28. kapitola
Moje mysl byla mimo tělo. Zrovna uprostřed bitvy se stopl čas a má duše opustila své tělo. Byla s ním sice spojená tlustým řetězem, ale ten se stále prodlužoval a byl stále mnohem pevnější a tlustší. Duše letěla nahoru jakoby do vesmíru. Letěla vzduchem a poté i sférami, až byla v samotném vesmíru.
Přímo za mnou byla planeta, kterou jsem obývala, kterou si lidé přivlastňovali a nazvali ji Země. Někde daleko přede mnou bylo slunce a další ostatní planety, které nebyly ještě ani objeveny, natož pojmenovány.
Moje duše se však nezastavovala a letěla pořád dál. V dáli jsem zahlédla nějaký stín neskutečných rozměrů. Vypadal jako drak. On to byl drak. Letěl přímo ke mně a stále se zmenšoval, až byl o velikosti asi jako já. Měl již lidskou podobu a já si říkala, že mi je odněkud povědomá.
Ty modře zářící oči. Ta jeho mohutná hruď a ruce. Ty vlasy temnější než noc, které mu neustále trčeli do všech stran a také mu padaly do očí. Jeho darebácký úsměv, který byl ještě k tomu i ďábelský. Ty jeho zkřížené ruce na hrudi.
Ano, to byl on. Pán času. Má duše se najednou zastavila a já si všimla, že mám svou lidskou podobu. Ten muž už byl jen krok ode mne a prohlížel si mě zkoumavým a bystrým pohledem. Šlo vidět že jemu neunikne ani ten nejmenší detail. Dlouho mě pozoroval a obcházel si mě.
Nakonec se přede mnou zastavil a zpříma se mi zadíval do očí. Tentokrát měl ledový výraz a z jeho očí ani tváře nešlo nic vyčíst. To bylo pro mě nové, protože nikdo v mé blízkosti to neuměl. Ovšem nenechala jsem se vykolejit a stále jsem byla klidná.
Také jsem mu oplácela jeho ledový výraz a nedovolila jsem mu nahlédnout do mých myšlenek. Pouze jsem na něho hleděla a stála nehybně jako socha. Pouze jsem mrkala a krapet se mi nadzvedávala hruď od toho, že jsem dýchala, tedy ne moje duše, ale moje tělo.
Stále na mě hleděl a zřejmě čekal na okamžik, kdy se přestanu ovládat a on si bude moct přečíst v mých očí, ale to se nestalo. V jeho přítomnosti jsem měla zvláštní pocit, který jsem ještě před tím nikdy neměla. Byl to zvláštní rozptylující pocit.
Jeho modré oči ve tmě jenom zářily. Vlasy mu opět padaly do očí a on se ani nesnažil si je dát za uši, protože by se mu hned zase vrátili do obličeje. Díval se na mě z pod černých řas a pořád měl zkřížené ruce na hrudi, kterou měl nahou. Jen na nohách měl roztrhané kraťasy pod kolena.
Nevěděla jsem, co mám říct a tak jsem mlčela. Jak na tom byl on, to jsem já nevěděla. Vlastně nic jsem o něm nevěděla. Jen to, že je to Pán času, takže i ten nejsilnější Pán. Cítila jsem, jak můj přívěšek vpálený do kůže najednou začal velice hodně pálit. Měla jsem jej však schovaný pod vlasy, takže ho on nemohl vidět.
Můj otec byl vlastně jeho bratr, takže to byl můj strýc. Jenže já jsem svého otce zavrhla a již ho nepovažuji jako svého otce, takže se toto pouto mezi námi dvěma přetrhalo. Navíc on sám nepovažoval mého otce za bratra, taky proto mohl mýt děti, jinak to měli Páni zakázáno. Žili spoustu let jako kdyby se vůbec neznali a nebyly příbuzní.
V jeho očích jsem viděla divokost, protože barva jeho duhovek se měnila. Kolem zorničky měl oči tmavě modré a ta se zesvětlovala až do úplně bílé, která byla úplně na kraji duhovek. Jeho oči vypadaly, jako kdyby hořeli a ono to tak nějak i bylo.
,,Čekal jsem tedy něco víc." řekl nakonec hlubokým a posměšným hlasem a na tváři se mu objevil darebácký úsměv. Jeho oči však zůstali stále ledové.
,,Tak to si asi čekal špatně." řekla jsem ledovým a nepropustným hlasem a moje tvář zůstala stále ledová.
,,Čekal jsem od tebe víc, když vím, kdo je tvůj otec." řekl na vysvětlenou.
,,Já zase čekala něco víc od tebe, když vím kdo jsi." řekla jsem taky posměšně, protože jsem mu chtěla oplatit jeho útok.
,,Kdo jsem?" zeptal se vyzývavě a já se zatvářila lhostejně.
,,Jsi nejstarší a nejmocnější Pán. Pán času a tvůj bratr, kterého jsi ty zavrhl byl můj otec, do té doby, než jsem ho také zavrhla a zabila." řekla jsem znaveně a schválně udělala výraz, že mě to vůbec nezajímá. Věděla jsem, že ho to zaujme a taky že jo.
,,Vidím, že u tebe platí: ,Nesuď knihu podle obalu.' protože na povrchu vypadáš jako neškodná dívka, která je neskutečně krásná, ale uvnitř jsi nemilosrdný zabiják. Zabít otce, to chce asi odvahu." řekl uznale a pořád mě pozoroval.
,,Nechci se o něm bavit, je to jen špína, která již odtekla." řekla jsem, protože jsem se opravdu nechtěla bavit o své bývalé rodině. Jednoduše pokrčil rameny a stále na mě hleděl. Po tváři mu přelétl spokojený úsměv.
,,Proč jsi vlastně tady? Tuto otázku sis určitě již položila." řekl a já jsem přikývla, protože mě to celkem zajímalo. ,,No, tak za prvé jsem tě chtěl spatřit na živo. A za druhé jsem si tak nějak všiml, že přemýšlíš o tom, jaký je vlastně svět? Že?" Nechtěla jsem mu říkat pravdu, ale on by to stejně sám zjistil, protože je to přece pán času.
,,Ano, přemýšlím. Jenže to tě nemusí vůbec zajímat." řekla jsem již trochu ostře.
,,Jenže mě zajímá vše, co souvisí s tebou." řekl a přistoupil ke mně, takže stál již jen velice málo centimetrů ode mě. ,,Zaujala jsi mě již, když ses narodila, ale nejvíce jsi mě zaujala, když tě měl opět v držení. Když tě našel. Podle všeho by si totiž měla být již dávno mrtvá a v za sebou máš již několik smrtí." chtěl znát pravdu, takže přece jen nevěděl vše.
,,Ano, znám jaké to je zemřít, ale já znám jen krutý způsob." moc dobře jsem věděla, že on z jednoho slova si odvodí více věcí, než to slovo samotné znamená.
,,Vlastně chci ti jen říct, ať nad tím nepřemýšlíš, protože ty nikdy nepřijdeš na to, jaký je svět, jaký je život. Je to totiž nemožné." zašeptal a zastrčil mi za ucho neposlušný pramínek, který mi spadl do obličeje. Darebácky se usmál a moje duše se začala od něho vzdalovat, Opět jsem letěla zpět do svého těla.
Věděla jsem, že se mě snažil svést z mé cesty. Moc dobře totiž věděl, že kdybych přišla na podstatu světa, tak bych byla pro všechny nebezpečná a hlavně pro něho. Najednou mi došlo, že pokud chci přijít na věci, které nevidíte, tak se na to musím dívat z jiné strany.
Právě jsem hleděla na planetu, na které jsem žila. Podle lidí na planetu Zemi. Podle mě na planetu Daru, protože mi lidé žijeme jen díky ní. To ona nám dala život a možnost žít a mi ji za odměnu zabíjíme a ničíme. Sice ji teď moc lidé neničí, ale věděla jsem, že v budoucnu budou.
Ano, jaká je ale vlastně tato planeta? Dala by se podle mě přirovnat ke koním. Koně jsou divocí a nezkrotní, ale nechali se zkrotit lidmi, aby jim mohli pomáhat. Lidé se jim však odměnili tím, že je týrali a koně by klidně obětovali život jen pro to, aby jeden jediný člověk žil dál a byl by šťastný.
To samé právě dělala tato planeta. Sama umírala jen proto, aby jsme my lidé byli spokojení a mohli žít dál. Jenže my si neuvědomujeme, že když zemře planety, my zemřeme s ní. Pokud shoří, tak mi shoříme s ní.
I když, ono vlastně lidé ničí jen povrch planety, kterou obýváme. Planeta tu byla mnoho let před námi, tak proč by tu nemohla být i po nás?
Lidé si vlastně neuvědomují, že ničí sami sebe.
Na mé ruce se něco zalesklo, a když jsem se podívala, spatřila jsem, jak se jeden z drahokamů na přívěšku rozzářil. Byl průhledný, ale najednou se zbarvil přesně jako tato planeta. Byl modrý se zelenými, hnědými a bílými fleky. Znázorňoval, že jsem pochopila podstatu planety.
Letěla jsem dál, až jsem ze vzduchu viděla, jak pode mnou je bitva, ale nikdo ne nehýbal. Jako by se zastavil čas a mě najednou došlo, že to se vlastně i stalo. Moje duše se přesně vrátila na své místo do mého těla a čas se najednou opět spustil.
Útočilo na mě snad pět vlkodlaků, ale já je neřešila. Rychle jsem se mezi nimi prosmýkla a všimla si, že je asi už jen sedm vlkodlaků naživu. Zahlédla jsem, jak princ elfů narazil do stromu a ošklivě to zakřupalo. O kus dál jsem spatřila Skara jak drží Michaela za hlavu ve vzduchu.
Vše se dělo velice rychle a tak jsem se rozeběhla směrem k nim. To mě bylo souzeno ho zabít. Zabít Skara. Ne těm, dvou, kteří s ním beznadějně bojovali. Odmrštila jsem se od země a skočila Skarovi na zády. Řízla jsem ho svým mečem do pravé ruky, kterou držel Michaela a hned jej pustil.
Bolestivě zavil a začal sebou máchat, aby mě shodil, ale to se mu nepovedlo. Vzala jsem ho pod krkem a zaklonila mu hlavu. Snažila jsem se mu zlomit vaz, ale na to jsem zrovna neměla dostatek síly a navíc by se po chvíli hned probral. Ani zlomený vaz ho nedokázal zabít.
Skácel se tedy se mnou na zem a já se stihla odkutálet pryč, než mě stihl zalehnout. Hned jsem se postavila na nohy s mečem v každé ruce. Oči a vlasy mi opět žhnuly fialovým plamenem a já se ďábelsky usmívala. také se usmál, když mě poznal.
Postavil se a napřímil své veliké tělo. Na nohách a na hrudi byl od krve. Sem tam měl ránu od šípu, ale nic jej nedokázalo zastavit. Zatím celou dobu bojoval bez své moci, ale tentokrát mu v obrovských dlaních zahořel temný plamen. Chtěl boj moc proti moci a já mu hodlala vyhovět.
Vrátila jsem své meče zpět na svá místa do pochev a v dlaních mi zahořel fialový plamen. Plameny se ihned začali plazit po mém předloktí až k loktu. Ještě jsem se rychle podívala jestli je náramek v pořádku, a když jsem spařila, že mu nic není, tak jsem tak tak odrazila Skarovu ohnivou koukli, kterou proti mně poslal.
Útok jsem mu hned oplatila, ale koulí jsem poslala rovnou několik. Nad námi zazněl blesk a spustil de hustý déšť. Oblohu proťal blesk a za ním následoval hrom. Pouze jsem se darebácky usmála, protože já mohla blesky využít, ale Skar ne. Jeho srst byla promáčená na hadr, ale já jsem byla stále suchá, protože mě chránily moje vlasy, které hořely stále víc a víc.
Rozeběhla jsem se proti Skarovi a řízla jsem ho svými drápy do ruky. Pověsila jsem se mu za krk a vyskočila mu na záda. Opět sebou začal házet a výt bolestí, protože jsem mu ohněm spálila záda. Kolem mě a Skara byla stále bitva. Michael, princ a Ďábel se prali s posledními vlkodlaky. Všude kolem ležela mrtvá těla.
Jenže jedno tělo mi tam chybělo. Tělo toho kluka, který byl velice podobný Skarovi. Najednou jsem spatřila v lese pohyb a zahlédla jsem tam menšího vlkodlaka, který se zastavil, když spatřil mě Skara. Proměnil se v toho kluka a já jen zakroutila hlavou. Sto pro to byl syn Skara.
Nedávala jsem pozor a tak mě Skar shodil ze svých zad. Ve vzduchu jsem však udělala salto a dopadla jsem na nohy. Ihned jsem uskočila stranou, před Skarovým útokem a poté jsem na něj opět zaútočila. Byly jsme již u stromů a tak jsem ho chytla za krk a mrštila s ním o strom.
Svalil se na zem a já jej opět chytla za krk. Přitiskla jsem ho ke stromu a on se proměnil do své lidské podoby. ten kluk byl hned vedle nás. Mohl kdykoliv zakročit, ale on se jen díval. Jeho nenávist ke Skarovi jsem velice dobře cítila.
,,Tak takto jsem si smrt tedy nepředstavoval." řekl posmutněle Skar a zadíval se mi do očí. O klukovi vedle nás zřejmě nevěděl.
,,Stejně bys jednou musel zemřít mou rukou." řekla jsem mu na zpět a on mě najednou chytl za tváře a přitáhl si mě k sobě. Políbil mě a já věděla, že tím se chce se mnou na vždy rozloučit. Najednou mi došlo, že to já jsem ho vlastně tak to zničila. To moje tělo každého potemnělo. To já jsem ho donutila k takovým to věcem, které on udělal. Najednou se ode mně odtáhl.
,,Sbohem." řekl a mě ho najednou bylo zase líto, ale hodlala jsem ho zabít, aby měl již pokoj.
,,Neboj se, tvé přání se ti vyplní v ráji." řekla jsem mu a on mě ještě pohladil po tváři.
,,Vždy jsem tě miloval a na vždy budu, ať budu kdekoliv."
,,To já vím." řekla jsem a tasila jsem meč, který se houpal u mého boku. Ostří meče ze černě zalesklo a já jej bodla rovnou Skarovi do srdce. Ihned z něho vyprchal všechen život a do mého těla se přenesla jeho moc. Ještě jsem spatřila jeho duši jak letí vzhůru a poté jsem se otočila ke Skarovi zády. Meč jsem vrátila zpět do pochvy a najednou jsem si vzpomněla, že ten kluk je stále za mnou.
Otočila jsem se na něho a on se stále ještě díval s radostí na mrtvé tělo Skara. Jeho nenávist byla neskutečná. Naklonila jsem hlavu do strany a pozorovala ho. Po chvilce si všiml, že jej pozoruji a najednou se trochu ulekl. Moje tvář byla opět ledová a mé oči a vlasy přestaly hořet. Překvapeně na mě hleděl a najednou se zadíval na někoho za mnou.
Kolem mě proběhl Michael s mečem v ruce a já jej zastavila tím, že jsem ho chytla za rameno. Zastavil se a nechápavě se na mě podíval, protože ten kluk se proměnil ve vlkodlaka a odběhl někam do lesa. Všude se najednou rozhostilo ticho. Podívala jsem se do tváře Michaelovi.:
,,Ten kluk nemá zemřít tvou rukou a navíc, ještě nám oběma bylo souzeno se s ním setkat." řekla jsem mu na vysvětlenou a všimla si, že na mém náramku se další drahokam změnil. Vedle toho, který vypadal jako planety. Změnil se v malého vlkodlaka a dostal černou barvu. Ano, přece jsem pochopila, proč byl Skar takový.
Otočila jsem se na bitevní pole a viděla jen mrtvá těla vlkodlaků. Moje ohnivá zeď ještě stále hořela a tak jsem ji zničila a oheň vrátila zpět do ohniště. Bouře přestala a mraky odpluly dál. Byla ještě všude tma. Po mém boku se ještě postavil Ďábel a princ.
Ani jsem se na ně nepodívala a stále jsem jen hleděla na mrtvá těla. Můj ledový výraz ztvrdl a já si uvědomila, jak jsou lidé v mé blízkosti v nebezpečí. Sice jsem měla za úkol chránit, ale přitom se na mě lepilo nebezpečí, jako mouchy na jídlo.