12.kapitola
Přemístila jsem se za les k nedaleké vesnici, kde jsem potkala Ostena. Nechtěla jsem být v přítomnosti mužů, ale chtěla jsem se alespoň podívat, jak se Ostenovi daří.
Zhluboka jsem se nadechla, abych se alespoň trochu uklidnila a poté jsem se rozeběhla směrem k vesnici.
Již z dálky šla vesnice vidět, protože zde bylo veliké údolí.
Vůbec nevím, co to dnes do těch mužů vjelo. Nejen že mě hned začal Ďábel a Michael kdo ví z čeho obviňovat sotva jsem se vrátila, ale potom ještě Pán s Larysem, kteří se chovali jako malé děti.
Bylo to nemožné.
Nikdy jsem neviděla, že by se takto chovali.
No. Možná to bylo kvůli tomu, že nad nimi nikdo nedržel pevnou ruku a oni se ze zoufalství skoro zbláznili.
No nevím.
Nechala jsem však myšlenky na své přátele pryč za sebou a raději jsem se soustředila na to, co jsem právě viděla před sebou.
U prvních domů stáli nějací dva lidé.
Byla to dívka s klukem.
Zastavila jsem se až těsně u dívky a toho kluka.
Již delší dobu jsem přesně věděla, kdo to je. Byl to Osten, jak jsem si již zprvu myslela a objímal kolem pasu nějakou světlovlasou dívku.
Dívka byla asi o hlavu nižší než já, takže taková středně vysoká. Byla hubenější a měla i pěknou postavu. Její oči byly velice světle modré a vlasy blonďaté, dlouhé přibližně pod lopatky.
Oba dva se usmívali a objímali.
Vypadalo to, že jsou spolu šťastní.
Opřela jsem se o zeď domu, kus za zády dívky a dívala se na ně se skříženýma rukama na hrudi.
Dvojice se najednou pohnula a já jsem uslyšela jejich hlasy:
,,Miluji tě, Natalli." řekl Osten a pohladil ji po celé délce zad.
,,Já tebe taky miluji, Ostene." promluvila dívka vysokým a jemným hlasem.
Osten se k ní sklonil a určitě ji políbil na rty. Poté si ji k sobě přivinul a pevně ji objal kolem pasu.
Osten si položil hlavu na tu její, protože dívka Natalli, jak ji nazval Osten, byla o hlavu nižší.
Měl zavřené oči a já byla připravena každou chvilkou zmizet. Nechtěla jsem jim totiž přerušit tuto krásnou chvíli tím, že bych se tu objevila a Ostena opět okouzlila svojí nadlidskou krásou.
Po chvilce ticha najednou Osten otevřel oči a podíval se směrem, kde jsem stála. Samozřejmě že o mě nevěděl, ale prostě se tamtudy podíval.
Už jsem chtěla zmizet, ale najednou mi došlo, že se dívá skrz mě a že mě nevidí.
Já jej viděla, ale on mě ne.
To mám snad sen nebo co?
Teprve teď mi došlo, že to je pouze vzpomínka tohoto místa, která mi byla určena spatřit.
Taky že je to již dvě stě let, co jsem se s ním potkala naposledy.
Žádný obyčejný smrtelník, by takovou dobu nepřežil.
Dál jsem již vzpomínku nechala o samotě a raději jsem jako vítr přeletěla přes vesnici, za kterou jsem se proměnila opět do své lidské podoby.
Hned jsem se však přemístila do hor, které znám jen já. Do hor, které chránili moji vesnici a přes které se nedá dostat, protože přesně neexistuje cesta.
$_$
Nechápal to.
Proč ho jen ta Její slova tak bolela? Vždyť mu v životě nikdy žádné vyslovené slovo na jeho účet neublížilo tak, jako právě Její slova.
Bolelo jej poslouchat, když říkala, že k němu nic necítí, že jej nemiluje a že jen on za ní pořád dolejzá. Spíš ta slova rovnou řvala.
Tak takhle na tom Ona byla.
Připadal si, jako kdyby mu někdo vrazil kudlu do hrudi, přímo do srdce!
Snažil se svoji nechápanou a nepochopenou bolest skrýt, ale Jí stačil jeden letmý pohled a hned jej odhalila.
Nikoho takového neznal.
A potom když sledoval, jak to elfátko s Ní zatřáslo, popadl jej najednou neskutečný hněv a tendence Ji chránit.
Něco se s ním dělo a on nevěděl co.
Objevilo se v něm něco, co dřív neznal.
Jenže jakmile Ji začal bránit a chránit, tak se v Ní probudil asi dlouho udržovaný hněv a Ona mu řekla, že je ,,dráček", který se chová, jako kdyby byla Ona moje ,,malá holčička", která se o sebe neumí ani postarat a prý jsem ještě hnusný k ostatním!
,,Tak jsem no, nijak jinak to neumím."
Tak tato slova jej ještě více dorazila.
To už bylo i na něj moc.
Jakmile zmizela vůbec se nezdržoval a hned se přemístil do svého paláce až rovnou do ložnice.
Hodil sebou do veliké manželské postele a zabořil hlavu do polštáře, který ještě pořád voněl jako Ona.
Měla nádhernou vůni, která se nedala k ničemu přirovnat, ale byla neodolatelná.
Pouhou myšlenkou zmizelo jeho královské oblečení a on opět byl jen v roztrhaných kraťasech. Tak to pro něj bylo mnohem pohodlnější.
Posadil se a opřel o jediný černý polštář.
I hned si vzpomněl, jak tu ještě dnes ráno seděl s Annou v náruči a Ona byla jenom jeho. Nikdo jiný. Jen on a Ona.
Popadl jej smutek, ale ten v jeden okamžik přešel v hněv.
V dlaních mu zahořel temný plamen. Samozřejmě byl černý a sem tam byly ještě modré proužky.
Měl takový vztek, že by nejraději všechny zabil. Že by nejraději všechny vymazal ze světa, ale to nemohl.
Musel se ovládat, ale to se mu nedařilo.
Protože Ta, která jej vždy dokázala uklidnit a on se v Její přítomnosti ovládal, tak Ta byla pryč a nechtěla jej vidět.
Najednou se přemístil na druhý konec místnosti.
Opravdu se již přestal ovládat a v tomto případě hrozila proměna v draka.
Jeho lopatky se začaly prodlužovat a ze zad mu vyrostla obrovská temná dračí křídla. Jeho nehty a zuby se začaly měnit v drápy a tesáky. Z kůže mu vyrostly černé šupiny po celém světě.
Jenže tímto proměna skončila, protože na chvilku pomyslel na Annu. Pomyslel si, co by právě v tuto chvíli udělala a nejspíš by jej uklidnila, jenže to se jemu samotnému nedařilo.
Připadal si, jako kdyby bez Ní zapomněl i dýchat a taky že jo.
,,Co to sakra jen je?" zeptal se sám sebe.
V tu chvíli si vzpomněl, jak ho nedávno navštívili bratři a jak říkali něco o něčem novém co se v něm probouzí, že v tom je určitě žena, která našla jeho srdce, ale to byla hloupost a už tuplem taková, že by zrovna Anna našla jeho srdce.
Nebo že my jo? Ale vždyť si ničeho nevšiml. Určitě by cítil, kdyby měla jeho srdce, nebo že by ne? To jej opravdu až natolik rozptyluje?
Neměl tušení.
Zahleděl se ven z okna a zahleděl se tak pečlivě, že i hned spatřil tu planetu Anny.
Najednou se mu podlomila kolena a on se musel zapřít o nebesa postele.
Hned však sjel pohledem opět k posteli a opět jej popadl neskutečný vztek. Měl chuť tu vše zničit a tak se do toho taky hned pustil.
Prudce roztrhal všechny polštáře a deku. Vše kolem sebe roztrhal a rozmlátil, až se dostal ke skříni s oblečením pro Annu.
Skříň otevřel, ale jakmile se podíval dovnitř, hněv byl ten tam.
Jeho podoba se opět změnila do lidské a on poklekl u skříně.
Úplně na dně spatřil to Její brnění, které Měla, když Ji našel skoro mrtvou. To vzpomínka na ten okamžik jej uklidnila a hněv utlumila až skoro zničila.
U brnění byly i Její meče.
,,Nechala je tu..." přišlo mu to zvláštní, protože to by asi jen tak neudělala. Musela mít nějaký důvod to tu nechat.
Jenže jaký?
Měl tolik otázek a ani jednu odpověď.
Vždyť byl Pán času, tak jak to že toho tak málo věděl?
Opravdu se s ním něco děje a nebo je Anna prostě nějaký štít, který odolává i času a proto i jemu.
To bude ono.
S brněním v rukou došel k poškrábanému oknu a zadíval se na tu planetu, kde je právě Anna.
,,Nikdy nezapomenu..." zašeptal pevným hlasem, protože mu to najednou došlo.
Anna musela nějak vědět, že jej popadne vztek a že se toto stane a proto tu to brnění nechala, aby se při pohledu na něj uklidnil.
Jak to však mohla vědět?
Popadl jej však najednou jen led a chlad.
Dal této místnosti na vždy sbohem a rozhodl se, že sem dobrovolně již nevkročí.
Vyšel a ještě než zavřel dveře, podíval se na Její brnění ve své ruce a poté jej ještě vhodil do místnosti.
Jen se podíval jak dopadlo doprostřed roztrhané a úplně zničené postele.
Zavřel dveře.
Již navždy...
(•⇔•)
Tak to opravdu podělal.
Zrovna zdělil Michaelovi a Ďáblovi co se stalo. Nevěděl komu jinému to říct a bylo mu jasné, že toto je opravdu hodně důležité.
Ani jednoho z nich to nepotěšilo.
Chtěli po něm, aby jim řekl vše do posledního detailu a tak se o to pokusil. Naštěstí když něco zapomněl, tak se jej hned Michael a nebo Ďábel na to zeptali.
Jakmile domluvil, rozhostilo se kolem nich tíživé ticho.
,,Tak to je v háji." řekl jen tak s pokrčením ramen Michael, ale šlo vidět, že mu to skoro trhá srdce.
,,To jo, protože nevíme jestli to neměla jen s Pánem domluvené a teď někde není s ním." zamyslel se Ďábel.
,,A nebo jestli nic domluveného není a nebylo a ona se prostě naštvala a teď je třeba opět v nebezpečí!" vyhrkl najednou Labrenys a všichni tři se nad tím zamysleli.
,,Anna je dost mocná na to, aby se ubránila i Pánu. Určitě je v pořádku." pokýval hlavou Ďábel, aby je uklidnil, ale neuklidnil ani sám sebe. Věděl, že na Annu se nebezpečí jen lepí a často mnohem větší nebezpečí, než které by měl kdo zvládnout.
Bylo to v háji.
Opět jim utekla a oni ani trochu nevěděli kam.
Byly opět na dně.
Jak jí to jen opět mohli dovolit.
,,Kdyby se Pánům nikdy nevzepřela, tak by se nic z toho nestalo." řekl najednou sklesle Ďábel.
,,Jak se jím vůbec dokázala vzepřít?" zeptal se Michael a Ďábel se zamyšleně usmál, nejspíš vzpomínal na ten den.
,,No, je to již dlouhou dobu..."
,,Když se Anna před 2717 lety narodila, už tehdy se poprvé vzepřela, protože nedovolila svému otci, aby ji zabil. Mohla ho nechat, ale ji to již osud zakazoval a napovídal i tak malé holčičce, aby použila obranné kouzlo.
Byla to záhada nejen pro jejího otce, ale i pro všechny ostatní Pány, ke kterým ji její otec hned poté odvedl.
Tehdy ani jeden z nich nevěděl skoro nic o jejím proroctvím a o její moci. Tehdy byla její moc ukryta hluboko v jejím srdci. Ani jeden z nich ji necítil.
Jen Prvorozený něco tušil. Taky že je to Pán času. Již tehdy měl pochyby, ale nevěděl to jistě, že je to Ona, ta dívka z proroctví, které on samozřejmě znal.
Vzepřela se jim tím, že Pánům neodhalila svoji moc a navíc jím i málem upláchla a to dokonce i s korunou Prvorozeného.
Už tehdy byla chytrá, i když se to nezdálo.
Vlastně se jí dokonce podařilo prchnou a tehdy se přemístila někam do pouště, kde propuklo peklo.
Bylo to velmi dávno, osídlení nebylo vůbec takové jako je teď.
Tehdy to bylo poprvé, kdy se na této planetě objevili všichni Páni naráz a tehdy se již Prvorozenému potvrdilo, že je to Ona, ale nemohl jí nic udělat, osud mu v tom bránil.
Anna se tehdy nedokázala bránit a tak ji odvedli zpět do Nebeského paláce, kde ji zamkli do cely, ze které po čtyřech dlouhých letech také utekla.
Ani ona sama neví, jak se jí podařilo tehdy utéct, ale nějak ano. Nejspíš jí k útěku někdo napomohl, ale kdo?
Když byla v tom vězení, zkoušeli na ní různé pokusy a různě na ni používali různorodá kouzla.
Snažili se o ní něco zjistit, ale ani Prvorozenému se to nedařilo.
To mučení bylo neskutečné.
Když utekla, byla v hrozném stavu, ale přes tak se držela.
Po celém těle měla popáleniny, škrábance a nějaké části těla měla i velice podchlazené. Ale nejvíce byla zraněná psychicky, což jí až do dnes zůstalo a nikdo ji z toho již nevyléčí, jedině sám stvořitel zranění a to je Prvorozený.
Týrali ji krutě a bez slitování.
Takoví již Páni jsou a budou.
Ale Anna se nevzdala a stále jim odolávala. Stále se jim vzpírala jen co to šlo, protože taková byla zase ona. Její heslo bylo, je a na vždy bude: ,Nikdy se neklaň tomu, komu nechceš!'
Už jako malá holčička měla velikou psychickou sílu a velikou vůli a odhodlání.
Prvorozený tehdy nevěděl jak se jmenuje a proto jí říkal: Vzpoura.
Toto přirovnání se k ní hodilo a taky stále hodí.
Navždy s bolestí a krutými vzpomínkami. Nikdy se vzpomínek nezbaví a už vůbec ne teď, když je ještě v jejich blízkosti víc než dřív.
Nechce spát, protože ví, že přijde ta její noční můra. Ty vzpomínky na její mládí.
Nikdy jim to nezapomene a ještě nezapomněla.
Proudí v ní jen pomsta."
Najednou zaklepal hlavou, aby se probudil z transu. Jakmile se rozhlédl kolem sebe, viděl na sobě upřené pohledy Michaela a Krále.
,,Byla to Nemilosrdná Vzpoura."
,,Jak to vůbec víš? Vždyť tehdy si s ní ještě nebyl, nebo snad jo?" zeptal se nechápavě Michael.
,,Přesně tak. Tehdy jsem s ní ještě vůbec nebyl, ale Anna mi to jednou vyprávěla a dokonce mi dovolila nahlédnout do své vzpomínky."
,,Chudák Anna." řekl Michael se slzami v očích.
Toto i ní ještě nikdy nevěděl a kdyby to věděl, hleděl by na ni úplně jinak než doposud.
,,Proč zrovna Ona?" zeptal se zničeně Labrenys.
,,Protože nikdo jiný nemá takovou sílu, odhodlání a víru v nemožné, jako Ona. Jen Ona může zvládnout a přežít to, co osud předurčil ,,Vzpouře Dobra".
,,Jen Ona."