11.kapitola
Nacházela jsem se opět v pokoji, kde jsem se před pár dny probrala. Bylo tu krásné přítmí jako vždy.
Tady v paláci vlastně nešlo ani poznat, jestli je den a nebo noc. Vždy tu bylo přítmí a nebo rovnou tma.
Opět jsem byla v náruči Pána.
Nemohla jsem odtrhnout pohled od jeho nádherných očí a on zase od mých.
Seděli jsem uprostřed postele na černé dece, při čemž byl Pán opřený o černý polštář.
Prvorozený mě opět hladil po bocích, ale tentokrát sjel rukou i ke stehnům, která hned začal hladit.
Netrvalo dlouho a začal si i pohrávat s koncem sukně mých šatů.
Opravdu si se mnou jen hrál.
Já jej však jen objímala rukama kolem krku a upřeně jsem se mu dívala do očí.
Vůbec jsem se nehýbala.
Byla jsem připravena na vše, co by se mohlo stát. Byla jsem připravena bojovat, bránit se, utéct a vyjednávat. No prostě jsem byla stále ve střehu.
Hrála jsem stále s Pánem jedno velké divadlo a při tom jsem přemýšlela, co ode mne chce a nebo co chce v další chvíli udělat.
Ani nevím, jak dlouho tu již takto sedíme, ale muselo to být již pár hodin.
Z mých myšlenek mě vyrušil Pánův pohyb.
Nejen, že se podíval na mé rty a rysy obličeje, ale sjel pohledem i níž do výstřihu mých šatů. Poté se pohledem opět vrátil k mým očím a na tváři vykouzlil darebácký úsměv - měl něco v plánu.
Sklonil ke mně blíž hlavu, ale zamířil k mému krku.
Najednou se jeho žhavé rty dotkli mého krku těsně pod uchem. Ucítila jsem jeho chladný dech na své kůži, až se mi postavili chloupky na krku, rukou a nohou.
Zavřela jsem oči.
Ještě blíž si mě k sobě přivinul.
Rty pomalu cestoval po pravé straně mého krku.
Byl velice jemný, až to i mě samotnou překvapilo. Uměl se velice dobře ovládat. Nejen chování, ale hlavně svoji nekonečnou sílu, která mu pořád proudila v žilách a já ji teď cítila až v morku kostí.
Když se rty dostal k pravému rameni, kde narazil na ramínko od šatů, chytl ho jednou rukou a jemně jej přesunul přes rameno a nechal jej viset.
Pořád mě šaty zakrývaly, ale už mi bylo jasné, že Pán již překročil hranici.
Rychle jsem se přemístila opět k prosklené zdi. Stála jsem zády k Pánovi s rukami zkříženými na hrudi. Rychle jsem si opět vrátila ramínko od šatů na správné místo.
Držela jsem si ledový výraz a sledovala jsem ve skle odraz Pána. Tvářil se zmateně, ale ani se nepohnul. Jen na mě upřeně hleděl a snažil se uvědomit, co to právě udělal. Sám chápal, že se toto stát nemělo.
Bylo mi jedno co si myslí.
Zahleděla jsem se ven do hlubin vesmíru. Velice daleko jsem spatřila planetu, kterou jsem měla za úkol chránit. Někde tam se nacházeli mí přátelé a někde tam teď nikdo nehlídal.
Bylo na čase se tam vrátit.
Otočila jsem se na stále zaskočeného Pána, který se najednou zjevil těsně přede mnou se skloněnou hlavou.
Díval se do země.
,,Promiň." řekl sotva slyšitelně a podíval se na mě skrz jeho černé řasy.
,,Chci zpět." řekla jsem chladně.
Velmi dobře to pochopil.
,,Dobrá. Splním ti tvé přání." řekl sklesle, ale chytil mě za ruku. Ucítila jsem ve svých žilách proudit jeho moc, která se proplétala s tou mou a v tu chvíli jsem ztratila obraz před očima. Ve vteřině jsem však mohla opět vidět.
Prvorozený nás přemístil až těsně k mé planetě.
Už jsem chtěla vymanit svoji ruku z té jeho, ale on mě to ještě nedovolil. Ještě nechtěl abych odešla.
Otočil si mě čelem k sobě a zadíval se mi do očí.
Opětovala jsem jeho pohled.
,,Buď opatrná." zašeptal směrem ke mně a pustil mou ruku. Už se chystal zmizet, ale já mu v tom ještě zabránila.
Objala jsem ho kolem krku a tělem se přitiskla na to jeho. Vůbec nevím co to do mě vjelo, ale chtěla jsem se s ním rozloučit, i když mi bylo jasné, že nepotrvá dlouho a opět se setkáme.
Moje reakce jej překvapila, ale hned mě hbitě objal - ale přes to jemně - kolem pasu.
Po chvilce jsem se vymanila z jeho náruče a obrátila se k němu zády. Již jsem mířila směrem k planetě, ale ještě jsem se na něj podívala přes rameno.
,,Sbohem." řekla jsem a on jen přikývl. Poté zmizel. Nejspíš se vrátil zpět do svého paláce. Velikou rychlostí jsem se pustila k planetě.
Za chvilku jsem letěla atmosférou a tak jsem si udělala z fialového ohně ohnivý štít, abych si nějak neublížila.
Mířila jsem přímo do severní části lesa elfů.
Musela jsem vypadat jako velká hořící koule, padající z nebes.
Můj dopad byl klidný a bezbolestný.
Těsně před dopadem jsem udělala několik salt za sebou, abych zbrzdila pád a zničila jsem i svůj ohnivý štít.
Dopadla jsem jemně na nohy.
Ihned jsem se rozeběhla směrem k hoře gryfů.
Cestou jsem potkala několik lesních elfů, kteří mě nejspíš hledali, ale já se jim vždy skryla. Nechtěla jsem, aby o mě kdokoliv věděl.
Až teď jsem si vzpomněla, že mám vlastně ještě pořád na sobě ty černé šaty, ale bylo mi to jedno.
Díky této myšlence jsem si vzpomněla i na loučení s Pánem. Vůbec nevím, co to do mě vjelo. Vůbec ani nevím, proč jsem to udělala. prostě jsem poslechla takový tichounký hlas uvnitř sebe a takto to dopadlo.
Pokrčila jsem nad tím rameny a pokračovala jsem dál v cestě.
Přede mnou se najednou objevila hora gryfů a já se po ní pustila nahoru.
Netrvalo dlouho a ocitla jsem se na vrcholu hory, kde jsem se rozhlédla po dalekém okolí. Byla jsem až nad mraky.
Přede mnou se nacházel strom elfů - jejich sídlo. Tam jsem mířila a také tam se za chvilku dostanu.
Kolem mě se prohnal vítr, který mi foukl do vlasů. To král gryfů, který kolem prolétl.
Gryf mě obkroužil a mě bylo jasné, že chce, abych na něj nasedla. Rychle jsem skočila a dopadla jemně na gryfův hřbet.
Všude kolem byla na zemi ještě krev, ale mrtvoly byly zřejmě již spáleny. Byla tu cítit smrt, ale hlavně jsem cítila smrt někoho blízkého.
Krále.
Podívala jsem se pod nás a spatřila jsem tam hrob. U hrobu jsem spatřila ležet mnoho květin a taky klečet pár elfů.
Byla to škoda. Měla jsem krále ráda. Sice byl ovládnutý mou krásou, ale pořád to byl velice moudrý, čestný a spravedlivý muž s dobrým srdcem.
Gryf mě odnesl na nejvyšší větev stromu, kde jsme se opět rozloučili.
Já se pustila po větvích níž až do výšky, kde byl hlavní sál.
Nakoukla jsem oknem dovnitř a spatřila jsem na trůně sedět elfa mě s velice známými stříbrnými vlasy a Michaela s Ďáblem, kteří tam seděli hned vedle na židlích.
Neslyšně jsem vlezla oknem dovnitř.
Cítila jsem, jak byly všichni tři velice zamyšlení a tak jsem si sedla mezi Michaela a Ďábla, aniž by si mě všimli.
,,Na co čekáte?" zeptala jsem se šeptem, ale v místnosti bylo takové ticho, že můj hlas byl slyšet, jako kdybych tu větu řekla klasicky nahlas.
,,Než konečně naleznou Annu v severní části lesa." řekl nepřítomně princ Labrenys.
,,Vždyť jsem už tu." řekla jsem a všichni tři se na mě překvapeně otočili. Chvíli jim trvalo, než jim došlo, že jsem opravdu tu.
První kdo se vzpamatoval byl Ďábel. Popadl mě prudce do náruče a postavil se se mnou, aby se se mnou mohl zatočit několikrát do kolečka.
,,Anno! Měl jsem o tebe takový strach." byl nadšený a pevně mě objímal.
Pustil mě a vrhl se ke mně Michael. Popadl mě do náruče a nečekaně mě políbil na rty. Byl to velice prudký polibek, který by jistě trval velice dlouho, ale já jej musela co nejrychleji ukončit.
A tak jsem se hned odtrhla.
Tvářil se zklamaně, ale my dva na sebe budeme mít ještě čas.
,,Už mi takto nemiz." řekl skoro se slzami v očích a pustil mě.
Otočila jsem se na prince, který vlastně už nebyl princ, ale král. Byl oblečen ve svém brnění a na zádech měl dlouhý tmavě zelený plášť a na hlavě korunu.
Seděl na trůnu a jakmile se postavil, seskočil lehounce z trůnu a popadl mě pevně do náruče. Labrenys byl snad nejvíc zaskočen.
,,Měl jsem strach." zašeptal mi do ucha a prudce a zrychleně dýchal.
Trochu se odtáhl a hned mě taky políbil na rty. Byl to též velice prudký polibek a též jsem jej musela ukončit.
Byl zklamán, ale to teď nebylo tak důležité.
Pustil mě.
,,Kde jsi byla?" zeptal se Ďábel, když si všichni tři sedli na svá místa. Jen já jsem zůstala stát před nimi.
,,To vy víte." řekla jsem stroze, protože jsem to viděla na očích všech tří.
,,Takže jsi byla opravdu u Pánů?" přikývla jsem hlavou.
,,Mysleli jsme, že jsi mrtvá."
,,To já málem taky. Ten Pán mě málem zabil, ale poté mě někdo zachránil a vzal mě do paláce Pánů." vysvětlila jsem.
Najednou se rozhostilo ticho.
Muži přede mnou se zamysleli. Určitě přemýšleli nad tím, kdo by mě mohl tak zachránit.
,,Byl to Prvorozený kdo tě zachránil, že?" zeptal se šeptem Michael a zrušit tak ticho.
Přikývla jsem.
,,Ty šaty máš taky od něho, co?" opět jsem přikývla. Viděla jsem, jak Ďábel s Michaelem zuří, protože nechtěli, abych se s Prvorozeným stýkala a Labrenys, ten sotva pobral to, o čem tu mluvíme.
,,To si neuvědomuješ, že se tě snaží jen získat na svou stranu?! On tě nemiluje!" zuřil již Michael. Až se z toho postavil a začal máchat kolem sebe rukami.
,,Moc dobře to vím a tu hru hraji i já s ním." řekla jsem tvrdě a přemístila jsem se pryč od sud. Sotva jsem opět přišla, tak hned na mě začnou opět útočit.
Objevila jsem se na nejvyšší větvi, kde jsem se zahleděla do dálky. Byla již hluboká noc. Obloha tmavá s mnoha hvězdami a s velikým měsícem v úplňku.
Přála jsem si být sama a to se mi teď splnilo.
Vůbec mi nevadila samota a už vůbec ne to ticho, které se všude kolem rozléhalo.
Měla jsem zkřížené ruce na hrudi a stála jsem vzpřímeně. S mojí sukní u šatů cloumal vítr, který dneska byl jak šílený. Mé vlasy kolem vlály jak zlatý závoj.
Bylo mi jasné, že nebude trvat dlouho a brzy se někdo objeví. Buď Labrenys, Michael, Ďábel a nebo Pán.
Po chvilce klidu a ticha jsem ucítila velice známou moc. Z té moci mi tuhl morek v kostech a brněli kosti, ale už jsem si tak nějak zvykla.
Objevil se za mnou.
Schovával se ve stínu noci.
,,Vím o tobě." zašeptala jsem přes rameno na návštěvníka.
,,Jak to?" zašeptal mi Prvorozený do ucha. Již opět byl těsně za mnou.
,,Z tvé moci mi tuhne morek v kostech." zašeptala jsem mu přes rameno. I když jsem mu neviděla do obličeje, bylo mi jasné, že se darebácky usmál.
,,Opravdu?" zašeptal mi do druhého ucha a tentokrát se jemně přitiskl tělem k mým zádům. Ruce si položil na má ramena, ale hned jimi sjel až k lokti a posléze přešel i k pasu.
Začal mě hladit po břiše.
Přikývla jsem hlavou jako odpověď na jeho otázku a hlavu jsem si opřela o jeho pravé rameno. K tomu jsem obličej měla směrem k jeho krku.
Krapet jej to překvapilo, ale šlo vidět, že mu to ani trochu nevadí.
Stáli jsme tam spolu v tichu.
Nenápadně jsem pozorovala jeho drsné rysy obličeje a jeho zářivě modré oči, které pozorovaly noční oblohu.
Brzy si však mého zkoumavého pohledu všiml. Trochu ke mě naklonil hlavu, vykouzlil na tváři darebácký úsměv a podíval se mi do očí.
Již chvilku jsem věděla, že nejsme sami. Že máme společnost.
Prvorozený se ke mně trochu víc naklonil a zašeptal skoro neslyšně: ,,Mám jej zabít?" zeptal se ledově. Bylo mi jasné, že to myslí vážně.
Jenže ten kdo nás sledoval byl jeden z mých přátel. Byl to král Labrenys. Toho jsem nemohla dovolit zabít.
Zakroutila jsem hlavou.
,,Dělej že o něm nevíš a potom vykryj jeho útok." cítila jsem totiž že má tasený meč a že moc dobře ví, že tu jsem já. Musel totiž vidět mé vlasy vlající ve větru, jinak mě přes Pánovu mohutnou postavu nemohl vidět.
Labrenys se k nám plížil neslyšně a nebo se o to alespoň snažil. Nešlo ho skoro vůbec slyšet, ale přes tak jeho tichounké kroky já i Pán nejen cítili, ale i slyšeli.
Slyšela jsem jeho kroky o jednu větev výš. Chtěl na nás zaútočit ze shora. Nebo spíš zaútočit na Pána.
Cítila jsem, jak se připravil ke skoku, ale Pán se ještě ani nepohnul.
Odrazil se.
Labrenys dopadl těsně za námi a chystal se již mečem zasáhnout Pána do zad, ale ten se najednou pohnul. V ruce se mu objevil z černého ohně veliký a těžký meč. Sotva postřehnutelně se otočil a odrazil Labrenysův útok.
Labrenys nečekaně vykulil oči. Toto opravdu nečekal a ani s tím nepočítal.
Já byla zatím schovaná za zády Pána, který měl opět na sobě jen ty roztrhané kraťasy.
Postavila jsem se na špičky a podívala jsem se na Labrenyse přes Pánovo rameno. Všiml si mě a překvapeně a zděšeně se na mě podíval.
Prvorozený najednou zavrčel a levou rukou si mě přitiskl ke svým zádům. Šlo vidět, že je odhodlaný mě chránit, ale Labrenys by mě stejně nikdy nic neudělal.
Král se na Pána hned podíval a v obličeji měl již jen hněv a nenávist.
Ale ne.
Hned opět elf zaútočil prudce mečem.
Pán jeho útok samozřejmě hned vykryl a poté se sám přichystal na něj zaútočit.
To již bylo moc.
Nechtěla jsem, aby si ublížili a proto jsem se vymanila z Pánova sevření. Rychle jsem jej oběhla a postavila se těsně před něj.
,,Dost!" řekla jsem ledově rozkaz a oba dva muži se najednou zastavili. Oba dva na mě zírali, i když spíš víc elf, protože ten mi viděl do tváře.
Pán se sklonil k mému uchu a zašeptal: ,,Co pak to děláš?"
,,Nechci aby jste se tu vy dva pozabíjeli!" řekla jsem tvrdě.
,,Dobrá." odpověděl Prvorozený a meč v jeho ruce zmizel. Ze skrčené útočné pozice se narovnal a postavil se za mé levé rameno.
Král jen stále nechápavě hleděl ze mě na Pána.
,,Kdo to je?" zeptal se a mě bylo jasné, že se ptá přímo mě. ,,Nějaký zase muž, který má o tebe zájem?!" Labrenys se trochu vzpamatoval, ale bohužel na mě začal útočit.
,,To je-"
,,Počkej Anno, přece se umím představit i sám, nebo snad ne?" přikývla jsem mu na souhlas a hned jsem za sebou ucítila jeho ďábelský úsměv.
Ucítila jsem jeho moc, kterou se rozhodl použít ke svému představení.
Najednou zmizel a všimla jsem si, jak se objevil za zády krále.
,,Já jsem, ty jeden králíčku také král." zašeptal mu do ucha a když se po něm Labrenys ohnal rukou, tak opět zmizel a objevil se za mnou a objal mě kolem pasu.
V Labrenysovi bublal vztek. Prvorozený jej taky vytočit chtěl.
,,Takže se tu přede mnou nijak nepovyšuj." řekl s darebáckým úsměvem.
,,Ty a král? A čeho? nějakého bordelu?" uchechtl se elf, který se pořádně narovnal. Pořád měl na sobě plášť, který měl kousek za sebou na zemi a korunu na hlavě.
,,Velice humorné." řekl s klidem Pán, ale zrovna se přemístil někam, kde jsem ho ani já neviděla.
Král elfů se rozhlížel všude kolem sebe a já jen hleděla do jeho očí, ve kterých se zračila bolest, kterou se snažil skrýt.
,,Já, jsem král Podsvětí a Temnoty." řekl pomalu a tajemně Prvorozený, který se najednou objevil za mnou, ve své plné kráse.
Byl za mnou opřený o vedlejší větev. Měl na sobě brnění z Měsíční záře, které zářilo temně a nebezpečně. Celé brnění bylo ozdobeno různými modře zářícími runami v temné řeči a na hrudi měl znak: černé dračí křídlo překřížené s ohnivým ptačím křídlem.
K brnění měl také připevněný velice dlouhý černě černý plášť snad dvacet metrů dlouhý, který měl na sobě malé diamanty, které asi znázorňovaly hvězdy.
Na hlavě měl temně černou korunu, ani ne tak velikou, ale hodně ozdobenou modře zářícími diamanty a k tomu ta temnota která z ní sála.
Ruce měl zkřížené na hrudi a na tváři měl ďábelsky zlý úsměv. Vypadal opravdu strašlivě a majestátně.
Já i Labrenys jsme na něj hleděli. Já s dobře skrytým úžasem a Labrenys s dobře čitelným hněvem a skrývanou závistí.
,,To koukáš co?" řekl škodolibě Prvorozený a podíval se schválně na mě, co tomu říkám.
Tvářila jsem se ledově, takže z mé tváře nemohl nic vyčíst.
,,Prvorozený!" zavrčel si pod vousy Labrenys a podíval se na mě naštvaně.
,,Jak dlouho se s ním již takto setkáváš?!" zeptal se mě útočně.
,,Cože?" zeptala jsem se nechápavě. Ne že bych to nechápala, ale proč se ptá zrovna na toto?
,,Moc dobře víš, na co jsem se ptal!" zavrčel. Začal ve mě stoupat hněv.
,,Brene! Já s ním nechodím, já k němu nic necítím! To on za mnou pořád dolejzá! Ani si již neuvědomuješ, jak se chováš! Prober se!" zasyčela jsem mu do obličeje a při poslední větě jsem ho uchopila za ramena a pořádně s ním zaklepala.
,,To ty se prober!" zařval na mě již Labrenys a prudce se mnou zatřásl.
Až teď jsem ucítila bolest, která ke mě přicházela z místa, kde byl Pán. Letmo jsem se na něj podívala a v očích jsem mu spatřila bolest, kterou jsem mu způsobila já svými slovy.
Ale ne. Ještě tohle.
Jakmile si Prvorozený všiml, jak se mnou elf zatřásl, tak se hned objevil u nás a chytil elfa za vlasy a přitáhl si jeho obličej k tomu svému.
,,Ještě jednou ji ublížíš a jseš mrtvej, ty hajzle jeden elfskej!" zavrčel.
,,Dost!" zařvala jsem již plná hněvu a podívala jsem se z jednoho na druhého. Oba dva na mě překvapeně hleděli, protože moje oči i vlasy již sami od sebe začaly hořet fialovým ohněm a já se začala vražedně tvářit.
,,Nehodlám být v přítomnosti s elfátkem, který se chová, jako když malému dítěti vezmeš hračku!" řekla jsem směrem k Labrenysovi, kterého to opravdu hodně zaskočilo a taky mu to ublížilo.
Pán se uchechtl.
,,A taky nebudu s Dráčkem, který se chová, jako kdybych byla Jeho ,,malá holčička", která se o sebe neumí ani postarat a ještě je k tomu hnusný k ostatním!"
Pánovi to snad ublížilo ještě víc než než ta slova před tím. Jeho bolest v očích byla neskutečná.
,,Až se budete chovat rozumě, tak si vás vyhledám!" řekla jsem hrubě a přemístila se pryč od sud.
Hodně daleko.
Chtěla jsem být sama.
Bez jakéhokoliv muže...