1.kapitola
Prolog
Seděla jsem v koruně stromu a hleděla jsem na noční oblohu, která byla poseta snad tisíci zářivých hvězd.
Vnímala jsem vše kolem sebe a nepřítomně jsem si pohrávala s náramkem na pravé ruce, kde již bylo několik drahokamů utvořených ve správných tvarech.
Byla jsem myslí v meditaci, protože jsem probírala v hlavě, co se stalo přibližně před dvě stě lety. Bohužel to nejhorší je, že jsem byla donucena prozradit své tajemství a to zrovna tak brzy. Vlastně jsem neměla nikdy v plánu prozradit, co jsem vlastně zač.
No jo, tak stalo se.
Nikdy nezapomenu na chvíle strávené u svého otce v podzemním paláci. Vždy jsem otce nenáviděla a na vždy budu. Nikdy nebude mít klid stejně jako já.
A taky nikdy nezapomenu na to, co mi udělali Pánové.
Za uplynulých dvě stě let jsem se opravdu hodně změnila. Změnil se nejen můj pohled na svět, ale dokonce i vnímání celého světa.
Uvědomila jsem si mnoho věcí, které ostatní nevnímají. Došla jsem k vnitřnímu klidu, který jsem ještě nikdy nepocítila. Díky porozumění jsem v sobě objevila své pravé já.
Někde v dáli jsem spatřila na obloze anděli.
,,Svět už nikdy nebude takový, jako dřív." zašeptla jsem a postavila se na větvi stromu. Postavila jsem se vzpřímeně a hlavu jsem sklonila. Zavřela jsem oči a ruce sevřela v pěsti.
Nenáviděla jsem svět za to, jaký je a co mi předurčil, ale to ani já nezměním.
Pomalu jsem opět narovnala hlavu a prudce otevřela oči, ve kterých mi zahořel můj fialový plamen.
,,Světe mluvím k tobě! Slyšíš mě?!" zařvala jsem do noci. Kolem mě se prohnal vítr.
,,Světe stojím tu! Vidíš mě?!" Osvítil mě měsíc.
,,Světe hořím tu! Cítíš mě?" větve vrby se kolem mě prohnaly.
,,Světe! Jsem tu, abych zvítězila a pomstila se, ne abych prohrála a jako srab utekla!" zařvala jsem na nočního krále oblohy. Na měsíc, který jen mlčel a díval se na mě...
1. Kapitola
Zhluboka jsem se nadechla a opět jsem vydechla. Cítila jsem, jak mi moc proudí v žilách a jak se uvnitř mě probouzí to dávno uspané zvíře.
Seděla jsem na hřbetu Ďábla a užívala si tu rychlost. Běžel vysokou trávou, která již dávno chtěla posekat kosou, jenže nikdo se k tomu ještě pořád neměl.
Běžel velice rychle a vůbec nezpomaloval. Jel dál a dál. Ďábel měl podobu nádherného vraníka.
Za mnou seděl Michael a objímal mě kolem pasu, protože se neměl čeho držet. Hlavu měl položenou na mém rameni a tiskl se celým svým tělem k tomu mému. Jeho ruce teď byli samý sval a přesně tak i jeho hruď. Změnil se za těch dvě stě let, kterých uběhlo od smrti Skara.
Michael to přežil jen díky daru, který jsem dostala u lesních elfů. Ještě tu měl být tři sta let, ale mohlo by se stát cokoliv a on by mohl zemřít mnohem dřív.
Věděla jsem, že to tak chtěl. Chtěl, abych mu dala tu lahvičku s dlouhým věkem. On totiž věřil, že stačí chvíle času a já se do něho také zamiluji, ale to byl omyl.
Nemohla jsem ho milovat a on si to pouze nechtěl přiznat a stále věřil v něco, co je nemožné. Dala jsem mu tu lahvičku jen proto, že jsem se nemohla dívat na to, jak by po pár letech umřel stářím. Tak jsem to alespoň trochu oddálila.
Jenže přes tak ho uvidím jednou umírat. Buď něčí rukou a nebo stářím.
Za těch dvě stě let se toho stalo velice málo. Byl až moc veliký klid a žádné souboje s vlkodlaky či upíry.
Očekávala jsem v blízké době nějaký útok a nebo někoho příchod. Měla jsem prostě pocit, jako kdyby se někdo někde ukrýval a pouze čekal na okamžik, až nebudu dávat pozor a nebo až to stvoření nabude veliké síly.
Musela jsem být ostražitá a to jsem také teď byla. Dávala jsem veliký pozor. Oči jsem měla dokořán otevřené, skoro vůbec jsem nespala a všechny smysli jsem měla nastražené. Ani ten sebemenší pohyb mi neunikl. Ani ten nejtišší zvuk se neztratil v těch ostatních. Ani ten nejslabší pach neodvál vítr.
Dnes byl jeden z velice teplých podzimních dnů.
Také jsme byly minimálně ustrojeni. Já jsem na sobě měla krátké tílko s velikým výstřihem do véčka, které končilo pár centimetrů nad pupíkem. Na nohách jsem měla mini kraťasy a vlasy jsem měla stažené do vysokého culíku.
Michael měl na sobě pouze kraťasy, které byli kus pod kolena a byly velice volné.
Moje i Michaelova kůže byla již celkem hodně opálená. Celé ty roky jsme na sobě dost makali, takže naše svaly se ještě zvětšily. Moje však nešli tolik vidět, protože kouzlo díky kterému mám svou lidskou podobu tomu zabraňuje.
Celých těch dvě stě let jsem ani jednou neviděla svého bratra Dera a přitom jsem pořád cítila to pouto mezi námi, takže ještě pořád žije, ale je někde ukryt před mým zrakem. Vůbec nevím jestli je v pořádku a nebo jestli se mu něco nestalo.
Do obličeje mě švihala Ďáblova dlouhá hříva, ale i přes tak jsem spatřila před námi mě velice známí les.
Ďábel se vůbec nezastavoval a ani nezpomaloval. Prostě vběhl mezi kmeny stromů a začal mezi nimi kličkovat. Běžel velice ladně a jako kdyby již tuto cestu znal nazpaměť a taky že jo.
Běžel snad minutu a již se před námi objevil nádherný stromový dům. Byl to můj dům, který jsem si vlastnoručně vyrobila.
Dům byl postaven ve dvou korunách dvou velice starých stromů. Kolem jednoho kmenu vedli točité schody nahoru na balkon, kde bylo ještě houpací křeslo.
Poté vedl most, po kterém se přešlo do koruny druhého stromu, kde byla největší část domu.
Seskočila jsem z Ďáblova hřbetu na zem.
Dopadla jsem velice mrštně a bez nějakých potíží. Byla jsem skrčená a obličej jsem měla směrem k zemi, také jsem se dívala na něco na zemi.
Byl tam krásný černý brouček s modrým bříškem. Tohoto broučka jsem poslední dobou pořád potkávala a začínalo mi to připadat až moc zvláštní.
Vždy když jsem totiž tohoto broučka viděla, připomnělo mi to můj přívěšek draka vpálený do kůže. Opět jsem se jej opatrně a jemně dotkla jako vždycky. A jako vždy jsem si ještě vzpomněla, že ho ještě úplně neovládám, že ještě pořád částečně ovládá on mě.
Pozvedla jsem krapet hlavu a podívala se na točité schody. Dívala jsem se na ně jako šelma na svou kořist. Také to bylo moje jediné místo, kde jsem bydlela.
Zhluboka jsem se nadechla a zaslechla jsem, jak vedle mě dopadl Michael. Věděla jsem, že si o mě dělá veliké starosti, protože jsem se změnila.
Teď jsem se totiž na vše dívala z jiného úhlu a byla jsem na mnohem vyšší úrovni myšlení a chápání než on. Jenže on měl také možnost být na stejné úrovni v myšlení jako já, ale on prostě nedokázal nějaké věci pochopit. Nebo je možná ani chápat nechtěl. Možná nechtěl znát pravdu a žít s ní.
Já ji znát musela.
Stála jsem úplně nehybně a stále jsem byla skrčená.
Najednou v jednom okamžiku jsem se pohnula a velikou rychlostí jsem se rozeběhla ke schodišti. Uslyšela jsem totiž nějaký zvuk v mém domě.
Běžela jsem po třech schodech a přitom svým bystrým zrakem jsem vnímala vyřezané bytosti v malých sloupech u zábradlí. Byl tam vlkodlak, upír, siréna, drak, gryf, anděl, mořská panna a další takové bytosti.
Nahoře na balkóně jsem se zastavila a podívala se na křeslo. Bylo na úplně stejném místě jako před tím a tak jsem se rozeběhla po mostě ke dveřím do domu. Na dveřích bylo zvířecí řečí napsáno: ,,Ať vstoupí ten, kdo má dobré úmysly."
Rychle jsem otevřela dveře a nahlédla dovnitř.
Podívala jsem se doprava, kde byla kuchyň, ale nikde nikdo.
Podívala jsem se doprostřed místnosti, kde byl stůl se třemi židlemi, ale pořád nikdo.
Podívala jsem se doleva, kde bylo další houpací křeslo a pohovka vystlaná mechem, ale pořád nikdo.
Nikdo tady nebyl.
Uslyšela jsem opět ten zvuk a vycházel ze shora. Z místnosti, která byla nade mnou.
Doběhla jsem k dalším dveřím, které byly za stolem a otevřela je. Za dveřmi byly točité schody směrem nahoru.
Potichu jsem po nich vyběhla nahoru k dalším dveřím, které vedly do místnosti, odkud se ozývaly ty zvuky.
V pravé dlani mi zahořel fialový plamen a já rychle otevřela dveře.
Za dveřmi se nacházela ložnice. Naproti dveřím byla malá postel vystlaná mechem a s pavučinovou dekou. Za postelí byla prosklená zeď.
Vpravo byly dvě skříně a jedno veliké zrcadlo. V jedné skříni byly moje vlastnoručně vyrobené zbraně a v té druhé bylo moje a Michaelovo oblečení.
Vlevo byla opět celá zeď prosklená. U zdi bylo mnoho poliček, ve kterých rostli různé rostliny a byliny.
A vlevo jsem to spatřila. Toho tvora, který dělal ty zvuky a ten rámus, který jsem slyšela. Byl to veliký černý pták, který ničil mé rostliny a byliny. Jeho peří bylo místy velice poškozené a na svých velikých křídlech mu i nějaká veliká brka chyběla.
Měla jsem zvláštní pocit. Jako kdybych ho již někdy viděla a jako kdybych ho znala.
Na nic jsem nečekala a vyslala jsem proti němu ohnivou kouli, která zasáhla svůj cíl.
Ptáka to odmrštilo a on narazil do prosklené zdi.
Spadl na zem a šlo vidět, že se s těží zvedá. Opatrně jsem k němu došla.
Když jsem byla již jen krok od něho, prudce se vymrštil do vzduchu a velice rychle proletěl kolem mé hlavy. Jen tak tak jsem se uhnula před jeho útokem drápy.
Když jsem spatřila jeho zohavenou tvář, bylo mi ho líto. Měl přes celou tvář dlouhou jizvu, která se táhla i přes jedno jeho oko. Poraněné oko mělo velice vybledle modrou duhovku a to druhé oko bylo nádherně modré.
Moje srdce se málem zastavilo, protože jsem konečně poznala kdo to je. Byl to Der, můj orlí bratr.
Musel mě také poznat, ale vůbec se nezastavil a letěl dál ke dveřím, kterými posléze prolétl.
Podívala jsem se oknem ven a spatřila jen, jak mizí v korunách stromů.
Křečovitě jsem dýchala. To nemohla být pravda, ale byla. Jeho hnědé peří, teď mělo černou barvu a z jeho krásných očí teď sálal hněv a temnota.
Svalila jsem se na postel a měla jsem pocit, jako kdyby pouto mezi mnou a Derem bylo najednou přetrhané. On dokázal něco, co bylo nemožné. Bylo nemožné přetrhat toto pouto. Pokud to vůbec udělal on.
Mohl to udělat i někdo jiný, kdo má velikou moc a je dost silný. Někdo, kdo by se mi chtěl pomstít.
Stále jsem to nemohla pochopit.
Jak někdo mohl něco takového udělat tak silnému tvoru? Nebo jak se mohl Der přidat k temnotě? Jak mě mohl podvést? V srdci jsem měla najednou prázdno, jako kdyby mě ta bolest všechnu lásku zakryla.
Seděla jsem na posteli s lokty opřenými o kolena a s hlavou položenou v dlaních. Snažila jsem se to pochopit, ale nešlo to. Rozhodla jsem se, že toto bude jedna z dalších věcí, které nikomu neřeknu.
V poslední době jsem velice málo mluvila a nikomu jsem nevěřila, ani Michaelovi či Ďáblovi. A teď jsem měla velice pádný důvod jim nevěřit. Když mě dokázal zradit jeden bratr, tak proč by mě nezradil i další.
Někdo vešel do místnosti.
Ani jsem se na něho nepodívala, protože jsem již ty kroky znala. Byl to Michael.
Posadil se na postel vedle mě a vzal mě pod koleny a přemístil si mě k sobě do klína. Mé ruce si ovinul kolem svého krku a mou hlavu si položil na svou hruď. Objal mě kolem pasu a pomalu se se mnou začal kolébat.
Pomalu jsem ho ani nevnímala.
Něco mi pomalu a potichu šeptal, ale já ho neposlouchala. V hlavě jsem si opět přehrávala setkání s Pánem času. O tomto jsem jim také neřekla. Ani jsem jim neřekla, co jsem všechno dělala u elfů.
Byla jsem v poslední době hodně uzavřená a skoro vůbec jsem nemluvila.
Všude kolem nás bylo nádherné ticho. Slyšela jsem pouze slabé zvuky z lesa, ale jinak nic.
Měla jsem zavřené oči a teď když jsem je otevřela, zalitovala jsem toho. Spatřila jsem totiž ustaraný pohled Michaela, který si mě upřeně prohlížel, jako kdyby se snažil nějak z mého pohledu zjistit co se tu stalo.
,,Co se stalo?" zašeptal nakonec, protože šlo vidět, že ho to opravdu zajímá. Podívala jsem se na něho svým obvyklým ledovým výrazem.
,,Zvíře." řekla jsem. Moje odpovědi také nebyli delší jak jedno či dvě slova. On sám si musel z toho slova odvodit své.
,,Přijdeš se dolů najíst?" zeptal se zklamaně.
Pouze jsem přikývla a postavila jsem se. Také se postavil. Stáli jsme naproti sobě a mezi námi byla jen velice malá mezera. Uhnula jsem hlavou ke straně a dělala jsem, že se dívám na ten nepořádek, který způsobil temný Der.
Vzal moji hlavu do svých dlaní a narovnal ji, abych se mu dívala do očí a také počkal, než se mu budu do nich dívat, protože zprvu jsem se dívala na jeho krk. Dlouho se mi díval do očí a já se dívala do těch jeho.
,,Mě můžeš věřit." přikývla jsem. ,,A můžeš mi říct cokoliv." zašeptal ještě.
,,Já vím." zašeptala jsem na zpět a on mě pustil. Došel ke dveřím, u kterých se ještě zastavil a otočil se na mě. Já se však na něho již nedívala. Pouze jsem cítila jeho pohled na své tváři.
Povzdechl si a odešel.
Vůbec jsem neměla pomyšlení na jídlo, ale věděla jsem, že by mě oba dva stejně donutili něco sníst. Došla jsem ke skříni se zbraněmi a uložila tam svůj meč, který se mi houpal u pasu. Hned poté jsem došla ke skříni s oblečením a vylovila z ní krátké zelené šaty.
Šaty měly ramínka a veliký výstřih do véčka. Na hrudi byly přesně přiléhavé na mé tělo, ale od pasu dolů byla velice volná sukně asi do poloviny stehen. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a byla jsem spokojená.
Ještě jsem si rozpustila vlasy, které jsem posléze rozčesala kouzelným hřebenem, který jsem si přinesla z podzemních síní nejslabšího a nejmladšího z Pánů.
Pomalu jsem došla ke dveřím, které jsem otevřela a prošla jimi. Opět jsem je za sebou zavřela a potichu sešla po schodech až k pootevřeným dveřím, za kterými šli slyšet hlasy Michaela a Ďábla.
,,Moc se o ni bojím Ďáble. Podle mě se jí něco stalo. Něco o čem nám dvou neřekla." svěřoval se zrovna Michael a tak jsem se zastavila za dveřmi a opřela se potichu o zeď. Začala jsem je poslouchat.
,,Také se o ni bojím, ale nesmíme na ni tlačit. Možná že nám to časem řekne, ale musíme být trpěliví." řekl Ďábel a vypadalo to, že je velice zamyšlený.
,,Ale taky nám to říct nemusí. Nemohlo se stát třeba něco tam u elfů?"
,,Ne, taková je až od toho souboje se Skarem. S elfy to nebude mít nic společného. Něco se tam stalo při té bitvě." slyšela jsem, jak se někdo posadil na židli.
,,Co když byla opravdu zamilovaná do Skara?" řekl již zoufale Michael.
,,To si nemyslím."
,,Tak je v tom zamotaný ten syn Skara, kterého nechala utéct!" řekl vážně Michael a hned se ozvala rána, jak zřejmě Michael udeřil pěstí do stolu.
,,To by mohlo být možné, protože to je již dvě stě let a jemu muselo být tehdy již 15 let. Na něho bychom si měli dávat pozor, protože nesmíme zapomínat, kdo byl jeho otec." řekl uznale Ďábel a opět se někdo posadil na židli.
To mi již stačilo a tak jsem otevřela dveře a vešla do místnosti.
Dveře jsem za sebou opět zavřela a zastavila jsem se, protože oba dva na mě překvapeně hleděli. Spíš na mé šaty, protože jsem již velice dlouho neměla na sobě nějaké šaty.
Na každého jsem se chvíli dívala a poté jsem se zadívala na stůl, kde byla miska s ovocem.
Došla jsem ke stolu a vzala jsem si jedno jablko. Vyhodila jsem ho do vzduchu a opět jsem ho chytila.
Velice dlouho jsem se na něj dívala. Mělo krásnou červenou barvu a velice se lesklo, i když bylo v místnosti šero, protože slunce již zapadlo a jediné světlo byly světlušky, které poletovaly po místnosti.
Někdo se dotkl mé ruky a já s ní trhla.
Byla jsem totiž chvilku mimo. Byl to Ďábel, kdo se mě dotkl. Už měl opět svoji lidskou podobu a na sobě měl pouze černé roztrhané kraťasy. Černé dlouhé vlasy měl svázané v culíků a pár neposlušných pramínků mu padalo do očí.
Podívala jsem se na něho a on se na mě díval zkoumavým pohledem. O něčem hluboce přemýšlel a já věděla o čem: Co se to se mnou stalo. Ani já sama to moc nevěděla, ale podle mě za to mohl ten přívěšek.
Pořád jsem v pozadí své mysli cítila něčí přítomnost. Jako kdyby mě pořád někdo sledoval, ale přitom jsem nikoho neviděla ani neslyšela.
Dlouho jsme se na sebe s Ďáblem dívali. Já byla ten kdo uhnul pohledem jako první.
Podívala jsem se krátce na Michaela a poté jsem se otočila ke dveřím, které vedli směrem ven do noci.
Došla jsem až k nim a otevřela je. V ruce jsem ještě pořád svírala to jablko. Zadívala jsem se na něj a spatřila v něm svůj odraz.
Vypadala jsem jako vrah.
Vyšla jsem ven do noci a zavřela za sebou dveře.
Pohltilo mě ticho noci a pouze šepot stromů. Neslyšně jsem přešla most a vstoupila jsem na balkón. Obešla jsem houpací křeslo a došla až k zábradlí, o které jsem se opřela lokty a zkřížila jsem ruce.
Hleděla jsem do dálky někam na stromy a hledala známky nebezpečí.
Nikde jsem však nic nemohla najít a tak jsem se zakousla do jablka. Bylo ještě krapet kyselé a tak jsem si užívala jeho chuť, protože jsem milovala, když bylo jablko ještě trochu kyselé.
Po chvilce jsem měla jablko celé snědené a jen šťopka z něho zbyla.
Chvíli jsem si s ní hrála, ale poté mě zaujalo něco jiného. Zahodila jsem šťopku a pozvedla jsem svou pravou ruku s náramkem před svůj obličej. Na náramku bylo dohromady deset drahokamů a z nich byla již polovina nějak barevná a polovina ještě obyčejně průhledných.
Ten úplně první a vlevo měl kulatý tvar a vypadal přesně jako planeta, kterou jsem obývala. Ten byl vzpomínka na Pána času a byl znamením toho, že jsem pochopila tuto planetu.
Druhý hned vedle měl tvar vlkodlaka a měl černou barvu s červeným okem. To byla vzpomínka na Skara a znamení na to, že jsem pochopila Skarovo chování a že to já jsem byla ta, která jej zkazila a na chvíli i napravila.
Třetí měl podobu květiny a znázorňoval to, že jsem pochopila přírodu. Květina měla rudou barvu a vypadala přesně jako ta květina, která rostla u vodopádu a dokázala vyléčit jakékoliv zranění, třeba jako moji umrtvenou nohu, která byla mým trestem před dvě stě lety.
Čtvrtý vypadal jako dva draci. Jeden měl černou barvu a ten druhý menší měl barvu bílou. Ten bílí drak byl místy od krve a ležel se zavřenými oči a ten černý na něm seděl a měl vítězný úsměv. Toto byl znak zla, jak poráží dobro. Byla to vzpomínka na den, kdy jsem konečně pochopila, proč je zlo takové.
A pátý, nebo-li poslední měl podobu bílého kříže. Jako že jsem pochopila život a smrt. Život byl vlastně krutý a zlý a Smrt byla milosrdná. A to já mohla přisvědčit, protože já měla snad nejvíc krutý život ze všech, ale Smrt na mě nebyla moc milá, protože já umřít nemohla a přitom jsem již několikrát i zemřela a přitom nezemřela.
Byla jsem záhadou i sama pro sebe.
Velikou záhadou byl pro mě tento náramek, protože jej nešlo pochopit. Mnoho věcí jsem chápala, ale ještě několik věcí, které jsem ani já nechápala bylo na mém seznamu a to bylo těchto pět ještě obyčejných drahokamů, které se změní, jakmile ty věci pochopím.
Pouze jsem věděla, že musím pochopit sama sebe, Pána času a ještě tento náramek, jinak ty zbylé dvě věci byly záhadou.
Posadila jsem se zamyšleně na houpací křeslo a zahleděla se na měsíc a hvězdy. Věděla jsem, že mě ze shora někdo pozoruje a tak nějak jsem tušila, že je to Pán času.
,,Ano máš pravdu. Sleduji tě a velice nad tebou žasnu." ozval se mi v hlavě hlas, který mě často pronásledoval v mých snech a vzpomínkách. Věděla jsem, že je to hlas Pána času. Již jsem si jeho hlas velice dobře pamatovala.
,,Co chceš?" zeptala jsem se ho ledovým hlasem a přitom jsem hleděla do tmy mezi hvězdy. Přišlo mi, jako kdybych tam viděla neskonale obrovské oko.
Možná že to bylo skutečné, ale také jsem si to mohla jen namlouvat a představovat si to.
Postavila jsem se a došla opět k zábradlí, kde jsem se o něj opřela zády. Zaklonila jsem hlavu a stále se dívala na to oko.
,,Tebe." řekl toužebným hlasem a najednou to oko zmizelo a někde přede mnou se začalo něco zhmotňovat.
Vrátila jsem svou hlavu zpět a podívala jsem se před sebe. Na houpacím křesle tam seděl Pán času a pozoroval mě jako šelma pozoruje svoji kořist.
,,Odejdi než tě najdou." řekla jsem velice neobvykle dlouhou větu a otočila jsem se k němu zády. Zkřížila jsem ruce na hrudi a opřela se jimi o zábradlí.
Také se postavil a najednou stál těsně za mnou. Jeho ruce byli těsně opřené o zábradlí vedle těch mých a jeho tvář byla jen kousek od té mé.
V mém těle se rozléval zvláštní pocit. Jeho moc byla tak obrovská, že jsem ji cítila i v morku kostí. V jeho blízkosti jsem se cítila jinak než v blízkosti ostatních mužů. On byl také trochu něco jiného než ti dva muži, kteří právě něco jedli a nebo si povídali v mém domě.
On byl něco víc. Byl to král temných bytostí. Já byla královna dobrých bytostí. On byl něco jako polobůh a já byla polo bohyně. Oba dva jsme byli velice mocní, ale on byl stále mocnější než já. A já měla v držení jeho srdce o čemž on zřejmě nevěděl.
U něho jsem nikdy nevěděla co udělá a to mě mátlo.
Právě udělal něco, co bych od něho jen tak nečekala - přičichl si k mým vlasům a slastně zavrněl. Teda znělo to, jako kdyby vrněl nějaký tygr a ne obyčejná kočka. Bylo to zvláštní slyšet vrnět člověka, ale já to uměla taky. Také jsem někdy vrněla slastí, ale to bylo velice málokdy.
,,To byla tvoje nejdelší věta za posledních dvě stě let. Že je to tak?" zašeptal mi do ucha a opět si přičichl k mým vlasům. Já pouze přikývla a dívala jsem se stále před sebe.
Vnímala jsem ho velice bystře, protože mě mohl bez problému každou chvílí zabít.
,,Víš, že nádherně voníš?" zašeptal a tváří se otřel o mé vlasy.
Překvapovalo mě jeho chování a to velice hodně. Už mě boleli ruce a tak jsem se opřela pouze o lokty a ruce pustila volně přes zábradlí. Zavadila jsem tak náramkem o zábradlí a drahokamy se na něm zaleskly.
On si toho všiml a chytl moji ruku za zápěstí. Zvedl ji do výšky očí a podíval se na drahokamy.
Cítila jsem jak ztuhl a moje zápěstí stiskl velikou silou. Tiskla jsem zuby k sobě, protože to byla veliká bolest, ale stále jsem mlčela.
,,Jak si to dokázala?" řekl užasle a pustil moji ruku.
,,Oči dokořán." řekla jsem na vysvětlenou a on mě pohladil po celé délce pravé ruky. Při tom se opět tváří otřel o mé vlasy.
,,Jsi chytřejší než jsem si myslel." pouze jsem přikývla a on se tváří otřel o tu moji.
Snažil se mě rozptýlit a to se mu velice dobře dařilo, i když jsem se snažila co nejvíce soustředit. V jeho blízkosti jsem se neuměla tolik ovládat.
Uchopila jsem jeho levou ruku za zápěstí a zvedla jsem ji tak, abych pod ní mohla podlézt.
Překvapeně na mě hleděl a zřejmě přemýšlel, co chci dělat.
Odstoupila jsem od něho o několik kroků a přistoupila zpět k zábradlí. Rukama jsem se tentokrát objímala kolem hrudi a tak jsem stála vzpřímeně. Najednou se kolem prohnal vítr a mě foukl do vlasů a do sukně u šatů, která se nebezpečně začala zvedat.
Rukama jsem si sukni přichytila a držela ji tak, aby již nevylétla nahoru. Vítr mi krásně čechral vlasy, které za mnou vlály jako zlatý závoj.
Cítila jsem na sobě pohled Pána.
Podívala jsem se na něho a teprve teď jsem si všimla co má na sobě. Na sobě měl pouze krátké roztrhané kraťasy a jinak nic. Ruce měl zkřížené na hrudi a na tváři mu pohrával pobavený úsměv.
Jeho svaly na rukou a na hrudi se ve svitu měsíce jen leskly.
Vítr přestal a tak jsem pustila sukni. Rychle jsem ji uhladila, aby nebyla tak rozházená a otočila jsem se k Pánovi zády. Vlastně jsem vůbec ani nevěděla, jak se jmenuje. Bylo mi ale zvláštní se ho ptát a proto jsem mlčela.
On se však hned za mnou objevil a udělal něco, co jsem už vůbec nečekala.
Popadl mě do náruče a nesl mě směrem k houpacímu křeslu. Posadil se i se mnou v náruči do křesla a i když jsem celou dobu protestovala a vrtěla se, tak mě nepustil.
Podívala jsem se na něho pohledem: co to má znamenat? a on mi ihned i odpověděl.
,,Vím že jsi již několik dní za sebou nespala a proto chci, aby ses teď a tady alespoň na chvíli vyspala." dívala jsem se na něho svým ledovým výrazem a chtěla jsem protestovat, ale věděla jsem, že by mi to stejně bylo k ničemu a on by stejně nakonec vyhrál.
Nic jsem neřekla a hlavu jsem si položila na jeho rameno a objala ho kolem krku. Nohy mi čouhaly z houpacího křesla a jen tak si visely. Zavřela jsem pomalu oči, které jsem však hned zase otevřela, když mě Pán objal rukama kolem pasu.
,,Klidně spi. Nemusíš se ničeho bát." zašeptal mi do ucha a začal mě hladit po bokách a zádech.
Pomalu jsem opět zavřela oči a užívala si jeho blízkost. Zhluboka jsem se nadechla a hned poté zase pomalu vydechla. Voněl takovou zvláštní vůní. Nedalo se k ní nic přirovnat, ale byla to nádherná vůně.
Jeho rameno bylo velice příjemné, jako by tam bylo přesně místo na moji hlavu. Pomalu jsem usínala a doufala, že nás tu ráno nenajde Michael s Ďáblem.