jako jsem řekla před tím.
,,Úchvatné. Umíš i mou řeč." zamyslel se. ,,Cestou ti to řeknu." otočil se a vydal se směrem k jeskyni. Nejspíš očekával, že půjdu hned za ním.
No, nic jiného mi taky nezbývalo, protože z těch pout se sama nedostanu a zabít jej taky nemůžu. No, kdybych měla své dva meče, tak bych se možná z těch pout dostala... Ne stejně bych se z nich nedostala.
No jo, mé dva meče. Ty má teď v držení Prvorozený.
Doběhla jsem Skarova syna.
Šel klidným a pomalým krokem. Nikam nespěchal, asi neměl proč. Stejně jako já před chvílí.
,,No. Jak bych asi začal..." zamyslel se.
,,Vzpomínáš si na ten den, kdy jsi zabila mého otce?" přikývla jsem.
,,Tehdy mi bylo patnáct a po holkách jsem se nekoukal, jako ostatní kluci v mém věku. Já hledal důvod svého bytí na tomto světě. Nikdy jsem nepochopil a asi již nepochopím, proč se za tebou můj otec tolik hnal. Chtěl tě tak moc, že nasadil i životy vlastní smečky." hleděl zamyšleně do dálky.
,,On tě miloval a byl tebou natolik posedlí, že nemyslel na nic jiného. Viděl jsem, co s ním dělalo, když byl bez tebe a myslel na tebe. On vlastně na nic jiného nemyslel. Myslel jsem, že je z něj dočista blázen, úplně z tebe šílel, až z tebe i zešílel. Nechápu to." zmlkl a zahleděl se na mě.
,,V životě jsem neviděl větší lásku, než tu, kterou k tobě cítil můj otec." řekl nechápavým hlasem.
,,Takže přece jen mě miloval. Nebyl mnou poblázněný." řekla jsem si v hlavě.
,,Jenže nakonec tě nezískal. Tehdy, když ležel pod tím stromem a ty ses jej chystala zabít, tak jsem poznal, jak jsem mu až byl ukradený, protože on toužil po nekonečné moci, kterou jsi měla ty, ale já ne! On toužil jen po Tobě! Já jsem byl jen nicka!" řekl se stoupajícím hněvem, ale hned se uklidnil. Měl vysoké sebeovládání.
,,Jakmile jsi jej zabila a podívala ses na mě, bylo mi jasné, že jsi získala jeho moc, po které jsem zase celý život toužil já. Měl jsem chuť tě zabít a vzít si tu jeho moc, ale pak jsem v tobě spatřil něco jiného." řekl ďábelsky a a podíval se mi tak i do očí.
,,Co?" zeptala jsem se jej, když mlčel. Jen se ďábelsky usmál a zahleděl se opět před sebe.
,,Spatřil jsem v tobě sebe. Spatřil jsem, že i ty se snažíš splnit svou roli na tomto světě. Jenže to nebylo přesně to, co mě na tobě zaujalo. Nejvíc mě zaujala ta bolest, kterou v sobě pořád nosíš. Ta neskutečně obrovská bolest." řekl obdivně.
,,Vlkodlaci bolest vycítí, aby si mohli užít utrpení své kořisti, ale v tobě žádné utrpení necítím, jen bolest, na kterou jsi si zvykla a která tě ani trochu neruší. V životě jsem nikdy neviděl tolik bolesti v jedné bytosti a už vůbec ne v dívce!" řekl nevěřícně.
,,Chráním před ní dobro a dostávám ji za něj já." pokrčila jsem rameny.
,,Tak tomu říkám odhodlání." uznale přikývl.
,,No a teď proč jsem tě po tolika letech našel a uvěznil tě. Tehdy jsem si totiž uvědomil, že to ty jsi důvod, proč jsem tu já na tomto světě. Nevím proč, ale něco máme společného a jen díky tobě tu právě teď jsem. sice nevím co mám s tebou dělat, ale myslím, že to nebude nic dobrého." ďábelsky se usmál a vkročil do stínu jeskyně.
Bylo neskutečné přejít z měkké trávy do sypkého písku, do kterého se mi bořili bosé nohy. Ze slunečního svitu, do stínu jeskyně.
Dost se to tu od mé poslední návštěvy změnilo.
Bylo to tu zařízené jako dům.
Byla tu postel, stůl se židlí, na kterém ležely různé papíry a brko s inkoustem. Poté ještě skříň nejspíš s oblečením a mnoho poliček s knihami a stojan se zbraněmi.
Zastavila jsem se uprostřed toho všeho na jediném místě, kam svítilo slunce. Nade mnou totiž byla díra ve stropu.
,,Kdysi tu byla studánka." zašeptala jsem si sama pro sebe.
Zahleděla jsem se do jediného koutu jeskyně, kde bylo nejspíš místo pro mě, protože tam byla železná klec válcovitého tvaru. Vysoká byla asi dva metry, takže bych se v ní mohla i postavit. Mříže však byly velmi těsně u sebe. Asi jen jeden palec byly od sebe.
Tamtudy bych se neprotáhla.
Navíc k tomu to vypadalo, že ta klec je obklopena nějakým kouzlem a taky že jo. Hned jsem to kouzlo poznala. Bylo to kouzlo, které mi vždy dá ránu, jakmile pomyslím na něco ošklivého ohledně jeho stvořitele, což byl teď Skarův syn.
Lépe řečeno, jakmile pomyslím na to, že třeba zabiji Skarova syna, tak mi to hned dá ránu a navíc to kouzlo ještě brání v útěku, takže mi nedovolí utéct.
Skarův syn došel ke kleci a já jej hned následovala.
Otevřel mi kouzelné dveře a já vlezla dovnitř.
Jakmile jsem se otočila, dveře hned zmizeli.
Jen se na mě Ďábelsky usmál a poté se proměnil do vlkodlačí podoby a odběhl pryč z jeskyně.
Zůstala jsem tu sama.
Moc mi to nevadilo.
Zády jsem se opřela o zeď a hlavu jsem zaklonila dozadu. Zeď jeskyně krásně chladila a tak jsem si zatím mohla v hlavě všechno srovnat.
Bohužel jsem měla tolik otázek, že to bylo těžké uklidnit svou mysl.
Bylo mi jasné, že se můžu zachránit jedině sama, protože jsem na sobě ještě pořád měla to kouzlo, které mě skrývalo před mými přáteli a teď s pouty na rukou jsem jej nemohla zrušit.
Byla jsem totálně v pasti a nevěděla jsem, co mám dělat.
Byla to zapeklitá situace.
Po dlouhé době jsem se ocitla v situaci, kde si nevím rady.
,,Já něco vymyslím..." zašeptala jsem si pro sebe a sedla jsem si do tureckého sedu, abych si mohla na chvilku za relaxovat a zkusit něco vymyslet.
To byla moje hlavní myšlenka:
Něco vymyslet.