Fantasy příběhy

Netrvalo mi dlouho sbalit si věci. Poté jsem se šla rozloučit s králem elfů, který mě objal a popřál mi dobrou cestu. Elfové mi ještě dali nějaké jídlo na zpáteční cestu. Vše to bylo ovoce a zelenina. Ještě mi jako dar dali lahvičku, ve které byl lektvar dlouhého života. Řekli mi, ať ho dám tomu, na kom mi záleží.

Nakonec jsem hledala prince Labrenyse, ale nemohla jsem ho nikde najít a tak jsem šla rovnou k římse, kde na mě čekal král gryfů a ještě někdo. Ta další osoba byla zahalena v plášti stejně jako já a také měla na hlavě kápi. Hned mi došlo kdo to je.

,,Labrenysi, říkala jsem, že ty se mnou nepůjdeš."

,,Pozdě, už jsem se sbalil a mám i svolení od otce." řekl princ a když si shodil kápi na ramena, měl na tváři vítězný výraz.

,,Jak mi zaručíš, že nezemřeš a já tě budu moct v pořádku vrátit opět tvému otci." také jsem si shodila kápi na ramena a v obličeji měla tázavý výraz.

,,Pro tebe bych klidně umřel, ale slibuji ti, že nezemřu." řekl a poplácal krále gryfů po hřbetě. Při tom se darebácky usmíval a já se musela také usmát. Hbitě jsem se vymrštila na hřbet gryfa a Labrenys si sedl za mě.

Gryf se velikou silou odrazil od římsy a máchl velikou silou křídly. Letěli jsme nad lesem a já koukala všude kolem po svém bratru orlu, ale nikde jsem jej neviděla. Princ mě objímal kolem pasu, abych nespadla, ale vůbec to nebylo nutné, to on si chtěl jen zpříjemnit cestu a tak jsem ho nechala.

Letěli jsme celkem i dlouho. Gryf nás odnesl až ke kraji lesa, kde přistál pod korunami stromu a rozloučil se s námi. Na rozloučenou jsem ho políbila na zobák a on se mi uklonil. Daroval mi na památku jedno své peříčko, které si zobákem vytrhl.

Peříčko jsem si dala do vlasů a tak si vytrhl ještě jedno veliké peříčko o velikosti asi půl metru a to jsem si dala do brašny. Usmála jsem se a ještě jsem ho objala. Bude se mi po něm stýskat. Ještě jsem se za ním dívala jak odlétá a poté jsem se otočila na Labrenyse.

,,Tak, už jsme zůstali jen my dva." přikývl a vyšli jsme z lesa na holé prostranství luk a polí. Bude nám trvat hodně dlouho než dojdeme do mé vesnice, takže jsem se rozhodla, že celou cestu poběžíme. Elfové byli velice výdržní, takže princ souhlasil a já měla dost energie za nás oba.

Samozřejmě že jsem nezapomněla na slib, který jsem dala Ostenovi, že až pojedu na zpět, tak se u něho stavím. Vesnice nebyla daleko od lesa a tak jsme s princem běželi jen několik kilometrů.

Již z dálky jsem viděla střechy domů z vesnice a tak jsem hleděla přímo na ně. Na ruce jsem cítila pořád ten jeho náramek. Nevěděla jsem, kde bude, ale brzy jsem spatřila, jak na konci vesnice stojí nějaká postava. Byl to muž a já tušila, kdo to je.

Ano, byl to Osten a hleděl směrem k nám. Opíral se o zeď domu a u nohou mu seděl nějaký pes. Běžela jsem dál. Byl skoro západ slunce, když jsme stáli u vesnice.

Zastavila jsem se pár kroků před Ostenem a princ mě napodobil. Zprvu mě Osten nepoznal, ale když jsem si shodila kápi na ramena, tak se mu na tváři vykouzlil překvapený úsměv.

Přistoupil ke mně a pevně mě objal. Cítila jsem na sobě překvapený pohled prince. Měla jsem položenou hlavu na Ostenově rameni a najednou jsem ucítila jak ztuhl. Asi si až teprve teď uvědomil, že to se mnou je ještě někdo. Odtáhl se ode mně a při tom nespouštěl oči z prince. Položila jsem mu ruku na rameno a řekla:

,,Labrenysi, tady před Ostenem nemusíš ukrývat svou identitu. Je z okruhu mých přátel a ví že nejsem člověk. Je to dobrý muž a neprozradí, kdo opravdu jsi."

,,Tak teda jo." řekla legračním hlasem princ, pokrčil rameny a shodil si kápi na ramena. Tím odhalil svou tvář, své stříbrné vlasy a své elfí uši. Osten zalapal po dechu, když mu došlo, kdo je Labrenys.

,,Labrenysi, toto je Osten a Ostene toto je elfí princ Labrenys, syn krále elfů Tyrnoryse, budoucí král lesní říše elfů." řekla jsem celý princův titul. Takto se představovali elfové.

,,Já, omlouvám se princi." řekl omluvně Osten a uklonil se mu.

,,Ne, ne. To je v pořádku. To Adrianna jen přehání. Jsem sice princ, ale když jsem mimo les, tak to skoro nic neznamená." řekl se smíchem princ a přistoupil k nám. Osten se ke mně otočil a tázavě se na mě podíval.

,,Kam se chystáš tentokrát?"

,,Jdu zachránit i s princem další dva mé přátele. Jeden z nich je také muž jako ty a ten druhý je také bytost jako já a tady hle princ. Ten druhý je i můj bratr. Jdeme je zachránit ze spárů vlkodlaků."

,,Tak to je asi museli něčím naštvat, když je ještě pořád drží."

,,No, to spíš já naštvala vůdce smečky, který mě bohužel miluje a tak si vylívá svou zlost na mých přátelích, ale ty se nemusíš bát, protože s ním hodlám skoncovat." řekla jsem a společně jsme se vydali směrem na trh. Já i princ jsme si opět nasadili kápě.

Šli jsme mlčky a na konci vesnice nás čekalo rozloučení. Osten se zastavil a já se k němu otočila. Shodil mi kápi na ramena a já zvedla ruku, abych mu ukázala, že ještě pořád mám jeho náramek. Potěšeně se usmál a přejel po náramku prsty.

,,Budu ho mít neustále u sebe, jako vzpomínku na tebe. Přesně jako toto peříčko, které mám také jako vzpomínku na jednoho ze svých přátel." ukázala jsem na peříčko, které jsem měla ve vlasech. Smutně se usmál a vzal mě za ruce. Dlouho se díval na naše spojené ruce a poté se podíval do mých očí.

,,Stejně na mě jednou zapomeneš, protože já jsem jen obyčejný člověk." řekl posmutněle.

,,Tak to opravdu nejsi. Nikdo není obyčejný a ty už vůbec ne. Poznal si jaké to je hrát si s ohněm a nakonec jsem ti otevřela oči. Vždy na tebe budu vzpomínat, jako na muže, který se musel spálit, aby konečně otevřel oči." usmála jsem a on mě krátce políbil na rty.

On sám se odtáhl a já jej ještě naposledy objala. Poté jsem se k němu otočila zády a s princem jsme se dali opět do běhu. Když jsme již byli daleko od vesnice, dali jsme si malou přestávku na jídlo a pití. Byla již tma, ale ještě pořád jsme dobře viděli, protože nám měsíc svítil na cestu.

Popíjeli jsme čistou vodu a k tomu jedli jablka. Zamyšleně jsem hleděla na měsíc a princ zase hleděl na mě. Věděla jsem, že o něčem přemýšlí, ale o čem? To mi bylo záhadou.

,,O čem přemýšlíš?" zeptala jsem se nakonec.

,,O tom, jak ses s ním loučila. Loučila ses s ním, jako kdyby si ho znala mnoho let a přitom jsi ho znala sotva pár dní. Také by mě zajímalo, jak by ses loučila se mnou, kdybys mě již nikdy v životě neměla vidět."

,,To sama nevím. Asi bych se s tebou rozloučila tak, jak by mi to v tu chvíli řeklo srdce. Určitě bych ti dala něco na mě jako vzpomínku. Teda pokud bych něco u sebe měla." usmála jsem se a on se také usmál. Postavil se a přisedl si hned vedle mě, ale tak, aby se mi mohl dívat do obličeje.

Hodně dlouho jsme se na sebe dívali a on pohled najednou zabořil do země. Poté otočil hlavu a zadíval se na měsíc.

,,Jak si říkala, že budu král lesního království, tak já ani nevím, jestli to chci."

,,Proč bys to nechtěl?" zeptala jsem se opatrně a tušila jsem, že v tom nějako budu já.

,,Protože tam nebudu mít po svém boku tebe. Můj otec se již také několikrát chtěl zdát trůnu jen proto, aby mohl jít za tebou a zůstat tam s tebou. Nejraději bych udělal to samé." pokrčil rameny a opět se na mě podíval.

,,Princi, kdyby to dopadlo jakkoliv a mi poté zůstali spolu a žili jeden po boku druhého, tak by to stejně nebylo na dlouho." zašeptala jsem smutně a věděla jsem, že mu těmito slovy ublížím.

,,Jak to myslíš?" zeptal se nechápavě a vzal moji ruku do těch svých. Chvíli jsem hleděla na mou ruku schovanou v těch jeho a chtěla jsem, aby slova, která za chvíli vyslovím, nebyla nikdy vyslovena.

,,Byl mě předurčen velice dlouhý život, který nebude mít nikdy konec. My dva bychom spolu žili několik tisíc let, ale já bych pak žila dál a musela bych přihlížet nejprve tvé smrti a poté i smrti našich dětí, poté jejich dětí a tak by to šlo dál. Nikdy by se to nezastavilo." zašeptala jsem sotva slyšitelně a jasně jsem mu tím řekla, že o něho nemám zájem. Věděla jsem, že mu tím zlomím srdce, ale měl by znát srdce.

,,Proč myslíš, že jsem si za ty roky nevybrala nějakého muže? Kolem mě se motá hodně mužů, ale žádný z nich není nesmrtelný stejně jako já. Jen můj bratr je nesmrtelný." nechala jsem ho, aby hladil moji ruku a přitom se snažil vyhnout mému pohledu. Poprvé v životě jsem viděla v jeho tváři opravdivý smutek, který jsem mu způsobila jen a pouze já.

,,Jenže pokud čekáš na někoho takového, tak se nikdy nedočkáš." zašeptal na konec a dalo mu opravdu námahu to vyslovit. Položila jsem svou druhou ruku na jeho tvář a pohladila jej po tváři.

,,Nechci, aby si byl kvůli mně smutný. Možná že máš pravdu a já na vždy budu mít jen sama sebe a svého bratra, ale přes tak, ty a všichni mí ostatní přátelé, budete na vždy v mých vzpomínkách. Jen ve vzpomínkách, ne v srdci, protože to by to nezvládlo." smutně jsem se usmála a on se na mě konečně podíval. Také se smutně usmál, ale najednou se mu v očích zablesklo.

,,Přes tak, se nevzdám bez boje." postavil se a mě za ruku také vytáhl na nohy a přivinul si mě do náruče. Sklonil ke mě obličej a jednou rukou stále držel tu moji ruku a druhou měl ovinutou kolem mého pasu.

,,To ti slibuji." zašeptal mi do obličeje a přitom se svůdně usmál. Uvnitř v mysli jsem se mu vysmála a říkala si, že zbytečně ztrácí čes, ale chtěla jsem mu to oplatit. Také jsem se svůdně usmála a přitiskla se k němu.

,,To bys neměl." zašeptala jsem a odtáhla se od něho. Sklonila jsem se pro měchy s vodou a zpět je dala do brašen. Poté jsem si svoji brašnu přehodila přes hlavu a podala jsem princi tu jeho. Také si ji přehodil přes hlavu a nespouštěl ze mě oči. Na tváři mu pohrával opět veselí úsměv.

On byl pravý optimista, takže mu jen tak něco nedokázalo zkazit náladu. To byl jeden z největších našich opaků, protože já jsem byla pesimista jako hrom. Vše jsem viděla černě a skoro všechny mé úsměvy byly pouze maska.

Postavila jsem se čelem k horám do vesnice. Byly již nedaleko a já věděla, že při úsvitu již dorazíme do mého domu, který jsme měli cestou. Po mém pravém boku se postavil princ a hleděl tem týž směrem.

Po chvilce jsme se na sebe podívali a naráz se rozeběhli k horám. Běželi jsme tryskem, protože v horách nebudeme moct tak dobře běžet. Krajina se kolem nás rychle míhala, protože oba dva jsme byli velice rychlí. Jen jsem doufala, že je stihneme v čas zachránit.

Věděla jsem, že jsou ještě na živu. Cítila jsem totiž ještě pořád jejich pouta, která nás spojovala. Odhadovala jsem, že si je Skar nechá naživu do mého příchodu a poté je před mýma očima zabije, ale to se mu nepodaří.

Již jsem si přála, aby jsme zase byli spolu a v bezpečí. Jenže toto přání se mi může splnit jen částečně. Jen ta první část se mi může splnit, protože bytosti které jsou kolem mě, nejsou moc ve velikém bezpečí.