10.kapitola
Vnímala jsem pouze svoje okolí. Slyšela jsem i dopadnutí listu do mechu. I třepotání motýlích a vílích křídel. Slyšela jsem i zvuky až na druhé straně tohoto kouzelného hvozdu. Kypělo to tu životem. Všude samí ,,nadpřirození" tvorové. Nevím to jistě, ale myslím, že jsem jednou zaslechla i dusot kopyt, ale nakonec jsem si řekla, že to byla pouze moje bujná fantasie.
Všude poletovalo mnoho ptáků různých barev. Když jsem si zabroukala jednoduchou melodii roznesla se jako ozvěna po celém lese, protože ji ptáci opakovali. Uměli nádherně zpívat, teda pokud jste jim to také nádherně zazpívali. Milovala jsem tyto ptáky, kteří opakovali, bohužel jsou velice plaší a umějí se maskovat. Jsou to mistři ve schovávání. Jen jeden elf si ochočil tohoto ptáčka a to byl král Lesních elfů.
Zase ten zvuk - dusot kopyt.
Otevřela jsem oči a pohlédla na místo, kde jsem naposledy zaslechla ten zvuk. Bylo to přesně na druhé straně jezírka, než jsem byla já. Jakmile jsem spatřila toho krásného tvora, zatajila jsem dech. To proto je tento les tak protkán magií. Tak čistou a mocnou. Byl to nádherný tvor. Král elegance, čistoty, nevinnosti a moci. Stál vzpřímeně a vznešeně. Energie z něho jen čišela.
Jednorožec.
Jeho bílá srst byla tak bílá, že i čerstvě napadaný sníh by proti tomu byl šedý. Jeho dlouhá hříva zářila jako tisíc hvězd. Sice bílá, ale protkaná stříbrnou nití. Měl velice dlouhé nohy zakončeny bílými mohutnými kopyty. Byl velice vysoký, jako král. Na hlavě mu vévodily nádherné a velké černé oči, která ale přes to nesahaly na dlouhý stříbrný roh plný kouzelné moci. To právě ten roh byl zdrojem jednorožcovi čisté a nevinné moci.
Dívala jsem se mu do očí a on mě též. Chápal mě a já jej též. Byl sám, již opravdu sám, protože byl poslední svého druhu. Kdysi jich na planetě kde žiji pobíhala celá stáda, ale poté zjistili vlkodlaci a upíři, že z jejich rohu mohou získat velikou moc a tak je začali po stovkách vyvražďovat, až se zachránil jen jeden a ten se z nějakého důvodu objevil zde. Zde na tomto místě, o kterém nikdo nevěděl, kromě jedenácti bratrů a mě.
Opatrně jsem se postavila a rozproudila jsem kolem sebe nevinnou a čistou moc, která se ve mě ukrývala. Nebylo ji moc, ale nějakou jsem alespoň měla. Musela jsem být velice opatrná, protože jednorožec mohl kdykoliv utéct a poté bych ho již nemusela spatřit. Hleděla jsem na něj a sledovala, co bude dělat.
S pohledem upřeným na mě se rozeběhl směrem ke mně a dva metry přede mnou se zastavil. Byl opravdu velice majestátní a mohutný. Byl snad stejně vysoký jako Ďábel ve své podobě koně a nebo Dračího koně.
Nevím proč, ale z nějakého důvodu mi byl povědomí. Jako bych ho již někdy viděla, ale to by muselo být již hodně, ale hodně dávno. Zkoušela jsem si vybavit jeho jméno, protože jsem věděla, že jej znám. Ať jsem se snažila jakkoliv, nemohla jsem si vzpomenout. Jak jen bylo to jeho jméno?
,,Mistirexr, syn čistoty a nevinnosti. Král světla. Poslední jednorožec." najednou jsem vyslovila a došlo mi, že je to pravda. Ano, to bylo jeho jméno. Jméno posledního Jednorožce. Jméno někoho, komu bych se měla klanět, taky to jsem měla v plánu. Poklekla jsem na jedno koleno a sklonila jsem hluboce hlavu. On byl král světla. Proto také byl zde. Ano proto. Jenže jak by on mohl stát po boku Prvorozeného?
,,Adrianna, dcera zla i dobra. Královna dobra. Dívka s nekonečnou sílou." uslyšela jsem v hlavě hluboký hlas, ale přece jen hladký a melodický, jako by mě pohladil po duši. To musel být hlas jednorožce. Pozvedla jsem hlavu a pohlédla na mohutného tvora. Naznačil mi hlavou, ať vstanu a tak jsem poslechla. Co udělal poté bych nikdy nečekala.
Poklonil se mi.
To jsem neviděla. Ne to nemohla být pravda. Jak by někdo tak mocný jako je on se snížil na to, aby se mi poklonil. Jakoby poklekl na přední nohy a hlavu sklonil až k zemi. Jeho dlouhý roh se dotkl mé bosé nohy a mnou projela tak silná moc, že by to někoho slabého dokonce i zabilo. Krapet jsem ztuhla, ale brzy jsem opět povolila. Byl to opravdu šok.
Po chvilce se narovnal a stále na mě hleděl. Topila jsem se v jeho očích plných nevinnosti. Bylo to zvláštní, ale přišlo mi, jako bych si v jeho očích mohla číst jako v knize. Najednou jsem vnímala jen jeho a ne nic kolem sebe. Ztratila jsem úplně kontrolu nad svým vnímáním a tak jsem si nevšimla, kdy se za mnou někdo objevil.
Všimla jsem si ho až teprve tehdy, kdy se jednorožec zahleděl za mě. Taky teprve teď jsem si všimla, že mám směrem k jednorožci nataženou ruku a od jeho hlavy a mé dlaně nás dělí pouze centimetr. Otočila jsem hlavu a upřela pohled na Prvorozeného, který ke mě měl též nataženou ruku a kroutil hlavou, jako by mě chtěl říct, ať se toho jednorožce nedotýkám.
Podívala jsem se opět na jednorožce a poté opět na Prvorozeného. Nemohla jsem se rozhodnout. Na jedné straně stálo světlo a mír, na druhé stín a válka. Já byla ta uprostřed, která znázorňovala obojí. Musela jsem se pořád dívat z jednoho na druhého a oba dva na mě upřeně hleděli.
,,Vyber si." řekl potichu Prvorozený směrem ke mně.
,,Já nemohu." řekla jsem potichu a sklonila hlavu. Prvorozený na mě nechápavě hleděl a jednorožec souhlasně pokýval hlavou.
,,Jak to?" zeptal se nechápavě Prvorozený.
,,Ona si nemůže vybrat mezi dobrem a zlem. Ona je obojí." zazněl mi v hlavně jednorožcův hlas. Musel se mě vzdát jeden z nich a mně bylo jasné, že to Prvorozený nebude. Oba dva stáli na místě a ani se nehnuli. Oba dva tu chtěli být se mnou, ale mohl tu být se mnou jen jeden.
Já mohla jen čekat.
Nemohla jsem pohnout nataženou rukou a tak jsem ji nechala nataženou. Nikdo se nehýbal, ale najednou se pohnul. Vložil svůj čenich do mé dlaně a frkl mi do ni. Poté se otočil a jednorožec byl ten tam. Prostě zmizel. Zůstala jsem tu stát s Prvorozeným a hleděla jsem na místo, kde zmizel jednorožec.
,,Nemá tu žádnou moc, nemusíš se bát...." zazněl mi ještě v hlavě mizící jednorožcův hlas. Kdybych nebyla ledová jako led, tak bych se teď usmála, ale já se smát již neuměla a nikdo mě to nedokázal naučit.
Moje natažená ruka spadla podél těla a já tam jen stála na místě zády k Prvorozenému. Nebála jsem se ho. Nikdy jsem z něj strach neměla. A kdybych měla, tak zde stejně nemůže používat svou moc, protože je to tu tak čisté, že jeho temná moc je spoutaná. Ta moje moc je též spoutaná, ale malá část je volná, protože je čistá.
Cítila jsem za svými zády pohyb, ale bylo již pozdě uhnout se, aby se mě nedotkl. Položil své veliké ruce na má ramena a nebezpečně se ke mně zezadu přiblížil. Hlavu si položil na mou hlavu a rukama sjel po těch mých. Nejprve od ramene k lokti a posléze od loktu k zápěstí a konečkům prstů. Propletl si mé prsty se svými a tělem se přitiskl na má záda.
Byla jsem ostražitá.
Toto bylo totiž jedno velké divadlo, určitě. To nemohl poslouchat srdce, když jsem ho měla já. To musel jen hrát a tak jsem to hrála s ním. Vymanila jsem své ruce a uchopila ty jeho obrovské ruce do těch svých a dala si je kolem pasu. Překvapilo jej to, ale objal mě kolem pasu a ještě více se ke mně přitiskl. Z hrdla mu vyšel zvuk, který zněl jak vrnění tygra. Bylo to takové hodně hluboké vrnění.
Pokusila jsem se o ten zvuk také a byl úplně stejný, jen možná o trochu jemnější. Věděla jsem, že to hraji velice dobře a on mi na to vše skočil.
Dlaněmi mi přejel po břiše. Poté však dlaněmi zamířil ještě níž. Nejprve na boky a poté až ke stranám mým stehnům. Zastavil se u lemu šatů, se kterým si chvíli hrál. Byl velice jemný, až mě tu udivovalo. Jen si se mnou hrál a já s ním též.
Znenadání mě popadl do náruče. Bylo to velice nečekané. Velice rychle jsem ztratila půdu pod nohama a ocitla se v Pánově náruči. Podívala jsem se mu do tváře a chytla se rukama kolem jeho krku. Byla jsem přitisknuta na jeho nahou a svalnatou hruď. Držel mě jako kdybych vážila jen pírko.
Zadívala jsem se mu do očí.
Ztratila jsem pojem o čase.
¥ ¥ ¥
Byl pořád u elfů, i když to tu nenáviděl. Čekal tu na Annu. Věděl totiž, že pokud se vrátí, tak se vrátí nejprve sem, aby zkontrolovala elfy, kvůli kterým málem zemřela. Teda doufal že se vrátí. Věděl že ještě žije, ale může být již na cestě k smrti. Doufal že ne.
Díval se na noční oblohu nad sebou a pozoroval hvězdy. Doufal, že tam někde najde Annu, ale to se nejspíš nestane. Hledal a hledal bez ustání. Již několikátou noc tu takto seděl a hledal.
Čekal.
Marně. Věděl, že když byla naposledy v držení Pána, vrátila se až po několika měsících a to ji ještě museli jít zachránit a našli ji skoro mrtvou, vlastně mrtvou.
,,Michaeli..." uslyšel svoje jméno. Otočil se po hlase a spatřil svého přítele Ďábla. přisedl si k němu a též se zahleděl na noční oblohu.
,,Chybí mi..." zlomil se Michaelovi hlas a složil hlavu do dlaní. Ďábel jej poplácal jemně po zádech.
,,Mě taky." smutně se usmál. ,,Jenže teď ani nevíme kde je a tak nám nezbývá nic jiného než čekat a doufat že to přežije a vrátí se k nám."
,,Co když...je v tom jejich sídle...?" najednou zašeptal Michael a otočil se na Ďábla. Toto jej nenapadlo.
,,Jenže jak bychom se tam mohli dostat? Vždyť je to ve vesmíru?" Michael pokrčil rameny a zadíval se opět mezi hvězdy. Pozoroval, jak se hvězdy zatím o kus opět posunuly a stále tam někde mezi nimi hledal Annu. Hledal, hledal a hledal.
Nechtěl si prostě přiznat, že by ji mohl ztratit. Že by ji již nikdy v životě nespatřil. to pro něho bylo nemožné, tomu on nemohl věřit a stejně tak i Ďábel. Oba dva na tom byly stejně. Oba dva ji milovali, i když každý trochu jinak. Ďábel jako sestru a Michael jako dívku jeho snů.
Pomalu začal usínat.
Hlavou se opřel o Ďáblovo rameno a přivřel trochu oči. Nechtěl spát, ale již dlouho nespal, takže musel. Věděl, že jej když tak Ďábel vzbudí, kdyby hrozilo nebezpečí a nebo kdyby se Anna vrátila. Stejně byla malá šance, že by se jedna ze dvou věcí stala.
Usnul.
¥ ¥ ¥ ¥
Seděl na svém trůnu. Byl už jen jeho. Už nemusel pokaždé když jej spatřil toužit po něm. Už byl v jeho vlastnictví, protože jeho otec byl mrtev. Již tak mlád zemřel. Ale ani smrt jeho otce jej tolik nermoutila jako zmizení Anny. Annu miloval nadevše a toužil po ni tak silně, že by vraždil, jen aby se k ní dostal, ale nevěděl kde je, takže jen čekal a doufal, že se vrátí.
Pohrával si s přívěškem srdce.
Pořád nemohl přijít, k čemu ten přívěšek je. I když již prohledal všechny svitky ve svém království, nebo spíš je nechal prohledat a každý, kde byl nějaký zvláštní předmět si nechal donést až k sobě.
Seděl si pohodlně rozvalený a hleděl zamyšleně do blba. Měl na hlavě korunu, přesně takovou, jako měl jeho otec. Jeho hruď byla ozdobena brněním ze Svitu hvězd a stejně tak i nohy a ruce.
Nemohl tomu uvěřit. Kam jen mohla zmizet? Sotva je přišla zachránit a on měl možnost ji znovu vidět, tak mu opět zmizela. Co se to jen děje? Je něco špatně s ním? Nebo to je prostě jí?
Neměl tušení.
Měl hodně otázek, ale ani jednu odpověď a to se ty otázky stále jen hromadili a hromadili.
Již chtěl vykopnout ze svého království toho Michaela a Ďábla, ale nemohl. Věděl, že by ho pak za to Anna neměla ráda. Proto tu ještě pořád byly a hráli si nevím na co.
,,Ufňukanci jedni." zašeptal si pro sebe.
,,Králi, nesu zprávy-" přišel jeden strážný.
,,O Anně?" přerušil příchozího strážného král, který již doufal v zázraky.
,,Ne, můj Pane. Jen jsem dostal zprávu od stráže ve věži, se spatřili v severní části lesa dopadnout nějakou věc. Prý se najednou zjevila na nebi a spadla do lesů v severní části našeho lesa."
,,Věc?" udivil se král.
,,Neviděli co to přesně je. Jen to prý bylo ve fialovém ohni." pokrčil rameny strážný.
Král si to urovnával v hlavě. Řítící se věc z nebes, která se tam z čistajasna zjevila. Ve fialových plamenech řítící se do severní části lesa.
Najednou to králi začalo docházet.
,,Anna!"