Fantasy příběhy

Již na dálku jsem cítila jejich pach. Pach vlkodlaků. Blížili jsme se k mému domu. Byly jsme zahaleni ve tmě, která byla všude kolem. Přes koruny stromů neproniklo žádné světlo. Již jsme šli krokem, protože hrozilo nebezpečí, že tu v blízkém okolí můžou číhat vlkodlaci.

Šli jsme neslyšně a neustále jsme poslouchali. Jenže neměli jsme co slyšet, protože les byl tichý. Les nikdy nebyl tichý, jedině když se bál a teď se měl čeho bát. Ani blízký potok nešel slyšet. Voda tekla velice pomalu svým korytem, jako kdyby ona sama věděla o nebezpečí vlkodlaků.

Neustále jsem byla připravena tasit meč a nebo použít svou moc. Princ vedle mě byl velice napjatý a očekával každou chvílí útok. Ani jeden z nás nepromluvil od toho rozhovoru při přestávce na vodu a jídlo. Nikde se nic nehýbalo. Ani listy ve vánku.

Všude byl klid, ale strachu bylo tolik, že mi přišlo, jako kdyby byl něco hmotného. Cítila jsem krev, ale ne lidskou, ale zvířecí. Vlkodlaci se zřejmě museli živit zvířecím masem a ne lidským, protože Skar moc dobře věděl, že by mi tím ublížil a já bych poté nemohla přijít.

Kradli jsme se lesem a já se stále schovávala za stromy. Princ dělal přesně to, co já. Vždy po pár metrech jsem si dřepla za stromem či keřem a přičichla jsem ke trávě či kůře stromu. Tím jsem vždy zjistila, jestli tu byly vlkodlaci. Zatím jsem nenašla ani jednu jejich stopu. To bylo velice dobré znamení. Nevěděli totiž o mém domě.

Vlkodlaci museli být na opačné straně hor, než jsme byli my. Můj dům byl již velice blízko. Právě jsme procházeli mezi ovocnými stromy, na kterých ještě pořád rostli jablka a hrušky. Prošli jsme také kolem mé zahrádky se zeleninou, kde jsme zahlédli malého ježečka, jak se krčí mezi mrkví. Úplně se klepal strachy.

Došla jsem k němu a opatrně jsem ho vzala do náruče. Pohladila jsem ho na hlavičce mezi očima a on se trochu uklidnil. Moc dobře věděl, že jsem jeho ochránce a že se mě nemusí bát. To ostatně věděla všechna zvířata v okolí.

Ježeček byl zraněn na zadní nožce. Měl ji celou od krve a vypadalo to, že s ní nemůže ani hýbat. Přes celou nožičku měl veliký šrám, ze kterého tekla neustále krev. Dala jsem mu pusu na nosánek a on se nosánkem otřel o moji tvář. Byl velice statečný a odhodlaný, protože jinak by byl již mrtvý.

Postavila jsem se i s ježečkem v náruči a došla jsem k princi, který na něco překvapeně hleděl zpoza větví. Došla jsem až k němu a on mi umožnil se také podívat. Hleděla jsem na svůj dům. Neviděla jsem na něm nic zvláštního, takže ho vlkodlaci neobjevili, ale pro prince to musel být krásný pohled.

Podlezla jsem pod větví a opatrně nesla ježečka. Došla jsem až k zábradlí, po kterém jsem opatrně vyběhla nahoru. Neslyšně šel princ za mnou. Šla jsem rovnou až dovnitř a když vstoupil i princ, zavřela jsem za námi dveře. V místnosti dělali jediné světlo světlušky a ještě měsíc, který dovnitř svítil okny.

,,Vítej v mém domě." řekla jsem princi a ten se na mě překvapeně zahleděl. Nečekala jsem na jeho odpověď či komentář a hned jsem se vydala nahoru po schodech do svého pokoje. Ježečka jsem držela stále v náruči a přitom jsem hleděla na rostliny a byliny v poličkách.

Natrhala jsem několik listů, květů, kořínků a bobulí, které jsem dala princi do rukou. Překvapeně na ně hleděl, ale nic neříkal. Došla jsem ještě do skříně pro nějaké mé staré tričko.

Pomalu jsem vyšla po schodech úplně nahoru, až k jezírku. Tak jsem si klekla a ponořila ruku do vody. Voda byla krásně chladná a průzračná. Namočila jsem do vody i ježečkovu nohy, který sebou začal cloumat, ale já jej uklidnila svým zpěvem. Začala jsem zpívat máminu píseň. Zpívala jsem však velice potichu, abych nás neprozradila.

Opatrně jsem omyla ježečkovu ránu a vymyla z ní všechny nečistoty. Poté jsem ježečka položila princovi do náruče a ze všech těch kořínků, květů, listů a bobulí jsem smíchala jistou kaši, která měla fialovou barvu se zelenými flíčky. Krásně voněla, protože jsem do ní přidala ještě borůvky. Jinak by nevábně smrděla.

Kaši jsem nanesla na ježečkovu nohu a pomalu ji rozetřela po celé délce nohy. Ježeček slastí zavíral oči, protože jeho bolest ihned ustala a navíc mast krásně chladila. Hned poté jsem utrhla ze svého starého trička kus látky a obvázala jím ježečkovu nohu.

Najednou mé oko něco postřehlo a tak jsem se podívala tím směrem. Byl to oheň, co jsem spatřila. Na druhé straně hor hořel u jeskyně oheň a kolem něho sedělo mnoho postav. Museli to být vlkodlaci a to se mi i hned potvrdilo, protože kolem bylo ve stínu schovaných několik velikých stínů.

Ve hlavě jsem ucítila veliké bodnutí a tak jsem zavřela oči. Prsty rukou jsem si přiložila ke spánkům a snažila se najít tvůrce mé bolesti. Nic jsem však nenašla. Najednou jsem uslyšela křik. Oči jsem opět otevřela a u ohně jsem spatřila, jak tam dva muži vedou další dva muže v poutech.

Michaela a Ďábla.

,,Michaely! Ďáble!" zakřičela jsem na ně v mysli a naše všechny tři mysle spojila.

,,Anno. nic nám není. Hlavně nechoď do vesnice." začal mě prosit Ďábel a jeho hlas byl naplněn bolestí, kterou se snažil skrýt.

,,Je tu Skar i se smečkou. Musíš odejít co nejdál a na nás nehleď." řekl prosebně Michael a jeho hlas jsem málem ani nepoznala. I odtud jsem viděla jejich tváře s vyděšeným výrazem a se strachem o mě.

,,Pozdě. Jsem již tu. Mám sebou posilu. Nebojte se. My vás zachráníme." zašeptala jsem a přerušila jsem spojení mezi námi. Podívala jsem se do nechápavé tváře prince a krapet se usmála, protože vypadal legračně.

,,Je pravý čas jít zachránit Ďábla a Michaela." vysvětlila jsem a převzala si od něho ježečka. Sešla jsem po schodech do svého pokoje a tam nechala ježečka i se svou a princovou brašnou. Nechali jsme si u sebe pouze pláště, ve kterých jsme byli oba dva zahalení a já své meče a on ten svůj meč a ještě luk a toulec se šípy.

Seběhli jsme schody do hlavní místnosti. Vyběhli jsme ven a já se ještě zastavila. Otočila jsem se na prince, který na mě překvapeně hleděl.

,,Pokud se mnou nechceš jít, tak nemusíš. Nebudu ti to mít za zlé."

,,Jdu kamkoliv, kam jdeš ty." uklonil se mi nepatrně hlavou a já se rozeběhla k zábradlí, přes které jsem přeskočila a velice mrštně dopadla na zem. Proudila ve mně nová energie a moc. Zrychleně jsem dýchala, protože jsem cítila bolest Michaela a Ďábla. Někdo mi položil ruku na rameno a já se podívala do princovi tváře, kterou osvětloval měsíc.

Chtěl mě tím trochu uklidnit a také se mu to podařilo. Rozeběhli jsme se co nejrychleji jsme uměli a já měla brzy před princem náskok. Běželi jsme neslyšně a já jsem nakonec zatočila do blízkého lesa. Byli jsme již jen pár metrů od tábora vlkodlaků.

Počkala jsem, až ke mně doběhne i princ a nechala ho chvilku vydýchat. Zatím jsme z úkrytu za stromy sledovali dění u ohně. V čele stál Skar a všude kolem ohně jinak seděli ještě další muži. Naproti Skarovi stáli dva muži, kteří drželi Michaela a Ďábla, kteří měli pouta na nohách a určitě i na rukách, které měli za zády.

Celá ta situace vypadala jako jeden výslech. Skar obcházel oheň a stále se na něco ptal. Přitom na něho hleděli oba dva vězni. Oba dva se velice mračili, ale já v jejich očích viděla strach. Samozřejmě že to byl strach o mě, protože oni se neuměli bát o nikoho jiného než o mě. Oba dva mlčeli a ve tváři měli vzdor.

Skar k nim přistoupil a jeho hněv jsem cítila až tady u mě. Oba dva uhodil velikou silou do tváře až z toho ďáble sykl a Michaelovi vytekla z úst krev. Ráda bych se dívala dál, ale uslyšela jsem kroky a tak jsem strhla prince k zemi. Někde velice blízko musel být vlkodlak. Uslyšela jsem, jak zavětřil a tak jsem rychle změnila směr větru.

Vítr totiž jako zrovna na potvoru mířil od nás směrem k vlkodlakovi a tak jsem směr obrátila a vítr teď foukal směrem od vlkodlaka k nám. Nemohl tak jen tak něco ucítit a tak odběhl zpět k ohni. To že Skar ublížil vězňům, byl pro mě jasné signál, že již musíme jít. Nečekala jsem na prince a rovnou jsem se pustila velice potichu směrem k táboru vlkodlaků. Plížila jsem se co nejvíce to šlo.

Po chvilce jsem se proplížila i s princem kolem jednoho vlkodlaka, ale málem si nás všiml. Naštěstí jsem použila vítr a kus od nás jsem zašustila s listím na zemi. Vlkodlak se hned vydal tím směrem a tak jsme rychle pokračovali vpřed. Zastavili jsme se až u posledních stromů, které byly jen pět metrů od ohně. Všude kolem stáli vlkodlaci ve svých pravých podobách. Ti byly teď to největší nebezpečí. Všechny jsem odlákala stejným způsobem jako toho prvního vlkodlaka.

Zhluboka jsem se nadechla a poté vyšla z poza stromu. Postavila jsem se pár centimetrů před strom a všichni najednou na mě upřeli pohled. Zpod pláště mi šli vidět pouze bosé nohy a mé bujné kadeře. Skar se na mě nejprve překvapeně podíval a poté si uvědomil, kdo jsem. Michael a Ďábel na mě hleděli vyděšeně jako na nějakého šílence. Skar se najednou darebácky a k tomu ďábelsky usmál.

,,Takže jsi nakonec přišla." řekl a udělal krok ke mně, ale poté se zastavil a pohleděl na prince, který se postavil po mém pravém boku.

,,Ano a nejsem sama." pohlédla jsem na prince a ten se zase podíval na mě. Přikývl hlavou a usmál se. Zpod pláště mu šly vidět pouze jeho boty a stříbrné vlasy, které ve svitu ohně nádherně zářili.

,,Nevím co si o tvém společníku mám myslet, protože jeho boty jsou jako pro muže, ale jeho vlasy jsou jako od ženy." řekl posměšně Skar a všichni vlkodlaci kolem něho se zasmáli.

,,Být tebou, tak se moc nesměji, protože jsi určitě slyšel o té bitvě mezi elfy a vlkodlaky." přikývl hlavou a podíval se na mě zkoumavým pohledem, protože nevěděl, kam tím mířím. ,,V tom případě jsi také slyšel o tom, že v té bitvě byl i princ elfů, který ji přežil. Zabil nespočetně vlkodlaků a já to můžu přisvědčit, protože já sama jsem tam byla."

,,A tím jako myslíš co?" řekl nechápavě jeden z vlkodlaků.

,,Tím myslím, že tu po mém boku stojí on sám. Princ lesních elfů. Sice jsem ho přímo v té bitvě mockrát neviděla, protože jsem chránila posvátný strom, ve kterém byli schované elfí ženy a děti. Určitě jste slyšeli o zabijáku, který se rval jako lev a zabíjel vlkodlaky bez soucitu." řekla jsem, abych je krapet vystrašila a také se mi to povedlo.

,,Takže on je to princ. Tak to se vám veličenstvo omlouvám." uchechtl se a hraně se mu uklonil. Cítila jsem, jak v princi bublá vztek, ale on se ihned uklidnil. Shodil si kápi na ramena a na tváři mu pohrával pobavený výraz.

,,Nevím jestli se mám smát a nebo brečet, protože vy se mi smějete a já nad vámi jen kroutím hlavou, ale nejvíce kroutím hlavou nad Annou. Vy totiž jen proto, aby jste ji získal, si sem přivedete celou svou smečku na smrt. Je až neuvěřitelné, co udělá každý jen proto, aby ji získal. Já sám se přiznávám, že jsem jí také očarován, přesně jako vy všichni kolem mě." sám se uchechtl a objal mě kolem ramen. Šlo vidět, že pouze provokuje Skara a to se mu velice dařilo.

,,Opovaž se na ni ještě jednou šáhnout a seš mrtvej!" zavrčel Skar, který bublal vzteky. Také jsem si shodila kápi na ramena. Má tvář byla ledová bez jakéhokoliv citu, bez jakékoliv známky o tom co si myslím a o tom co cítím.

,,My dva tu přece nejsme proto, aby jsme tu s tebou mluvili Skare. My tu jsme proto, aby jsme zachránili tvé vězně."

,,Jenže to se vám nepodaří." usmál se ďábelsky Skar.

,,A to jako proč?" zeptala jsem se vyzývavě a v očích mi zahořeli plamínky.

,,protože já ti je dobrovolně nevydám."

,,S tím já počítám." řekla jsem a přitom si odepnula plášť, který jsem poté zahodila vedle sebe na zem. Princ udělal to samé a oba dva jsme tasili meče. Z lesa na nás skočil jeden vlkodlak, kterému jsem bez milosti uřízla hlavu. Jeho obrovské tělo se svalilo na zem k mým nohám a jeho hlava se odkutálela až ke Skarovi. Všichni překvapeně hleděli na hlavu mrtvého vlkodlaka a já se usmála.

,,Ještě se můžete vzdát a odejít." řekla jsem, ale Skar zakřičel rozkaz ve vlkodlačtině, kterou jsem však uměla. Řekl něco ve smyslu: ,,Zatkněte je a neubližte moc té dívce!" Všichni muži kolem ohně se proměnili ve vlkodlaky včetně Skara. Z jeskyně se vyřítilo i několik žen, které se přiřítili k vězňům a začali je táhnout zpět do jeskyně. Zavrčela jsem na ně, ale musela jsem si všímat vlkodlaků kolem sebe, kteří se na mě vrhli.

Skar se sám vrhl na prince. Věřila jsem princi a tak jsem také věděla, že to zvládne. Točila jsem se v divokých otočkách a útočila meči na všechny strany. Skákala jsem jedno salto za saltem a několikrát jsem i přeskočila přes hřbet nějakého vlkodlaka. Najednou jsem uslyšela křik Michaela a uvědomila jsem si, že jsou ještě pořád svázáni a že by mohli mě a princi pomoct v boji.

Velikou rychlostí jsem se rozeběhla k jeskyni a zabíjela každého vlkodlaka, který se mi postavil do cesty a již neuhnul. Rychle jsem vběhla do jeskyně, kde bylo několik dětí ve věku 12 - 15 let a mnoho žen, které byli všude kolem Michaela a Ďábla. Ženy na ně různě sahali a drápali je na různá místa. Nikdo si mě nevšiml, až na jednoho kluka ve věku 15 let. Byl velice podobný Skarovi a tak jsem odhadla, že je to jeho syn.

Kluk nic neříkal a pouze na mě hleděl. V očích měl překvapení a spatřila jsem v nich i touhu. Najednou si mě všimla nějaká dívka a vyděšeně zakřičela. Všechny ženy se na mě otočila a mě v očích zahořel fialový oheň. Všechny mi uhli z cesty a já přiběhla k Michaelovi a Ďáblovi. Rychle jsem jim přeřezala pouta a všimla si přívěšku, který měl Michael na krku. Byl to stále ten přívěšek, který jsem mu dala.

Rychle jsem vzala z přívěšku moc a vyléčila s ní Ďábla a Michaela. Měli u sebe zbraně. Ďábel se ihned proměnil a vyběhl ven do bitvy. Michael již chtěl tasit meč, ale já jej ještě zastavila. Proměnila jsem se ve svou pravou podobu a přitom jsem si sundala brnění, které se ihned proměnilo v brnění pro muže. Michael si ho hned oblékl a tasil meč. Oba dva jsme i s meči vyběhli do bitvy.

I všechny ženy a děti měli svou pravou podobu a bojovali. Michael se ihned rozeběhl na pomoc princi a já vrátila meče zpět na svá místa. Nechala jsem ten plamínek v mém srdci rozhořet. Mé vlasy a oči vzplály a v mých rukách se objevil fialový oheň.

Oheň který ještě pořád hořel, byl už tak obrovský, ale když jsem ho já přeměnila na fialový oheň, tak ještě více zmohutněl. Všechno kolem jako by se najednou zastavilo a všichni přestali bojovat. Každý pár očí v blízkém okolí se na mě podíval a vyděšeně se díval i na oheň.

Bez potíží jsem vešla do ohně a prošla jím na druhou stranu, kde byla největší část bitvy. Jakmile jsem vyšla z ohně a postavila se opět na zem, zvedla jsem ruce dlaněmi směrem nahoru a oheň se též zvedl do výšky. Plameny se mi začali plazit nejen po rukách, ale i po nohách. Ďábelsky jsem se usmála.

Jednou rukou jsem máchla dopředu a plamen ohně zamířil též kupředu a pohltil jednoho vlkodlaka, který nestihl ani zavít bolestí. Věděla jsem jak je hnusné zemřít upálen a tak jsem to s ním skoncovala velice rychle a skoro bezbolestně.

Všichni na něho vyděšeně hleděli. Jakmile byl mrtev, plameny se vrátily zpět do ohně a tělo mrtvého vlkodlaka se skácelo k zemi. Spatřila jsem, jak jeho duše mizí v kouři z ohně a věděla jsem, že míří do Ráje. Mnoho vlkodlaků se otočilo a rozeběhlo se pryč, ale já celý oheň využila k tomu, abych jim zabránila v útěku.

Kolem dokola jsem udělala kruh z ohně a vlkodlaci se jen tak tak stihli zastavit, aby nenarazili do zdi z ohně. Překvapeně se na mě otočili a já se pouze ďábelsky usmála. Tasila jsem oba dva meče a počkala až oni zaútočí.

,,Vybrali jste si smrt a já vám ji dopřeji." řekla jsem mohutným hlasem, který duněl jako hrom při bouřce. Hned po chvíli také začalo pršet, ale zeď z ohně vůbec neslábla, ba naopak, právě ještě více narůstala do výšky.

Vlkodlaci na nic nečekali a vrhli se na mě. Umíral jeden vlkodlak za druhým a já brala jeden život za druhým. Bylo mi to však jedno, protože tyto životy, které jsem právě teď vzala, se připisovali na již velice dlouhý seznam jmen mrtvých mou rukou.

Můj seznam s mrtvými lidmi byl již teď velice dlouhý a vždy bude jen a jen delší. Nikdy nebude ani o jedno jediné jméno kratší. Ty jména tam jsou spíš již dávno napsaná, ale teď se vždy jen obtáhnou a zpečetí. Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlela a právě jsem věděla, že to byla chyba.

Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jaký je svět a to byla ta největší chyba v mém životě. Za tuto chybu jsem již zaplatila, ale nikdy za už platit nebudu.