3. kapitola
Před východem slunce, kdy všichni ještě spali, jsem se vrátila ze svého nočního letu nad vesnicí a okolím.
Dnes jsem zůstala s Ďáblem delší dobu, protože se vyskytli jisté potíže.
V noci jsem sledovala dva obří vlky - vlkodlaky. Netušila jsem, kdo to mohl být a po dlouhém sledování se mi ukryli v horách, kam jsem nemohla.
Dnes jsem již neměla v úmyslu jít spát a tak jsem si rovnou sundala plášť, který jsem schovala za skříň.
Sundala jsem si tílko a kraťasy, ve kterých jsem byla celou noc.
Došla jsem k umyvadlu a opláchla jsem si obličej, ruce a trochu i hruď.
Rychle jsem se usušila a došla ke skříni, kde jsem se začala přehrabávat v oblečení, až jsem našla tričko bez ramínek či rukávů v zelené barvě, které končilo nad pupíkem.
Poté jsem objevila mini kraťasy v tmavě zelené barvě.
Rychle jsem se oblékla a vylezla jsem opět na parapet a přelezla jsem k vedlejšímu oknu.
Tam jsem se posadila na parapet a hleděla jsem na Skara.
Velmi jsem přemýšlela a najednou jsem si něčeho všimla - chyběl mu ten řetízek s drápem a meč byl též pryč.
,,Kam se mu mohly podít? Celou noc jsem neviděla nikoho jiného než ty dva vlkodlaky?"
A najednou jsem si vzpomněla.
Zahvízdala jsem na prsty a seskočila z parapetu. Dopadla jsem mrštně jako kočka a ihned se rozběhla ke konci vesnice. Tam se ke mně připojil Ďábel.
,Co se děje?' optal se mě v mysli.
,Jedeme k jeskyni ano? Vzpomněla jsem si, že jsem tam něco viděla.' odpověděla jsem mu v mysli a on se rychlostí blesku rozeběhl k jeskyni. Nazývala jsem ji: jeskyně Bolesti, protože vždy když jsem cítila obrovskou bolest, tak jsem se tam šla vyzpovídat stěnám a pomohlo to.
Avšak když jsem tam šla jen tak bez bolesti, tak mi to připomnělo nějakou bolestnou vzpomínku.
Dojeli jsme k jeskyni, jenž byla pozměněna - u průchodu byli stěny poškrábané od drápů, dno jeskyně bylo písčité a velice vlhké, takže šli v písku velice dobře vidět mohutné stopy od tlap s dlouhými drápy.
Po pár metrech se stopy změnili v lidské. Ten někdo kráčel až k malé studánce a u ní se posadil. Nahlédla jsem do studánky a spatřila jsem to, co jsem hledala.
Na dně tam ležel řetízek Skara.
,K jeskyni jede Skar.' zavolal na mě v mysli Ďábel.
Rychle jsem vylovila řetízek a vylezla jsem ven dírou ve stropě.
Když jsem se postavila, zrovna Skar vešel do jeskyně. Rychle jsem přeběhla a sklouzla se z jeskyně. Ještě jsem slyšela jak nadával a poté jsem nasedla na Ďábla a ten mě rychle odvezl až k vesnici.
Tam jsem z něho sesedla a on odběhl někam k horám.
Šla jsem normální krokem kolem lidí, kteří mě zdravili se zářivými úsměvy na tvářích.
Šla jsem k hostinci a vyběhla jsem do prvního patra, kde jsem vešla do Skarova pokoje. ,,Copak to skrýváš za tajemství můj učiteli?" Říkala jsem si v mysli a začala jsem se mu prohrabávat ve věcech.
Po pár minutách hledání jsem neobjevila nic, co by prokazovalo, co dělal v jeskyni.
Před hostincem jsem uslyšela dusot kopyt.
Vykoukla jsem z okna a jak jsem předpokládala, stál tam Skar a byl velice naštvaný. Rozhlédla jsem se po pokoji, jestli vše vypadá tak, jak to bylo a byla jsem spokojena.
Rychle jsem vylezla na parapet u okna a přelezla jsem opět na své okno, kde jsem se posadila, protože se u mě v pokoji otevřeli dveře.
Rychle jsem se otočila stál v nich Skar a vypadal celkem dost naštvaně, takže jsem se otočila opět směrem ven a podívala se na přívěšek s drápem, který jsem držela v ruce a přemýšlela jsem, kam ho dám a rychle jsem ho zastrčila do výstřihu, protože si to Skar rázoval ke mně.
,,Dobré ráno." pozdravila jsem ho klidným hlasem, aniž bych se na něho podívala. Velice ho to překvapilo a tak se nakonec uklidnil.
,,Ahoj. Neviděla jsi někde nějaký řetízek s drápem?" zeptal se mě a stoupl si těsně za mě.
,,Myslím, že neviděla. Proč?" a tentokrát jsem na něho pohlédla.
,,Patřil mému otci, ale on mi ho dal a teď nevím kde je." řekl s přehnaným smutkem a položil mi ruce na ramena. ,,Nojo, nojo ty chudáčku. Jsi velmi dobrý herec, ale já zjistím co jsi a co dělá ten řetízek. Když chceš hrát hru, tak já ji budu hrát taky..." Pomyslela jsem si a usmála se.
,,Co mě dnes naučíš, Mistře?" zeptala jsem se a na poslední slovo jsem dala o něco větší důraz. Skar si ze mě chtěl taky udělat srandu a tak mě popadl do náruče a řekl.
,,No, nejdřív tě naučím slušnému chování, ke svému učiteli ,,Krásko" a poté tě naučím kovat dýky, protože k dívce se více hodí dýka než meč." a pohlédl na můj meč, který jsem pořád nosila u pasu.
,,Když já mám radši meče než dýky, ale další zbraň by se mi do sbírky hodila." vyskočila jsem z jeho náruče, došla k jedné ze dvou skříní a otevřela ji. Byla plná mečů, luků, toulců se šípy i pár nožů tam bylo.
,,No, tohle by bylo slušné i na kluka, ale na holku?" překvapeně se na mě podíval. Já se pouze usmála, rychle zavřela skříň a rychle a hbitě vyběhla z pokoje jako šelma. Skar se pustil hned za mnou, ale neměl šanci mě dohonit.
Zaběhla jsem za roh pod schody a když se pod schody zastavil Skar skočila jsem mu na záda.
Nečekal to, ale rovnováhu udržel a já jej pustila.
,,Ty dračice jedna." řekl a já se pouze darebácky usmála než jsem se rozeběhla ke dveřím, u kterých jsem se zastavila a otočila se z poloviny na překvapeného Skara.
,,Budu čekat v kovárně. Ty se zatím nasnídej." nečekala jsem na odpověď a rozeběhla jsem se ke kovárně.
Dnes jsem měla v plánu zkrátit ďáblovi kopyta, protože je měl již hodně dlouhá. Zapískala jsem na prsty a on se po chvilce přiřítil.
Nebylo nic těžkého zkrátit kopyta a tak jsem se do toho pustila. Ďáblova kopyta byla veliká jako lidská hlava. On byl celý obrovský a majestátní. Měřil v kohoutku snad 2 metry. Prostě nádherný kůň.
Když jsem dokovala přišel Skar a nevěřícně na měl hleděl. Tázavě jsem se na něho podívala a on řekl:
,,To se nebojíš tak obrovského koně?"
,,Proč bych měla? Ďábel je jako můj bratr." došla jsem k jeho hlavě a pohladila ho po čele mezi očima. V jeho očích šla vidět úcta, láska a pochopení. Toto jsem v žádných jiných očích nikdy neviděla a možná ani nikdy neuvidím.
Otočila jsem se na Skara, protože jsem slyšela, že odchází. Šel ke stájím.
Po chvilce vyšel s krásným hnědákem.
Jakmile ho Ďábel Zpozoroval zvedl co nejvýš svou hlavu a napřímil se. ten druhý zase hlavu sklonil, jako kdyby se chtěl Ďáblovi uklonit.
,,Sice můj kůň není tak majestátní jako ten vraník, ale rád bych se s tebou projel." nasedl na svého hřebce a dojel ke mně.
Podal mi ruku, aby mi pomohl k sobě do sedla, ale já se pouze ďábelsky usmála. Otočila jsem se, došla k Ďáblovi, zachytila se jeho hřívy a velmi mrštně se vymrštila na jeho hřbet.
Ďábel neměl rád sedla a tak jsem na něm jezdila bez sedla i bez uzdy.
,,Ty jsi vždy plná překvapení. Čí je to vlastně kůň?" vrtěl hlavou.
,,Proč?"
,,Líbí se mi .Možná bych ho i koupil."
,,Není na prodej a navíc by se ti to nevyplatilo, protože by si ho nikdy nezkrotil. Jen já mu rozumím." usmála jsem se a dojela jsem s Ďáblem těsně vedle hnědáka. ,,Jo a je to můj kůň." nečekala jsem co bude dělat a vyjela jsem krokem po ulici.
Dnes tu byly trhy a já tedy nemohla jet rychle.
Všichni užasle hleděli, kdo to jede na tak majestátním koni. Byli velice překvapeni, když viděli na místě jezdce mě.
Byla celkem zábava pozorovat překvapené výrazy lidí kolem.
Co nejrychleji jsem přejela přes trhy, protože jsem chtěla pocítit volnost a tu jsem cítila jedině tehdy, když jsem jela rychle v otevřeném prostoru a ne mezi domy.
Rozjeli jsme se cvalem a v cestě nám nestála již žádná překážka, ale u posledního domu stála mě velmi známá parta.
Michael mě uslyšel a stoupl mě a mému koni do cesty. Nevím na co myslel, ale zřejmě si myslel, že zastavím. V tom se však pletl.
,Opatrně ho přeskoč ano?'
,Věděl jsem, že to řekneš.'
Všechny jeho svaly se připravili ke skoku a skočil do výšky snad 2,20 metrů aby 180 centimetrovému Michaelovy neublížil. Kus za domem jsem Ďábla zastavila a on se vzepjal.
Když stál opět na všech nohách, otočila jsem se na partu.
,,Mě jen tak nezastavíte a ani bych vám to nedoporučovala, protože si zahráváte s ohněm a ne s obyčejnou dívkou." počkala jsem na Skara, který zrovna klusem vyjel z boční ulice.
Jemu již Michael uhnul.
Zřejmě nevěří tomu hnědákovi a už vůbec ne Skarovi. Pomyslela jsem si.
Zastavil vedle mého hřebce a pohlédl na mě do výšky.
,,Dáme si závod k vodopádu?" zeptal se s darebáckým úsměvem.
,,Celkem neférová výzva."
,,Dám ti náskok." řekl nevině.
,,Ne pro mě, ale pro tebe." tázavě na mě hleděl.
,,Však to uvidíš." řekla jsem a pohled stočila za sebe, kde již kluci stáli se svými koňmi. Věděla jsem, že nás budou sledovat, ale Skarovi jsem to nechtěla říkat a tak jsem to radši odstartovala.
,,Tři, dva, jedna start!" oba dva jsme naráz vyjeli a rozjeli se tryskem k horám, kde byl nádherný vodopád a malé jezero.
,Nešetři jej Ďáble.'
,To nemám v plánu.' a rozeběhl se obrovskou rychlostí k vodopádu. Již od začátku jsem byla před Skarem, ale teď jsme ho nechali několik metrů za námi.
Rychle jsme byly u vodopádu, ale já Ďábla stočila ještě na lesní pěšinku a vyjeli jsme až na svah, ze kterého stékal vodopád. Bylo to nádherné místo a trávila jsem zde hodně času.
Nikdo to tu ještě nepoškodil a všude kolem rostli rostliny, které nikde jinde nerostli.
Skar dojel až přibližně minutu po mě a šlo vidět, že je jeho hřebec velice unavený.
Já si mezitím máchala nohy ve vodopádu.
,,Ten kůň je boží. Jak ses tam nahoru dostala?" celý zadýchaný sesedl z koně a začal jej odsedlávat.
,,Jednoduše. Po lesní pěšině."
,,Čím toho koně krmíš, že je tak rychlý?" zahlédla jsem v dáli několik koní a došlo mi kdo to je, ale mířili k horám o kus dál než je vodopád, aby tam mohli nechat své koně a poté dojít sem a sledovat nás.
,,Nevím co má jako stravu, protože žije volně jako divoký kůň, avšak je velmi věrný tomu, kdo mu rozumí a to jsem jenom já.
,,Hele rád bych si s tebou povídal, ale bylo by to lepší, kdyby si šla sem dolů." jakmile to dořekl, došla jsem k jedné liáně a sjela po ní až na zem. Ďábel doběhl po pěšině k nám.
Posadila jsem se na trávu a počkala, než si ke mě sedne i Skar.
,,Máš ještě nějaké zvíře?" zeptal se.
,,Já nevlastním žádné zvíře. Ďábel mi je věrný a máme pouto jako bratr a sestra a aby sestra brala svého bratra jako majetek, tak to by opravdu nešlo. Ale mám ještě jednoho velmi dobrého zvířecího přítele. Je to vlk." a dvakrát jsem zapískala na prsty.
Jenže nic. Všude ticho. Vždy když jsem takto zapískala, tak byl Der vždy hned u mě, ale teď ne.
Znovu jsem zapískala.
,,Já vlastně beru všechna zvířata jako své bratry a sestry, avšak vlastní a ne jako své nevlastní lidské sestry." již jsem dál nemluvila, protože se z lesa ozvalo zavití a bylo velmi blízko.
Der, nebo-li vlk volal o pomoc.
Rychle jsem se postavila a rozeběhla jsem se do lesa.
,Adrianno, pomoz mi...´ ozývalo se mi v hlavě jak mě volal.
Běžela jsem co nejrychleji jsem mohla a prodírala jsem se houštím, i když se mi větvičky hluboce zarývaly do kůže.
Našla jsem ho ležet v kaluži krve a kolem něho stálo 7 stínů. Byli to poslové zla, kteří zabíjeli nevinná zvířata.
Nesnášela jsem je.
Srdce mi bušilo nepředstavitelnou rychlostí, protože jsem byla plná hněvu, který neustále stoupal. Ve dlaních se mi objevili fialové plameny a vrhla jsem se proti stínům.
Platil na ně pouze oheň. Po každém jsem vypálila ohnivou kouli a všichni se rozplynuli. Takto to vždycky skončilo.Nevěděla jsem, jestli jsou mrtví, ale prostě zmizeli.
Popadla jsem Dera do náruče a uháněla jsem s ním k vodopádu. Srdce mu ještě trochu bilo. Pobízela jsem v mysli, ať se nevzdává, že to bude zase dobrý.
Když jsem vyběhla z lesa, Skar tam již nebyl a jeho hřebec také ne. Nevšímala jsem si toho.
Položila jsem Dera na zem do trávy a běžela jsem pro rostlinu rudé barvy. Byla to plazící se rostlina s obrovskými květy, které uměli léčit smrtelná zranění.
Jeden květ jsem utrhla, ale když jsem doběhla k Derovy, byl již skoro mrtvý. Z posledních sil se na mě podíval a já jej vzala do náruče. Do ruky jsem vzala rostlinu, ale on jen zavrtěl hlavou.
,,Nedělej to. Přišel můj čas odchodu." slyšela jsem v hlavě jeho slabý hlas.
,,Ne to nesmíš. Nemůžeš odejít." řekla jsem se slzami na krajíčku.
,,Neplač. To bude dobrý. My dva se opět potkáme."
,,Ne, to mi nedělej..." zlomil se mi hlas.
,,Mám tě rád. Na to nikdy nezapomeň..." řekl svá poslední slova a naposledy vydechl.
Byl mrtev. Jeho tělo bylo jako prázdná schránka.
Nestihla jsem ho zachránit. Zklamala jsem.
Jeho smrt mě zasáhla jako mít tisíc nožů zabodnutých v srdci. Pevně jsem si jej přitiskla na hruď, jako kdybych jej ještě mohla nějak ochránit a nebo dokonce vrátit zpět, ale to bylo nemožné.
Zaryla jsem si do mysli jeho poslední slova.
Zamlžil se mi zrak a něco mokrého mi steklo po tváři. Bylo to pro mě neznámé. Co to bylo? Voda? Ne, to ne. Jak tomu lidé jen říkají...
To byla ta věc, která lidem vytékala z očí, když byly nešťastní. Jak to jen bylo? Jo už vím! Přece slzy.Ještě nikdy jsem neměla zapotřebí plakat ani když jsem se narodila. To jsem pouze křičela a protestovala.
Teď jsem ale ztratila velmi významnou osobu ve svém životě. Svého bratra, který mi rozuměl. Slyšela jsem za sebou kroky, ale nevšímala jsem si jich. Znala jsem až velmi dobře a věděla jsem, že jsou Michaela.
Klekl si vedle mě a objal mě kolem ramen.
,,Omlouvám se bratře. Zklamala jsem... Snad mi tvoje duše někdy odpustí. Čeká mě trest a já ho s bolestí a odvahou přijmu, protože ty sis právě odnesl kus mého srdce." nejdřív jsem šeptala, ale poté můj hlas přibíral na síle a když jsem řekla poslední slovo stála jsem a v náruči jsem měla jeho prázdné tělo.
,,Anno, nemohla si ho zachránit, byl až moc smrtelně zraněný." chlácholil mě Michael.
,,Já měla rozkaz ho chránit a teď mě čeká trest za to, že jsem ho nezvládla ochránit." řekla jsem smířeně a zahvízdala jsem. Ihned u mě stál Ďábel.
Nasedla jsem na něho s Derem v náruči a ještě jsem se otočila na Michaela.
,,Kam ho chceš odnést?" zeptal se.
,,Na jedno mocí protkané místo."
,,Počkej, pojedu s tebou."rychle odběhl k lesu, kde již čekali kluci s koňmi. Nasedl na svého hnědáka Bleska. Dojel ke mě a já jsem pobídla Ďábla do kroku.
Partu jsme nechali u vodopádu.
Musela jsem vypadat jako ztýraný pes, protože jsem se tak i cítila a možná i hůř. Byla jsem jako oživlá mrtvola. Bylo mi opravdu hrozně a to nejen po psychické stránce, ale i po fyzické.
Celou cestu jsme nemluvili.
Zastavili jsme těsně před jeskyní. Seskočila jsem z koně a postavila jsem se čelem k jeskyni. Vedle mě se postavil Michael a překvapeně hleděl na jeskyni. Pomalou chůzí jsem vešla do jeskyně a Ďábel šel zamnou.
Byla v ní tma, jen jeden zdroj světla a to díra ve stropě. Položila jsem Derena na osvícenou plochu od světla z díry a klekla jsem si vedle něho do stínu. Michael si klekl vedle mě a jen čekal co bude dál. Ďábel stál se skloněnou hlavou a s bolestí v očích.
Natáhla jsem ruku daní dolů nad Derenovo tělo a všude kolem jeho těla vyrostli ze země modré květy, které vypadaly, jako kdyby hořely modrým plamenem.
,,Miloval modrou barvu." řekla jsem vykulenému Michalovi a začala mu zpívat píseň:
,,Já chci vidět tvé oči,
které teď jsou bez života.
Mé slzy mou tvář máčí,
je to pro mě novota.
Povstal si ze země,
tak ta tě teď pozře.
Věřil si pouze mně
a teď si mrtvý
a to jen kvůli mně.
Tvá duše mě opustila
a pouze vzpomínky zanechala.
Chtěla bych vše vrátit,
ale minulost nejde změnit.
Tvé tělo daruji přírodě
a navždy se s tebou loučím,
protože já nevěřím náhodě,
že tvoje srdce bít zas uslyším."
Asi v polovině písničky se Derenovo tělo začalo měnit v modrý prach, který mizel v díře ve stropě a při posledním slově zmizel úplně a s ním i květiny.
Dlouho jsem hleděla na místo kde před chvíli leželo vlčí tělo a nakonec jsem ucítila tak prudkou bolest, kterou by obyčejný člověk nepřežil.
To byl můj trest - nekonečně velká a dlouhá bolest.
Moje duše byla tak ztýraná, že to nezvládla a já upadla do bezvědomí.