Jdi na obsah Jdi na menu
 


4.kapitola

5. 12. 2014

Probudila jsem se s obrovskou bolestí hlavy. Cítila jsem, že mou ruku někdo drží ve svých rukou, ale nebyla jsem schopná přemýšlet, ani otevřít oči.

Byla jsem slabá jako ještě nikdy před tím.

Sotva jsem slyšela ten hlas, který na mě mluvil. Byl sice velice blízko, ale mě přišlo, jako kdyby byl velice daleko.

Ještě dlouhou chvíli jsem nedokázala rozeznat ani slova a už vůbec ne věty. Byla jsem prostě úplně mimo a vědomí se mi vracelo velice pomalu.

Pískalo mi v uších a bolela mě hlava, jako když se bortí skála.

,,Anno, neboj se. Jsem tu s tebou a nehodlám o tebe odejít." Po dlouhé době jsem konečně rozeznala slova.

Bohužel jsem ještě nedokázala určit, kdo tato slova vyslovil.

S obrovským úsilím jsem nakonec otevřela oči a pohlédla do nádherně modrých očí, které mi byly známé, ale přesto jsem je nikdy neviděla tak podrobně jako teď. Měly barvu mračen se stříbrnými žilkami.

Viděla jsem v nich strach, obavy, pochopení, důvěru a hlavně obrovskou lásku. Nedokázala jsem odhadnout, komu ty oči patří, ale po chvilce mi to došlo, protože se mi vrátilo všech pět dohromady.

Byl to Michael.

Pokusila jsem se posadit, ale Michael mi v tom zabránil. To jeho oči mě tak nadchly.

,,Ne jen lež." řekl a jemně mě opět položil do peřin.

,,Co se stalo?" zašeptala jsem a rukou jsem si prohrábla vlasy. Při tom jsem se snažila vzpomenout co se stalo.

,,Dlouho si hleděla na místo kde ležel Der a poté jsi najednou upadla do bezvědomí. Odvezl jsem tě sem do tvého pokoje a teď tu u tebe sedím již několik hodit." před očima se mi přemítla celá dnešní událost s vlkem a najednou mě popadl vztek.

Rychle jsem se posadila a postavila se.

Začala jsem kulhat ke dveřím. Moje levá noha byla umrtvena. Vůbec jsem ji necítila. To musel být můj trest a já se s tím smířila. I kdybych již tu nohu neměla nikdy cítit, tak toto břímě ponesu s hrdostí.

Michael mě chytil za ramena a řekl:

,,Měla bys ležet. Co se ti to stalo s nohou?"

,,Mám ji umrtvenou, to je můj trest! Upadla jsem do bezvědomí, protože jsem ucítila neskutečnou bolest a moje duše to nebyla schopna zvládnout!" řekla jsem nahněvaně a odstrčila ho.

,,Anno! Co chceš dělat?" zeptal se ustaraně. Otočila jsem k němu tvář. Zděsil se, protože jsem měla výraz zabijáka - kdo se mi postaví do cesty toho zabiju.

,,Jdu najít a zabít lovce zvířat."

,,Anno, nezabíjej lidi." žadonil. Nic nevěděl.

,,Oni nejsou lidi. Jsou to duše lidí, kteří nenávidí zvířata a které někdo osvobodil z temnoty." otevřela jsem dveře a kulhavou chůzí si to namířila ke schodům, které jsem sešla s námahou.

Přešla jsem ke dveřím, které vedli na ulici a otevřela je, ani jsem je nezavírala a zahvízdala jsem.

Venku bylo již šero.

Ze dveří se vyřítil Michael s děsem ve tváři.

,,Anno. Nemůžeš jít někam v takovémhle stavu a už vůbec ne v noci někoho hledat." otočila jsem se k němu s prosebným výrazem a dala jsem mu pusu na tvář.

,,Já se ti vrátím. To ti slibuji." Vedle mě se ocitl Ďábel a já na něho vyšplhala s pomocí Michaela. Daroval mi jen hraný úsměv, ale jinak měl zdrcený výraz plný strachu.

Usmála jsem se na něho a myslí se Ďábla zeptala:

,Vyhledej ty vrahy Derena. Vím že nejsou mrtví.´

,Hned tam budeme.´ a rozjel se směrem k lesu. Ještě jsem se otočila na Michaela, ale brzy se mi ztratil z dohledu a my jsme vyjeli z vesnice.

Započala jsem proměnu. Mé tělo a vlasy zezelenaly. Oblečení zmizelo a nahradily ho popínavé rostliny, které mě tak tak zakrývaly.

Ďábel se též proměnil a vznesl se do vzduchu. Narostli mu křídla, dračí ocas, rohy a po páteři bodce a k tomu se jeho zuby změnili na tesáky. Místo srsti mu narostla dračí kůže.

Přistál těsně před jeskyní, kde jsme dnes byly. Uvnitř jsem uslyšela nějaké hlasy.

Seskočila jsem ze hřbetu Ďábla a dopadla mrštně na pravou nohu. Doklopýtala jsem se do jeskyně a uviděla jsem, jak se ty zrůdy duše cpaly nějakým zvířetem. Všude po zemi byla krev a poházené čerstvé kosti.

Uslyšeli mě a přestali hodovat.

,,Ccco tu chcccešššš?"zeptal se mě jeden a tak zvláštně slova syčel.

,,Jdu se pomstít za svého bratra Derena. Toho vlka, kterého jste dnes zabili. Přišla jsem vás zabít." začali se mohutně smát, ale jakmile mi v dlaních zahořel fialový plamen ihned zmlkli.

Na duše, které přišli z temnoty platil jedině fialový oheň ptáka Fénixe. Fialový plamen byl smíchanina všech živlů.

Vyslala jsem proti jednomu ohňovou kouli a on začal hořet a nesnesitelně řvát, až z něj zbyla jen hromada prachu.

Ostatních šest se proti mě postavilo s černým ohněm v dlaních.

Boj s nimi byl velice těžký. Po dlouhém uhýbání a střílení ohněm, i po několika zásazích černým ohněm jsem je nakonec všechny s dravostí zabijáka zabila.

Bez ohledu na nepořádek jsem se otočila a proměnila se zpět v dívku, ale byla jsem nahá. Měla jsem popálené ruce, nohy a dokonce jsem měla i ohnivý šrám na tváři.

Dobelhala jsem se před jeskyni kde stál hrdě vzpřímený Ďábel a kolem něho se válelo několik hromádek prachu. Došla jsem si ke keři, kde jsem měla schované jedny kraťasy a tilko, kdyby se stalo, že se musím proměnit.

,To i tebe otravovali?´

,Ano musel jsem jich pár zabít, ale nemám žádné zranění, protože moje dračí kůže je proti ohni odolná.´ nasedla jsem a on se vznesl.

,Musím si jít ošetřit rány, takže dnes večer budeš muset hlídat sám.´

,Hlavní je, abys byla brzy zase zdravá.´ dál jsme mlčeli, protože jsme oba dva měli rádi ticho.

Před vesnicí se Ďábel opět proměnil v koně a dovezl mě k hostinci. Tam na mě čekal Michael. Jakmile mě spatřil určitě mu spadl kámen ze srdce, ale když se na mě podíval pořádně, všiml si spálenin, které nešlo přehlédnout.

Slezla jsem z Ďábla a ten odběhl kdo ví kam. Ihned se ke mně přiřítil Michael a starostlivě se mi díval na spáleniny.

,,Neříkala jsi, že tam bude i oheň." krapet se zlobil a starostlivě svraštil čelo.

,,Nevěděla jsem, že ovládají temný plamen moci, protože jsem ještě nikdy s nimi nebojovala, ale nakonec jsem je zvládla zabít všech sedm." řekla jsem klidně.

Podíval se na mě jako na blázna, jako kdybych žvanila úplnou hloupost. Musel si myslet, že nemám ještě všech pět po hromadě a že jsem si ty spáleniny udělala sama.

,,Cože ono jich bylo sedm?" zeptal se mě překvapeně, ale jen to zahrál. Opravdu si myslel, že mi nějako hrabe. 

,,Ne, bylo jich ještě víc, ale zbylé vyřídil Ďábel." usmála jsem se hraně, protože mi bylo líto toho, že mi to nevěřil. No tak on nevěděl o světě kouzelných a jiných bytostí než jsou lidé.

,,Bál jsem se, že tě ztratím. Málem jsem se za tebou rozeběhl, ale nakonec jsem si uvědomil, že vlastně nevím kam si jela a ten tvůj kůň je moc rychlý, než abych ho mohl sledovat." šeptal mi do ucha a stále se na mě díval jako na blázna.

,,Ráda bych tu s tebou stála, ale teď si musím jít namazat ty spáleniny."

,,Jo promiň." a pustil mě, ale neodešel domů. Šel stále se mnou a pomáhal mi s chůzí. Došel se mnou až do pokoje, ale i přes tak neodešel. Nechtěla jsem ho vyhánět a tak jsem  ho nechala. Došla jsem si ke stolu, ze kterého jsem vytáhla mast vlastní výroby.

Posadila jsem se na postel a začala jsem si rychle a hrubě mazat spáleniny. Neuměla jsem se k sobě chovat jemně a tak jsem sykla bolestí, když jsem si mazala jednu opravdu vážnou spáleninu.

,,Nemohu se na tebe koukat jak si pořád jen ubližuješ. Dej mi tu mast!" řekl Michael a přisedl si ke mně na postel.

Dala jsem mu mast a on ji nabral z misky na prsty a poté velice jemně a opatrně mi začal mazat ránu na noze.

Celou dobu jsem ho pozoroval a on se po mně po očku díval.

,,Proč ke všem ostatním jsi tak opatrná a jemná, ale k sobě se chováš jako ke kusu kamene?"

,,Protože se nenávidím."

,,To neříkej." řekl káravě a taky se tak na mě i podíval.

,,Ale já říkám pouze pravdu. Jsem upřímná a mám těžký osud."

,,Jaký?"

,,To ti nemohu říct, i když někdy opravdu moc chci. Ohrozila bych tím tvůj život a to nechci." již se mě na nic neptal a začal mi mazat poslední spáleninu na obličeji.

Když mi domazal i tu spáleninu položil si ruce do klína a hleděli jsme si do očí. Vzala jsem mu mast z ruky a odnesla ji zpět do šuplíku ve stole. Zůstala jsem stát u stolu zády k němu a on se postavil těsně za mě, objal mě kolem pasu a hlavu si položil na moje rameno.

,,Jsem ti dlužná."

,,Za co?"

,,Za to, že jsi mi pomohl a postaral se o mě, když jsem byla v bezvědomí a nebyl jsi jako Skar, který utekl."

,,Rád jsem byl s tebou, i když ty jsi mě asi nevnímala."

,,Ne, nevěděla jsem o ničem co jsi se mnou dělal a věřím ti, že to nebyly žádné hnusárny." usmála jsem se a věděla jsem, že se taky usmál.

,,Ne, nic jsem s tebou nedělal." a tentokrát se smál již nahlas, až mi z toho vykouzlil na tváři zářivý úsměv.

,,Měl by si jít již domů." řekla jsem smutně.

,,Já nechci jít pryč od tebe. Chci tě chránit a podle tvého hlasu soudím, že ty taky nechceš, abych šel pryč." přitulil se ještě těsněji ke mně a tvář si přitiskl k té mé.

,,Co mám udělat, aby si šel domů?" zeptala jsem se s úsměvem a on se darebácky usmál. Věděla jsem na co myslí a zastavila jsem ho ještě rychleji než to stačil říct.

,,Já se s tebou nevyspím." řekla jsem.

Udělal, že velice smutný, ale poté řekl:

,,Bude mi stačit, když mě políbíš, ale ne jen na tvář, ale na rty." otočil mě tak, abych k němu byla čelem a těsně si mě k sobě přivinul.

Musela jsem na něho hledět krapet nahoru, ale ne moc, protože byl asi o pět centimetrů vyšší než já. Krapet ke mně sklonil hlavu a já ho políbila jemně na rty.

Od začátku jsem věděla, že nebude chtít jen nějaký jemný polibek.

Jakmile se naše rty setkali, on polibek začal prohlubovat a hrál si s mými rty a já mu polibek oplácela, protože jsem neměla v plánu mu v budoucí době dávat další.

Rukami mě hladil po zádech a poté mi jednou rukou dokonce zajel i pod tilko. To bylo pro mě znamení, že to již stačilo. Opatrně jsem se odtáhla a on samozřejmě protestoval, ale věděl, že je mu to k ničemu a tak si opřel čelo o to mé.

,,Na tuto chvíli jen tak nezapomenu a budu si ji chtít zase v blízké době zopakovat." zašeptal.

,,To mi je jasné, ale já nevím, jestli se bude chtít i mě." darebácky jsem se usmála, otočila jsem se ke dveřím a belhala se k nim.

Těsně u dveří mi však Michael zastoupil cestu a aby mě i zastavil, tak mi položil ruce na ramena.

,,Adrianno, nemusíš dělat, že mě máš nějak ráda. Vím, že jsi zamilovaná do Skara." řekl posmutněle.

,,Proč si to myslíš?" řekla jsem s tázavým výrazem.

,,Viděl jsem jak se k němu chováš a on je i mnohem hezčí než já. Neříkám, že nejsem pěkný, ale on má větší svaly a ty jeho vlasy mu dodávají na tajuplnosti. Prostě každá holka by se do něho zamilovala na první pohled." řekl již úplně nešťastně, ale i smířeně.

,,Jenže mě je jedno jaké má svaly a jakou má barvu vlasů a jestli je tajuplný. Já totiž nejsem jako ostatní holky. Já jsem jiná a taková taky zůstanu." pozvedla jsem jeden koutek do úsměvu a on vykouzlil na tváři menší úsměv, který byl však hraný.

Věděla jsem, že mi to věří, ale pořád si myslí, že miluji Skara a tak by to měli být.

,,Je pozdě.Určitě si o tebe dělá matka již starosti." pustil mě a pomohl mi sejít schody a poté dojít až k venkovním dveřím.

Vyšli jsme ven a zahleděli se na nebe, kde byl nádherný, ale nebezpečný měsíc v úplňku.

,,Opravdu musím jít?" otočil se na mě ještě s prosebným výrazem a když viděl můj úsměv rozesmál se sám nad sebou.

,,Ano, jen běž. Já ti nikam neuteču, ale matka by mohla." krapet posmutněl a už se chystal otočit, ale na poslední chvíli se ještě ke mně otočil a vtiskl mi krátký polibek na rty.

Mrštně uhnul před mou rukou, která ho chtěla praštit a rozeběhl se s hlasitým smíchem ke svému domovu.

Dlouho jsem hleděla na místo, kde jsem ho viděla naposledy a přemýšlela jsem o něm.

,Už to není takový ten kluk jak si ho pamatuji. Teď je z něho muž a má velmi bystrou mysl. No, pořád je to ten kluk jakého si pamatuji. Je to pořád stejný darebák.' usmála jsem se a zakroutila nad ním hlavou.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Opravdu musím psát nadpis?

(Kevin, 27. 11. 2016 20:03)

Ahoj Anno,
beru na vědomí tvou odpověď a budu se ti snažit dát tu nejkvalitnější zpětnou vazbu z pohledu čtenáře, jaké budu schopen.
Mimochodem, sám jsem teprve pisálek začátečník, takže ber mé komentáře hlavně nadhledem.
Co se týče tvého příběhu, pochopil jsem správně, že ty jsi ta Adrianna?
Ta divoška se mi moc nelíbí, musím říct. Popisuje sama sebe jako dokonalou, ale přitom se nenávidí. Doufám, že bude mít časem taky nějaký ty chybičky. Úplně mě dostala ta její hláška: „Jsem upřímná a mám těžký osud“ :D Spíš trošku namyšlená. A tím těžký osud myslí určitě to, že má super dvoumetrový okřídlenýho koně (ne vážně, jak se jí sedí na těch bodcích, co má na zádech?), je superchytrá a má hromadu nápadníků.
Promiň, nevím jak moc můžu kritizovat, když sám nejsem zrovna expertkritik-spisovatel (však je mi teprv 17 let, nojo).
Pokud můžu poradit, tak nemusíš čtenářům úplně všechno vysvětlovat. Však oni nejsou blbí (většinou). Ještě jedna hnusná kritika ode mne: Adrianna, jakožto vypravěč, nemůže vyprávět o tom, co se kolem ní děje, pokud o tom opravdu neví. Nemůže o nikom říct, že si myslí tohle a tohle, protože prostě nemůže vědět, co si myslí. Leda že by uměla číst myšlenky, což asi vážně umí (nedivil bych se).
Všechno, co jsem tady teď napsal, už pravděpodobně víš a znáš, protože píšeš už delší dobu a tohle je tvůj asi nejstarší příběh, ale stejně… ber to s nadhledem :)
A teď to dobré: Rozhodně se těším na to, až se to rozjede a co se z Adrianny vyklube. Píšeš takovým zajímavým způsobem, že prostě vůbec nenudíš, což je dobře. Taky si myslím, že se k tvýmu stylu spíše hodí Er-forma a taky mám v plánu si přečíst nějaké tvé novější příběhy.
Zatím ahoj.

Re: Opravdu musím psát nadpis?

(Anna - Autor, 30. 11. 2016 19:44)

Moc ti děkuji za tvou kritiku a rady. :) Sama uznávám, že ten příběh má opravdu mnoho chyb a docela i velké a nedomyšlené vady. Kdysi před dvěma lety jsem tou Adriannou možná byla a nebo jsem někým takovým chtěla být. Spíš to bude ta druhá možnost. Tehdy jsem byla taková třináctiletá holčina, která chtěla být tip ťop, no prostě dokonalá a možná přesně takovou jsem udělala i Adriannu. Rozhodně se na ten příběh ještě dnes vrhnu a pokusím se jej co nejvíce opravit. Už jsem to až moc dlouho odkládala. :)
A moc mě těší tvé kladné hodnocení, že píšu ne nudně. :) Právě mi někdy přišlo, že jsem psala až moc zdlouhavě. No nevím. Jo a chtěla bych se tě zeptat, co myslíš tím, že by se ke mému stylu hodila spíš ,,Er.forma"??
Děkuji a ahoj.

Re: Re: Opravdu musím psát nadpis?

(Kevin, 4. 12. 2016 9:50)

Tím 'Er-forma' myslím vyprávění z pohledu třetí osoby. Vypravěč jsi ty. Zatímco tady to píšeš z pohledu Adrianny, tedy ona je vypravěč. To je 'Ich-forma'. Ale je to jen na tobě. Já píšu převážne tou první formou, ale už zkouším i tu druhou. V té se ale musím hlídat, abych napsal jenom to co postava ví. Zatím ahoj